Svého praděda Asapha Peabodyho jsem nikdy neviděl, přestože mi bylo už pět let, když zemřel na svém velkém statku severovýchodně od města Wilbraham ve státě Massachusetts. Mám dětskou vzpomínku, jak jsme taras jednou byli na návštěvě, když stařec stonal; otec s matkou šli nahoru do ložnice, ale já zůstal dole s chůvou, a nikdy jsem ho tedy nespatřil. Podle pověsti byl boháč, ale čas hlodá na bohatství jako na všem jiném. Vždyť i kámen je smrtelný, a od peněz se jistě nedá čekat, že vydrží v souboji se stále rostoucími daněmi, takže jich po každém úmrtí trochu ubylo. A úmrtí bylo v naší rodině potom, co v roce 1907 zemřel praděd, mnoho. Po něm zemřeli dva strýcové - jeden padl na západní frontě a druhý utonul na Lusitánii Protože třetí strýc zemřel už dříve a žádný z nich se nikdy neoženil, statek připadl po dědečkově smrti v roce 1919 mému otci.
Můj otec netíhl k venkovu, jako tíhla většina jeho předků, a ani se nepokusil projevit zájem o zděděný statek, jen utrácel pradědovy peníze na různé investice v Bostonu a New Yorku. Ani matka nesdílela můj zájem o massachusettský venkov. Přesto se žádný z nich neodhodlal statek prodat, ačkoli jednou, když jsem byl právě doma z univerzity, matka navrhla, aby se majetek prodal, a otec chladně odmítl o té věci hovořit; vzpomínám si, jak náhle zledověl - není vhodnější pojmenování pro jeho reakci -, a na jeho kuriózní zmínku o „dědictví Peabodyů" a jeho pečlivě volená slova: „Dědeček předpověděl, že kdosi z jeho krve se dědictví opět ujme." Matka se výsměšně zeptala: "Jakého dědictví? Copak je tvůj otec skoro celé nerozházel?"
Na to otec neodpověděl a zůstal při svém ledovém ujištění, že existují dobré důvody, proč majetek nelze prodat, jako by na něm leželo břemeno nástupnictví Přesto se na ten majetek nikdy nezajel podívat; daně pravidelně platil jisty' právník z Wilbrahamu, Ahab Hopkins, který rodičům pravidelně podával o majetku zprávy, ačkoli oni je vždy ignorovali a odmítali předem každý návrh, že by• se měl majetek „udržovat", slovy: „To by bylo čiré vyhazování peněz."
Majetek tedy byl a zůstal opuštěný. Právník se párkrát nesměle pokusil jej pronajmout, ale ani přechodný rozkvět Wilbrahamu nepřilákal na starou usedlost víc než krátkodobé nájemce, a tak statek Peabodyů neúprosně podléhal času a povětří. Byl tedy v uboze zanedbaném stavu, když jsem jej na podzim roku 1929 zdědil po náhlém úmrtí obou rodičů při autonehodě. Protože však hospodářská krize toho roku značné znehodnotila pozemky rozhodl jsem se prodat svůj majetek v Bostonu a znovu si zařídit dům u Wilbrahamu. Po smrti rodičů jsem byl dostatečně finančně zajištěný na to; abych si mohl dovolit nechat právnického řemesla, které ode mne vždy vyžadovalo větší péči a pozornost, než jsem mu byl ochoten věnovat.
Plán ovšem nebylo možno provést, dokud nebude aspoň část starého domu znovu uzpůsobena k bydlení. Sídlo bylo výsledkem práce mnoha generací. Původní stavba pocházela z roku 1787. Zpočátku to byla prostá usedlost strohých linií s nedokončeným patrem a čtyřmi působivými sloupy vpředu. Během doby se z ní stalo jádro domu, jakési jeho srdce. Následující generace jej pozměňovaly a doplňovaly - nejdříve rozmáchlým schodištěm a patrem, pak různými zákoutími a křídly, takže v době, kdy jsem se tam hodlal usídlit, to byla velká členitá stavba zabírající víc než akr půdy, doplněná paloukem a zahradou, jež byly stejně zanedbané jako dům.
Přísné koloniální linie změkčilo stáří a méně styloví stavitelé, takže architektura již nebyla čistá, a mansardové střechy soupeřily se štítovými, okna z malých tabulek s velkými, vyřezávané římsy s hladkými, vikýře s nečleněnou střechou. Celkový dojem, který dům budil, nebyl nepříjemný, ale pro člověka vnímavého k architektuře musel vypadat jako žalostná směsice architektonických stylů a druhů výzdoby. Každý takový dojem však jisté ihned zmírnily košaté jilmy a duby, jež se přimykaly k domu ze všech stran kromě zahradní, o kterou soupeřily dávno nestříhané růže s náletem topolů a bříz. Celkově tedy dům přes nánosy času a rozličných vkusů budil dojem zašlé nádhery a i jeho nenatřené zdi ladily s mohutnými stromy okolo.
