V učebnicích dějepisu jsou poměrně podrobně popsány jednotlivé vývojové etapy planety Země, ale tato koncepce některé hmatatelné důkazy o kolizích naší planety během jejího vývoje pomíjí, zatímco například vznik člověka, i přes poměrně dlouhé zcela nevyjasněné období, kdy z původního takřka lidoopa se náhle jakoby mávnutím proutku objevil člověk Cromagnonský, považuje za jasný. Neděláme si ambice tuto otázku vyřešit, chceme jen přinést informace a hypotézy, které možná nejsou v širším povědomí a které považujeme za přínosné. Až dosud jsme vám předkládali především pohled na vývoj naší planety podle historika a archeologa Zecharii Sitchina. Na vznik a vývoj naší planety a lidského druhu má odlišné názory více autorů, dnes bychom vás proto chtěli seznámit s pohledem pana ing. Ivo Wiesnera. Tento autor na základě systémové analýzy, zpracovávané na základě skutečně úctyhodného objemu nastudovaných zdrojů z mnoha vědních oborů a historie, vytvořil vlastní teorii, lépe řečeno hypotézu o vzniku Země, jejich obyvatelích a neznámé planetě, která periodicky ovlivňuje život naší planety. Jeho dílo zahrnuje i mnoho dalších vědeckých či esoterních oblastí a bylo publikováno v řadě knih, které jsou běžně dostupné. My se dnes zaměříme na jeho teorii o vzniku Země.
Jako stěžejní zdroj pro jeho hypotézu o vzniku Země, naší sluneční soustavy a vzniku života na Zemi uvádí ing. Ivo Wiesner Knihu Dhyanů, podle jeho informací uloženou u kněží tibetských klášterů Bonn-po. Jedná se údajně o nejstarší knihu na světě. Skládá se z několika tenkých kovových fólií s vyraženými idiomatickými grafémy, jež měly plný, ustálený význam, takže k jejich porozumění nebylo nutné znát původně použitý jazyk. Z těchto grafémů se později vyvinulo obrázkové, klínové a hieroglyfické písmo i čínské idiomatické znaky. Bohužel dnes je Kniha Dhyanů nedostupná, takže tuto informaci nelze ověřit. Ing. Wiesner uvádí, že tato kniha podává nejpravdivější rámcový obraz událostí a jevů stvořením světa počínaje a stvořením člověka konče a dokládá to řadou tvrzení ve své knize Stezka Draka.
Styčným bodem teorií Wiesnera a Sitchina je existence další planety v naší sluneční soustavě, jejíž přiblížení má za následek nespočet katastrof. Oba vědci se poněkud liší v popisu vzniku této planety. Wiesner se odkazuje na starobylé bonnské texty. Ty popisují vzhled tehdejší Země zcela odlišný od toho nynějšího. Kolem Slunce Země obíhala mnohem blíže a směr jejího otáčení byl opačný, než je tomu dnes.
V blízkosti Země obíhala další, několikanásobně větší planeta, obydlená vyspělou civilizací, v jejímž čele stála bytost Og či Ogo. Tato planeta byla nazývána Zlatá planeta (díky zlatému světlu, kterým zářila), ale také Tir, Maldek či Malona. Og se svým lidem se často dostával do sporů s bytostmi žijícími na Zemi, což mělo za následek vleklé války v meziplanetárním prostoru, které Og prohrál a byl nucen vrátit se zpět na Tir.
V tuto chvíli se s autorem pohybujeme v dobách přesně z hlediska našeho dnešního pojmu času neuchopitelných, kdy na Zemi již existoval život a byla zde prapůvodní lidská rasa, stvořená našimi stvořiteli v podobě Lhaů. Podrobněji se ještě tímto tématem budeme zabývat později, protože nechceme text tohoto článku atomizovat do podrobností stvoření lidské rasy, ale zabývat se spíše vlivem záhadné planety na planetu naší. Veškeré informace v tomto článku můžete samozřejmě porovnávat s článkem "Dvanáctá planeta", který naleznete na Internetu a který popisuje některé tyto události z pohledu Zecharii Sitchina.
