(Nalezeno mezi poznámkami zesnulého Francise Waylanda Thurstona z Bostonu)
"Lze si představit, že přežily velké síly či bytosti... přežily z nesmírně dávných časů, kdy... se vědomí projevovalo, patrné, ve tvarech a formách, jež se už dávno stáhly před náporem nastupujícího lidstva... formách, jež letmo zaznamenala pouze poezie a legenda a nazvala je bohy, stvůrami, mytickými bytostmi všemožných druhů a povah..."
Algernon Blackwood
I. Hrůza v hlíně.
Mám za to, že tou nejmilosrdnější věcí na světě je neschopnost lidské mysli usouvztažnit veškerý svůj obsah. Žijeme na poklidném ostrůvku nevědomosti uprostřed černých moří nekonečna a neočekává se, že se budeme vydávat daleko od břehů. Vědy, všechny do jedné napínající své síly vlastním směrem, nám dosud nezpůsobily větších škod; ale jednoho dne nám poskládání jednotlivých dílků vědomostí otevře tak strašlivé pohledy na realitu a na naši hroznou pozici v ní, že z tohoto zjištění bud propadneme nepříčetnosti, nebo se z vražedného světla stáhneme do klidu a bezpečí nového období temna.
Theosofové tuší děsivou velikost kosmického cyklu, v němž náš svět a lidská rasa tvoří pouze dočasné epizody. Šeptají o zvláštních přežitcích takovými slovy, při nichž by nám stydla krev v žilách, pakliže by je nezastíral nejapný optimismus. Ale nebyli to oni, kdo nám umožnili krátký pohled do zapovězených věků, při pomyšlení na něž mne mrazí v zádech a při snění o nichž přicházím o rozum. Onen krátký pohled, podobně jako všechny strašlivé záblesky pravdy, se zrodil z náhodného poskládání roztroušených věcí - v tomto případě šlo o starou zprávu z novin a o poznámky mrtvého profesora. Doufám, že poskládat je se již nikomu nepodaří; je jisté, že dokud budu žít, nikdy vědomě neposkytnu žádné vodítko k sestavení tak úděsného obrazce. Myslím, že pomlčet o znalostech, kterými disponoval, měl v úmyslu i profesor, a kdyby ho nesklátila náhlá smrt, byl by veškeré své poznámky zničil.
0 celé věci jsem se poprvé dozvěděl v zimě na přelomu let 1926-7 v souvislosti s úmrtím mého prastrýce George Gammella Angella, emeritního profesora semitských jazyků na Brownově univerzitě v Providence ve státě Rhode Island. Profesor Angell byl všeobecně známý jako odborník na starodávné texty a o radu jej často žádali představitelé těch nejvýznamnějších muzeí; takže na jeho odchod ve věku dvaadevadesáti let si budou mnozí ještě vzpomínat. Na místní úrovni se zájem o něj prohloubil s ohledem na záhadnou příčinu smrti. Profesor zemřel při návratu z lodi z Newportu; jak uvedli svědci, upadl náhle poté, co do něj strčil námořnicky vyhlížející černoch, který se vynořil z jednoho z ponurých temných dvorů na strmém svahu, kudy se vinula zkratka mezi nábřežím a nebožtíkovým domem na Williams Street. Lékaři nedokázali odhalit žádnou viditelnou újmu, ale po rozpačité debatě dospěli k závěru, že za skon tohoto tak starého pána mohlo jakési záhadné poškození srdce vyvolané rychlým výstupem do kopce. V dané chvíli jsem neměl žádný důvod, abych s tímto výrokem polemizoval, ale poslední dobou si s touto otázkou začínám lámat hlavu - více než jen lámat hlavu.
Jakožto od dědice a vykonavatele poslední vůle, neboť prastrýc zemřel jako bezdětný vdovec, se ode mne očekávalo, že zevrubně prostuduji veškeré jeho písemnosti; za tímto účelem jsem si do svého bytu v Bostonu přestěhoval všechny jeho zápisky a bedny. Většina materiálu, který jsem utřídil na základě vzájemných souvislostí, bude publikována péčí Americké archeologické společnosti, ale nalezl jsem i jednu bednu, která mne nadmíru zmátla a kterou jsem chtěl očím dalších lidí ukázat jen s velkou nelibostí. Byla uzamčená a já jsem od ní nemohl najít klíč, dokud mne nenapadlo prohlédnout si prsten, který profesor neustále nosil ve své kapse. Pak se mi schránu otevřít podařilo, ale jakmile jsem tak. učinil, čekala na mne pouze větší a pečlivě střežená záhada. Neboť jaký mohl být význam podivného hliněného basreliéfu a nesourodých nákresů, poznámek a výstřižků, jež jsem nalezl? Začal strýc na stará kolena věřit těm nejnepokrytějším podvodům? Rozhodl jsem se, že vyhledám onoho excentrického sochaře, jenž byl zodpovědný za toto zřejmé narušení klidu duše starého pána.
Basreliéf byl zhruba obdélníkového tvaru o tloušťce nepřesahující dva a půl centimetru a o ploše asi třináct krát patnáct centimetrů; očividně nedávného původu. Jeho námět však atmosférou a působením moderní ani zdaleka nebyl; a ačkoli mohou kubisté a futuristé produkovat řadu ztřeštěných vrtochů, nestává se často, aby napodobovali onu záhadnou pravidelnost, jíž jsou prodchnuty starobylé texty. A texty jakéhosi druhu drtivá většina těchto motivů představovala; byť se má paměť, navzdory velké obeznámenosti se strýcovými písemnostmi a sbírkami, marně snažila určit tento konkrétní styl či se snad dopátrat jeho nejvzdálenějších souvislostí.
Nad těmito zdánlivými hieroglyfy byl výtvor zřetelně obrázkového charakteru, třebaže jeho impresionistické ztvárnění znemožňovalo nabýt jakékoli přesnější představy o jeho povaze. Zdálo se, že jde o jakousi stvůru, či symbol představující stvůru, takové podoby, kterou mohla zplodit pouze chorobná představivost. Pokud uvedu, že má poněkud výstřední fantazie ve vyobrazení rozpoznávala zároveň chobotnici, draka a karikaturu lidské bytosti, nijak se nevzdálím duchu této věci. Groteskní a šupinaté tělo se zakrnělými křídly bylo zakončeno houbovitou hlavou s chapadly; ale otřesnou úděsnost celému artefaktu dodávalo až celkové zasazení obrazu. Na pozadí za tvorem byly nezřetelné náznaky titánských staveb.
Texty doprovázející tuto zvláštnost, mimo stohu výstřižků z tiskovin, sepsal profesor Angell teprve nedávno, a nejevily žádné známky snah o literárnost. To, co vypadalo jako ústřední dokument, neslo název„KULT CTHULHU", přičemž toto slovní spojení bylo přepečlivě vyvedeno tiskacími písmeny, aby se zabránilo jakémukoli chybnému čtení onoho neslýchaného názvu. Rukopis byl rozdělen na dvě části, z nichž první byla opatřena záhlavím „1925 - Sen a snové dílo H. A. Wilcoxe, Thomas Street č. 7, Providence, Rhode Island" a druhá pak „Líčení inspektora Johna R. Legrasse, Bienville Street č. 121, New Orleans, Louisiana, na zasedání A. A. S. roku 1908 - Poznámky k němu a vyprávění profesora Webba". Zbývající listy• rukopisu představovaly krátké poznámky, z nichž některé obsahovaly líčení prapodivných snů různých osob, některé citáty z theosofických knih a časopisů (především Atlantidy a ztracené Lemurie W Scott-Elliota) a zbytek pak komentáře k dlouho existujícím tajným společnostem a skrytým kultům s odkazy na pasáže takových mytologických a antropologických pramenů, jako je Frazerova Zlatá ratolest a Čarodějné kulty v západní Evropě slečny Murrayové. Výstřižky se z větší části týkaly nezvyklých duševních poruch a projevů skupinového třeštění či mánie na jaře roku 1925.