V domě bylo plných sedmadvacet pokojů. Vybral jsem si z nich k renovaci tři v jihovýchodním rohu a celý podzim a začátek zimy jsem jezdil z Bostonu dohlížet na postup prací. Po vyčištění a navoskování vysvitla nádherná barva starého dřeva, zavedení elektřiny zaplašilo z pokojů šero a hluboko do zimy mě zdržel jen vodovod; čtyřiadvacátého února jsem se však mohl usadit v rodovém sídle Peabodyů. Pak jsem se měsíc zabýval plány na přestavbu zbytku domu, a přestože jsem původně zamýšlel dát některé přístavby strhnout a ponechat jen nejstarší části, brzy jsem ten plán opustil ve prospěch rozhodnutí nechat dům tak, jak je, protože byl prostoupen kouzlem, které se nepochybně zrodilo z těch mnoha generací, které v něm žily, i z veškerého dění, které se v jeho zdech odehrálo.
Do měsíce jsem si to místo zamiloval, a co bylo původně dočasné útočiště stalo se náhle splněním celoživotního ideálu. Ale běda, ten ideál se rozrostl do takových rozměrů, že s sebou přinesl grandiózní podnik, který mě nenápadně vychýlil z dráhy a uvedl mé na cestu, jíž jsem se nikdy nechtěl dát. Bylo to rozhodnutí přestěhovat ostatky mých rodičů, kteří byli řádně pochováni na bostonském hřbitově, do rodinné hrobky vytesané v úbočí kopce na dohled od domu, ač trochu stranou od silnice procházející kolem pozemku. K tomu se připojilo odhodlání pokusit se přivézt zpět do Spojených států i kosti zemřelého strýce, jež odpočívaly někde ve Francii, a tak znovu spojit celou rodinu, nakolik to bude možné, na dědičném území u Wilbrahamu. Byl to právě takový plán, jaký mohl napadnout starého mládence, který byl zároveň uzavřeným samotářem, jaký se ze mne stal za jediný měsíc, obklopeného architektovými náčrtky a pověstmi starého domu, jenž se právě chystal nastoupit nové období života v éře daleko vzdálené svým prostým počátkům.
V souvislosti s tím plánem jsem se jednoho březnového dne vypravil k rodinné hrobce s klíči, jež mi předal právník starající se o celý majetek. Hrobka nebyla nijak nápadná; běžně nebylo vidět víc něž masivní dveře, neboť byla vyhloubena do přirozeného svahu a téměř zakryta stromy, jež po desetiletí nikdo neprořezával. Dveře i hrobka byly postaveny tak, aby vydržely staletí; byly téměř stejně staré jako dům a-po mnoho generací tam byli pohřbíváni všichni příslušníci rodu Peabodyů od starého Jedidiáše který byl prvním obyvatelem domu. Dveře se mi trochu vzpíraly, protože je už léta nikdo neotvíral, ale nakonec se poddaly a hrobka se přede mnou rozevřela.
Mrtví Peabodyové leželi ve svých rakvích; bylo jich třicet sedm, některé výklenky, kde odpočívali ti nejstarší, obsahovaly jen zbytky rakví, kdežto Jedidiášův byl úplně prázdný; ani smítko prachu neukazovalo, že by na tom místě někdy spočívala rakev a tělo. Byli však v pořádku, kromě truhly s tělem mého praděda Asapha Peabodyho. Ta se zdála podivné posunutá – nestála v řadě s ostatními nověji pohřbenými, dědečkem a strýcem, na něž nezbyly výklenky, ale rakve stály prostě na římse před stěnou s výklenky. Navíc se zdálo, jako by se byl někdo pokoušel nadzvednout víko, protože jeden pant byl ulomený a druhý volný.
Instinktivně jsem se pokusil pradědovu rakev srovnat, ale víko se přitom posunulo ještě víc a mému udivenému pohledu se ukázalo vše, co zbylo z Asapha Peabodyho. Viděl jsem, že jakýmsi ošklivým nedopatřením byl pohřben obličejem dolů - ani tak dlouho po jeho smrti jsem nechtěl pomyslet na to, že by stařec mohl být pohřben v kataleptickém stavu, a tak bolestně skonat až v onom těsném bezvzdušném prostoru. Nezůstalo z něho nic než kosti a kousky oděvu. Přesto mě to nutilo napravit chybu či nehodu, ať už to bylo jedno, či druhé; sundal jsem tedy víko a s úctou obrátil lebku i kosti tak, aby pradědova kostra ležela v náležité poloze. Tento čin, který by se snad za jiných okolností zdál hrůzný, mi připadal naprosto přirozený, protože hrobka byla prozářena slunečním světlem a podlaha za otevřenými dveřmi byla tečkovaná stíny, takže to tam nevypadalo nijak pochmurně. S potěšením jsem shledal, že je tam místo pro oba rodiče, mého strýce - pokud se podaří jeho ostatky najít a přivézt z Francie - a konečně i pro mně.
Byl jsem tedy připraven uskutečnit svůj plán, nechal jsem hrobku po sobě dobře uzamčenou a cestou k domu jsem přemítal, jak dopravit strýcovy pozůstatky zpátky do rodné země.
Bez otálení jsem napsal na úřady v Bostonu ohledně exhumace rodičů a na místní úřad o povolení rodiče znovu pohřbít do rodinné hrobky.
