Legrasse měl před profesorem v jedné věci náskok, neboli několik jeho degenerovaných vězňů mu zopakovalo, jaký byl podle starších kněží význam těchto slov. Jejich znění, jak mu bylo předloženo, bylo:
„Ve svém domě v R'lyehu mrtvý Cthulhu čeká a sní."
A nyní, v reakci na všeobecné naléhání, inspektor Legrasse co možná nejšířeji vylíčil svůj zážitek s uctívači z močálů a vypověděl příběh, kterému strýc očividně připisoval nesmírný význam. Působil dojmem nejdivočejších snů tvořitele mýtů a theosofa a odhaloval zarážející míru kosmické představivosti, která se dala u míšenců a vyvrhelů jen stěží očekávat.
1. listopadu 1907 byla neworleanská policie naléhavě povolána do oblasti močálů a lagun jižně od města. Místní osadníci, většinou primitivní, avšak dobromyslní potomci Lafitteových mužů, museli čelit děsivé hrůze pocházející od neznámé věci, která se k nim kradla za nocí. Šlo patrně o vúdú, ale o vúdú strašlivější povahy než jaké kdy poznali; a od okamžiku, kdy se z hlubin černých strašidelných lesů, kam se neodvažoval vstoupit žádný osadník, ozvalo neutuchající bubnování zlověstného tamtamu, zmizelo i několik jejich žen a dětí. Bylo slyšet nepříčetné výkřiky, trýznivý vřískot a zpěv vnikající do morku kostí, a temnotou problikávaly přízračné tančící plameny; a jak dodával vyděšený posel, lidé už to nemohli dále snášet.
Skupina dvaceti policistů, obsadivší dva vozy a jeden automobil, se tedy pozdě odpoledne vydala s roztřeseným osadníkem na průzkum. Vystoupili na konci sjízdné silnice a několik kilometrů se v tichostí brodili děsivými cypřišovými lesy, do nichž nepronikalo žádné denní světlo. Útočily na ně obludné kořeny a zlověstné oprátky visícího mechu a občas hromada vlhkého kamení či pozůstatek hnijící zdi zesílily svými připomínkami mrtvolného osídlení pocit sklíčenosti, který vytvářela kombinace znetvořených stromů a houbovitých ostrůvků. Nakonec se jim před očima objevila i vesnice osadníků, pouhý zbědovaný chumel chatrčí; a v ústrety jim vyběhli hysteričtí vesničané, aby se nashromáždili kolem skupiny pohupujících se luceren. V nesmírné dálce vpředu bylo zlehka slyšet zastřené bubnování tamtamů; a když se stočil vítr, bylo možné zaslechnout i dechberoucí jekot. Zpoza nekonečných alejí lesní noci se do osady bledým podrostem plížila i jakási narudlá záře. Všichni vystrašení vesničané, kterým se vůbec nezamlouvala myšlenka, že by měli opět zůstat o samotě, se rozhodně odmítli přiblížit byť jen o krok k dějišti bezbožného uctívání, takže inspektoru Legrasseovi a jeho devatenácti kolegům nezbývalo, než se vnořit do temných loubí hrůz, do nichž nikdo z nich předtím nevkročil, bez jakéhokoli doprovodu.
Oblast, do níž policisté nyní vstupovali, byla odedávna opředená zlými pověstmi a bílými lidmi byla vlastně nepoznaná a neprobádaná. Pojily se k ní legendy o skrytém jezeře, jež dosud nespatřilo oko žádného smrtelníka a v němž přežívala ohromná beztvará bílá polypoidní věc se světélkujícíma očima; a osadníci se šeptem zmiňovali, že ji o půlnoci přilétávali z jeskyní v hlubinách země uctívat ďáblové s netopýřími křídly. Tvrdili, že zde byla už před D'lbervillem, před La Sallem, před Indiány a dokonce před všemi bohabojnými lesními zvířaty a ptáky. Zosobňovala tu nejstrašnější noční můru a spatřit ji znamenalo zemřít. U lidí však vyvolávala sny, takže ti dobře věděli, proč ji nemají vyhledávat. Současné orgie vúdú se odehrávaly pouze na okraji této hrůzné končiny ale i tak místo jejich konání nevěstilo nic dobrého. Bylo tudíž možné, že místo uctívání děsilo osadníky více než obludné zvuky a další průvodní jevy.
Jen poezie či šílenství by dokázaly plně postihnout zvuky, které slyšeli Legrasseovi muži, když se prodírali černým bahnem k rudé záři a zastřenému dunění tamtamů. Existuje barva hlasu typická pro člověka a existuje barva hlasu typická pro zvíře; je však strašné, když lze slyšet hlas, který by měl vycházet spíš z hrdla opačného druhu. Zvířecká zběsilost a třeštivá zvůle se zde vybičovávaly do ďábelských výšek záchvaty vytí a ječení, které se nesly a prochvívaly potemnělými hvozdy jako zhoubné bouře z hlubin samého pekla. Občas méně souvislé kvílení ustalo a v monotónním zaklínání se ozval dobře secvičený sbor hrubých hlasů prozpěvující onen obludný verš či obřad:
"Ph'nglui mglw'nafh Cthulhu R'lyeh wgah'nagl fhtagn."
Sotva policisté došli na místo, kde prořídly stromy, před očima se jim náhle zjevila celá scéna. Čtyři z nich se zapotáceli, jeden omdlel a dva propukli ve frenetický řev, který naštěstí přehlušila běsnící kakofonie orgií. Legrasse postříkal tvář ležícího muže vodou z močálu a všichni zůstali stát v rozechvění a takřka hypnotizováni hrůzou.
Uprostřed mokřadu se zvedal travnatý, stromů zbavený a poměrně suchý ostrov o rozloze asi půl hektaru. Na tomto pahorku se nyní svíjel a poskakoval nepopsatelný houf lidských abnormalit, které by dokázali zpodobnit snad jen Sime či Angarola. Toto hybridní plémě prosté veškerého ošacení se kroutilo, povykovalo a vřeštělo kolem ohavného kruhového ohně, v jehož středu, jak bylo možno zahlédnout při občasných trhlinách v závoji plamenů, stál ohromný žulový monolit vysoký asi dva a půl metru; na jeho vrcholu spočívala nekalá vyřezávaná soška, svými rozměry s ním jakkoli neslučitelná. V rozsáhlém kruhu na deseti dřevěných konstrukcích rozestavených v pravidelných odstupech kolem plameny stravovaného monolitu visela hlavou dolů podivně znetvořená těla bezmocných zmizelých osadníků. Právě uvnitř tohoto kruhu porokovalo a vřeštělo kolo uctívačů. Pohyb celku směřoval zleva doprava v nekonečné bakchanálii proplétajícího se kola těl a kola ohně.