První polovina hlavního rukopisu líčila velmi zvláštní příběh. Podle něho se r. března roku 1925 dostavil k profesoru Angellovi hubený snědý mladík nervózního a roztržitého vystupování, jenž u sebe přechovával pozoruhodný hliněný basreliéf, který byl v dané chvíli ještě mimořádně vlhký a čerstvý". Na jeho navštívence stálo Henry Anthony Wilcox a můj strýc v něm poznal nejmladšího syna vynikající rodiny, s níž byl letmo obeznámen, který se v poslední době zabýval studiem sochařství na Uměleckoprůmyslové škole státu Rhode Island a který žil sáru ve Fleur-de-Lys Building poblíž oné instituce. Wilcox byl předčasně vyspělý mladík obecně uznávaného geniálního nadání, leč nesmírné výstřednosti, jenž už od raného dětství ve svém okolí vzbuzoval zájem vyprávěním zvláštních příběhů a nezvyklých snů. Sám sebe označoval za „psychicky hypersenzitivního", ale usedlí obyvatelé starobylého obchodního města nad ním mávali rukou jako nad pouhým „podivínem". Poněvadž se nikdy příliš nepohyboval ve společnosti jemu podobných, postupně přestal být společensky viditelný a v současnosti byl znám pouze úzkému okruhu estétů z jiných měst. Jako ztracený případ ho vnímalo dokonce i Umělecké sdružení v Providence, snažící se uchovat si svou konzervativní tvář.
Během návštěvy, uváděl profesorův rukopis, se malíř začal nečekaně vyptávat, zda by archeologické znalosti jeho hostitele postačovaly k rozluštění hieroglyfů na basreliéfu. Mluvil zasněným, afektovaným stylem, který prozrazoval strojenost a odtažitý zájem; a můj strýc se při odpovědi neubránil jisté strohostí, neboť nápadná čerstvost tabulky poukazovala na souvislost se vším možným, jen ne s archeologií. Replika mladého Wilcoxe, která na mého strýce zapůsobila natolik, že si ji později vybavila poznamenal slovo od slova, byla zahalena ve fantasticky poetickém hávu, jenž musel charakterizovat celou konverzaci a který mi při zmínce o Wilcoxovi vždy přijde kromobyčejně typický. Pravil: „Je vskutku nová, neboť jsem ji vytvořil o včerejší noci při snění o podivných městech; a sny jsou starší než zasmušilý Tyros nebo zamyšlená Sfinga či zahradami obehnaný Babylon."
A tehdy se pustil do nesouvislého vyprávění, které najednou rozjitřilo spící vzpomínky mého strýce a probudilo jeho horečnatý zájem. Předcházející noci došlo ke slabému zemětřesnému chvění, k nejvýraznějšímu, které bylo v Nové Anglii cítit v průběhu několika let; otřesy na Wilcoxovu obrazotvornost učinily silný dojem. Jakmile ulehl, zdál se mu nebývalý sen o nesmírných kyklopských městech titánských bloků a do nebe čnících obelisků mokvajících zeleným slizem a opředených skrytou hrůzou. Zdi a sloupy pokrývaly hieroglyfy a z jakéhosi blíže neurčeného místa pod zemí vycházel hlas, který nebyl hlasem, nýbrž chaotickým pocitem, který pouze představivost dokázala přetavit na zvuk, jenž se pokusil vyjádřit skoro nevyslovitelnou změtí slov„,Cthulhu fhtagn".
Tato slovní změť byla klíčem ke vzpomínkám, které vzrušily a zneklidnily profesora Angella. S vědeckou pečlivostí začal sochaři klást otázky; a s takřka frenetickým zaujetím .studoval basreliéf, který mladík zhotovil, když se rozechvělý zimou a oděn pouze v noční košili zmateně probral ze snění. Jak posléze říkal Wilcox, strýc vinu za pomalost, s níž rozpoznal jak hieroglyfy tak obraz postavy, sváděl na svůj pokročilý věk. Řada jeho otázek připadala návštěvníkovi mimořádně nepatřičná, zvláště pak ty, které se snažily obraz uvést do souvislostí s nezvyklými kulty či společnostmi; a Wilcox nechápal opakované přísliby mlčenlivosti, jež mu strýc nabízel výměnou za členství v jakémsi hojně rozšířeném mystickém či pohansky náboženském hnutí. Když se profesor Angell přesvědčil, že sochař vskutku nezná žádný kult či soustavu tajných nauk, začal na svého hosta naléhat, aby jej seznamoval s veškerými svými budoucími sny. Tato žádost přinesla ovoce, neboť po prvním setkání rukopis zaznamenává každodenní návštěvy mladého muže, během nichž sochař líčil překvapivé útržky nočních vizí, jejichž jádrem byl vždy jakýsi strašlivý kyklopský pohled na temné mokvající kamení, přičemž se z podzemí ozýval monotónní křik hlasu či vědomí, jenž zanechával záhadné pocitové dojmy popsatelné pouze jako nesrozumitelné drmolení. Dvěma nejčastěji se opakujícími zvuky bylo cosi, co v písemné podobě může vpadat jako „Cthulhu" a „R'lyeh".
3. března, pokračoval rukopis, se Wilcox nedostavil a dotazováním v jeho bytě bylo zjištěno, že ho zachvátila jakási záhadná horečka a že byl převezen k rodině na Waterman Street. Celou noc křičel, probudil několik dalších umělců v domě a od záchvatu se pouze zmítá mezi deliriem a bezvědomím. Strýc okamžitě zavolal do domu jeho rodiny a od onoho okamžiku celý případ bedlivě sledoval, přičemž často volal na Thayer Street do ordinace dr. Tobeyho, který měl mladého muže na starosti. Mladíkovo horečnaté myšlení se zjevně obíralo prazvláštními fenomény, a když o nich doktor hovořil, občas se mimovolně otřásl. Nešlo pouze o opakování předchozích snů, nýbrž i o nepříčetné zmínky o gigantické, kráčející či sunoucí se „kilometry vysoké" věci. Tento objekt nikdy plně nepopsal, ale tu a tam utroušené slovo, jak je zopakoval dr. Tobey, profesora přesvědčilo, že musí být identický s neznámou obludností, kterou se pokoušel postihnout ve svém snovém basreliéfu. Zmínky o této věci, dodával lékař, vždy předznamenávaly návrat mladíkovy mysli do letargie. Bylo zvláštní, že jeho teplota se nikterak nevymykala normálu; jeho zdravotní stav však spíše než na duševní poruchu upomínal právě na horečnaté onemocnění.
i. dubna asi kolem 15. hodiny všechny příznaky Wilcoxovy choroby náhle vymizely Posadil se v posteli a s překvapením zjistil, že se nachází doma a naprosto netuší, co se s ním od oné noci z2. března ve snech či v realitě dělo. Poté, co ho jeho lékař prohlásil za zdravého, se za tři dny vrátil do svého bytu; profesoru Angellovi však přestal jakkoli asistovat. S jeho uzdravením vzaly za své veškeré stopy po neobvyklém snění a strýc po týdnu bezúčelných a nevýznamných líčení veskrze běžných vizí jeho noční myšlenkové pochody přestal zapisovat.
