Z bezpočtu úst slyšet - To z věků před věky
skrývá se v temných koutech světa
a šarlatové brány propouštějí za nocí těch
netvory vyvržené i z pekla
Justin Geoffrey
Poprvé jsem o Kameni četl v knize von Junzta, německého excentrika, který žil podivínským životem a zemřel za záhadných okolností. Díky šťastné náhodě jsem měl přístup k originálu jeho Bezejmenných kultů, nazývaných také Černá kniha, vydanému v Düsseldorfu roku 1839, krátce před tím, než autora stihla zkáza. Sběratelé vzácných tisků znají Bezejmenné kulty především z levného překladu plného chyb, vydaného pirátsky v Londýně Bridewallem roku 1845, a pozorně cenzurovaného vydání publikovaného nakladatelstvím Golden Goblin Press v New Yorku roku 1909. Ale svazek, na který jsem narazil já, bylo původní německé vydání s těžkými koženými deskami a mohutným železným kováním. Pochybuji, že v celém světě dnes existuje víc než půl tuctu výtisků, protože náklad nebyl vysoký, a když pak vyšly na světlo podivné okolnosti, týkající se autorovy smrti, mnoho čtenářů knihu v panice spálilo.
Von Junzt strávil celý život (1795-1840) bádáním v zapovězených vodách; cestoval po všech koutech světa, dostal se do nesčetného množství tajných spolků a přečetl spoustu málo známých knih a spisů, zabývajících se tajnými vědami; a v kapitolách Černé knihy, jejíž obsah se pohybuje od udivující přímočarosti až k mlhavým, neurčitým narážkám, jsou uvedeny skutečnosti a zmínky o událostech, při jejichž čtení musí každému uvažujícímu člověku ztuhnout krev v žilách. Čtení o věcech, které se von Junzt odvážil vydat tiskem, přináší znepokojující otázku - co se říci neodvážil. Například jaké děsivé skutečnosti byly obsahem hustě popsaných stran nikdy nevydaného rukopisu, na němž bez ustání pracoval celé měsíce před svou smrtí, a které se válely potrhané a rozházené po podlaze zamčené místnosti, kde byl von Junzt nalezen mrtev s otisky mohutných prstů na krku? Už nikdy se to nedozvíme, protože autorův nejbližší přítel, Francouz Alexis Ladeau, si po tom, co celou noc sbíral útržky, skládal je dohromady a luštil, podřízl hrdlo břitvou.
Ale i obsah publikovaných materiálů je dostatečně znepokojující, i když se na ně budeme dívat s odstupem jako na výplod choré mysli. Mezi mnoha jinými podivnostmi jsem v nich nalezl zmínku o Černém kameni, podivném monolitu stojícím vysoko v horách někde v Uhrách, o kterém koluje množství nejroztodivnějších zkazek. Von Junzt mu nevěnoval příliš prostoru - podstata jeho práce zahrnovala současné kulty a uctívače děsivých božstev a vypadalo to, že Černý kámen byl opuštěn a zapomenut už před mnoha staletími. Ale mluvil o něm jako o jednom z klíčů - výraz, který často používal v nejrůznějších souvislostech a který byl jednou z mnoha zvláštností jeho díla. Krátce se zmiňuje o podivných zjeveních, která je u monolitu možno spatřit v noci letního slunovratu. Připomenul také teorii Otto Dostmanna, že monolit je pozůstatkem po invazi Hunů a že byl vztyčen na památku Attilova vítězství nad Góty. Von Junzt jeho závěry popřel, aniž by je nějakým zásadním způsobem vyvrátil. Jen poznamenal, že připisovat původ Černého kamene Hunům je asi tak logické jako domnívat se, že Vilém Dobyvatel postavil Stonehenge.
Jeho bez pochyby značné stáří upoutalo mou pozornost a po určitých těžkostech jsem objevil poničené a od krys ožrané vydání Dostmannových Pozůstatků ztracených impérií (Berlín, 1809, nakladatelství „Der Drachenhaus“). Byl jsem zklamán, když jsem zjistil, že Dostmann mluví o Černém kameni ještě stručněji než von Junzt, odbývaje ho několika řádky jako artefakt překvapivě moderní ve srovnání s řecko-římskými zříceninami v Malé Asii, které byly jeho oblíbeným tématem. Přiznal, že nebyl schopen rozluštit nápisy na monolitu, ale prohlásil je za nepochybně mongolské. Přestože jsem se od něj dozvěděl jen málo nového, zmínil se o jménu vesnice ležící poblíž Černého kamene - Stregoicavar - neblahé jméno, znamenající něco jako Město čarodějnic.
Ani podrobná prohlídka cestovních průvodců a brožurek pro turisty mi neposkytla žádné bližší informace - Stregoicavar, který jsem nenašel na žádné dostupné mapě, ležel údajně v divoké, málo frekventované oblasti, mimo obvyklé turistické cesty. Ale v Dornlyho Maďarském folklóru jsem narazil na další podnět k úvahám. V kapitole Mýty o snech se zmiňuje o Černém kameni a píše o podivných pověrách, které o něm kolují - především o víře, že pokud člověk přespí v jeho blízkosti, budou ho až do smrti pronásledovat strašlivé noční můry; a cituje vyprávění venkovanů o podivných lidech, kteří se vydali ke kameni o noci letního slunovratu a poté zemřeli v šíleném blouznění o něčem strašlivém, co tam spatřili.