Wiesner uvádí, že v této době hrozilo Slunce zničit Zemi a tak bylo Lhay, vyspělou civilizací stvořitelů lidí, vyměněno. V knize není nijak popsán způsob, jakým tato výměna proběhla, nicméně řadu výroků pro jejich nevysvětlitelnost naší současnou úrovní poznání je možno pouze registrovat, nelze je nijak komentovat. Tato výměna byla nejspíše důvodem následné exploze planety Tiru. Největší troska Tiru byla vymrštěna do vesmíru, ale Slunce ji svou gravitací udrželo v dosahu a tak začal nový člen naší sluneční soustavy obíhat okolo Slunce po velmi extrémní dráze. Autor odhaduje délku oběhu trosky na 700 až 800 let s tím, že ne každý oběh je stejně destruktivní pro Zemi. Podle autora se planeta vždy jednou za 6115 ± 50 let přiblíží velmi těsně k Zemi a tento průlet je pro naši planetu kataklysmatický.
Zbytek rozdrceného Tiru se pohybuje po jeho původní dráze, část trosek doprovází novou planetu na cestě vesmírem a je také příčinou krupobití meteoritů, které zasahují Zemi při jejím přiblížení se. Starověké národy tuto planetu nazývaly mnoha jmény - Nimiru, Nibiru, Marduk či Amanyam. Dobu destrukce Tiru není možné přesně odhadnout, existuje však odhad prvního ničivého úderu, kterým Nimiru ohlásila svou přítomnost, a to je rok 113 519 ± 100 př. n. l. Dosud údajně proběhlo 19 ničivých návštěv, jejichž důsledky jsou zachyceny v mnoha důkazech kultur celého světa.
Podobnými událostmi se velmi pečlivě a systematicky zabýváve svých dílech i Immanuel Velikovsky, světově známý autor ve vědeckých kruzích, současník a blízký spolupracovník Alberta Einsteina. Bohužel v současnosti je možné v češtině zakoupit pouze jeho knihu "Ztráta paměti lidstva". V tomto díle se zabývá řadou otázek úzce souvisejících s tímto tématem, především periodickými katastrofami popisovanými v historických textech a mýtech, jejich vlivy na oběžnou dráhu Země a tím i délku oběhu (roku) a na to, jak nepředstavitelnými periodickými destrukcemi musel vývoj naší planety a na ní v minulosti žijících civilizací procházet. Kniha je nesmírně zajímavá, je posledním dílem Velikovského před jeho smrtí a vyjadřuje jeho přání publikovat výsledky svého mnohaletého bádání pro jejich další využití vědci a historiky. Vydalo jí nakladatelství Dobra a koupit ji můžete ve všech, jak vždy uvádíme, "dobrých" knihkupectvích. O díle tohoto autora se zmíníme v některém z dalších pokračování tohoto seriálu.
Uveďme příklad důsledků prvního kataklyzmatu, které Nimiru způsobila Zemi. Wiesner se opět odkazuje na dostupné texty z kláštěrů Bonn-po, kde je vše popsáno velmi autenticky a zasvěceně, což svědčí o přímé účasti jejich autorů na dávných událostech. Tyto texty vyprávějí o neshodách mezi obřími bohy, sídlícími na Tiru a Zemi, a o výbuchu, který Zemí jednoho dne otřásl a změnil směr jejího pohybu. V textech je popisována kolize naší planety s jiným vesmírným tělesem, důsledkem čehož došlo k totální změně povrchu planety, jsou popisována obrovská zemětřesení, která dala vzniknout horstvům a novým pevninám, přičemž některé původní zaplavilo moře. Texty podle autora popisují, jak Slunce po několik dnů stálo nehnutě na obloze a šlehaly z něj různobarevné plameny. Střídaly se žhavé a mrazivé vichřice a nakonec Zemi zahalila hustá tma. Když se po určité době prach a saze začaly usazovat a Slunce se opět ukázalo, bylo malé a neustále se vzdalovalo. Země se začala otáčet kolem své osy, ale ve směru opačném tomu před srážkou. Po čase se oběh stabilizoval a Slunce se přestalo vzdalovat, na Zemi nastalo mrazivé období, které trvalo tři roky. Po odeznění kataklyzmatu se objevil také Měsíc, nejspíš další z trosek Tiru, den se téměř dvojnásobně prodloužil, citelně se ochladilo a kolem polární oblasti vznikaly ledovce.