Zde končila první část rukopisu, ale odkazy na některé roztroušené poznámky mi poskytly spoustu námětů k přemýšlení - bylo jich vlastně tolik, že mou neochabující nedůvěru v umělce vysvětluje pouze můj vrozený• skepticismus, o nějž se tehdy opírala má filozofie.Zmíněné poznámky se týkaly popisů snů nejrůznějších osob, pokrývajících stejné období, jako byla doba, kdy mladý Wilcox zápasil se svými nočními vizemi. Zdá se, že strýc rychle zahájil úžasně rozsáhlý průzkum mezi všemi svými přáteli, které mohl oslovit, aniž by u nich vzbudil pohoršení, a prosil je o pravidelná líčení snů a uvádění dat všech pozoruhodných vizí z poslední doby. Reakce na jeho žádost byly smíšené, ale nakonec se mu muselo sejít více odpovědí, než kolik mohl zpracovat obyčejný člověk bez sekretářky Původní korespondence se nedochovala, avšak jeho poznámky tvořily pečlivý a vskutku významný výtah. Běžní lidé společenského života a obchodu - tradiční novoanglická „sůl země" - poskytli skoro jednoznačně negativní výsledky, ačkoli i mezi nimi se občas objevil ojedinělý případ nezřetelných a beztvarých nočních dojmů, a to vždy mezi z3. březnem a z. dubnem - tedy v období Wilcoxova deliria. Vědci nebyli zasaženi o nic více, byť čtyři případy vágních popisů poukazují na letmá zahlédnutí podivných krajin, a v jednom případě se hovořilo o děsu z čehosi abnormálního.
Všechny významné odpovědi přišly od umělců a básníků a já vím, že kdyby si mohli porovnat poznámky, vypukla by mezi nimi panika. Jelikož jsem však postrádal jejich původní dopisy, částečně jsem podezříval sestavovatele průzkumu, že jim kladl zavádějící otázky nebo že korespondenci upravil tak, aby vyhovovala tomu, co se mimoděk rozhodl zjistit. Proto jsem si stále myslel, že Wilcox, jaksi obeznámený se strýcovými staršími podklady, tohoto vědeckého veterána podvádí. Odpovědi od milovníků umění vyprávěly znepokojivou historii. Od i8. února do i. dubna se významnému procentu z nich zdály velmi bizarní sny, přičemž intenzita snů byla mnohonásobně silnější během období sochařova deliria. Více než čtvrtina těch, kdo něco zaznamenali, hlásila scény a vágní zvuky nepodobné těm, které popisoval Wilcox; a někteří snílci se přiznávali k panickému strachu z gigantické neznámé věci, jež se jim zjevovala ke konci sledované doby. Jeden případ, o němž se poznámka zmiňovala s velkým důrazem, nabyl tragických rozměrů. Subjekt, :velmi známý architekt inklinující k theosofii a okultismu, v den Wilcoxova záchvatu propadl nepříčetnosti a zesnul o několik měsíců později poté, co nepřestával vřeštět, aby byl zachráněn před jakýmsi uprchlým zplozencem pekel. Pokud by strýc označoval tyto případy 'jmény a nikoli pouze čísly, byl bych se pokusil získat jejich potvrzení a pustil bych se do soukromého pátrání, ale situace se měla tak, že se mi podařilo vystopovat pouze několik lidí. Ti všichni ale poznámkám dali plně za pravdu. Často jsem se zamýšlel, zda se všechny subjekty profesorova dotazování cítily tak zmatené jako tento ,zlomek. Je dobře, že se nikdy nedozví vysvětlení celé věci.
Výstřižky z novin, jak jsem již naznačil, se dotýkaly případů paniky mánie a výstřednosti v uvedeném období. Profesor Angell musel ;využívat výstřižkové služby, neboť informací byla ohromná spousta a zdroje byly rozesety po celé zeměkouli. Tu se líčila půlnoční sebevražda v Londýně, kde osamělý spáč proskočil oknem, když ze sebe vydal úděsný výkřik Jinde jsem našel nesouvislý dopis zaslaný do redakce jistých jihoamerických novin, v němž jakýsi fanatik usuzuje z vizí, které spatřil, na strašlivou budoucnost světa. Zpráva z Kalifornie popisuje theosofistickou kolonii, která se hromadně oděla do ;bílých hávů v očekávání „nádherného naplnění", k němuž nikdy nedošlo, zatímco zpravodajství z Indie hovoří opatrnými slovy o váž'ném neklidu mezi domorodci z konce března. Na Haiti se znásobily orgie vúdú a základny v Africe hlásí zlověstné nepokoje. Američtí důstojníci na Filipínách se touto dobou potýkají s agresivitou jistých kmenů a newyorští policisté jsou v noci na z3. března napadeni davem hysterických Levantinců. Divokými pověstmi a legendami se to hemží i na západě Irska a fantaskní malíř Ardois-Bonnot uvádí na jarní pařížské přehlídce roku 1926 bezbožnou „Snovou krajinu". Stejně hojná jsou i hlášení o nepokojích v ústavech pro choromyslné, takže jen zázrak mohl zabránit lékařské komunitě, aby si povšimla podivných paralel a došla k nepochopitelným závěrům. Celkově vzato: zvláštní hromada výstřižků; a já si v této době mohu jen stěží vybavit zatvrzelý racionalismus, s nímž jsem nad nimi mával rukou. Ale tehdy jsem byl přesvědčen, že mladý Wilcox věděl o starších záležitostech, o nichž se zmiňoval profesor.
II. Vyprávění inspektora Legrasse
Ony starší záležitosti, které sochařovu snu a basreliéfu dodaly ve strýcově vnímání na takovém významu, tvořily téma druhé poloviny jeho dlouhého rukopisu. Je patrné, že profesor Angell už jednou v minulosti spatřil ďábelský tvař nepopsatelné stvůru, lámal si hlavu s neznámými hieroglyfy a slyšel zlověstné slabiky, které lze přepsat pouze jako „Cthulhu"; a k tomu všemu došlo v tak znepokojivé a strašlivé spojitosti, že se nelze divit, kolika dotazy a žádostmi o další informace zahltil mladého Wilcoxe.
K této předešlé zkušenosti došlo v roce 1908 v době konání každoročního zasedání Americké archeologické společnosti v St. Louis. Profesor Angell, jak přináleželo člověku s tak velkou autoritou a znalostmi, sehrával v celém rokování klíčovou roli a patřil mezi první účastníky, jež oslovilo několik lidí z venku, kteří využili shromáždění, aby mu položili otázky žádající si správných odpovědí a seznámili přítomné s problémy volajícími po odborném posouzení.