II
Nakolik si vzpomínám, zvláštní řada událostí, jež se jakoby soustřeďovaly kolem starého sídla Peabodyů, začala hned tu noc. Je pravda, že se mi dostalo nepřímého varování, že se starým domem možná není všechno v pořádku, protože starý Hopkins se mě při předávání klíčů důtklivě ptal, zda chci určité podniknout ten krok a usadit se zde, a neopomněl zdůraznit, že dům „je takový osamělý",, že farmáři z okolí „nikdy neměli Peabodyovy moc v lásce" a že „vždycky bylo dost těžké tu udržet nájemce". „Je to takové místo," pravil skoro zálibně, „kam nikdy nikdo nechodí na výlet. Tam nikdy nenajdete poházené papírové talíře a ubrousky" - samé dvojsmysly, a já nedokázal staříka přimět, aby se omezil na fakta, protože žádná fakta zřejmě neexistovala, kromě toho, že sousedě zahlíželi na tak rozlehlý pozemek uprostřed jinak úrodné orné půdy. Ta se také skutečně prostírala kolem mého majetku ze všech stran kromě čtyřiceti akrů - převážně zalesněných; byl to kraj úpravných polí, kamenných zídek, plůtků, za nimiž rostly stromy a keře, kde se dobře bydlelo ptákům. Považoval jsem to všechno za stařecké tlachání vyplynulé ze spřízněnosti s farmáři, kteří mě obklopovali: usedlými statnými Severoameričany, kteří se nijak nelišili od Peabodyů, leda že se víc a snad déle lopotili.
Avšak té noci, kdy mezi stromy okolo domu vyla úpěl březnový vítr, mě posedla myšlenka, že nejsem v domě sám. Neznělo to jako kroky, ale prostě jako nějaký nepopsatelný pohyb kdesi v poschodí, jako by se kdosi hýbal ve stísněném prostoru tam a zpět, tam a zpět. Vzpomínám si, že jsem vyšel do velikého temného prostoru, do něhož sestupovalo rozmáchlé schodiště, a napínal sluch do tmy nahoře, protože zvuk jako by se snášel po schodech dolů, někdy nezaměnitelně, někdy jen jako ševel, a já tam stál, naslouchal, naslouchal, naslouchal, snažil se rozpoznat, odkud přichází, snažil se pro něj vykouzlit nějaké racionální vysvětlení, protože jsem jej do té doby nezaslechl, a nakonec jsem usoudil, že to musí být nějaká větev, která se ve větru otírá o dům tam a zpět. Na tom jsem se ustálil a už jsem se tím zvukem nedal rušit - ne že by přestal, ale protože jsem mu dal rozumné oprávněníí
Měné snadné bylo racionálně si vysvětlit sny, které se mi tu noc zdály. Obvykle vůbec sny nemívám, ale tentokrát mě doslova pronásledovaly groteskní a příšerné sny, v nichž jsem hrál trpnou úlohu a byl jsem podrobován nejruznějším vyšinutím času a prostoru, smyslovým iluzím a několika děsivým pohledům na stínovou postavu ve špičatém černém klobouku s jiným stínovým tvorem po boku. Viděl jsem je jako za sklem, matně, a soumračnou krajinu jako přes skleněný hranol. Nebyly to vlastně sny jen útržky snu, žádný neměl začátek ani konec, avšak zvaly mě do naprosto bizarního a cizího světa, jakoby přes nějaký jiný rozměr, jehož jsem si ve světě bdění nebyl vědomí Ale přečkal jsem tu neklidnou noc, i když mě poněkud zmohla.
Hned nazítří jsem se dozvěděl nesmírně zajímavou věc od architekta, jenž se mnou přijel probrat plány dalších renovací, mladého člověka, který neměl žádné kuriózní představy o starých domech, jaké se běžně vyskytují v zapadlých vekovských koutech. „Když se člověk na ten dům podívá," řekl, „nenapadlo by ho, že je v něm tajná komnata - a dobře schovaná -, viďte?" Rozložil přede mne své nákresy.
„A je tu?"
„Třeba je to ,kněžský přístěnek` pro uprchlé otroky," nadhodil.
„Nikdy jsem ji neviděl."
"Já také ne. Ale podívejte se..." A na plánech, které vytvořil podle základů a místností, jak jsme je znali, mi ukázal, že u severní stěny v patře je v nejstarší části domu neznámý prostor. Kněžský přístěnek to určitě nebyl, protože mezi Peabodyovými nikdy nebyl žádný papeženec. Ale uprchlí otroci? To snad. V tom případě se tu však skrýš objevila příliš brzy, dřív než bylo tolik otroků, aby jejich útěky do Kanady opravňovaly vznik takové místnosti. Ani to nedávalo smysl.
„Myslíte, že byste ji dokázal najít?" zeptal jsem se. „Musí tu být."
A také byla. Chytře ukrytá, přestože nepřítomnost okna v severní stěně ložnice měla vzbudit zvědavost už dřív. Vchod byl utajen v umných řezbách, jež zdobily celou stěnu, postavenou z červeného cedru; kdyby člověk nevěděl, že tam místnost musí být, sotva by uviděl dveře, jež neměly kliku a otvíraly se jen po stisku jedné řezby. Našel je architekt, ne já, protože já na takové věci nikdy nebyl. Konečně, spadalo to spíše do jeho oboru než do mého. Zaotálel jsem jen chviličku, abych si prohlédl zarezivělý mechanismus dveří, než jsem do místnosti vkročil.