To bylo vše, co jsem v Dornlym našel, ale můj zájem se ještě zvýšil, protože jsem cítil kolem kamene podivnou auru tajemství. Odkazy k temné minulosti, zmínky o nepřirozených událostech o letním slunovratu, to všechno rozechvělo mou duši zvláštní předtuchou, jako když při noční procházce spíš vycítíte než uvidíte řeku, plynoucí někde v temnotách.
A najednou jsem si uvědomil prapodivnou souvislost mezi Kamenem a jistou výstřední a fantastickou básní šíleného básníka Justina Geoffreye Lidé monolitu. Podařilo se mi zjistit, že Geoffrey tuto báseň opravdu napsal během svých cest po Uhersku a pak jsem již nepochyboval, že Černý kámen byl právě ten monolit, o kterém se zmiňuje ve svých hrůzyplných verších. Znovu jsem se jimi pročítal a opět jsem cítil ono tajemné rozechvění, které se mne zmocnilo, když jsem o kameni četl poprvé.
Už delší dobu jsem se poohlížel po místě, kde bych strávil krátkou dovolenou, a rozhodování nebylo těžké. Odjel jsem do Stregoicavaru. Vlak zastaralého typu mě odvezl poměrně daleko od Temešváru a po dalších třech dnech jízdy kodrcavým kočárem jsem se ocitl v malé vesnici, ležící v úrodném údolí vysoko v horách, pokrytých jedlovými lesy.
Cesta sama o sobě proběhla bez jakýchkoliv událostí, ale během prvního dne jsme přejížděli staré bitevní pole Schomvaalu, kde se statečný polsko-maďarský rytíř, hrabě Boris Vladinoff, odvážně a marně postavil vítězným silám Sulejmána Mocného, když se Turci roku 1526 přehnali východní Evropou.
Kočí mi ukázal velikou hromadu bortících se kamenů na nedalekém kopci, pod kterou, jak řekl, odpočívaly kosti udatného hraběte. Vybavila se mi pasáž z Larsonových Tureckých válek. „Po potyčce“ (ve které hrabě se svou malou armádu odrazil předvoj Turků) „hrabě stál na návrší pod zpola zborcenými zdmi starého hradu a velel svým vojákům, když vtom mu jeden z jeho pobočníků přinesl malé lakované pouzdro, které vojáci nalezli v oděvu slavného tureckého pisatele a historika Selima Bahadura, padlého v bitvě. Hrabě z něj vyňal svitek pergamenu a začal číst, ale náhle zbledl, beze slova vrátil svitek do pouzdra a ukryl ho do pláště. V tom okamžiku skryté turecké dělostřelectvo zahájilo palbu, na starý hrad se snesl déšť kulí a zděšení Maďaři bezmocně přihlíželi, jak se mohutné zdi hroutí přímo na hraběte. Bez velitele byla statečná malá armáda rozsekána na kusy. A v následujících letech plných válečného běsnění nebyly šlechticovy pozůstatky nikdy odkryty. Dnes si domorodci připomínají ohromnou rozpadající se hromadu trosek, pod níž, jak věří, stále odpočívá to, co po staletích zůstalo z těla nebohého hraběte Borise Vladinoffa.“
Stregoicavar v rozporu se svým jménem působil jako zasněná, poklidná vesnička - zapomenutý koutek světa, kde se zastavil čas. Zvláštní budovy a podivné oblečení i zvyky jeho obyvatel byly jako z minulého století. Byli přátelští, trochu zvědaví, ale ne dotěrní, přestože návštěvníci odjinud zde museli být řídkým jevem.
„Před deseti lety sem přišel taky jeden Američan a zůstal ve vesnici několik dní,“ vyprávěl majitel krčmy, kde jsem se ubytoval, „byl mladý a choval se jako blázen - mumlal si pořád něco pro sebe - myslím, že to byl básník nebo tak něco.“
Bylo mi jasné, že to nemohl být nikdo jiný než Justin Geoffrey.