Ústředním mezi těmito návštěvníky, a zakrátko i středem zájmu celé konference, byl běžně vypadající muž středních let, který přicestoval až z New Orleans, aby získal jistou konkrétní informaci, které se nemohl dopídit u místních zdrojů. Jmenoval se John Raymond Legrasse a sloužil jako policejní vyšetřovatel. Přivezl si s sebou i důvod své návštěvy: groteskní, odpudivou a zjevně velice starou kamennou sošku, jejíž původ nebyl s to nikterak určit. Nelze si představovat, že inspektor Legrasse hořel byť jen slabým zájmem o archeologii. Jeho touha po poučení vycházela čistě z potřeb jeho profese. Soška, modla, fetiš, či o co vlastně šlo, byla zabavena před několika měsíci v lesnatých močálech jižně od New Orleans během zátahu na údajné shromáždění vyznavačů vúdú; a obřady, k nimž při něm docházelo, byly tak neobvyklé a ohavné, že si policie s překvapením uvědomila, že narazila na temný kult, který jí byl dosud zcela neznámý a který svou ďábelskostí nekonečně překonával i ty nejčernější africké čarodějnické kruhy. O jeho původu, vyjma nesourodých a neuvěřitelných zkazek, které policie vypáčila z jeho za jatých členů, se nedalo naprosto nic zjistit; proto se tedy vyšetřovatelé zoufale snažili najít jakýkoli zdroj informací o pradávných tradicích, jenž by jim pomohl určit povahu ohyzdného symbolu a prostřednictvím něho pak i vystopovat jádro celého kultu.
Inspektor Legrasse jen stěží mohl očekávat pozdvižení, které svým dotazem probudil. Stačil jediný pohled a shromáždění vědci se octli ve stavu nervózního rozrušení a okamžitě ho obklopili, aby mohli pohlédnout na drobnou figurku, jejiž naprostá cizorodost a zdání vskutku nesmírné starožitnosti mocně poukazovaly na souvislosti s neprobádanými a pradávnými dimenzemi. Vznik tohoto strašlivého artefaktu nepodnítila žádná známá sochařská škola, a přesto se zdálo, že se v matném a nazelenalém povrchu neurčitelného druhu kamene odráží celá staletí či dokonce tisíciletí.
Figurka, která začala pomalu kolovat od vědce k vědci k bedlivějšímu a detailnějšímu prostudování, byla vysoká asi osmnáct až dvacet centimetrů a vykazovala rysy vynikajícího řemeslného zpracování. Znázorňovala stvůru zhruba antropoidního tvaru, avšak s chobotnicovitou hlavou - jejíž tvář byla tvořena spletí chapadel -, se šupinatým, gumově vyhlížejícím tělem, ohromnými pařáty na zadcích i předních končetinách a dlouhými, úzkými křídly vzadu. Tento poněkud odule tělnatý tvor, kterým prostupovala jakási odpudivá a nepřirozená zlovolnost, dřepěl se zlomyslným výrazem na jakémsi kvádru či piedestalu pokrytém nečitelnými znaky. Konce jeho křídel se dotýkaly• zadní hrany kamene, sedátko zaujímalo přední část, zatímco dlouhé, zahnuté pařáty pokrčených zadních končetin svíraly přední okraj a dosahovaly čtvrtiny vzdálenosti ke spodní hraně podstavce. Hlava upomínající na hlavonožce byla nakloněná kupředu, takže zakončení obličejových chapadel se lehce dotýkala hřbetů ohromných předních tlap, jež svírala pokrčená kolena. Celek vypadal neskutečně živě a děsivě, neboť kolem jeho původu se stále vznášela aura neproniknutelného tajemství. Nebylo žádných pochyb o jeho nesmírném, obludném a nezjistitelném stáří; navíc na něm nebyla zřejmá žádná souvislost s nějakým známým uměleckým stylem náležejícím počátkům lidské civilizace - či ostatně jakémukoli jinému časovému údobí. Další záhadou, tvořící zcela samostatnou kapitolu, byl jeho materiál; poněvadž mýdlovitý, zelenavě černý kámen se svými nazlátlými či duhovými skvrnkami a proužkováním neupomínal na nic, s čím by měla zkušenosti ať geologie, či mineralogie. Stejně záhadné byly i znaky na jeho základně; a i když se konference účastnila polovina světových expertů v daném oboru, nikdo z přítomných nedokázal vyslovit ani ten nejsmělejší pokus o určení třeba i té nejvzdálenější lingvistické příbuznosti. Znaky, podobně jako figurka a její materiál, náležely čemusi, co bylo obludně vzdálené a cizí lidstvu, jak je známe; čemusi zlověstně upomínajícímu na pradávné a rouhavé cykly existence, jichž se náš svět a naše představy nikterak neúčastní.
Ale přesto, když odborníci několikrát pokývali hlavami a tváří v tvář inspektorově záhadě přiznali porážku, vyskytl se mezi zúčastněnými muž, kterému monstrózní tvar a text zaváněl čímsi bizarně známým a který se zakrátko s jistou váhavostí ostatním svěřil se svými nevelkými znalostmi. Tímto mužem byl zesnulý William Channing Webb, profesor antropologie na Princetonské univerzitě a významný badatel. Profesor Webb se před osmačtyřiceti lety účastnil výpravy do Grónska a na Island, jež pátrala po jistých runových nápisech, které však neodhalila; a zatímco pobýval daleko na pobřeží západního Grónska, objevil pozoruhodný kmen či kult degenerovaných Eskymáků, jejichž náboženství, jakási zvláštní forma uctívání ďábla, ho vyděsilo svou vědomou krvežíznivosti a ohavností. Šlo o víru, o níž ostatní Eskymáci skoro nic nevěděli a o níž se zmiňovali jen s velkým rozechvěním tvrdíce, že pochází z úděsně dávných dob ještě před stvořením světa. Vedle nepopsatelných rituálů a lidských obětin prováděli Eskymáci jisté podivné obřady, při nichž se obraceli ke svrchovanému prastarému ďáblovi či tornasukovi. Profesor Webb si jeho označení pečlivě foneticky zaznamenal od starého angekoka či šamana a zvuky se co možná nejvěrněji pokusil přepsat latinkou. Ale fetiš, který si kult bedlivě střežil a kolem něhož tančil, když se naď ledovými útesy zjevovala divoká polární záře, nabyl zásadní důležitosti až nyní. Profesor uvedl, že šlo o velmi neumělý kamenný basreliéf sestávající z ohavného obrazu a záhadného textu. A pokud mohl soudit, ve všech hlavních rysech tvořil hrubou paralelu k obludné věci, jež nyní ležela před shromážděním.
Tyto informace, které účastníci zasedání přijali s napětím a úžasem, zapůsobily dvakrát tak silně na inspektora Legrasse; který svého informátora začal okamžitě zahrnovat otázkami. Poněvadž si od uctívačů vúdú z močálů, jež zadrželi jeho muži, zaznamenal a přepsal znění ústního kultovního obřadu, poprosil profesora, aby se pokusil co nejlépe rozpomenout na slova, která si zapsal mezi ďábelskými Eskymáky. Poté následovalo vyčerpávající srovnávání podrobností a okamžik vskutku užaslého ticha, kdy se detektiv s vědcem shodli na možné podobě věty společné oběma pekelným obřadům, mezi nimiž se otvírala propast tolika vzdálených světů. Jak eskymáčtí čarodějové, tak louisianští kněží z močálů zpívali před svými spřízněnými idoly přibližně tato slova - jejich rozdělení je výsledkem odhadů tradičních pauz ve frázování při hlasitém prozpěvování:
„Ph'nglui mglw'nafh Cthulhu R'lyeh wgah'nagl fhtagn."