Byl to malý, těsný prostor. Nebyl ovšem tak malý jako kněžský přístěnek, dalo se tam asi tři metry kráčet vzpřímeně, třebaže sklon střechy neumožňoval chůzi v jiném směru. Podélně to šlo, napříč ne. Místnost navíc jevila stopy obývání, neboť zůstala nedotčená, s rozloženými knihami a papíry a se židlemi, jež bývaly používány u malého psacího stolku u stěny.
Místnost vypadala velmi neobvykle. Přestože byla malá, její úhly se zdály křivé, jako by se stavitel nenápadně snažil majitele zmást. Mimoto byly na podlaze prapodivné obrazce, některé přímo barbarsky• vyřezávané do prken, přibližně kruhové, s nejrůznějšími odpudivými a divnými kresbami po vnějším i vnitřním obvodu. Podobně odpudivý byl i stolek. Byl totiž spíš černý než hnědý a kupodivu vypadal ohořele; vypadal vlastně, jako by sloužil k více účelům než jen jako psací stůl. Navíc na něm ležela hromádka knih, na první pohled velmi starobylých, vázaných v jakési kůži a podobně vázaný rukopis.
Na nějaké zkoumání však nebyl čas, protože se mnou byl architekt a když spatřil všechno, co si přál, totiž potvrdil své podezření, že místnost existuje, dychtil pryč.
"Máme ji zrušit a prorazit tu okno?" zeptal se a dodal: „Určitě si ji nebudete chtít nechat."
"Já nevím,'` opáčil jsem. „Nejsem si jist. Záleží na tom, jak je stará."
Pokud byla tak starobylá, jak jsem se domníval, chtěl jsem mít možnost trochu ji propátrat, prozkoumat staré knihy. Mimoto nebyl žádný spěch; nemuselo se to rozhodnout ihned, architekt mohl dělat spoustu jiných věcí, než bude nutno uvažovat o utajené místnosti v patře. Při tom jsme zůstali.
Chtěl jsem se do místnosti vrátit hned druhý den, ale jisté události mi v tom zabránily. Za prvé jsem prožil další velmi neklidnou noc a vracely se mi neobyčejně zneklidňující sny, jež jsem si neuměl nijak vysvětlit, protože jsem na sny nikdy netrpěl, leda když jsem byl nemocný. Snad nebylo nepřirozené, že se mi zdálo o předcích, zejména o jednom starci s dlouhým vousem, který nosil špičatý klobouk zvláštního stylu a jehož obličej, který mi byl ve snu nepovědomý, byl ve skutečnosti obličejem mého praděda Asapha Peabodyho, jak jsem zjistil na jednom z řady rodinných portrétu v dolejší hale. Tento předek se jaksi prapodivně pohyboval vzduchem, docela jako by létal. Viděl jsem ho procházet zdmi, kráčet ve vzduchu, jako siluetu v korunách stromů. A kamkoli šel, provázel ho velký černý kocour, étery' měl tutéž schopnost překračovat zákony času a prostoru. Mé sny neobsahovaly žádný postupující děj ani vnitřní jednotu; byla to pomíchaná řada výjevů, v nichž se můj praděd, jeho kocour, jeho dům a jeho majetek účastnili nespojitých živých obrazů. Zřetelně se pojily k mým snům z předešlé noci a opět je provázely cizorozměrné průvodní jevy oněch prvních nočních zážitku. Lišily• se jen tím, že byly zřetelnější. Tyto sny mě neúprosně znepokojovaly celou noc.
Nebyl jsem tedy nijak v náladě slyšet od architekta, že pokračování prací na domě Peabodyů se zase odkládá. Byl zamlklý a nechtělo se mu vysvětlovat, ale naléhal jsem na něj tak dlouho, až přiznal, že dělníci, které najal, mu ráno jeden vedle druhého oznámili, že tu práci nepřijmou. Ujistil mě ovšem, že v Bostonu snadno sežene nějaké laciné polské nebo italské dělníky, jen když budu mít chvilku strpení. Neměl jsem na vybranou, ale ve skutečnosti jsem nebyl tak popuzen, jak jsem předstíral, protože jsem začínal mít jisté pochybnosti, zda by bylo moudré podniknout všechny úpravy, které jsem zamýšlel. Část starého domu konečně musí zůstat stát, jen se musí trochu zesílit, protože velká část kouzla domu spočívá v jeho stáří; proto jsem architekta vybídl, ať nespěchá, a vyrazil jsem do Wilbrahamu na nákupy.
Sotva jsem s nimi začal, uvědomil jsem si, jak nevlídně se na mě domorodci dívají. Do té doby mi bud' vůbec nevěnovali pozornost, protože mě neznali, nebo když se se mnou seznámili, zběžně mě zdravili, ale toho rána se všichni tvářili stejně - nikdo se mnou nechtěl mluvit ani být se mnou viděn. I obchodníci se mnou jednali poněkud úsečně, pokud nebyli rovnou nepříjemní, a svým chováním mi dávali zřetelně najevo, že by byli raději, kdybych šel nakupovat jinam. Napadlo mě, že se třeba dozvěděli o mých plánech na obnovu starého domu a ze dvou důvodů jsou proti tomu - bud že by renovace zničila jeho kouzlo, nebo že by naopak prodloužila život kusu majetku, který by okolní farmáři rádi zabrali a rozorali, jakmile by dům a les zmizely.