Možná šlo pouze o fantazii a možná šlo pouze o dozvuky, co přivedlo jednoho z mužů, snadno rozrušitelného Španěla, k představě, že zaslechl antifonické odpovědi na rituál z jakéhosi vzdáleného a neosvětleného místa skrytého v hloubce tohoto starobylými legendami a hrůzou opředeného lesa. S tímto mužem, Josephem D. Galvezem, jsem se později setkal a vyzpovídal ho. Připadl mi však přehnaně imaginativní. Dokonce zašel tak daleko, že se v narážkách zmínil o slabém tlukotu ohromných křídel a o tom, jak za nejvzdálenějšími stromy zahlédl zářící oči a ohromnou bílou masu - myslím si ale, že přikládal až příliš velkou víru místním pověrám.
Policisté vytrvali ve vyděšeném ochromení poměrně krátce. Smysl pro povinnost byl přednější; a ačkoli muselo v houfu povykovat snad sto míšenců, policisté vytáhli zbraně a mezi tuto nechutnou sběř se směle vřítili. Pět minut na místě vládl nepopsatelný lomoz a zmatek. Dopadaly prudké rány, ozývaly se výstřely a občas se někomu podařilo prchnout; nakonec však Legrasse napočítal sedmačtyřicet vzpírajících se zajatců, které přinutil, aby se spěšně oblékli a zařadili se do zástupu mezi dvě řady policistů. Pět uctívačů bylo mrtvých a dva vážně zraněné odnášeli na improvizovaných nosítkách jejich spoluvězni. Soška byla z monolitu přirozeně opatrně sňata a Legrasse si ji odnesl s sebou.
Po nesmírně náročné a vyčerpávající cestě vyšlo při výslechu na velitelství najevo, že všichni vězni jsou lidmi velmi nízkého, rasově smíšeného a duševně vyšinutého ražení. Většinou šlo o námořníky, a sklony k vůdů dodávala heterogenní skupině hrstka černochů a mulatů, pocházejících především z karibské oblasti a z portugalských ostrovů Zeleného mysu. Ale než stačilo zaznít větší množství otázek, začalo být zřejmé, že v této záležitosti jde o něco mnohem hlubšího a staršího než o pouhý černošský fetišismus. Ať byla tato stvoření jakkoli nízká a nevzdělaná, ústřední myšlenky své obludné víry se držela s překvapující sveřepostí.
Uctívali, jak říkali, Prastaré, kteří žili dlouhé věky před zrozením prvních lidí a kteří přišli do mladého světa z nebes. Tito Prastaří byli nyní pryč, uvnitř Země či pod mořem; ale jejich mrtvá těla vypověděla prostřednictvím snů jejich tajemství prvním lidem, kteří vytvořili kult, jenž nikdy nezanikl. Toto byl jejich kult a vězni tvrdili, že existoval vždy a vždy i existovat bude, skrytý ve vzdálených pustinách a na temných místech po celé zeměkouli, dokud nenastane čas, kdy ze svého temného domu v mocném podmořském městě R'lyehu vystoupí velký kněz Cthulhu a opět se ujme vlády nad Zemí. Jednoho dne, jakmile budou hvězdy připravené, se ozve a tajný kult bude věčně čekat, aby jej vysvobodil.
Do té doby nelze vypovědět nic více. Existuje tajemství, které z nich nevypáčí ani mučení. Mezi myslícími pozemskými tvory není lidstvo vůbec samo, neboť z temnoty vystoupily tvary, jež navštívily oněch několik málo věrných. Nebyli to však Prastaří. Prastaré žádný člověk nikdy nespatřil. Vyřezávaná soška znázorňuje velkého Cthulhu, ale nikdo není s to určit, zda se mu ostatní podobají. Nyní už nikdo nerozluští staré nápisy, ale věci se šíří ústní tradicí. Zpívaný obřad nepředstavuje tajemství - to nikdy nezaznělo nahlas, o něm se pouze šeptá. Zpěv znamená pouze toto: „Ve svém domě v R'lyehu mrtvý Cthulhu čeká a sní".
Jen dva vězni byli shledáni dostatečně příčetnými, aby mohli být oběšeni, zbytek byl poslán do nejrůznějších ústavů. Všichni svou účast na rituálních vraždách popírali a tvrdili, že za zabíjení mohou Černí okřídlení, kteří k nim přišli ze svého pradávného shromaž
diště ve strašidelném lese. Nicméně o těchto tajemných spojencích nebylo možné zjistit žádnou souvislou informaci. To, co se policie přesto dozvěděla, jí sdělil především nesmírně starý mestic jménem Castro, který říkal, že se plavil po podivných přístavech a hovořil s nesmrtelnými představiteli kultu v čínských horách.
Starý Castro se rozpomínal na útržky ohavné legendy, před níž bledly i dohady theosofů a v níž se člověk a jeho svět jevili velice mladě a pomíjivě. Byly dlouhé doby, kdy Zemi vládly cizorodé Věci, jež si zde postavily velká města. Pozůstatky těchto měst, jak mu prý řekli nesmrtelní Číňané, se dají stále nalézt v podobě kyklopských sloupů na tichomořských ostrovech. Všechno zaniklo nesmírně dávno před příchodem člověka, ale existuje umění, které Je dokáže oživit, jakmile se hvězdy v cyklu věčnosti seskupí do patřičných pozic. Ostatně i Oni sami přišli z hvězd a přinesli si s sebou své obrazy.