NEXT>>>
"Lze si představit, že přežily velké síly či bytosti... přežily z nesmírně dávných časů, kdy... se vědomí projevovalo, patrné, ve tvarech a formách, jež se už dávno stáhly před náporem nastupujícího lidstva... formách, jež letmo zaznamenala pouze poezie a legenda a nazvala je bohy, stvůrami, mytickými bytostmi všemožných druhů a povah..."
Algernon Blackwood
I. Hrůza v hlíně.
Mám za to, že tou nejmilosrdnější věcí na světě je neschopnost lidské mysli usouvztažnit veškerý svůj obsah. Žijeme na poklidném ostrůvku nevědomosti uprostřed černých moří nekonečna a neočekává se, že se budeme vydávat daleko od břehů. Vědy, všechny do jedné napínající své síly vlastním směrem, nám dosud nezpůsobily větších škod; ale jednoho dne nám poskládání jednotlivých dílků vědomostí otevře tak strašlivé pohledy na realitu a na naši hroznou pozici v ní, že z tohoto zjištění bud propadneme nepříčetnosti, nebo se z vražedného světla stáhneme do klidu a bezpečí nového období temna.
Theosofové tuší děsivou velikost kosmického cyklu, v němž náš svět a lidská rasa tvoří pouze dočasné epizody. Šeptají o zvláštních přežitcích takovými slovy, při nichž by nám stydla krev v žilách, pakliže by je nezastíral nejapný optimismus. Ale nebyli to oni, kdo nám umožnili krátký pohled do zapovězených věků, při pomyšlení na něž mne mrazí v zádech a při snění o nichž přicházím o rozum. Onen krátký pohled, podobně jako všechny strašlivé záblesky pravdy, se zrodil z náhodného poskládání roztroušených věcí - v tomto případě šlo o starou zprávu z novin a o poznámky mrtvého profesora. Doufám, že poskládat je se již nikomu nepodaří; je jisté, že dokud budu žít, nikdy vědomě neposkytnu žádné vodítko k sestavení tak úděsného obrazce. Myslím, že pomlčet o znalostech, kterými disponoval, měl v úmyslu i profesor, a kdyby ho nesklátila náhlá smrt, byl by veškeré své poznámky zničil.
0 celé věci jsem se poprvé dozvěděl v zimě na přelomu let 1926-7 v souvislosti s úmrtím mého prastrýce George Gammella Angella, emeritního profesora semitských jazyků na Brownově univerzitě v Providence ve státě Rhode Island. Profesor Angell byl všeobecně známý jako odborník na starodávné texty a o radu jej často žádali představitelé těch nejvýznamnějších muzeí; takže na jeho odchod ve věku dvaadevadesáti let si budou mnozí ještě vzpomínat. Na místní úrovni se zájem o něj prohloubil s ohledem na záhadnou příčinu smrti. Profesor zemřel při návratu z lodi z Newportu; jak uvedli svědci, upadl náhle poté, co do něj strčil námořnicky vyhlížející černoch, který se vynořil z jednoho z ponurých temných dvorů na strmém svahu, kudy se vinula zkratka mezi nábřežím a nebožtíkovým domem na Williams Street. Lékaři nedokázali odhalit žádnou viditelnou újmu, ale po rozpačité debatě dospěli k závěru, že za skon tohoto tak starého pána mohlo jakési záhadné poškození srdce vyvolané rychlým výstupem do kopce. V dané chvíli jsem neměl žádný důvod, abych s tímto výrokem polemizoval, ale poslední dobou si s touto otázkou začínám lámat hlavu - více než jen lámat hlavu.
Jakožto od dědice a vykonavatele poslední vůle, neboť prastrýc zemřel jako bezdětný vdovec, se ode mne očekávalo, že zevrubně prostuduji veškeré jeho písemnosti; za tímto účelem jsem si do svého bytu v Bostonu přestěhoval všechny jeho zápisky a bedny. Většina materiálu, který jsem utřídil na základě vzájemných souvislostí, bude publikována péčí Americké archeologické společnosti, ale nalezl jsem i jednu bednu, která mne nadmíru zmátla a kterou jsem chtěl očím dalších lidí ukázat jen s velkou nelibostí. Byla uzamčená a já jsem od ní nemohl najít klíč, dokud mne nenapadlo prohlédnout si prsten, který profesor neustále nosil ve své kapse. Pak se mi schránu otevřít podařilo, ale jakmile jsem tak. učinil, čekala na mne pouze větší a pečlivě střežená záhada. Neboť jaký mohl být význam podivného hliněného basreliéfu a nesourodých nákresů, poznámek a výstřižků, jež jsem nalezl? Začal strýc na stará kolena věřit těm nejnepokrytějším podvodům? Rozhodl jsem se, že vyhledám onoho excentrického sochaře, jenž byl zodpovědný za toto zřejmé narušení klidu duše starého pána.
Basreliéf byl zhruba obdélníkového tvaru o tloušťce nepřesahující dva a půl centimetru a o ploše asi třináct krát patnáct centimetrů; očividně nedávného původu. Jeho námět však atmosférou a působením moderní ani zdaleka nebyl; a ačkoli mohou kubisté a futuristé produkovat řadu ztřeštěných vrtochů, nestává se často, aby napodobovali onu záhadnou pravidelnost, jíž jsou prodchnuty starobylé texty. A texty jakéhosi druhu drtivá většina těchto motivů představovala; byť se má paměť, navzdory velké obeznámenosti se strýcovými písemnostmi a sbírkami, marně snažila určit tento konkrétní styl či se snad dopátrat jeho nejvzdálenějších souvislostí.
Nad těmito zdánlivými hieroglyfy byl výtvor zřetelně obrázkového charakteru, třebaže jeho impresionistické ztvárnění znemožňovalo nabýt jakékoli přesnější představy o jeho povaze. Zdálo se, že jde o jakousi stvůru, či symbol představující stvůru, takové podoby, kterou mohla zplodit pouze chorobná představivost. Pokud uvedu, že má poněkud výstřední fantazie ve vyobrazení rozpoznávala zároveň chobotnici, draka a karikaturu lidské bytosti, nijak se nevzdálím duchu této věci. Groteskní a šupinaté tělo se zakrnělými křídly bylo zakončeno houbovitou hlavou s chapadly; ale otřesnou úděsnost celému artefaktu dodávalo až celkové zasazení obrazu. Na pozadí za tvorem byly nezřetelné náznaky titánských staveb.
Texty doprovázející tuto zvláštnost, mimo stohu výstřižků z tiskovin, sepsal profesor Angell teprve nedávno, a nejevily žádné známky snah o literárnost. To, co vypadalo jako ústřední dokument, neslo název„KULT CTHULHU", přičemž toto slovní spojení bylo přepečlivě vyvedeno tiskacími písmeny, aby se zabránilo jakémukoli chybnému čtení onoho neslýchaného názvu. Rukopis byl rozdělen na dvě části, z nichž první byla opatřena záhlavím „1925 - Sen a snové dílo H. A. Wilcoxe, Thomas Street č. 7, Providence, Rhode Island" a druhá pak „Líčení inspektora Johna R. Legrasse, Bienville Street č. 121, New Orleans, Louisiana, na zasedání A. A. S. roku 1908 - Poznámky k němu a vyprávění profesora Webba". Zbývající listy• rukopisu představovaly krátké poznámky, z nichž některé obsahovaly líčení prapodivných snů různých osob, některé citáty z theosofických knih a časopisů (především Atlantidy a ztracené Lemurie W Scott-Elliota) a zbytek pak komentáře k dlouho existujícím tajným společnostem a skrytým kultům s odkazy na pasáže takových mytologických a antropologických pramenů, jako je Frazerova Zlatá ratolest a Čarodějné kulty v západní Evropě slečny Murrayové. Výstřižky se z větší části týkaly nezvyklých duševních poruch a projevů skupinového třeštění či mánie na jaře roku 1925.