Po chvíli však ve mně převládlo podráždění. Nejsem přece žádný pária a nezasloužím si, aby se mi vyhýbali, a když jsem posléze došel do kanceláře Ahaba Hopkinse, ulevil jsem si mnohem výmluvněji, než bývalo mým zvykem, přestože jsem viděl, že ho to uvádí do rozpaků.
„Víte, pane Peabody," snažil se mě ukonejšit, „já bych si to tak nebral. Ti lidé zažili těžký otřes a jsou v ošklivé, podezřívavé náladě. Mimoto jsou hrozně pověrčiví. Jsem starý člověk a vím, že nikdy nebyli jiní."
Hopkinsova vážnost mě zarazila. „Říkáte otřes. Promiňte - já o ničem neslyšel."
Vrhl na mě prapodivný pohled, který mě docela vyvedl z míry. „Pane Peabody, dvě míle po silnici od vás žije jedna rodina. Jmenují se Taylorovi. S Georgem se dobře znám. Mají deset dětí. Nebo bych měl raději říct měli. Včera v noci zmizel z postele jejich druhý nejmladší chlapeček, sotva dvouleté děcko, a není po něm ani stopy."
„To je mi líto, ale co to má společného se mnou?"
„Určitě nic, pane Peabody. Jste tu ale poměrně cizí a - hm, jednou se to musíte dovědět -jméno Peabody tu nemá dobrý zvuk. Abych pravdu řekl, hodně zdejších lidí je přímo nenávidí."
Byl jsem ohromen a nepokoušel jsem se to tajit. „Ale proč?" „Protože spousta lidí věří kdejakému drbu a šeptané historce, ať je nevím jak směšná," odpověděl Hopkins. „Už jste dost starý na to, abyste to chápal, i když náš venkov neznáte, pane Peabody. Když jsem byl malý, kolovaly o vašem pradědečkovi všelijaké historky, a protože v době, kdy na statku bydlel, došlo ke zmizení několika malých dětí, po nichž se nikdy nenašly žádné stopy, je tu snad přirozený sklon ty dvě věci spojovat - nový Peabody na statku a opakování úkazu spojovaného se zdejším pobytem jiného Peabodyho." „To je nehoráznost!" zvolal jsem.
„Nepochybně," přisvědčil s nesnesitelnou vyrovnaností Hopkins, „ale tak už to je. Navíc máme duben a za necelý měsíc bude Valpuržina noc."
Zřejmě jsem vypadal tak nechápavě, že ho to zmátlo.
„Ale pane Peabody," řekl s falešnou bodrostí, „přece musíte vědět, že vašeho pradědečka považovali za čarodějníka!" Rozloučil jsem se s ním velmi znepokojen. Přestože jsem byl šokován a pobouřen, přestože jsem byl rozhořčen tím, jak mi místní lidé dávají najevo svůj odpor a - ano - strach, ještě víc mě vyvádělo z míry hlodavé podezření, že události včerejší noci a dnešního dne v sobě mají znepokojivou logiku. O pradědovi se mi zdály opravdu divné věci, a teď jsem o něm slyšel mnohem důraznější výrok. Vyrozuměl jsem jen tolik, že pověrčiví lidé pohlíželi na mého praděda jako na mužský protějšek čarodějnice - čarodějníka neboli černokněžníka. Ať už ho nazývali, jak chtěli, tak ho vnímali. Už jsem se nepokoušel být na domorodce slušný a zdvořilý, když odvraceli hlavy, jakmile jsem se blížil, ale nasedl jsem do auta a odjel na statek. Tam byla má trpělivost znovu vyzkoušena, protože na dveřích jsem našel připíchnutou načmáranou výstrahu - list papíru, na nějž nějaký negramotný zlomyslný soused tužkou naškrábal: „Vipadněte - nebo..."
NEXT>>>
Můj otec netíhl k venkovu, jako tíhla většina jeho předků, a ani se nepokusil projevit zájem o zděděný statek, jen utrácel pradědovy peníze na různé investice v Bostonu a New Yorku. Ani matka nesdílela můj zájem o massachusettský venkov. Přesto se žádný z nich neodhodlal statek prodat, ačkoli jednou, když jsem byl právě doma z univerzity, matka navrhla, aby se majetek prodal, a otec chladně odmítl o té věci hovořit; vzpomínám si, jak náhle zledověl - není vhodnější pojmenování pro jeho reakci -, a na jeho kuriózní zmínku o „dědictví Peabodyů" a jeho pečlivě volená slova: „Dědeček předpověděl, že kdosi z jeho krve se dědictví opět ujme." Matka se výsměšně zeptala: "Jakého dědictví? Copak je tvůj otec skoro celé nerozházel?"
Na to otec neodpověděl a zůstal při svém ledovém ujištění, že existují dobré důvody, proč majetek nelze prodat, jako by na něm leželo břemeno nástupnictví Přesto se na ten majetek nikdy nezajel podívat; daně pravidelně platil jisty' právník z Wilbrahamu, Ahab Hopkins, který rodičům pravidelně podával o majetku zprávy, ačkoli oni je vždy ignorovali a odmítali předem každý návrh, že by• se měl majetek „udržovat", slovy: „To by bylo čiré vyhazování peněz."