Tito Prastaří, pokračoval Castro, nejsou vůbec z masa a kostí. Mají určitý tvar - a nebyla toho důkazem tato v kosmu zhotovená soška? -, ale jejich tvar nesouvisí s hmotou. Když hvězdy zaujímají vhodnou pozici, mohou se vesmírem přenášet z jednoho světa do druhého; když Jim však hvězdy nepřejí, nemohou žít. Ale třebaže už nežijí, nikdy opravdu neumřeli. Všichni leží v kamenných domech ve svém ohromném městě R'lyehu, chráněni kouzly mocného Cthulhu, do doby velkolepého vzkříšení, kdy na ně hvězdy a Země budou opět připraveny. V té dobl však k vysvobození Jejich těl musí napomoci nějaká sila zvenčí. Kouzla, která Je uchovávají v neporušeném stavu, Jim zároveň znemožňují učinit první krok, takže mohou v temnotě pouze ležet, bdít a přemýšlet, přičemž může uplynout bezpočet milionů let. Ví o všem, co se děje ve vesmíru, neboť spolu rozmlouvají přenosem myšlenek. Dokonce teď spolu hovoří ve svých hrobech. Když se po nekonečném chaosu objevili první lidé, Prastaří oslovili ty vnímavé mezi nimi působením na jejich sny; neboť jen takto může Jejich jazyk proniknout k hmotným myslím savců.
Potom, šeptal Castro, tito první lidé vytvořili kult kolem malých model, jež jim ukázali Prastaří; model snesených v zapomenutých časech z hvězd. Tento kult nikdy nezanikne, dokud hvězdy nezaujmou patřičnou pozici a tajní kněží nevyvedou velkého Cthulhu z Jeho hrobky aby oživil své chráněnce a opětovně se ujal moci nad Zemí. Nebude obtížné určit, kdy nastane tento čas, nebol lidstvo se tehdy Prastarým začne podobat; bude svobodné, nespoutané a vyvázané z hierarchie dobra a zla, odhodí zákony a morálku a všichni do jednoho budou řičet, vraždit a oddávat se radosti. Potom je novým způsobům řičení, vraždění a oddávání se radosti naučí osvobození Prastaří a celá Země zaplane v apokalypse vytržení a svobody. Do té doby kult za pomoci náležitých rituálů nesmí dát zaniknout vzpomínce na tyto dávné způsoby a musí opatrně šířit věštbu jejich návratu.
V dávných dobách vybraní lidé hovořili s pohřbenými Prastarými ve snech, ale pak k čemusi došlo. Velké kamenné město R'lyeh se se svými monolity a hrobkami vnořilo do vln; a hluboká vodstva, plná onoho starobylého tajemství, jímž nedokáže prostoupit ani myšlenka, znemožnila jakoukoli přízračnou komunikaci. Vzpomínky však nezemřely a velekněží pravili, že jakmile se seskupí hvězdy, město opět povstane. Tehdy se ze země vynoří černí zemští duchové, halící se do plísně a stínů a plní nezřetelných zkazek zaslechnutých v jeskyních pod zapomenutým mořským dnem. Ale o nich se už Castro mluvit příliš neodvažoval. Spěšně se odmlčel a další poznatky v tomto ohledu už z něj nedokázalo vymámit žádné přesvědčování ani lstivost. Překvapivě se odmítl zmínit i o velikostí Prastarých. Pokud jde o kult, řekl, že má za to, že jeho středisko se nachází uprostřed neprobádaných arabských pouští, kde ve skrytu a o samotě sní Irem, Město sloupů. Není spjat s evropskými čarodějnými spolky a mimo okruh svých členů je prakticky neznámý. Nikdy se o něm nezmínila žádná kniha, ačkoli nesmrtelní Číňané tvrdili, že určité dvojsmysly lze nalézt v Necronomiconu šíleného Araba Abdula Alhazreda, které zasvěcenci mohou interpretovat podle libostí, zvláště pak často přetřásané dvojverší:
„Není mrtvé to, co může věčně dumat,
a po zvláštních érách i smrt může skonat."
Legrasse, na něhož toto líčení udělalo hluboký dojem a který se nemohl ubránit jistému ohromení, se muže marně tázal, jaký byl historický vývoj tohoto kultu. Castro však zjevně říkal pravdu, když tvrdil, že toto je naprosto tajné. K původu kultu či sošky se nemohli nijak vyjádřit ani odborníci z Tulaneovy univerzity, detektiv se tedy vydal za největšími autoritami v zemi a nečekalo jej nic menšího než grónské vyprávění profesora Webba.
Horečnatý zájem, vyvolaný na konferenci Legrasseovým líčením a podepřený existencí sošky, se zračí i v následující vzájemné korespondenci všech jejích účastníků; byť v oficiálních tiskovinách se odráží jen pramálo. Prvotní starostí lidí uvyklých na občasné šarlatánství a podvody je opatrnost. Legrasse sošku profesoru Webbovi na nějakou dobu půjčil, ale po jeho smrti se vrátila opět do rukou vyšetřovatele, kde i nadále zůstává a u něhož jsem si ji nedávno sám prohlédl. Jde vskutku o strašlivou věc a není pochyb o tom, že se podobá snové skulptuře mladého Wilcoxe.
Vůbec jsem se nedivil, že strýce vyprávění mladého sochaře tolik vzrušilo, neboť jaké myšlenky ho mohly napadnout, když poté, co se dozvěděl od Legrasse podrobnosti o kultu, uslyšel o citlivém mladém muži, který ve snech nejenže spatřil sošku, přesný přepiš jejích hieroglyfů a grónskou přízračnou tabulku, ale ve snu rovněž zaslechl alespoň tři přesná slova zaříkávadla užívaného eskymáckými uctívači ďábla a degenerovanými Louisiaňany ? To, že se profesor Angell okamžitě pustil do tohoto nadmíru pečlivého bádání, bylo jen přirozené; i když soukromě jsem se domníval, že mladý Wilcox se o kultu nějak nepřímo dozvěděl a sérii snů si vymyslel, aby tajemství na účet mého strýce prohloubil a pokračoval v něm. Snová líčení a výstřižky nashromážděné profesorem sice představovaly silný důkaz, ale mé racionální smýšlení a extravagantnost celé věci mne stále nutily zaujímat, jak jsem si myslel, ta nejrozumnější stanoviska. Takže poté, co jsem si rukopis znovu pečlivě prostudoval a sladil theosofické a antropologické poznámky s Legrasseovým vyprávěním, vydal jsem se do Providence, abych sochaře navštívil a vyčinil mu, že tak neomaleně podvedl vzdělaného a starého muže.