První polovina hlavního rukopisu líčila velmi zvláštní příběh. Podle něho se r. března roku 1925 dostavil k profesoru Angellovi hubený snědý mladík nervózního a roztržitého vystupování, jenž u sebe přechovával pozoruhodný hliněný basreliéf, který byl v dané chvíli ještě mimořádně vlhký a čerstvý". Na jeho navštívence stálo Henry Anthony Wilcox a můj strýc v něm poznal nejmladšího syna vynikající rodiny, s níž byl letmo obeznámen, který se v poslední době zabýval studiem sochařství na Uměleckoprůmyslové škole státu Rhode Island a který žil sáru ve Fleur-de-Lys Building poblíž oné instituce. Wilcox byl předčasně vyspělý mladík obecně uznávaného geniálního nadání, leč nesmírné výstřednosti, jenž už od raného dětství ve svém okolí vzbuzoval zájem vyprávěním zvláštních příběhů a nezvyklých snů. Sám sebe označoval za „psychicky hypersenzitivního", ale usedlí obyvatelé starobylého obchodního města nad ním mávali rukou jako nad pouhým „podivínem". Poněvadž se nikdy příliš nepohyboval ve společnosti jemu podobných, postupně přestal být společensky viditelný a v současnosti byl znám pouze úzkému okruhu estétů z jiných měst. Jako ztracený případ ho vnímalo dokonce i Umělecké sdružení v Providence, snažící se uchovat si svou konzervativní tvář.
Během návštěvy, uváděl profesorův rukopis, se malíř začal nečekaně vyptávat, zda by archeologické znalosti jeho hostitele postačovaly k rozluštění hieroglyfů na basreliéfu. Mluvil zasněným, afektovaným stylem, který prozrazoval strojenost a odtažitý zájem; a můj strýc se při odpovědi neubránil jisté strohostí, neboť nápadná čerstvost tabulky poukazovala na souvislost se vším možným, jen ne s archeologií. Replika mladého Wilcoxe, která na mého strýce zapůsobila natolik, že si ji později vybavila poznamenal slovo od slova, byla zahalena ve fantasticky poetickém hávu, jenž musel charakterizovat celou konverzaci a který mi při zmínce o Wilcoxovi vždy přijde kromobyčejně typický. Pravil: „Je vskutku nová, neboť jsem ji vytvořil o včerejší noci při snění o podivných městech; a sny jsou starší než zasmušilý Tyros nebo zamyšlená Sfinga či zahradami obehnaný Babylon."
A tehdy se pustil do nesouvislého vyprávění, které najednou rozjitřilo spící vzpomínky mého strýce a probudilo jeho horečnatý zájem. Předcházející noci došlo ke slabému zemětřesnému chvění, k nejvýraznějšímu, které bylo v Nové Anglii cítit v průběhu několika let; otřesy na Wilcoxovu obrazotvornost učinily silný dojem. Jakmile ulehl, zdál se mu nebývalý sen o nesmírných kyklopských městech titánských bloků a do nebe čnících obelisků mokvajících zeleným slizem a opředených skrytou hrůzou. Zdi a sloupy pokrývaly hieroglyfy a z jakéhosi blíže neurčeného místa pod zemí vycházel hlas, který nebyl hlasem, nýbrž chaotickým pocitem, který pouze představivost dokázala přetavit na zvuk, jenž se pokusil vyjádřit skoro nevyslovitelnou změtí slov„,Cthulhu fhtagn".
Tato slovní změť byla klíčem ke vzpomínkám, které vzrušily a zneklidnily profesora Angella. S vědeckou pečlivostí začal sochaři klást otázky; a s takřka frenetickým zaujetím .studoval basreliéf, který mladík zhotovil, když se rozechvělý zimou a oděn pouze v noční košili zmateně probral ze snění. Jak posléze říkal Wilcox, strýc vinu za pomalost, s níž rozpoznal jak hieroglyfy tak obraz postavy, sváděl na svůj pokročilý věk. Řada jeho otázek připadala návštěvníkovi mimořádně nepatřičná, zvláště pak ty, které se snažily obraz uvést do souvislostí s nezvyklými kulty či společnostmi; a Wilcox nechápal opakované přísliby mlčenlivosti, jež mu strýc nabízel výměnou za členství v jakémsi hojně rozšířeném mystickém či pohansky náboženském hnutí. Když se profesor Angell přesvědčil, že sochař vskutku nezná žádný kult či soustavu tajných nauk, začal na svého hosta naléhat, aby jej seznamoval s veškerými svými budoucími sny. Tato žádost přinesla ovoce, neboť po prvním setkání rukopis zaznamenává každodenní návštěvy mladého muže, během nichž sochař líčil překvapivé útržky nočních vizí, jejichž jádrem byl vždy jakýsi strašlivý kyklopský pohled na temné mokvající kamení, přičemž se z podzemí ozýval monotónní křik hlasu či vědomí, jenž zanechával záhadné pocitové dojmy popsatelné pouze jako nesrozumitelné drmolení. Dvěma nejčastěji se opakujícími zvuky bylo cosi, co v písemné podobě může vpadat jako „Cthulhu" a „R'lyeh".
3. března, pokračoval rukopis, se Wilcox nedostavil a dotazováním v jeho bytě bylo zjištěno, že ho zachvátila jakási záhadná horečka a že byl převezen k rodině na Waterman Street. Celou noc křičel, probudil několik dalších umělců v domě a od záchvatu se pouze zmítá mezi deliriem a bezvědomím. Strýc okamžitě zavolal do domu jeho rodiny a od onoho okamžiku celý případ bedlivě sledoval, přičemž často volal na Thayer Street do ordinace dr. Tobeyho, který měl mladého muže na starosti. Mladíkovo horečnaté myšlení se zjevně obíralo prazvláštními fenomény, a když o nich doktor hovořil, občas se mimovolně otřásl. Nešlo pouze o opakování předchozích snů, nýbrž i o nepříčetné zmínky o gigantické, kráčející či sunoucí se „kilometry vysoké" věci. Tento objekt nikdy plně nepopsal, ale tu a tam utroušené slovo, jak je zopakoval dr. Tobey, profesora přesvědčilo, že musí být identický s neznámou obludností, kterou se pokoušel postihnout ve svém snovém basreliéfu. Zmínky o této věci, dodával lékař, vždy předznamenávaly návrat mladíkovy mysli do letargie. Bylo zvláštní, že jeho teplota se nikterak nevymykala normálu; jeho zdravotní stav však spíše než na duševní poruchu upomínal právě na horečnaté onemocnění.
i. dubna asi kolem 15. hodiny všechny příznaky Wilcoxovy choroby náhle vymizely Posadil se v posteli a s překvapením zjistil, že se nachází doma a naprosto netuší, co se s ním od oné noci z2. března ve snech či v realitě dělo. Poté, co ho jeho lékař prohlásil za zdravého, se za tři dny vrátil do svého bytu; profesoru Angellovi však přestal jakkoli asistovat. S jeho uzdravením vzaly za své veškeré stopy po neobvyklém snění a strýc po týdnu bezúčelných a nevýznamných líčení veskrze běžných vizí jeho noční myšlenkové pochody přestal zapisovat.