Majetek tedy byl a zůstal opuštěný. Právník se párkrát nesměle pokusil jej pronajmout, ale ani přechodný rozkvět Wilbrahamu nepřilákal na starou usedlost víc než krátkodobé nájemce, a tak statek Peabodyů neúprosně podléhal času a povětří. Byl tedy v uboze zanedbaném stavu, když jsem jej na podzim roku 1929 zdědil po náhlém úmrtí obou rodičů při autonehodě. Protože však hospodářská krize toho roku značné znehodnotila pozemky rozhodl jsem se prodat svůj majetek v Bostonu a znovu si zařídit dům u Wilbrahamu. Po smrti rodičů jsem byl dostatečně finančně zajištěný na to; abych si mohl dovolit nechat právnického řemesla, které ode mne vždy vyžadovalo větší péči a pozornost, než jsem mu byl ochoten věnovat.
Plán ovšem nebylo možno provést, dokud nebude aspoň část starého domu znovu uzpůsobena k bydlení. Sídlo bylo výsledkem práce mnoha generací. Původní stavba pocházela z roku 1787. Zpočátku to byla prostá usedlost strohých linií s nedokončeným patrem a čtyřmi působivými sloupy vpředu. Během doby se z ní stalo jádro domu, jakési jeho srdce. Následující generace jej pozměňovaly a doplňovaly - nejdříve rozmáchlým schodištěm a patrem, pak různými zákoutími a křídly, takže v době, kdy jsem se tam hodlal usídlit, to byla velká členitá stavba zabírající víc než akr půdy, doplněná paloukem a zahradou, jež byly stejně zanedbané jako dům.
Přísné koloniální linie změkčilo stáří a méně styloví stavitelé, takže architektura již nebyla čistá, a mansardové střechy soupeřily se štítovými, okna z malých tabulek s velkými, vyřezávané římsy s hladkými, vikýře s nečleněnou střechou. Celkový dojem, který dům budil, nebyl nepříjemný, ale pro člověka vnímavého k architektuře musel vypadat jako žalostná směsice architektonických stylů a druhů výzdoby. Každý takový dojem však jisté ihned zmírnily košaté jilmy a duby, jež se přimykaly k domu ze všech stran kromě zahradní, o kterou soupeřily dávno nestříhané růže s náletem topolů a bříz. Celkově tedy dům přes nánosy času a rozličných vkusů budil dojem zašlé nádhery a i jeho nenatřené zdi ladily s mohutnými stromy okolo.
V domě bylo plných sedmadvacet pokojů. Vybral jsem si z nich k renovaci tři v jihovýchodním rohu a celý podzim a začátek zimy jsem jezdil z Bostonu dohlížet na postup prací. Po vyčištění a navoskování vysvitla nádherná barva starého dřeva, zavedení elektřiny zaplašilo z pokojů šero a hluboko do zimy mě zdržel jen vodovod; čtyřiadvacátého února jsem se však mohl usadit v rodovém sídle Peabodyů. Pak jsem se měsíc zabýval plány na přestavbu zbytku domu, a přestože jsem původně zamýšlel dát některé přístavby strhnout a ponechat jen nejstarší části, brzy jsem ten plán opustil ve prospěch rozhodnutí nechat dům tak, jak je, protože byl prostoupen kouzlem, které se nepochybně zrodilo z těch mnoha generací, které v něm žily, i z veškerého dění, které se v jeho zdech odehrálo.
Do měsíce jsem si to místo zamiloval, a co bylo původně dočasné útočiště stalo se náhle splněním celoživotního ideálu. Ale běda, ten ideál se rozrostl do takových rozměrů, že s sebou přinesl grandiózní podnik, který mě nenápadně vychýlil z dráhy a uvedl mé na cestu, jíž jsem se nikdy nechtěl dát. Bylo to rozhodnutí přestěhovat ostatky mých rodičů, kteří byli řádně pochováni na bostonském hřbitově, do rodinné hrobky vytesané v úbočí kopce na dohled od domu, ač trochu stranou od silnice procházející kolem pozemku. K tomu se připojilo odhodlání pokusit se přivézt zpět do Spojených států i kosti zemřelého strýce, jež odpočívaly někde ve Francii, a tak znovu spojit celou rodinu, nakolik to bude možné, na dědičném území u Wilbrahamu. Byl to právě takový plán, jaký mohl napadnout starého mládence, který byl zároveň uzavřeným samotářem, jaký se ze mne stal za jediný měsíc, obklopeného architektovými náčrtky a pověstmi starého domu, jenž se právě chystal nastoupit nové období života v éře daleko vzdálené svým prostým počátkům.
V souvislosti s tím plánem jsem se jednoho březnového dne vypravil k rodinné hrobce s klíči, jež mi předal právník starající se o celý majetek. Hrobka nebyla nijak nápadná; běžně nebylo vidět víc něž masivní dveře, neboť byla vyhloubena do přirozeného svahu a téměř zakryta stromy, jež po desetiletí nikdo neprořezával. Dveře i hrobka byly postaveny tak, aby vydržely staletí; byly téměř stejně staré jako dům a-po mnoho generací tam byli pohřbíváni všichni příslušníci rodu Peabodyů od starého Jedidiáše který byl prvním obyvatelem domu. Dveře se mi trochu vzpíraly, protože je už léta nikdo neotvíral, ale nakonec se poddaly a hrobka se přede mnou rozevřela.