„Ano, byl to básník,“ odpověděl jsem, „a napsal dokonce báseň o jednom místě nedaleko vaší vesnice.“
„Vážně?“ To v něm probudilo zvědavost. „Pak, protože všichni velcí básníci se chovají a mluví podivně, musí být určitě velice slavný, protože on se tehdy choval bláznivěji než kdokoliv, koho jsem kdy znal.“
„Jak už to chodí,“ odpověděl jsem, „slavným se stal až po smrti.“
„On je tedy mrtev?“
„Zemřel s křikem na rtech v ústavu pro duševně choré už před pěti lety.“
„To je zlé, moc zlé,“ podíval se na mě s účastí. „Ubohý hoch - příliš dlouho pozoroval Černý kámen.“
Srdce mi poskočilo, ale nedal jsem na sobě nic znát a prohodil jsem nedbale: „Slyšel jsem už nějaké povídačky o tom Černém kameni, má snad být tady někde poblíž, že?“
„Blíž, než by si křesťani přáli,“ odpověděl. „Podívejte!“ Odtáhl mne k zamřížovanému oknu a ukázal vzhůru k jedlemi porostlým, zamlklým modrým horám. „Tamhle, za tím holým vyčnívajícím útesem stojí ten prokletý Kámen. Kdyby se tak chtěl rozpadnout v prach, ten prach pak smést do Dunaje a po jeho proudu až do nejhlubšího oceánu! Kdysi se ho lidé pokoušeli rozbít, ale každý, kdo se ho jen dotkl kladivem nebo palicí, skončil hrůznou smrtí. Takže teď se mu lidé vyhýbají.“
„Co je na něm tak děsivého?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Je to místo, kterému vládnou démoni,“ odpověděl neochotně a nepatrně se otřásl. „Když jsem byl malý, znal jsem jednoho člověka, cizince, který se vysmíval našim zvykům - a ve své bláznivé pýše se vydal ke kameni o noci letního slunovratu a ráno doklopýtal do vesnice, šílený a neschopný slova. Něco zničilo jeho mozek a uzamklo mu rty, protože až do své smrti, která ostatně přišla zanedlouho, nevypustil z úst nic kromě děsivého rouhání nebo slintavých blábolů.“
„Můj vlastní synovec se jako malý ztratil v horách a přespal v lesích poblíž kamene, a ještě teď v dospělosti ho mučí strašlivé sny, takže čas od času se v noci probouzí s děsivým křikem a zalitý studeným potem.“
„Ale pojďme se bavit o něčem jiném, Herr; není dobré zabývat se takovými věcmi příliš dlouho.“
Poukázal jsem na zjevné stáří krčmy a on s pýchou v hlase odpověděl. „Základy jsou staré víc než čtyři sta let. Původní dům jako jediný ve vesnici nelehl úplně popelem, když se horami prohnali Sulejmánovi ďáblové. Na tomto místě, v domě stojícím na stejných základech, měl podle pověsti písař Selim Bahadur hlavní stan, když plenil okolí.“
Dozvěděl jsem se, že současní obyvatelé Stregoicavaru ve skutečnosti nejsou potomky lidí, kteří zde žili před tureckým nájezdem roku 1526. Vítězní muslimové, procházející vesnicí, nenechali v ní ani v jejím okolí naživu nikoho. Muži, ženy i děti byli povražděni v jediném vzplanutí krvavého běsnění a zbyla jen zpustošená, tichá země pokrytá padlými těly. Současní obyvatelé Stregoicavaru jsou potomky zocelených lidí z dolních vesnic, kteří přišli do zpustošené vsi krátce po tom, co byli Turci odraženi.
Můj hostitel nemluvil o vyvraždění původních obyvatel s žádnou velkou lítostí a později jsem zjistil, že jeho předkové z níže položených oblastí k horalům cítili možná ještě větší nenávist a odpor než k Turkům. O kořenech tohoto nepřátelství příliš nehovořil, ale zmínil se, že původní Stregoicavarané měli ve zvyku podnikat divoké výpady do nížin, při kterých kradli děvčata a dětí. Navíc podotkl, že nebyli stejné krve jako jeho lidé; zdravá původní maďarsko-slovanská krev splynula a smísila se s méněcennou primitivní rasou, až se rody prolnuly; výsledkem byla odporná rasová směs. Neměl nejmenší ponětí, kdo byli ti primitivové, ale trval na tom, že to byli „pohani“ a že žili v horách od nepaměti, dávno před příchodem lidí.
Jeho povídání jsem přikládal jen malou váhu; domníval jsem se, že půjde nejspíš o paralelu splynutí keltských kmenů s Mediteránci v Gallowayských kopcích, jehož výsledkem byla smíšená rasa Piktové, kteří hráli tak důležitou roli ve skotských legendách. Čas se na folklóru projevuje podivným zkratkovitým způsobem, pověstí o Piktech se proplétaly s legendami o starší mongolské rase, takže Piktové byli nakonec popisováni jako odporní, nechutní primitivové, asiaté s Pikty ve vyprávěních splynuli a sami byli zapomenutí; domníval jsem se tedy, že zmiňované nelidské rysy obyvatel Stregoicavaru mohly vést k ještě starším mýtům, spojeným s invazí Hunů a Mongolů.
Ráno po příjezdu jsem od ustaraného hostinského obdržel několik rad ohledně směru cesty a vydal jsem se hledat Černý kámen. Několikahodinová chůze po balvanech mezi jedlemi mě dovedla tváří v tvář velikému, mocnému skalnímu převisu, vypínajícímu se ze skalní stěny. Vyšplhal jsem úzkou soutěskou, která jím vedla, a za několik okamžiků jsem shlížel na mírumilovné údolí Stregoicavaru, zahalené do mlžného oparu, sevřené ze všech stran v dlaních modravých hor. Mezi útesem, na kterém jsem stál, a vesnicí jsem nezahlédl ani jedinou známku osídlení. Viděl jsem spoustu hospodářství roztroušených po údolí, ale všechna ležela na opačné straně Stregoicavaru, který sám jakoby se odtahoval od srázů, zakrývajících Černý kámen.
Vrcholek převisu byl hojně porostlý zelení. Razil jsem si cestu hustým podrostem a za okamžik jsem se ocitl na široké mýtině, v jejímž středu se k nebi vypínal mohutný sloup z černého kamene.