Wilcox žil stále sám ve Fleur-de-Lys Building na Thomas Street, obludné viktoriánské imitaci bretonského stylu ze sedmnáctého století, která mezi nádhernými koloniálními domy na starobylém kopci a ve stínu té nejskvostnější georgiánské věže v Americe staví na odiv své štukované průčelí. Zastihl jsem jej zrovna při práci a z ukázek roztroušených kolem jsem okamžitě seznal, že jeho génius je vskutku hluboký a nefalšovaný. Věřím, že jednou se o něm bude mluvit jako o jednom z největších představitelů dekadence; poněvadž dokázal zachytit v sochařské hlíně, a jednoho dne jistě vyjádří i v mramoru, ony noční můry a fantazie, které evokuje v próze Arthur Machen a které vyjadřuje veršem a malbou Clark Ashton Smith.
Seděl tam snědý, křehký a poněkud zanedbaného vzhledu, při mém zaklepání se malátně otočil, a aniž by povstal, zeptal se mne, čeho se mi žádá. Když jsem mu řekl, kdo jsem, dal najevo jistý zájem; neboli strýc vzbudil jeho zvědavost bádáním nad jeho zvláštními sny, ale nikdy mu nevysvětlil, co jej ke studiu vlastně vede. V tomto ohledu jsem jeho vědomosti nijak nerozšířil, ale s trochou rafinovanosti jsem se ho pokusil přimět k řeči. Zakrátko jsem se mohl přesvědčit o jeho naprosté upřímnosti, protože o svých snech začal mluvit nezpochybnitelným způsobem. Sny a jejich otisky v podvědomí hluboce ovlivnily jeho tvorbu a ukázal mi morbidní sochu, jejíž výraz na mne mocně zapůsobil silou svých temných asociací. Nevzpomínal si, že by originál této věci spatřil jinde než na svém snovém basreliéfu, nicméně její kontury se mu v rukou bezděky vymodelovaly samy od sebe. Šlo bez pochyby o olbřímí tvar, o němž třeštil v deliriu. Brzy mi dal na vědomí, že o tajném kultu nemá ani to nejmenší ponětí s výjimkou toho, co vytušil z předlouhé řady strýcových otázek; a já jsem se znovu pokoušel přijít na to, kde se v něm tyto groteskní dojmy mohly vzít.
O svých snech hovořil zvláštním poetickým způsobem, který mi před očima se strašlivou sugestivitou vymaloval vlhké kyklopské město z mokvajícího zeleného kamene - jehož geometrie., jak zvláštně dodal, byla celá špatně - a s pocitem vyděšeného očekávání ve mně rozezněl neutuchající, polonepříčetné volání z nitra země: „Cthulhu fhtagn","Cthulhu fhtagn". Tato slova tvořila část onoho děsivého obřadu, který líčil snové bdění mrtvého Cthulhu v jeho kamenné kryptě v R'lyehu, a já jsem navzdory svému racionálnímu založení zakoušel hluboké pohnutí. Byl jsem si jistý, že Wilcox se o kultu dozvěděl jen jakousi náhodou a brzy na jeho existenci zapomněl uprostřed masy svého stejně tak bizarního čtení a fantazírování. později si kult našel na základě své neodolatelné působivosti podvědomé vyjádření v jeho snech, v basreliéfu a ve strašlivé soše, na kterou jsem se nyní díval; takže způsob, jakým podvedl mého strýce, byl velmi nevinný Mladík se vyznačoval povahou kolísající od náhlé slabé afektovanosti k jemným náznakům nevychovanosti, jež se mi nemohla nikdy zamlouvat; ale teď jsem byl ochotný uznat jak jeho génia, tak jeho upřímnost. Rozloučil jsem se s ním v přátelském duchu a popřál jsem mu úspěch, který mu slibuje jeho talent.
Záhada kultu mne nepřestávala fascinovat a občas jsem se nechával unášet vizemi proslulosti plynoucí z bádání nad jeho původem a souvislostmi. Navštívil jsem New Orleans, pohovořil jsem s Legrassem a dalšími účastníky onoho dávného zátahu, prohlédl jsem si obludnou sošku a dokonce jsem položil otázky těm několika degenerovaným vězňům, již byli stále naživu. Starý Castro byl už bohužel několik let po smrti. To, co jsem si nyní tak detailně vyslechl od přímých svědků, byť vlastně nešlo o nic jiného než o podrobné potvrzení textů mého strýce, ve mně vzbudilo nové vzrušení; cítil jsem totiž, že jsem na stopě velmi skutečného, velmi utajovaného a velmi starobylého náboženství, jehož objev ze mne mohl udělat uznávaného antropologa. Můj postoj se stále zakládal na neotřesitelném materialismu - a jak si přeji, aby takový byl i nadále - a já jsem se skoro nevysvětlitelnou zvráceností nepřestával zavrhovat nevysvětlitelnou shodu snových líčení a podivných výstřižků profesora Angella.
Začínal irem tušit jen jednu neblahou věc, a dnes se bojím, že jsem o ní přesvědčen, a to skutečnost, že smrt strýce nebyla ani zdaleka přirozená. Upadl v úzké strmé uličce vedoucí od starého nábřeží hemžícího se cizími nečistými vetřelci poté, co do něj neopatrně strčil černý námořník. Nezapomněl jsem na smíšenou krev a na námořní aktivity louisianských členů kultu a nepřekvapilo by mne, kdybych se dozvěděl o tajných metodách a otrávených jehlách tak ukrutných a známých tak dlouho, jako jsou známy tyto záhadné obřady a pověry. Je pravda, že Legrasse a jeho muže nikdo neobtěžoval, ale v Norsku byl jeden námořník, který spatřil určité věci, nalezen mrtev. Není možné, že se strýcovo podrobnější bádání, poté, co se seznámil s informacemi od sochaře, doneslo k zlovolným uším? Myslím si, že profesor Angell zemřel, protože toho věděl až příliš nebo protože bylo pravděpodobné, že se toho příliš mnoho dozví. Jestli takto dopadnu i já, se ještě uvidí, poněvadž i já už toho vím dost.