Mrtví Peabodyové leželi ve svých rakvích; bylo jich třicet sedm, některé výklenky, kde odpočívali ti nejstarší, obsahovaly jen zbytky rakví, kdežto Jedidiášův byl úplně prázdný; ani smítko prachu neukazovalo, že by na tom místě někdy spočívala rakev a tělo. Byli však v pořádku, kromě truhly s tělem mého praděda Asapha Peabodyho. Ta se zdála podivné posunutá – nestála v řadě s ostatními nověji pohřbenými, dědečkem a strýcem, na něž nezbyly výklenky, ale rakve stály prostě na římse před stěnou s výklenky. Navíc se zdálo, jako by se byl někdo pokoušel nadzvednout víko, protože jeden pant byl ulomený a druhý volný.
Instinktivně jsem se pokusil pradědovu rakev srovnat, ale víko se přitom posunulo ještě víc a mému udivenému pohledu se ukázalo vše, co zbylo z Asapha Peabodyho. Viděl jsem, že jakýmsi ošklivým nedopatřením byl pohřben obličejem dolů - ani tak dlouho po jeho smrti jsem nechtěl pomyslet na to, že by stařec mohl být pohřben v kataleptickém stavu, a tak bolestně skonat až v onom těsném bezvzdušném prostoru. Nezůstalo z něho nic než kosti a kousky oděvu. Přesto mě to nutilo napravit chybu či nehodu, ať už to bylo jedno, či druhé; sundal jsem tedy víko a s úctou obrátil lebku i kosti tak, aby pradědova kostra ležela v náležité poloze. Tento čin, který by se snad za jiných okolností zdál hrůzný, mi připadal naprosto přirozený, protože hrobka byla prozářena slunečním světlem a podlaha za otevřenými dveřmi byla tečkovaná stíny, takže to tam nevypadalo nijak pochmurně. S potěšením jsem shledal, že je tam místo pro oba rodiče, mého strýce - pokud se podaří jeho ostatky najít a přivézt z Francie - a konečně i pro mně.
Byl jsem tedy připraven uskutečnit svůj plán, nechal jsem hrobku po sobě dobře uzamčenou a cestou k domu jsem přemítal, jak dopravit strýcovy pozůstatky zpátky do rodné země.
Bez otálení jsem napsal na úřady v Bostonu ohledně exhumace rodičů a na místní úřad o povolení rodiče znovu pohřbít do rodinné hrobky.
II
Nakolik si vzpomínám, zvláštní řada událostí, jež se jakoby soustřeďovaly kolem starého sídla Peabodyů, začala hned tu noc. Je pravda, že se mi dostalo nepřímého varování, že se starým domem možná není všechno v pořádku, protože starý Hopkins se mě při předávání klíčů důtklivě ptal, zda chci určité podniknout ten krok a usadit se zde, a neopomněl zdůraznit, že dům „je takový osamělý",, že farmáři z okolí „nikdy neměli Peabodyovy moc v lásce" a že „vždycky bylo dost těžké tu udržet nájemce". „Je to takové místo," pravil skoro zálibně, „kam nikdy nikdo nechodí na výlet. Tam nikdy nenajdete poházené papírové talíře a ubrousky" - samé dvojsmysly, a já nedokázal staříka přimět, aby se omezil na fakta, protože žádná fakta zřejmě neexistovala, kromě toho, že sousedě zahlíželi na tak rozlehlý pozemek uprostřed jinak úrodné orné půdy. Ta se také skutečně prostírala kolem mého majetku ze všech stran kromě čtyřiceti akrů - převážně zalesněných; byl to kraj úpravných polí, kamenných zídek, plůtků, za nimiž rostly stromy a keře, kde se dobře bydlelo ptákům. Považoval jsem to všechno za stařecké tlachání vyplynulé ze spřízněnosti s farmáři, kteří mě obklopovali: usedlými statnými Severoameričany, kteří se nijak nelišili od Peabodyů, leda že se víc a snad déle lopotili.
Avšak té noci, kdy mezi stromy okolo domu vyla úpěl březnový vítr, mě posedla myšlenka, že nejsem v domě sám. Neznělo to jako kroky, ale prostě jako nějaký nepopsatelný pohyb kdesi v poschodí, jako by se kdosi hýbal ve stísněném prostoru tam a zpět, tam a zpět. Vzpomínám si, že jsem vyšel do velikého temného prostoru, do něhož sestupovalo rozmáchlé schodiště, a napínal sluch do tmy nahoře, protože zvuk jako by se snášel po schodech dolů, někdy nezaměnitelně, někdy jen jako ševel, a já tam stál, naslouchal, naslouchal, naslouchal, snažil se rozpoznat, odkud přichází, snažil se pro něj vykouzlit nějaké racionální vysvětlení, protože jsem jej do té doby nezaslechl, a nakonec jsem usoudil, že to musí být nějaká větev, která se ve větru otírá o dům tam a zpět. Na tom jsem se ustálil a už jsem se tím zvukem nedal rušit - ne že by přestal, ale protože jsem mu dal rozumné oprávněníí
Měné snadné bylo racionálně si vysvětlit sny, které se mi tu noc zdály. Obvykle vůbec sny nemívám, ale tentokrát mě doslova pronásledovaly groteskní a příšerné sny, v nichž jsem hrál trpnou úlohu a byl jsem podrobován nejruznějším vyšinutím času a prostoru, smyslovým iluzím a několika děsivým pohledům na stínovou postavu ve špičatém černém klobouku s jiným stínovým tvorem po boku. Viděl jsem je jako za sklem, matně, a soumračnou krajinu jako přes skleněný hranol. Nebyly to vlastně sny jen útržky snu, žádný neměl začátek ani konec, avšak zvaly mě do naprosto bizarního a cizího světa, jakoby přes nějaký jiný rozměr, jehož jsem si ve světě bdění nebyl vědomí Ale přečkal jsem tu neklidnou noc, i když mě poněkud zmohla.