Na průřezu byl osmihranný, byl okolo šestnácti stop vysoký a stopu a půl široký. Kdysi musel být do hladka vyleštěn, ale nyní byl povrch silně zbrázděn, jako by se ho někdo pokoušel zničit silou; avšak kladiva dokázala jen o málo víc než narušit povrch a poškodit písmo, podle všeho kdysi vedoucí spirálou od paty až po vrchol. Až do výšky deseti stop byly znaky téměř úplně vymazány a bylo tedy velice obtížné rozeznat jejich původní směr. O něco výš už byly zřetelnější, takže jsem se pokusil vytáhnout se alespoň trochu vzhůru a prohlédnout si je zblízka. Všechny byly více či méně poškozeny, ale přesto jsem si byl brzy jist, že takovým jazykem se už dnes nikde na Zemi nemluví. Jsem poměrně dobře obeznámen se všemi typy hieroglyfů, známých vědcům a badatelům, a mohu říci, že mi nepřipomínaly nic, co jsem kdy viděl nebo slyšel. Asi nejvíc se podobaly hrubým vrypům, které jsem kdysi viděl na ohromné, podivně symetrické skále v zapomenutém údolí Yucatanu. Pamatoval jsem si, že když jsem je ukázal archeologovi, který cestoval se mnou, došel k závěru, že jsou buď dílem přírody, nebo bezvýznamnou škrábanicí nějakého Indiána. Mojí teorii, že Kámen mohl být ve skutečnosti základem nějakého dávno zmizelého sloupu, se jen vysmál. Upozornil mě, že pokud by ten hypotetický sloup alespoň částečně respektoval přirozené zákony stavitelství, musel by být tisíc stop vysoký. Ale přesto mne zcela nepřesvědčil.
Neodvážil bych se říci, že znaky na Černém kameni byly stejné jako ty v Yucatanu, ale jistá podobnost tu určitě byla. Stejně tak mě překvapil i samotný Kámen. Zářil temnou černí a na místech, kde jeho povrch nebyl porušen, působil zvláštním dojmem poloprůhlednosti.
Strávil jsem u kamene téměř celé ráno a odcházel jsem zmaten. Nepřišel jsem na žádnou spojitost s jakýmkoliv jiným artefaktem. Vypadalo to, jako by ho postavily nějaké podivné bytosti v časech vzdálených a cizích lidskému rodu.
Do vesnice jsem se vracel s nezmenšenou zvědavostí. Když jsem teď konečně spatřil objekt svého zájmu, byl jsem ještě dychtivější dozvědět se víc a zjistit, čí ruce a za jakým účelem ho před staletími vztyčily.
Vyhledal jsem krčmářova synovce a vyptával jsem se ho na ty děsuplné sny, ale příliš mi nepomohl, přestože se snažil. Nevadilo mu mluvit o nich, ale nedokázal je alespoň trochu srozumitelně vylíčit. Ačkoliv se mu opakovaně zdály stejné sny a byly vždy strašidelně skutečné, nemohl se na ně za dne upamatovat. Vzpomínal si na ně jen jako na chaotické noční můry, ve kterých plápolaly dychtivé jazyky pekelných ohňů a bez ustání duněly ponuré bubny. Jediné, co viděl zřetelně, byl Černý kámen, stojící nikoliv na špici skalního útesu, ale jako věž na vrcholku obrovského černého hradu.
Zbytek vesničanů mluvil o čemkoliv, týkajícím se Černého kamene, jen s velikou nechutí. Výjimkou byl místní učitel, muž udivujících vědomostí, který strávil mimo vesnici daleko víc času než kdokoliv jiný.
Velice se zajímal o von Junztovy poznámky, týkající se Kamene, a nadšeně s německým autorem souhlasil ohledně odhadovaného stáří monolitu. Věřil, že dříve bylo v blízkosti shromaždiště čarodějnic a že pravděpodobně všichni původní vesničané byli členy mocného kultu, který se kdysi pokusil ovládnout Evropu a dal vzniknout příběhům o čarodějnicích. Aby dokázal svou teorii, odvolával se i na jméno vesnice. Tvrdil, že původně se nejmenovala Stregoicavar; podle legend jí její stavitelé nazvali Xuthltan, což bylo jméno města, na jehož základech vesnice před mnoha sty lety vznikla.
To ve mně jen zvýšilo pocit nejistoty. Barbarské jméno nenabízelo žádnou spojitost se Skýty, Slovany nebo Mongoly, ke kterým by, z přirozených důvodů, měli původní obyvatelé zdejších hor patřit.
Už ze jména, které vesnici dali, pokračoval učitel, je jasné, že Maďaři a Slované z dolních údolí byli přesvědčeni, že obyvatelé vesnice jsou členy čarodějnického kultu. A jméno se používalo dál i po tom, co byli staří osadníci zmasakrováni Turky a vesnice znovu zbudována lidmi počestnějších úmyslů.
Nedomníval se, že by členové kultu monolit postavili, ale rozhodně věřil, že byl středem jejich konání a zastával názor, podporovaný mnoha nejasnými pověstmi, že zkažení vesničané ho používali jako oltář, na kterém předkládali svým zlořečeným bohům lidské oběti, dívky a nemluvňata, která kradli jeho vlastním předkům.
Nepřikládal přílišnou váhu zmínkám o podivných událostech o noci letního slunovratu, stejně jako zvěstem o děsivých božstvech, která prý čarodějníci Xuthltanu vyvolávali divokými zpěvy a hrozivými rituály plnými krve a utrpení.