NEXT>>>
„Ve svém domě v R'lyehu mrtvý Cthulhu čeká a sní."
A nyní, v reakci na všeobecné naléhání, inspektor Legrasse co možná nejšířeji vylíčil svůj zážitek s uctívači z močálů a vypověděl příběh, kterému strýc očividně připisoval nesmírný význam. Působil dojmem nejdivočejších snů tvořitele mýtů a theosofa a odhaloval zarážející míru kosmické představivosti, která se dala u míšenců a vyvrhelů jen stěží očekávat.
1. listopadu 1907 byla neworleanská policie naléhavě povolána do oblasti močálů a lagun jižně od města. Místní osadníci, většinou primitivní, avšak dobromyslní potomci Lafitteových mužů, museli čelit děsivé hrůze pocházející od neznámé věci, která se k nim kradla za nocí. Šlo patrně o vúdú, ale o vúdú strašlivější povahy než jaké kdy poznali; a od okamžiku, kdy se z hlubin černých strašidelných lesů, kam se neodvažoval vstoupit žádný osadník, ozvalo neutuchající bubnování zlověstného tamtamu, zmizelo i několik jejich žen a dětí. Bylo slyšet nepříčetné výkřiky, trýznivý vřískot a zpěv vnikající do morku kostí, a temnotou problikávaly přízračné tančící plameny; a jak dodával vyděšený posel, lidé už to nemohli dále snášet.
Skupina dvaceti policistů, obsadivší dva vozy a jeden automobil, se tedy pozdě odpoledne vydala s roztřeseným osadníkem na průzkum. Vystoupili na konci sjízdné silnice a několik kilometrů se v tichostí brodili děsivými cypřišovými lesy, do nichž nepronikalo žádné denní světlo. Útočily na ně obludné kořeny a zlověstné oprátky visícího mechu a občas hromada vlhkého kamení či pozůstatek hnijící zdi zesílily svými připomínkami mrtvolného osídlení pocit sklíčenosti, který vytvářela kombinace znetvořených stromů a houbovitých ostrůvků. Nakonec se jim před očima objevila i vesnice osadníků, pouhý zbědovaný chumel chatrčí; a v ústrety jim vyběhli hysteričtí vesničané, aby se nashromáždili kolem skupiny pohupujících se luceren. V nesmírné dálce vpředu bylo zlehka slyšet zastřené bubnování tamtamů; a když se stočil vítr, bylo možné zaslechnout i dechberoucí jekot. Zpoza nekonečných alejí lesní noci se do osady bledým podrostem plížila i jakási narudlá záře. Všichni vystrašení vesničané, kterým se vůbec nezamlouvala myšlenka, že by měli opět zůstat o samotě, se rozhodně odmítli přiblížit byť jen o krok k dějišti bezbožného uctívání, takže inspektoru Legrasseovi a jeho devatenácti kolegům nezbývalo, než se vnořit do temných loubí hrůz, do nichž nikdo z nich předtím nevkročil, bez jakéhokoli doprovodu.
Oblast, do níž policisté nyní vstupovali, byla odedávna opředená zlými pověstmi a bílými lidmi byla vlastně nepoznaná a neprobádaná. Pojily se k ní legendy o skrytém jezeře, jež dosud nespatřilo oko žádného smrtelníka a v němž přežívala ohromná beztvará bílá polypoidní věc se světélkujícíma očima; a osadníci se šeptem zmiňovali, že ji o půlnoci přilétávali z jeskyní v hlubinách země uctívat ďáblové s netopýřími křídly. Tvrdili, že zde byla už před D'lbervillem, před La Sallem, před Indiány a dokonce před všemi bohabojnými lesními zvířaty a ptáky. Zosobňovala tu nejstrašnější noční můru a spatřit ji znamenalo zemřít. U lidí však vyvolávala sny, takže ti dobře věděli, proč ji nemají vyhledávat. Současné orgie vúdú se odehrávaly pouze na okraji této hrůzné končiny ale i tak místo jejich konání nevěstilo nic dobrého. Bylo tudíž možné, že místo uctívání děsilo osadníky více než obludné zvuky a další průvodní jevy.
Jen poezie či šílenství by dokázaly plně postihnout zvuky, které slyšeli Legrasseovi muži, když se prodírali černým bahnem k rudé záři a zastřenému dunění tamtamů. Existuje barva hlasu typická pro člověka a existuje barva hlasu typická pro zvíře; je však strašné, když lze slyšet hlas, který by měl vycházet spíš z hrdla opačného druhu. Zvířecká zběsilost a třeštivá zvůle se zde vybičovávaly do ďábelských výšek záchvaty vytí a ječení, které se nesly a prochvívaly potemnělými hvozdy jako zhoubné bouře z hlubin samého pekla. Občas méně souvislé kvílení ustalo a v monotónním zaklínání se ozval dobře secvičený sbor hrubých hlasů prozpěvující onen obludný verš či obřad:
"Ph'nglui mglw'nafh Cthulhu R'lyeh wgah'nagl fhtagn."
Sotva policisté došli na místo, kde prořídly stromy, před očima se jim náhle zjevila celá scéna. Čtyři z nich se zapotáceli, jeden omdlel a dva propukli ve frenetický řev, který naštěstí přehlušila běsnící kakofonie orgií. Legrasse postříkal tvář ležícího muže vodou z močálu a všichni zůstali stát v rozechvění a takřka hypnotizováni hrůzou.
Uprostřed mokřadu se zvedal travnatý, stromů zbavený a poměrně suchý ostrov o rozloze asi půl hektaru. Na tomto pahorku se nyní svíjel a poskakoval nepopsatelný houf lidských abnormalit, které by dokázali zpodobnit snad jen Sime či Angarola. Toto hybridní plémě prosté veškerého ošacení se kroutilo, povykovalo a vřeštělo kolem ohavného kruhového ohně, v jehož středu, jak bylo možno zahlédnout při občasných trhlinách v závoji plamenů, stál ohromný žulový monolit vysoký asi dva a půl metru; na jeho vrcholu spočívala nekalá vyřezávaná soška, svými rozměry s ním jakkoli neslučitelná. V rozsáhlém kruhu na deseti dřevěných konstrukcích rozestavených v pravidelných odstupech kolem plameny stravovaného monolitu visela hlavou dolů podivně znetvořená těla bezmocných zmizelých osadníků. Právě uvnitř tohoto kruhu porokovalo a vřeštělo kolo uctívačů. Pohyb celku směřoval zleva doprava v nekonečné bakchanálii proplétajícího se kola těl a kola ohně.