Záměrem Stvořitele podle Knihy Dhyanů bylo vytvoření člověka - Adama Kadmona - a jeho výchova k dosažení stavu duchovní dokonalosti. Wiesner na základě informací obsažených v Knize Dhyanů tvrdí, že člověk neandrtálský je výsledkem experimentů rasy zvané Lhamayové (Ásuři), jejichž před-stavitelem byl také první syn Nejvyšší Bytosti zvaný Lucifer, Melkor, Bráhma, Loki či Ogo. O člověku a jeho podobě měli vlastní mínění - křížili různé druhy zvířat s rasou Adam Kadmon, vyšlechtěnou na vzdálené planetě rasou Lhayů. Zničení a náhlé vymizení člověka neandrtálského spojuje Wiesner s příletem Nimiru v r. 52 369 př. n. l., což také označuje jako první biblickou potopu, kterou bylo zničeno hříšné lidstvo. Smrtelným hříchem totiž Wiesner označuje mezidruhové křížení, jehož výsledkem byli mutanti a různá monstra včetně člověka neandrtálského. Rase jejich tvořitelů byla tato schopnost odebrána. Teprve po druhé biblické potopě v cyklu Nimiru 34 024 př. n. l. byla Země natolik očištěná od mutantů, že mohla být vysazena nová rasa Adam Kadmon, což se událo kolem roku 32 400 př. n. l. Antropologie označuje toto období jako nástup éry cromagnonského člověka.
Pro dnešek na tomto místě skončíme a to zcela záměrně. Všechna díla na toto téma totiž přímo překypují informacemi. V podstatě se jedná o nepřetržitý sled faktů a proto chceme naše putování za historií planety Země popisovat podobným způsobem, jako když pracujete se snímkem ze satelitu. Nejprve je potřeba vidět Afriku, potom můžeme zaostřit na Egypt a až potom se podívat do očí Sfingy. Jinými slovy, kdybychom kterékoliv téma na základě všech pramenů, které chceme použít, měli popsat aspoň trochu svědomitě, dostali bychom se na desítky stran textu a pro stromy by nebylo vidět les. Proto se postupně chceme zabývat jednotlivými tématy a obdobími života naší planety, postupně zaostřovat a na závěr se pokusit o shrnutí ve formě samostatné tabulky s časovou osou, kterou budeme vždy ve větším rozsahu ještě zpřesňovat.
Protože zatím neznáme žádné pojetí současné vědy k tomuto tématu, uvádíme pouze historické srovnání mezi hypotézami Sitchina a Wiesnera.
Jako stěžejní zdroj pro jeho hypotézu o vzniku Země, naší sluneční soustavy a vzniku života na Zemi uvádí ing. Ivo Wiesner Knihu Dhyanů, podle jeho informací uloženou u kněží tibetských klášterů Bonn-po. Jedná se údajně o nejstarší knihu na světě. Skládá se z několika tenkých kovových fólií s vyraženými idiomatickými grafémy, jež měly plný, ustálený význam, takže k jejich porozumění nebylo nutné znát původně použitý jazyk. Z těchto grafémů se později vyvinulo obrázkové, klínové a hieroglyfické písmo i čínské idiomatické znaky. Bohužel dnes je Kniha Dhyanů nedostupná, takže tuto informaci nelze ověřit. Ing. Wiesner uvádí, že tato kniha podává nejpravdivější rámcový obraz událostí a jevů stvořením světa počínaje a stvořením člověka konče a dokládá to řadou tvrzení ve své knize Stezka Draka.
Styčným bodem teorií Wiesnera a Sitchina je existence další planety v naší sluneční soustavě, jejíž přiblížení má za následek nespočet katastrof. Oba vědci se poněkud liší v popisu vzniku této planety. Wiesner se odkazuje na starobylé bonnské texty. Ty popisují vzhled tehdejší Země zcela odlišný od toho nynějšího. Kolem Slunce Země obíhala mnohem blíže a směr jejího otáčení byl opačný, než je tomu dnes.