NEXT>>>
skrývá se v temných koutech světa
a šarlatové brány propouštějí za nocí těch
netvory vyvržené i z pekla
Justin Geoffrey
Poprvé jsem o Kameni četl v knize von Junzta, německého excentrika, který žil podivínským životem a zemřel za záhadných okolností. Díky šťastné náhodě jsem měl přístup k originálu jeho Bezejmenných kultů, nazývaných také Černá kniha, vydanému v Düsseldorfu roku 1839, krátce před tím, než autora stihla zkáza. Sběratelé vzácných tisků znají Bezejmenné kulty především z levného překladu plného chyb, vydaného pirátsky v Londýně Bridewallem roku 1845, a pozorně cenzurovaného vydání publikovaného nakladatelstvím Golden Goblin Press v New Yorku roku 1909. Ale svazek, na který jsem narazil já, bylo původní německé vydání s těžkými koženými deskami a mohutným železným kováním. Pochybuji, že v celém světě dnes existuje víc než půl tuctu výtisků, protože náklad nebyl vysoký, a když pak vyšly na světlo podivné okolnosti, týkající se autorovy smrti, mnoho čtenářů knihu v panice spálilo.
Von Junzt strávil celý život (1795-1840) bádáním v zapovězených vodách; cestoval po všech koutech světa, dostal se do nesčetného množství tajných spolků a přečetl spoustu málo známých knih a spisů, zabývajících se tajnými vědami; a v kapitolách Černé knihy, jejíž obsah se pohybuje od udivující přímočarosti až k mlhavým, neurčitým narážkám, jsou uvedeny skutečnosti a zmínky o událostech, při jejichž čtení musí každému uvažujícímu člověku ztuhnout krev v žilách. Čtení o věcech, které se von Junzt odvážil vydat tiskem, přináší znepokojující otázku - co se říci neodvážil. Například jaké děsivé skutečnosti byly obsahem hustě popsaných stran nikdy nevydaného rukopisu, na němž bez ustání pracoval celé měsíce před svou smrtí, a které se válely potrhané a rozházené po podlaze zamčené místnosti, kde byl von Junzt nalezen mrtev s otisky mohutných prstů na krku? Už nikdy se to nedozvíme, protože autorův nejbližší přítel, Francouz Alexis Ladeau, si po tom, co celou noc sbíral útržky, skládal je dohromady a luštil, podřízl hrdlo břitvou.
Ale i obsah publikovaných materiálů je dostatečně znepokojující, i když se na ně budeme dívat s odstupem jako na výplod choré mysli. Mezi mnoha jinými podivnostmi jsem v nich nalezl zmínku o Černém kameni, podivném monolitu stojícím vysoko v horách někde v Uhrách, o kterém koluje množství nejroztodivnějších zkazek. Von Junzt mu nevěnoval příliš prostoru - podstata jeho práce zahrnovala současné kulty a uctívače děsivých božstev a vypadalo to, že Černý kámen byl opuštěn a zapomenut už před mnoha staletími. Ale mluvil o něm jako o jednom z klíčů - výraz, který často používal v nejrůznějších souvislostech a který byl jednou z mnoha zvláštností jeho díla. Krátce se zmiňuje o podivných zjeveních, která je u monolitu možno spatřit v noci letního slunovratu. Připomenul také teorii Otto Dostmanna, že monolit je pozůstatkem po invazi Hunů a že byl vztyčen na památku Attilova vítězství nad Góty. Von Junzt jeho závěry popřel, aniž by je nějakým zásadním způsobem vyvrátil. Jen poznamenal, že připisovat původ Černého kamene Hunům je asi tak logické jako domnívat se, že Vilém Dobyvatel postavil Stonehenge.
Jeho bez pochyby značné stáří upoutalo mou pozornost a po určitých těžkostech jsem objevil poničené a od krys ožrané vydání Dostmannových Pozůstatků ztracených impérií (Berlín, 1809, nakladatelství „Der Drachenhaus“). Byl jsem zklamán, když jsem zjistil, že Dostmann mluví o Černém kameni ještě stručněji než von Junzt, odbývaje ho několika řádky jako artefakt překvapivě moderní ve srovnání s řecko-římskými zříceninami v Malé Asii, které byly jeho oblíbeným tématem. Přiznal, že nebyl schopen rozluštit nápisy na monolitu, ale prohlásil je za nepochybně mongolské. Přestože jsem se od něj dozvěděl jen málo nového, zmínil se o jménu vesnice ležící poblíž Černého kamene - Stregoicavar - neblahé jméno, znamenající něco jako Město čarodějnic.
Ani podrobná prohlídka cestovních průvodců a brožurek pro turisty mi neposkytla žádné bližší informace - Stregoicavar, který jsem nenašel na žádné dostupné mapě, ležel údajně v divoké, málo frekventované oblasti, mimo obvyklé turistické cesty. Ale v Dornlyho Maďarském folklóru jsem narazil na další podnět k úvahám. V kapitole Mýty o snech se zmiňuje o Černém kameni a píše o podivných pověrách, které o něm kolují - především o víře, že pokud člověk přespí v jeho blízkosti, budou ho až do smrti pronásledovat strašlivé noční můry; a cituje vyprávění venkovanů o podivných lidech, kteří se vydali ke kameni o noci letního slunovratu a poté zemřeli v šíleném blouznění o něčem strašlivém, co tam spatřili.