Možná šlo pouze o fantazii a možná šlo pouze o dozvuky, co přivedlo jednoho z mužů, snadno rozrušitelného Španěla, k představě, že zaslechl antifonické odpovědi na rituál z jakéhosi vzdáleného a neosvětleného místa skrytého v hloubce tohoto starobylými legendami a hrůzou opředeného lesa. S tímto mužem, Josephem D. Galvezem, jsem se později setkal a vyzpovídal ho. Připadl mi však přehnaně imaginativní. Dokonce zašel tak daleko, že se v narážkách zmínil o slabém tlukotu ohromných křídel a o tom, jak za nejvzdálenějšími stromy zahlédl zářící oči a ohromnou bílou masu - myslím si ale, že přikládal až příliš velkou víru místním pověrám.
Policisté vytrvali ve vyděšeném ochromení poměrně krátce. Smysl pro povinnost byl přednější; a ačkoli muselo v houfu povykovat snad sto míšenců, policisté vytáhli zbraně a mezi tuto nechutnou sběř se směle vřítili. Pět minut na místě vládl nepopsatelný lomoz a zmatek. Dopadaly prudké rány, ozývaly se výstřely a občas se někomu podařilo prchnout; nakonec však Legrasse napočítal sedmačtyřicet vzpírajících se zajatců, které přinutil, aby se spěšně oblékli a zařadili se do zástupu mezi dvě řady policistů. Pět uctívačů bylo mrtvých a dva vážně zraněné odnášeli na improvizovaných nosítkách jejich spoluvězni. Soška byla z monolitu přirozeně opatrně sňata a Legrasse si ji odnesl s sebou.
Po nesmírně náročné a vyčerpávající cestě vyšlo při výslechu na velitelství najevo, že všichni vězni jsou lidmi velmi nízkého, rasově smíšeného a duševně vyšinutého ražení. Většinou šlo o námořníky, a sklony k vůdů dodávala heterogenní skupině hrstka černochů a mulatů, pocházejících především z karibské oblasti a z portugalských ostrovů Zeleného mysu. Ale než stačilo zaznít větší množství otázek, začalo být zřejmé, že v této záležitosti jde o něco mnohem hlubšího a staršího než o pouhý černošský fetišismus. Ať byla tato stvoření jakkoli nízká a nevzdělaná, ústřední myšlenky své obludné víry se držela s překvapující sveřepostí.
Uctívali, jak říkali, Prastaré, kteří žili dlouhé věky před zrozením prvních lidí a kteří přišli do mladého světa z nebes. Tito Prastaří byli nyní pryč, uvnitř Země či pod mořem; ale jejich mrtvá těla vypověděla prostřednictvím snů jejich tajemství prvním lidem, kteří vytvořili kult, jenž nikdy nezanikl. Toto byl jejich kult a vězni tvrdili, že existoval vždy a vždy i existovat bude, skrytý ve vzdálených pustinách a na temných místech po celé zeměkouli, dokud nenastane čas, kdy ze svého temného domu v mocném podmořském městě R'lyehu vystoupí velký kněz Cthulhu a opět se ujme vlády nad Zemí. Jednoho dne, jakmile budou hvězdy připravené, se ozve a tajný kult bude věčně čekat, aby jej vysvobodil.
Do té doby nelze vypovědět nic více. Existuje tajemství, které z nich nevypáčí ani mučení. Mezi myslícími pozemskými tvory není lidstvo vůbec samo, neboť z temnoty vystoupily tvary, jež navštívily oněch několik málo věrných. Nebyli to však Prastaří. Prastaré žádný člověk nikdy nespatřil. Vyřezávaná soška znázorňuje velkého Cthulhu, ale nikdo není s to určit, zda se mu ostatní podobají. Nyní už nikdo nerozluští staré nápisy, ale věci se šíří ústní tradicí. Zpívaný obřad nepředstavuje tajemství - to nikdy nezaznělo nahlas, o něm se pouze šeptá. Zpěv znamená pouze toto: „Ve svém domě v R'lyehu mrtvý Cthulhu čeká a sní".
Jen dva vězni byli shledáni dostatečně příčetnými, aby mohli být oběšeni, zbytek byl poslán do nejrůznějších ústavů. Všichni svou účast na rituálních vraždách popírali a tvrdili, že za zabíjení mohou Černí okřídlení, kteří k nim přišli ze svého pradávného shromaž
diště ve strašidelném lese. Nicméně o těchto tajemných spojencích nebylo možné zjistit žádnou souvislou informaci. To, co se policie přesto dozvěděla, jí sdělil především nesmírně starý mestic jménem Castro, který říkal, že se plavil po podivných přístavech a hovořil s nesmrtelnými představiteli kultu v čínských horách.
Starý Castro se rozpomínal na útržky ohavné legendy, před níž bledly i dohady theosofů a v níž se člověk a jeho svět jevili velice mladě a pomíjivě. Byly dlouhé doby, kdy Zemi vládly cizorodé Věci, jež si zde postavily velká města. Pozůstatky těchto měst, jak mu prý řekli nesmrtelní Číňané, se dají stále nalézt v podobě kyklopských sloupů na tichomořských ostrovech. Všechno zaniklo nesmírně dávno před příchodem člověka, ale existuje umění, které Je dokáže oživit, jakmile se hvězdy v cyklu věčnosti seskupí do patřičných pozic. Ostatně i Oni sami přišli z hvězd a přinesli si s sebou své obrazy.