Zde končila první část rukopisu, ale odkazy na některé roztroušené poznámky mi poskytly spoustu námětů k přemýšlení - bylo jich vlastně tolik, že mou neochabující nedůvěru v umělce vysvětluje pouze můj vrozený• skepticismus, o nějž se tehdy opírala má filozofie.Zmíněné poznámky se týkaly popisů snů nejrůznějších osob, pokrývajících stejné období, jako byla doba, kdy mladý Wilcox zápasil se svými nočními vizemi. Zdá se, že strýc rychle zahájil úžasně rozsáhlý průzkum mezi všemi svými přáteli, které mohl oslovit, aniž by u nich vzbudil pohoršení, a prosil je o pravidelná líčení snů a uvádění dat všech pozoruhodných vizí z poslední doby. Reakce na jeho žádost byly smíšené, ale nakonec se mu muselo sejít více odpovědí, než kolik mohl zpracovat obyčejný člověk bez sekretářky Původní korespondence se nedochovala, avšak jeho poznámky tvořily pečlivý a vskutku významný výtah. Běžní lidé společenského života a obchodu - tradiční novoanglická „sůl země" - poskytli skoro jednoznačně negativní výsledky, ačkoli i mezi nimi se občas objevil ojedinělý případ nezřetelných a beztvarých nočních dojmů, a to vždy mezi z3. březnem a z. dubnem - tedy v období Wilcoxova deliria. Vědci nebyli zasaženi o nic více, byť čtyři případy vágních popisů poukazují na letmá zahlédnutí podivných krajin, a v jednom případě se hovořilo o děsu z čehosi abnormálního.
Všechny významné odpovědi přišly od umělců a básníků a já vím, že kdyby si mohli porovnat poznámky, vypukla by mezi nimi panika. Jelikož jsem však postrádal jejich původní dopisy, částečně jsem podezříval sestavovatele průzkumu, že jim kladl zavádějící otázky nebo že korespondenci upravil tak, aby vyhovovala tomu, co se mimoděk rozhodl zjistit. Proto jsem si stále myslel, že Wilcox, jaksi obeznámený se strýcovými staršími podklady, tohoto vědeckého veterána podvádí. Odpovědi od milovníků umění vyprávěly znepokojivou historii. Od i8. února do i. dubna se významnému procentu z nich zdály velmi bizarní sny, přičemž intenzita snů byla mnohonásobně silnější během období sochařova deliria. Více než čtvrtina těch, kdo něco zaznamenali, hlásila scény a vágní zvuky nepodobné těm, které popisoval Wilcox; a někteří snílci se přiznávali k panickému strachu z gigantické neznámé věci, jež se jim zjevovala ke konci sledované doby. Jeden případ, o němž se poznámka zmiňovala s velkým důrazem, nabyl tragických rozměrů. Subjekt, :velmi známý architekt inklinující k theosofii a okultismu, v den Wilcoxova záchvatu propadl nepříčetnosti a zesnul o několik měsíců později poté, co nepřestával vřeštět, aby byl zachráněn před jakýmsi uprchlým zplozencem pekel. Pokud by strýc označoval tyto případy 'jmény a nikoli pouze čísly, byl bych se pokusil získat jejich potvrzení a pustil bych se do soukromého pátrání, ale situace se měla tak, že se mi podařilo vystopovat pouze několik lidí. Ti všichni ale poznámkám dali plně za pravdu. Často jsem se zamýšlel, zda se všechny subjekty profesorova dotazování cítily tak zmatené jako tento ,zlomek. Je dobře, že se nikdy nedozví vysvětlení celé věci.
Výstřižky z novin, jak jsem již naznačil, se dotýkaly případů paniky mánie a výstřednosti v uvedeném období. Profesor Angell musel ;využívat výstřižkové služby, neboť informací byla ohromná spousta a zdroje byly rozesety po celé zeměkouli. Tu se líčila půlnoční sebevražda v Londýně, kde osamělý spáč proskočil oknem, když ze sebe vydal úděsný výkřik Jinde jsem našel nesouvislý dopis zaslaný do redakce jistých jihoamerických novin, v němž jakýsi fanatik usuzuje z vizí, které spatřil, na strašlivou budoucnost světa. Zpráva z Kalifornie popisuje theosofistickou kolonii, která se hromadně oděla do ;bílých hávů v očekávání „nádherného naplnění", k němuž nikdy nedošlo, zatímco zpravodajství z Indie hovoří opatrnými slovy o váž'ném neklidu mezi domorodci z konce března. Na Haiti se znásobily orgie vúdú a základny v Africe hlásí zlověstné nepokoje. Američtí důstojníci na Filipínách se touto dobou potýkají s agresivitou jistých kmenů a newyorští policisté jsou v noci na z3. března napadeni davem hysterických Levantinců. Divokými pověstmi a legendami se to hemží i na západě Irska a fantaskní malíř Ardois-Bonnot uvádí na jarní pařížské přehlídce roku 1926 bezbožnou „Snovou krajinu". Stejně hojná jsou i hlášení o nepokojích v ústavech pro choromyslné, takže jen zázrak mohl zabránit lékařské komunitě, aby si povšimla podivných paralel a došla k nepochopitelným závěrům. Celkově vzato: zvláštní hromada výstřižků; a já si v této době mohu jen stěží vybavit zatvrzelý racionalismus, s nímž jsem nad nimi mával rukou. Ale tehdy jsem byl přesvědčen, že mladý Wilcox věděl o starších záležitostech, o nichž se zmiňoval profesor.
II. Vyprávění inspektora Legrasse
Ony starší záležitosti, které sochařovu snu a basreliéfu dodaly ve strýcově vnímání na takovém významu, tvořily téma druhé poloviny jeho dlouhého rukopisu. Je patrné, že profesor Angell už jednou v minulosti spatřil ďábelský tvař nepopsatelné stvůru, lámal si hlavu s neznámými hieroglyfy a slyšel zlověstné slabiky, které lze přepsat pouze jako „Cthulhu"; a k tomu všemu došlo v tak znepokojivé a strašlivé spojitosti, že se nelze divit, kolika dotazy a žádostmi o další informace zahltil mladého Wilcoxe.
K této předešlé zkušenosti došlo v roce 1908 v době konání každoročního zasedání Americké archeologické společnosti v St. Louis. Profesor Angell, jak přináleželo člověku s tak velkou autoritou a znalostmi, sehrával v celém rokování klíčovou roli a patřil mezi první účastníky, jež oslovilo několik lidí z venku, kteří využili shromáždění, aby mu položili otázky žádající si správných odpovědí a seznámili přítomné s problémy volajícími po odborném posouzení.