To bylo vše, co jsem v Dornlym našel, ale můj zájem se ještě zvýšil, protože jsem cítil kolem kamene podivnou auru tajemství. Odkazy k temné minulosti, zmínky o nepřirozených událostech o letním slunovratu, to všechno rozechvělo mou duši zvláštní předtuchou, jako když při noční procházce spíš vycítíte než uvidíte řeku, plynoucí někde v temnotách.
A najednou jsem si uvědomil prapodivnou souvislost mezi Kamenem a jistou výstřední a fantastickou básní šíleného básníka Justina Geoffreye Lidé monolitu. Podařilo se mi zjistit, že Geoffrey tuto báseň opravdu napsal během svých cest po Uhersku a pak jsem již nepochyboval, že Černý kámen byl právě ten monolit, o kterém se zmiňuje ve svých hrůzyplných verších. Znovu jsem se jimi pročítal a opět jsem cítil ono tajemné rozechvění, které se mne zmocnilo, když jsem o kameni četl poprvé.
Už delší dobu jsem se poohlížel po místě, kde bych strávil krátkou dovolenou, a rozhodování nebylo těžké. Odjel jsem do Stregoicavaru. Vlak zastaralého typu mě odvezl poměrně daleko od Temešváru a po dalších třech dnech jízdy kodrcavým kočárem jsem se ocitl v malé vesnici, ležící v úrodném údolí vysoko v horách, pokrytých jedlovými lesy.
Cesta sama o sobě proběhla bez jakýchkoliv událostí, ale během prvního dne jsme přejížděli staré bitevní pole Schomvaalu, kde se statečný polsko-maďarský rytíř, hrabě Boris Vladinoff, odvážně a marně postavil vítězným silám Sulejmána Mocného, když se Turci roku 1526 přehnali východní Evropou.
Kočí mi ukázal velikou hromadu bortících se kamenů na nedalekém kopci, pod kterou, jak řekl, odpočívaly kosti udatného hraběte. Vybavila se mi pasáž z Larsonových Tureckých válek. „Po potyčce“ (ve které hrabě se svou malou armádu odrazil předvoj Turků) „hrabě stál na návrší pod zpola zborcenými zdmi starého hradu a velel svým vojákům, když vtom mu jeden z jeho pobočníků přinesl malé lakované pouzdro, které vojáci nalezli v oděvu slavného tureckého pisatele a historika Selima Bahadura, padlého v bitvě. Hrabě z něj vyňal svitek pergamenu a začal číst, ale náhle zbledl, beze slova vrátil svitek do pouzdra a ukryl ho do pláště. V tom okamžiku skryté turecké dělostřelectvo zahájilo palbu, na starý hrad se snesl déšť kulí a zděšení Maďaři bezmocně přihlíželi, jak se mohutné zdi hroutí přímo na hraběte. Bez velitele byla statečná malá armáda rozsekána na kusy. A v následujících letech plných válečného běsnění nebyly šlechticovy pozůstatky nikdy odkryty. Dnes si domorodci připomínají ohromnou rozpadající se hromadu trosek, pod níž, jak věří, stále odpočívá to, co po staletích zůstalo z těla nebohého hraběte Borise Vladinoffa.“
Stregoicavar v rozporu se svým jménem působil jako zasněná, poklidná vesnička - zapomenutý koutek světa, kde se zastavil čas. Zvláštní budovy a podivné oblečení i zvyky jeho obyvatel byly jako z minulého století. Byli přátelští, trochu zvědaví, ale ne dotěrní, přestože návštěvníci odjinud zde museli být řídkým jevem.
„Před deseti lety sem přišel taky jeden Američan a zůstal ve vesnici několik dní,“ vyprávěl majitel krčmy, kde jsem se ubytoval, „byl mladý a choval se jako blázen - mumlal si pořád něco pro sebe - myslím, že to byl básník nebo tak něco.“
Bylo mi jasné, že to nemohl být nikdo jiný než Justin Geoffrey.