V blízkosti Země obíhala další, několikanásobně větší planeta, obydlená vyspělou civilizací, v jejímž čele stála bytost Og či Ogo. Tato planeta byla nazývána Zlatá planeta (díky zlatému světlu, kterým zářila), ale také Tir, Maldek či Malona. Og se svým lidem se často dostával do sporů s bytostmi žijícími na Zemi, což mělo za následek vleklé války v meziplanetárním prostoru, které Og prohrál a byl nucen vrátit se zpět na Tir.
V tuto chvíli se s autorem pohybujeme v dobách přesně z hlediska našeho dnešního pojmu času neuchopitelných, kdy na Zemi již existoval život a byla zde prapůvodní lidská rasa, stvořená našimi stvořiteli v podobě Lhaů. Podrobněji se ještě tímto tématem budeme zabývat později, protože nechceme text tohoto článku atomizovat do podrobností stvoření lidské rasy, ale zabývat se spíše vlivem záhadné planety na planetu naší. Veškeré informace v tomto článku můžete samozřejmě porovnávat s článkem "Dvanáctá planeta", který naleznete na Internetu a který popisuje některé tyto události z pohledu Zecharii Sitchina.
Wiesner uvádí, že v této době hrozilo Slunce zničit Zemi a tak bylo Lhay, vyspělou civilizací stvořitelů lidí, vyměněno. V knize není nijak popsán způsob, jakým tato výměna proběhla, nicméně řadu výroků pro jejich nevysvětlitelnost naší současnou úrovní poznání je možno pouze registrovat, nelze je nijak komentovat. Tato výměna byla nejspíše důvodem následné exploze planety Tiru. Největší troska Tiru byla vymrštěna do vesmíru, ale Slunce ji svou gravitací udrželo v dosahu a tak začal nový člen naší sluneční soustavy obíhat okolo Slunce po velmi extrémní dráze. Autor odhaduje délku oběhu trosky na 700 až 800 let s tím, že ne každý oběh je stejně destruktivní pro Zemi. Podle autora se planeta vždy jednou za 6115 ± 50 let přiblíží velmi těsně k Zemi a tento průlet je pro naši planetu kataklysmatický.
Zbytek rozdrceného Tiru se pohybuje po jeho původní dráze, část trosek doprovází novou planetu na cestě vesmírem a je také příčinou krupobití meteoritů, které zasahují Zemi při jejím přiblížení se. Starověké národy tuto planetu nazývaly mnoha jmény - Nimiru, Nibiru, Marduk či Amanyam. Dobu destrukce Tiru není možné přesně odhadnout, existuje však odhad prvního ničivého úderu, kterým Nimiru ohlásila svou přítomnost, a to je rok 113 519 ± 100 př. n. l. Dosud údajně proběhlo 19 ničivých návštěv, jejichž důsledky jsou zachyceny v mnoha důkazech kultur celého světa.
Podobnými událostmi se velmi pečlivě a systematicky zabýváve svých dílech i Immanuel Velikovsky, světově známý autor ve vědeckých kruzích, současník a blízký spolupracovník Alberta Einsteina. Bohužel v současnosti je možné v češtině zakoupit pouze jeho knihu "Ztráta paměti lidstva". V tomto díle se zabývá řadou otázek úzce souvisejících s tímto tématem, především periodickými katastrofami popisovanými v historických textech a mýtech, jejich vlivy na oběžnou dráhu Země a tím i délku oběhu (roku) a na to, jak nepředstavitelnými periodickými destrukcemi musel vývoj naší planety a na ní v minulosti žijících civilizací procházet. Kniha je nesmírně zajímavá, je posledním dílem Velikovského před jeho smrtí a vyjadřuje jeho přání publikovat výsledky svého mnohaletého bádání pro jejich další využití vědci a historiky. Vydalo jí nakladatelství Dobra a koupit ji můžete ve všech, jak vždy uvádíme, "dobrých" knihkupectvích. O díle tohoto autora se zmíníme v některém z dalších pokračování tohoto seriálu.