Ústředním mezi těmito návštěvníky, a zakrátko i středem zájmu celé konference, byl běžně vypadající muž středních let, který přicestoval až z New Orleans, aby získal jistou konkrétní informaci, které se nemohl dopídit u místních zdrojů. Jmenoval se John Raymond Legrasse a sloužil jako policejní vyšetřovatel. Přivezl si s sebou i důvod své návštěvy: groteskní, odpudivou a zjevně velice starou kamennou sošku, jejíž původ nebyl s to nikterak určit. Nelze si představovat, že inspektor Legrasse hořel byť jen slabým zájmem o archeologii. Jeho touha po poučení vycházela čistě z potřeb jeho profese. Soška, modla, fetiš, či o co vlastně šlo, byla zabavena před několika měsíci v lesnatých močálech jižně od New Orleans během zátahu na údajné shromáždění vyznavačů vúdú; a obřady, k nimž při něm docházelo, byly tak neobvyklé a ohavné, že si policie s překvapením uvědomila, že narazila na temný kult, který jí byl dosud zcela neznámý a který svou ďábelskostí nekonečně překonával i ty nejčernější africké čarodějnické kruhy. O jeho původu, vyjma nesourodých a neuvěřitelných zkazek, které policie vypáčila z jeho za jatých členů, se nedalo naprosto nic zjistit; proto se tedy vyšetřovatelé zoufale snažili najít jakýkoli zdroj informací o pradávných tradicích, jenž by jim pomohl určit povahu ohyzdného symbolu a prostřednictvím něho pak i vystopovat jádro celého kultu.
Inspektor Legrasse jen stěží mohl očekávat pozdvižení, které svým dotazem probudil. Stačil jediný pohled a shromáždění vědci se octli ve stavu nervózního rozrušení a okamžitě ho obklopili, aby mohli pohlédnout na drobnou figurku, jejiž naprostá cizorodost a zdání vskutku nesmírné starožitnosti mocně poukazovaly na souvislosti s neprobádanými a pradávnými dimenzemi. Vznik tohoto strašlivého artefaktu nepodnítila žádná známá sochařská škola, a přesto se zdálo, že se v matném a nazelenalém povrchu neurčitelného druhu kamene odráží celá staletí či dokonce tisíciletí.
Figurka, která začala pomalu kolovat od vědce k vědci k bedlivějšímu a detailnějšímu prostudování, byla vysoká asi osmnáct až dvacet centimetrů a vykazovala rysy vynikajícího řemeslného zpracování. Znázorňovala stvůru zhruba antropoidního tvaru, avšak s chobotnicovitou hlavou - jejíž tvář byla tvořena spletí chapadel -, se šupinatým, gumově vyhlížejícím tělem, ohromnými pařáty na zadcích i předních končetinách a dlouhými, úzkými křídly vzadu. Tento poněkud odule tělnatý tvor, kterým prostupovala jakási odpudivá a nepřirozená zlovolnost, dřepěl se zlomyslným výrazem na jakémsi kvádru či piedestalu pokrytém nečitelnými znaky. Konce jeho křídel se dotýkaly• zadní hrany kamene, sedátko zaujímalo přední část, zatímco dlouhé, zahnuté pařáty pokrčených zadních končetin svíraly přední okraj a dosahovaly čtvrtiny vzdálenosti ke spodní hraně podstavce. Hlava upomínající na hlavonožce byla nakloněná kupředu, takže zakončení obličejových chapadel se lehce dotýkala hřbetů ohromných předních tlap, jež svírala pokrčená kolena. Celek vypadal neskutečně živě a děsivě, neboť kolem jeho původu se stále vznášela aura neproniknutelného tajemství. Nebylo žádných pochyb o jeho nesmírném, obludném a nezjistitelném stáří; navíc na něm nebyla zřejmá žádná souvislost s nějakým známým uměleckým stylem náležejícím počátkům lidské civilizace - či ostatně jakémukoli jinému časovému údobí. Další záhadou, tvořící zcela samostatnou kapitolu, byl jeho materiál; poněvadž mýdlovitý, zelenavě černý kámen se svými nazlátlými či duhovými skvrnkami a proužkováním neupomínal na nic, s čím by měla zkušenosti ať geologie, či mineralogie. Stejně záhadné byly i znaky na jeho základně; a i když se konference účastnila polovina světových expertů v daném oboru, nikdo z přítomných nedokázal vyslovit ani ten nejsmělejší pokus o určení třeba i té nejvzdálenější lingvistické příbuznosti. Znaky, podobně jako figurka a její materiál, náležely čemusi, co bylo obludně vzdálené a cizí lidstvu, jak je známe; čemusi zlověstně upomínajícímu na pradávné a rouhavé cykly existence, jichž se náš svět a naše představy nikterak neúčastní.
Ale přesto, když odborníci několikrát pokývali hlavami a tváří v tvář inspektorově záhadě přiznali porážku, vyskytl se mezi zúčastněnými muž, kterému monstrózní tvar a text zaváněl čímsi bizarně známým a který se zakrátko s jistou váhavostí ostatním svěřil se svými nevelkými znalostmi. Tímto mužem byl zesnulý William Channing Webb, profesor antropologie na Princetonské univerzitě a významný badatel. Profesor Webb se před osmačtyřiceti lety účastnil výpravy do Grónska a na Island, jež pátrala po jistých runových nápisech, které však neodhalila; a zatímco pobýval daleko na pobřeží západního Grónska, objevil pozoruhodný kmen či kult degenerovaných Eskymáků, jejichž náboženství, jakási zvláštní forma uctívání ďábla, ho vyděsilo svou vědomou krvežíznivosti a ohavností. Šlo o víru, o níž ostatní Eskymáci skoro nic nevěděli a o níž se zmiňovali jen s velkým rozechvěním tvrdíce, že pochází z úděsně dávných dob ještě před stvořením světa. Vedle nepopsatelných rituálů a lidských obětin prováděli Eskymáci jisté podivné obřady, při nichž se obraceli ke svrchovanému prastarému ďáblovi či tornasukovi. Profesor Webb si jeho označení pečlivě foneticky zaznamenal od starého angekoka či šamana a zvuky se co možná nejvěrněji pokusil přepsat latinkou. Ale fetiš, který si kult bedlivě střežil a kolem něhož tančil, když se naď ledovými útesy zjevovala divoká polární záře, nabyl zásadní důležitosti až nyní. Profesor uvedl, že šlo o velmi neumělý kamenný basreliéf sestávající z ohavného obrazu a záhadného textu. A pokud mohl soudit, ve všech hlavních rysech tvořil hrubou paralelu k obludné věci, jež nyní ležela před shromážděním.
Tyto informace, které účastníci zasedání přijali s napětím a úžasem, zapůsobily dvakrát tak silně na inspektora Legrasse; který svého informátora začal okamžitě zahrnovat otázkami. Poněvadž si od uctívačů vúdú z močálů, jež zadrželi jeho muži, zaznamenal a přepsal znění ústního kultovního obřadu, poprosil profesora, aby se pokusil co nejlépe rozpomenout na slova, která si zapsal mezi ďábelskými Eskymáky. Poté následovalo vyčerpávající srovnávání podrobností a okamžik vskutku užaslého ticha, kdy se detektiv s vědcem shodli na možné podobě věty společné oběma pekelným obřadům, mezi nimiž se otvírala propast tolika vzdálených světů. Jak eskymáčtí čarodějové, tak louisianští kněží z močálů zpívali před svými spřízněnými idoly přibližně tato slova - jejich rozdělení je výsledkem odhadů tradičních pauz ve frázování při hlasitém prozpěvování:
„Ph'nglui mglw'nafh Cthulhu R'lyeh wgah'nagl fhtagn."
NEXT>>>
Volání Cthulhu
(The Call of Cthulhu)
H.P. Lovecraft