Tito Prastaří, pokračoval Castro, nejsou vůbec z masa a kostí. Mají určitý tvar - a nebyla toho důkazem tato v kosmu zhotovená soška? -, ale jejich tvar nesouvisí s hmotou. Když hvězdy zaujímají vhodnou pozici, mohou se vesmírem přenášet z jednoho světa do druhého; když Jim však hvězdy nepřejí, nemohou žít. Ale třebaže už nežijí, nikdy opravdu neumřeli. Všichni leží v kamenných domech ve svém ohromném městě R'lyehu, chráněni kouzly mocného Cthulhu, do doby velkolepého vzkříšení, kdy na ně hvězdy a Země budou opět připraveny. V té dobl však k vysvobození Jejich těl musí napomoci nějaká sila zvenčí. Kouzla, která Je uchovávají v neporušeném stavu, Jim zároveň znemožňují učinit první krok, takže mohou v temnotě pouze ležet, bdít a přemýšlet, přičemž může uplynout bezpočet milionů let. Ví o všem, co se děje ve vesmíru, neboť spolu rozmlouvají přenosem myšlenek. Dokonce teď spolu hovoří ve svých hrobech. Když se po nekonečném chaosu objevili první lidé, Prastaří oslovili ty vnímavé mezi nimi působením na jejich sny; neboť jen takto může Jejich jazyk proniknout k hmotným myslím savců.
Potom, šeptal Castro, tito první lidé vytvořili kult kolem malých model, jež jim ukázali Prastaří; model snesených v zapomenutých časech z hvězd. Tento kult nikdy nezanikne, dokud hvězdy nezaujmou patřičnou pozici a tajní kněží nevyvedou velkého Cthulhu z Jeho hrobky aby oživil své chráněnce a opětovně se ujal moci nad Zemí. Nebude obtížné určit, kdy nastane tento čas, nebol lidstvo se tehdy Prastarým začne podobat; bude svobodné, nespoutané a vyvázané z hierarchie dobra a zla, odhodí zákony a morálku a všichni do jednoho budou řičet, vraždit a oddávat se radosti. Potom je novým způsobům řičení, vraždění a oddávání se radosti naučí osvobození Prastaří a celá Země zaplane v apokalypse vytržení a svobody. Do té doby kult za pomoci náležitých rituálů nesmí dát zaniknout vzpomínce na tyto dávné způsoby a musí opatrně šířit věštbu jejich návratu.
V dávných dobách vybraní lidé hovořili s pohřbenými Prastarými ve snech, ale pak k čemusi došlo. Velké kamenné město R'lyeh se se svými monolity a hrobkami vnořilo do vln; a hluboká vodstva, plná onoho starobylého tajemství, jímž nedokáže prostoupit ani myšlenka, znemožnila jakoukoli přízračnou komunikaci. Vzpomínky však nezemřely a velekněží pravili, že jakmile se seskupí hvězdy, město opět povstane. Tehdy se ze země vynoří černí zemští duchové, halící se do plísně a stínů a plní nezřetelných zkazek zaslechnutých v jeskyních pod zapomenutým mořským dnem. Ale o nich se už Castro mluvit příliš neodvažoval. Spěšně se odmlčel a další poznatky v tomto ohledu už z něj nedokázalo vymámit žádné přesvědčování ani lstivost. Překvapivě se odmítl zmínit i o velikostí Prastarých. Pokud jde o kult, řekl, že má za to, že jeho středisko se nachází uprostřed neprobádaných arabských pouští, kde ve skrytu a o samotě sní Irem, Město sloupů. Není spjat s evropskými čarodějnými spolky a mimo okruh svých členů je prakticky neznámý. Nikdy se o něm nezmínila žádná kniha, ačkoli nesmrtelní Číňané tvrdili, že určité dvojsmysly lze nalézt v Necronomiconu šíleného Araba Abdula Alhazreda, které zasvěcenci mohou interpretovat podle libostí, zvláště pak často přetřásané dvojverší:
„Není mrtvé to, co může věčně dumat,
a po zvláštních érách i smrt může skonat."
Legrasse, na něhož toto líčení udělalo hluboký dojem a který se nemohl ubránit jistému ohromení, se muže marně tázal, jaký byl historický vývoj tohoto kultu. Castro však zjevně říkal pravdu, když tvrdil, že toto je naprosto tajné. K původu kultu či sošky se nemohli nijak vyjádřit ani odborníci z Tulaneovy univerzity, detektiv se tedy vydal za největšími autoritami v zemi a nečekalo jej nic menšího než grónské vyprávění profesora Webba.
Horečnatý zájem, vyvolaný na konferenci Legrasseovým líčením a podepřený existencí sošky, se zračí i v následující vzájemné korespondenci všech jejích účastníků; byť v oficiálních tiskovinách se odráží jen pramálo. Prvotní starostí lidí uvyklých na občasné šarlatánství a podvody je opatrnost. Legrasse sošku profesoru Webbovi na nějakou dobu půjčil, ale po jeho smrti se vrátila opět do rukou vyšetřovatele, kde i nadále zůstává a u něhož jsem si ji nedávno sám prohlédl. Jde vskutku o strašlivou věc a není pochyb o tom, že se podobá snové skulptuře mladého Wilcoxe.
Vůbec jsem se nedivil, že strýce vyprávění mladého sochaře tolik vzrušilo, neboť jaké myšlenky ho mohly napadnout, když poté, co se dozvěděl od Legrasse podrobnosti o kultu, uslyšel o citlivém mladém muži, který ve snech nejenže spatřil sošku, přesný přepiš jejích hieroglyfů a grónskou přízračnou tabulku, ale ve snu rovněž zaslechl alespoň tři přesná slova zaříkávadla užívaného eskymáckými uctívači ďábla a degenerovanými Louisiaňany ? To, že se profesor Angell okamžitě pustil do tohoto nadmíru pečlivého bádání, bylo jen přirozené; i když soukromě jsem se domníval, že mladý Wilcox se o kultu nějak nepřímo dozvěděl a sérii snů si vymyslel, aby tajemství na účet mého strýce prohloubil a pokračoval v něm. Snová líčení a výstřižky nashromážděné profesorem sice představovaly silný důkaz, ale mé racionální smýšlení a extravagantnost celé věci mne stále nutily zaujímat, jak jsem si myslel, ta nejrozumnější stanoviska. Takže poté, co jsem si rukopis znovu pečlivě prostudoval a sladil theosofické a antropologické poznámky s Legrasseovým vyprávěním, vydal jsem se do Providence, abych sochaře navštívil a vyčinil mu, že tak neomaleně podvedl vzdělaného a starého muže.