Uveďme příklad důsledků prvního kataklyzmatu, které Nimiru způsobila Zemi. Wiesner se opět odkazuje na dostupné texty z kláštěrů Bonn-po, kde je vše popsáno velmi autenticky a zasvěceně, což svědčí o přímé účasti jejich autorů na dávných událostech. Tyto texty vyprávějí o neshodách mezi obřími bohy, sídlícími na Tiru a Zemi, a o výbuchu, který Zemí jednoho dne otřásl a změnil směr jejího pohybu. V textech je popisována kolize naší planety s jiným vesmírným tělesem, důsledkem čehož došlo k totální změně povrchu planety, jsou popisována obrovská zemětřesení, která dala vzniknout horstvům a novým pevninám, přičemž některé původní zaplavilo moře. Texty podle autora popisují, jak Slunce po několik dnů stálo nehnutě na obloze a šlehaly z něj různobarevné plameny. Střídaly se žhavé a mrazivé vichřice a nakonec Zemi zahalila hustá tma. Když se po určité době prach a saze začaly usazovat a Slunce se opět ukázalo, bylo malé a neustále se vzdalovalo. Země se začala otáčet kolem své osy, ale ve směru opačném tomu před srážkou. Po čase se oběh stabilizoval a Slunce se přestalo vzdalovat, na Zemi nastalo mrazivé období, které trvalo tři roky. Po odeznění kataklyzmatu se objevil také Měsíc, nejspíš další z trosek Tiru, den se téměř dvojnásobně prodloužil, citelně se ochladilo a kolem polární oblasti vznikaly ledovce.
Záměrem Stvořitele podle Knihy Dhyanů bylo vytvoření člověka - Adama Kadmona - a jeho výchova k dosažení stavu duchovní dokonalosti. Wiesner na základě informací obsažených v Knize Dhyanů tvrdí, že člověk neandrtálský je výsledkem experimentů rasy zvané Lhamayové (Ásuři), jejichž před-stavitelem byl také první syn Nejvyšší Bytosti zvaný Lucifer, Melkor, Bráhma, Loki či Ogo. O člověku a jeho podobě měli vlastní mínění - křížili různé druhy zvířat s rasou Adam Kadmon, vyšlechtěnou na vzdálené planetě rasou Lhayů. Zničení a náhlé vymizení člověka neandrtálského spojuje Wiesner s příletem Nimiru v r. 52 369 př. n. l., což také označuje jako první biblickou potopu, kterou bylo zničeno hříšné lidstvo. Smrtelným hříchem totiž Wiesner označuje mezidruhové křížení, jehož výsledkem byli mutanti a různá monstra včetně člověka neandrtálského. Rase jejich tvořitelů byla tato schopnost odebrána. Teprve po druhé biblické potopě v cyklu Nimiru 34 024 př. n. l. byla Země natolik očištěná od mutantů, že mohla být vysazena nová rasa Adam Kadmon, což se událo kolem roku 32 400 př. n. l. Antropologie označuje toto období jako nástup éry cromagnonského člověka.
Pro dnešek na tomto místě skončíme a to zcela záměrně. Všechna díla na toto téma totiž přímo překypují informacemi. V podstatě se jedná o nepřetržitý sled faktů a proto chceme naše putování za historií planety Země popisovat podobným způsobem, jako když pracujete se snímkem ze satelitu. Nejprve je potřeba vidět Afriku, potom můžeme zaostřit na Egypt a až potom se podívat do očí Sfingy. Jinými slovy, kdybychom kterékoliv téma na základě všech pramenů, které chceme použít, měli popsat aspoň trochu svědomitě, dostali bychom se na desítky stran textu a pro stromy by nebylo vidět les. Proto se postupně chceme zabývat jednotlivými tématy a obdobími života naší planety, postupně zaostřovat a na závěr se pokusit o shrnutí ve formě samostatné tabulky s časovou osou, kterou budeme vždy ve větším rozsahu ještě zpřesňovat.
Protože zatím neznáme žádné pojetí současné vědy k tomuto tématu, uvádíme pouze historické srovnání mezi hypotézami Sitchina a Wiesnera.
Když započal čas 3