„Ano, byl to básník,“ odpověděl jsem, „a napsal dokonce báseň o jednom místě nedaleko vaší vesnice.“
„Vážně?“ To v něm probudilo zvědavost. „Pak, protože všichni velcí básníci se chovají a mluví podivně, musí být určitě velice slavný, protože on se tehdy choval bláznivěji než kdokoliv, koho jsem kdy znal.“
„Jak už to chodí,“ odpověděl jsem, „slavným se stal až po smrti.“
„On je tedy mrtev?“
„Zemřel s křikem na rtech v ústavu pro duševně choré už před pěti lety.“
„To je zlé, moc zlé,“ podíval se na mě s účastí. „Ubohý hoch - příliš dlouho pozoroval Černý kámen.“
Srdce mi poskočilo, ale nedal jsem na sobě nic znát a prohodil jsem nedbale: „Slyšel jsem už nějaké povídačky o tom Černém kameni, má snad být tady někde poblíž, že?“
„Blíž, než by si křesťani přáli,“ odpověděl. „Podívejte!“ Odtáhl mne k zamřížovanému oknu a ukázal vzhůru k jedlemi porostlým, zamlklým modrým horám. „Tamhle, za tím holým vyčnívajícím útesem stojí ten prokletý Kámen. Kdyby se tak chtěl rozpadnout v prach, ten prach pak smést do Dunaje a po jeho proudu až do nejhlubšího oceánu! Kdysi se ho lidé pokoušeli rozbít, ale každý, kdo se ho jen dotkl kladivem nebo palicí, skončil hrůznou smrtí. Takže teď se mu lidé vyhýbají.“
„Co je na něm tak děsivého?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Je to místo, kterému vládnou démoni,“ odpověděl neochotně a nepatrně se otřásl. „Když jsem byl malý, znal jsem jednoho člověka, cizince, který se vysmíval našim zvykům - a ve své bláznivé pýše se vydal ke kameni o noci letního slunovratu a ráno doklopýtal do vesnice, šílený a neschopný slova. Něco zničilo jeho mozek a uzamklo mu rty, protože až do své smrti, která ostatně přišla zanedlouho, nevypustil z úst nic kromě děsivého rouhání nebo slintavých blábolů.“
„Můj vlastní synovec se jako malý ztratil v horách a přespal v lesích poblíž kamene, a ještě teď v dospělosti ho mučí strašlivé sny, takže čas od času se v noci probouzí s děsivým křikem a zalitý studeným potem.“
„Ale pojďme se bavit o něčem jiném, Herr; není dobré zabývat se takovými věcmi příliš dlouho.“
Poukázal jsem na zjevné stáří krčmy a on s pýchou v hlase odpověděl. „Základy jsou staré víc než čtyři sta let. Původní dům jako jediný ve vesnici nelehl úplně popelem, když se horami prohnali Sulejmánovi ďáblové. Na tomto místě, v domě stojícím na stejných základech, měl podle pověsti písař Selim Bahadur hlavní stan, když plenil okolí.“
Dozvěděl jsem se, že současní obyvatelé Stregoicavaru ve skutečnosti nejsou potomky lidí, kteří zde žili před tureckým nájezdem roku 1526. Vítězní muslimové, procházející vesnicí, nenechali v ní ani v jejím okolí naživu nikoho. Muži, ženy i děti byli povražděni v jediném vzplanutí krvavého běsnění a zbyla jen zpustošená, tichá země pokrytá padlými těly. Současní obyvatelé Stregoicavaru jsou potomky zocelených lidí z dolních vesnic, kteří přišli do zpustošené vsi krátce po tom, co byli Turci odraženi.
Můj hostitel nemluvil o vyvraždění původních obyvatel s žádnou velkou lítostí a později jsem zjistil, že jeho předkové z níže položených oblastí k horalům cítili možná ještě větší nenávist a odpor než k Turkům. O kořenech tohoto nepřátelství příliš nehovořil, ale zmínil se, že původní Stregoicavarané měli ve zvyku podnikat divoké výpady do nížin, při kterých kradli děvčata a dětí. Navíc podotkl, že nebyli stejné krve jako jeho lidé; zdravá původní maďarsko-slovanská krev splynula a smísila se s méněcennou primitivní rasou, až se rody prolnuly; výsledkem byla odporná rasová směs. Neměl nejmenší ponětí, kdo byli ti primitivové, ale trval na tom, že to byli „pohani“ a že žili v horách od nepaměti, dávno před příchodem lidí.
Jeho povídání jsem přikládal jen malou váhu; domníval jsem se, že půjde nejspíš o paralelu splynutí keltských kmenů s Mediteránci v Gallowayských kopcích, jehož výsledkem byla smíšená rasa Piktové, kteří hráli tak důležitou roli ve skotských legendách. Čas se na folklóru projevuje podivným zkratkovitým způsobem, pověstí o Piktech se proplétaly s legendami o starší mongolské rase, takže Piktové byli nakonec popisováni jako odporní, nechutní primitivové, asiaté s Pikty ve vyprávěních splynuli a sami byli zapomenutí; domníval jsem se tedy, že zmiňované nelidské rysy obyvatel Stregoicavaru mohly vést k ještě starším mýtům, spojeným s invazí Hunů a Mongolů.
Ráno po příjezdu jsem od ustaraného hostinského obdržel několik rad ohledně směru cesty a vydal jsem se hledat Černý kámen. Několikahodinová chůze po balvanech mezi jedlemi mě dovedla tváří v tvář velikému, mocnému skalnímu převisu, vypínajícímu se ze skalní stěny. Vyšplhal jsem úzkou soutěskou, která jím vedla, a za několik okamžiků jsem shlížel na mírumilovné údolí Stregoicavaru, zahalené do mlžného oparu, sevřené ze všech stran v dlaních modravých hor. Mezi útesem, na kterém jsem stál, a vesnicí jsem nezahlédl ani jedinou známku osídlení. Viděl jsem spoustu hospodářství roztroušených po údolí, ale všechna ležela na opačné straně Stregoicavaru, který sám jakoby se odtahoval od srázů, zakrývajících Černý kámen.
Vrcholek převisu byl hojně porostlý zelení. Razil jsem si cestu hustým podrostem a za okamžik jsem se ocitl na široké mýtině, v jejímž středu se k nebi vypínal mohutný sloup z černého kamene.