Wilcox žil stále sám ve Fleur-de-Lys Building na Thomas Street, obludné viktoriánské imitaci bretonského stylu ze sedmnáctého století, která mezi nádhernými koloniálními domy na starobylém kopci a ve stínu té nejskvostnější georgiánské věže v Americe staví na odiv své štukované průčelí. Zastihl jsem jej zrovna při práci a z ukázek roztroušených kolem jsem okamžitě seznal, že jeho génius je vskutku hluboký a nefalšovaný. Věřím, že jednou se o něm bude mluvit jako o jednom z největších představitelů dekadence; poněvadž dokázal zachytit v sochařské hlíně, a jednoho dne jistě vyjádří i v mramoru, ony noční můry a fantazie, které evokuje v próze Arthur Machen a které vyjadřuje veršem a malbou Clark Ashton Smith.
Seděl tam snědý, křehký a poněkud zanedbaného vzhledu, při mém zaklepání se malátně otočil, a aniž by povstal, zeptal se mne, čeho se mi žádá. Když jsem mu řekl, kdo jsem, dal najevo jistý zájem; neboli strýc vzbudil jeho zvědavost bádáním nad jeho zvláštními sny, ale nikdy mu nevysvětlil, co jej ke studiu vlastně vede. V tomto ohledu jsem jeho vědomosti nijak nerozšířil, ale s trochou rafinovanosti jsem se ho pokusil přimět k řeči. Zakrátko jsem se mohl přesvědčit o jeho naprosté upřímnosti, protože o svých snech začal mluvit nezpochybnitelným způsobem. Sny a jejich otisky v podvědomí hluboce ovlivnily jeho tvorbu a ukázal mi morbidní sochu, jejíž výraz na mne mocně zapůsobil silou svých temných asociací. Nevzpomínal si, že by originál této věci spatřil jinde než na svém snovém basreliéfu, nicméně její kontury se mu v rukou bezděky vymodelovaly samy od sebe. Šlo bez pochyby o olbřímí tvar, o němž třeštil v deliriu. Brzy mi dal na vědomí, že o tajném kultu nemá ani to nejmenší ponětí s výjimkou toho, co vytušil z předlouhé řady strýcových otázek; a já jsem se znovu pokoušel přijít na to, kde se v něm tyto groteskní dojmy mohly vzít.
O svých snech hovořil zvláštním poetickým způsobem, který mi před očima se strašlivou sugestivitou vymaloval vlhké kyklopské město z mokvajícího zeleného kamene - jehož geometrie., jak zvláštně dodal, byla celá špatně - a s pocitem vyděšeného očekávání ve mně rozezněl neutuchající, polonepříčetné volání z nitra země: „Cthulhu fhtagn","Cthulhu fhtagn". Tato slova tvořila část onoho děsivého obřadu, který líčil snové bdění mrtvého Cthulhu v jeho kamenné kryptě v R'lyehu, a já jsem navzdory svému racionálnímu založení zakoušel hluboké pohnutí. Byl jsem si jistý, že Wilcox se o kultu dozvěděl jen jakousi náhodou a brzy na jeho existenci zapomněl uprostřed masy svého stejně tak bizarního čtení a fantazírování. později si kult našel na základě své neodolatelné působivosti podvědomé vyjádření v jeho snech, v basreliéfu a ve strašlivé soše, na kterou jsem se nyní díval; takže způsob, jakým podvedl mého strýce, byl velmi nevinný Mladík se vyznačoval povahou kolísající od náhlé slabé afektovanosti k jemným náznakům nevychovanosti, jež se mi nemohla nikdy zamlouvat; ale teď jsem byl ochotný uznat jak jeho génia, tak jeho upřímnost. Rozloučil jsem se s ním v přátelském duchu a popřál jsem mu úspěch, který mu slibuje jeho talent.
Záhada kultu mne nepřestávala fascinovat a občas jsem se nechával unášet vizemi proslulosti plynoucí z bádání nad jeho původem a souvislostmi. Navštívil jsem New Orleans, pohovořil jsem s Legrassem a dalšími účastníky onoho dávného zátahu, prohlédl jsem si obludnou sošku a dokonce jsem položil otázky těm několika degenerovaným vězňům, již byli stále naživu. Starý Castro byl už bohužel několik let po smrti. To, co jsem si nyní tak detailně vyslechl od přímých svědků, byť vlastně nešlo o nic jiného než o podrobné potvrzení textů mého strýce, ve mně vzbudilo nové vzrušení; cítil jsem totiž, že jsem na stopě velmi skutečného, velmi utajovaného a velmi starobylého náboženství, jehož objev ze mne mohl udělat uznávaného antropologa. Můj postoj se stále zakládal na neotřesitelném materialismu - a jak si přeji, aby takový byl i nadále - a já jsem se skoro nevysvětlitelnou zvráceností nepřestával zavrhovat nevysvětlitelnou shodu snových líčení a podivných výstřižků profesora Angella.
Začínal irem tušit jen jednu neblahou věc, a dnes se bojím, že jsem o ní přesvědčen, a to skutečnost, že smrt strýce nebyla ani zdaleka přirozená. Upadl v úzké strmé uličce vedoucí od starého nábřeží hemžícího se cizími nečistými vetřelci poté, co do něj neopatrně strčil černý námořník. Nezapomněl jsem na smíšenou krev a na námořní aktivity louisianských členů kultu a nepřekvapilo by mne, kdybych se dozvěděl o tajných metodách a otrávených jehlách tak ukrutných a známých tak dlouho, jako jsou známy tyto záhadné obřady a pověry. Je pravda, že Legrasse a jeho muže nikdo neobtěžoval, ale v Norsku byl jeden námořník, který spatřil určité věci, nalezen mrtev. Není možné, že se strýcovo podrobnější bádání, poté, co se seznámil s informacemi od sochaře, doneslo k zlovolným uším? Myslím si, že profesor Angell zemřel, protože toho věděl až příliš nebo protože bylo pravděpodobné, že se toho příliš mnoho dozví. Jestli takto dopadnu i já, se ještě uvidí, poněvadž i já už toho vím dost.
NEXT>>>