Na průřezu byl osmihranný, byl okolo šestnácti stop vysoký a stopu a půl široký. Kdysi musel být do hladka vyleštěn, ale nyní byl povrch silně zbrázděn, jako by se ho někdo pokoušel zničit silou; avšak kladiva dokázala jen o málo víc než narušit povrch a poškodit písmo, podle všeho kdysi vedoucí spirálou od paty až po vrchol. Až do výšky deseti stop byly znaky téměř úplně vymazány a bylo tedy velice obtížné rozeznat jejich původní směr. O něco výš už byly zřetelnější, takže jsem se pokusil vytáhnout se alespoň trochu vzhůru a prohlédnout si je zblízka. Všechny byly více či méně poškozeny, ale přesto jsem si byl brzy jist, že takovým jazykem se už dnes nikde na Zemi nemluví. Jsem poměrně dobře obeznámen se všemi typy hieroglyfů, známých vědcům a badatelům, a mohu říci, že mi nepřipomínaly nic, co jsem kdy viděl nebo slyšel. Asi nejvíc se podobaly hrubým vrypům, které jsem kdysi viděl na ohromné, podivně symetrické skále v zapomenutém údolí Yucatanu. Pamatoval jsem si, že když jsem je ukázal archeologovi, který cestoval se mnou, došel k závěru, že jsou buď dílem přírody, nebo bezvýznamnou škrábanicí nějakého Indiána. Mojí teorii, že Kámen mohl být ve skutečnosti základem nějakého dávno zmizelého sloupu, se jen vysmál. Upozornil mě, že pokud by ten hypotetický sloup alespoň částečně respektoval přirozené zákony stavitelství, musel by být tisíc stop vysoký. Ale přesto mne zcela nepřesvědčil.
Neodvážil bych se říci, že znaky na Černém kameni byly stejné jako ty v Yucatanu, ale jistá podobnost tu určitě byla. Stejně tak mě překvapil i samotný Kámen. Zářil temnou černí a na místech, kde jeho povrch nebyl porušen, působil zvláštním dojmem poloprůhlednosti.
Strávil jsem u kamene téměř celé ráno a odcházel jsem zmaten. Nepřišel jsem na žádnou spojitost s jakýmkoliv jiným artefaktem. Vypadalo to, jako by ho postavily nějaké podivné bytosti v časech vzdálených a cizích lidskému rodu.
Do vesnice jsem se vracel s nezmenšenou zvědavostí. Když jsem teď konečně spatřil objekt svého zájmu, byl jsem ještě dychtivější dozvědět se víc a zjistit, čí ruce a za jakým účelem ho před staletími vztyčily.
Vyhledal jsem krčmářova synovce a vyptával jsem se ho na ty děsuplné sny, ale příliš mi nepomohl, přestože se snažil. Nevadilo mu mluvit o nich, ale nedokázal je alespoň trochu srozumitelně vylíčit. Ačkoliv se mu opakovaně zdály stejné sny a byly vždy strašidelně skutečné, nemohl se na ně za dne upamatovat. Vzpomínal si na ně jen jako na chaotické noční můry, ve kterých plápolaly dychtivé jazyky pekelných ohňů a bez ustání duněly ponuré bubny. Jediné, co viděl zřetelně, byl Černý kámen, stojící nikoliv na špici skalního útesu, ale jako věž na vrcholku obrovského černého hradu.
Zbytek vesničanů mluvil o čemkoliv, týkajícím se Černého kamene, jen s velikou nechutí. Výjimkou byl místní učitel, muž udivujících vědomostí, který strávil mimo vesnici daleko víc času než kdokoliv jiný.
Velice se zajímal o von Junztovy poznámky, týkající se Kamene, a nadšeně s německým autorem souhlasil ohledně odhadovaného stáří monolitu. Věřil, že dříve bylo v blízkosti shromaždiště čarodějnic a že pravděpodobně všichni původní vesničané byli členy mocného kultu, který se kdysi pokusil ovládnout Evropu a dal vzniknout příběhům o čarodějnicích. Aby dokázal svou teorii, odvolával se i na jméno vesnice. Tvrdil, že původně se nejmenovala Stregoicavar; podle legend jí její stavitelé nazvali Xuthltan, což bylo jméno města, na jehož základech vesnice před mnoha sty lety vznikla.
To ve mně jen zvýšilo pocit nejistoty. Barbarské jméno nenabízelo žádnou spojitost se Skýty, Slovany nebo Mongoly, ke kterým by, z přirozených důvodů, měli původní obyvatelé zdejších hor patřit.
Už ze jména, které vesnici dali, pokračoval učitel, je jasné, že Maďaři a Slované z dolních údolí byli přesvědčeni, že obyvatelé vesnice jsou členy čarodějnického kultu. A jméno se používalo dál i po tom, co byli staří osadníci zmasakrováni Turky a vesnice znovu zbudována lidmi počestnějších úmyslů.
Nedomníval se, že by členové kultu monolit postavili, ale rozhodně věřil, že byl středem jejich konání a zastával názor, podporovaný mnoha nejasnými pověstmi, že zkažení vesničané ho používali jako oltář, na kterém předkládali svým zlořečeným bohům lidské oběti, dívky a nemluvňata, která kradli jeho vlastním předkům.
Nepřikládal přílišnou váhu zmínkám o podivných událostech o noci letního slunovratu, stejně jako zvěstem o děsivých božstvech, která prý čarodějníci Xuthltanu vyvolávali divokými zpěvy a hrozivými rituály plnými krve a utrpení.
NEXT>>>
Černý kámen
(The Black Stone)
Robert E. Howard