Hned nazítří jsem se dozvěděl nesmírně zajímavou věc od architekta, jenž se mnou přijel probrat plány dalších renovací, mladého člověka, který neměl žádné kuriózní představy o starých domech, jaké se běžně vyskytují v zapadlých vekovských koutech. „Když se člověk na ten dům podívá," řekl, „nenapadlo by ho, že je v něm tajná komnata - a dobře schovaná -, viďte?" Rozložil přede mne své nákresy.
„A je tu?"
„Třeba je to ,kněžský přístěnek` pro uprchlé otroky," nadhodil.
„Nikdy jsem ji neviděl."
"Já také ne. Ale podívejte se..." A na plánech, které vytvořil podle základů a místností, jak jsme je znali, mi ukázal, že u severní stěny v patře je v nejstarší části domu neznámý prostor. Kněžský přístěnek to určitě nebyl, protože mezi Peabodyovými nikdy nebyl žádný papeženec. Ale uprchlí otroci? To snad. V tom případě se tu však skrýš objevila příliš brzy, dřív než bylo tolik otroků, aby jejich útěky do Kanady opravňovaly vznik takové místnosti. Ani to nedávalo smysl.
„Myslíte, že byste ji dokázal najít?" zeptal jsem se. „Musí tu být."
A také byla. Chytře ukrytá, přestože nepřítomnost okna v severní stěně ložnice měla vzbudit zvědavost už dřív. Vchod byl utajen v umných řezbách, jež zdobily celou stěnu, postavenou z červeného cedru; kdyby člověk nevěděl, že tam místnost musí být, sotva by uviděl dveře, jež neměly kliku a otvíraly se jen po stisku jedné řezby. Našel je architekt, ne já, protože já na takové věci nikdy nebyl. Konečně, spadalo to spíše do jeho oboru než do mého. Zaotálel jsem jen chviličku, abych si prohlédl zarezivělý mechanismus dveří, než jsem do místnosti vkročil.
Byl to malý, těsný prostor. Nebyl ovšem tak malý jako kněžský přístěnek, dalo se tam asi tři metry kráčet vzpřímeně, třebaže sklon střechy neumožňoval chůzi v jiném směru. Podélně to šlo, napříč ne. Místnost navíc jevila stopy obývání, neboť zůstala nedotčená, s rozloženými knihami a papíry a se židlemi, jež bývaly používány u malého psacího stolku u stěny.
Místnost vypadala velmi neobvykle. Přestože byla malá, její úhly se zdály křivé, jako by se stavitel nenápadně snažil majitele zmást. Mimoto byly na podlaze prapodivné obrazce, některé přímo barbarsky• vyřezávané do prken, přibližně kruhové, s nejrůznějšími odpudivými a divnými kresbami po vnějším i vnitřním obvodu. Podobně odpudivý byl i stolek. Byl totiž spíš černý než hnědý a kupodivu vypadal ohořele; vypadal vlastně, jako by sloužil k více účelům než jen jako psací stůl. Navíc na něm ležela hromádka knih, na první pohled velmi starobylých, vázaných v jakési kůži a podobně vázaný rukopis.
Na nějaké zkoumání však nebyl čas, protože se mnou byl architekt a když spatřil všechno, co si přál, totiž potvrdil své podezření, že místnost existuje, dychtil pryč.
"Máme ji zrušit a prorazit tu okno?" zeptal se a dodal: „Určitě si ji nebudete chtít nechat."
"Já nevím,'` opáčil jsem. „Nejsem si jist. Záleží na tom, jak je stará."
Pokud byla tak starobylá, jak jsem se domníval, chtěl jsem mít možnost trochu ji propátrat, prozkoumat staré knihy. Mimoto nebyl žádný spěch; nemuselo se to rozhodnout ihned, architekt mohl dělat spoustu jiných věcí, než bude nutno uvažovat o utajené místnosti v patře. Při tom jsme zůstali.
Chtěl jsem se do místnosti vrátit hned druhý den, ale jisté události mi v tom zabránily. Za prvé jsem prožil další velmi neklidnou noc a vracely se mi neobyčejně zneklidňující sny, jež jsem si neuměl nijak vysvětlit, protože jsem na sny nikdy netrpěl, leda když jsem byl nemocný. Snad nebylo nepřirozené, že se mi zdálo o předcích, zejména o jednom starci s dlouhým vousem, který nosil špičatý klobouk zvláštního stylu a jehož obličej, který mi byl ve snu nepovědomý, byl ve skutečnosti obličejem mého praděda Asapha Peabodyho, jak jsem zjistil na jednom z řady rodinných portrétu v dolejší hale. Tento předek se jaksi prapodivně pohyboval vzduchem, docela jako by létal. Viděl jsem ho procházet zdmi, kráčet ve vzduchu, jako siluetu v korunách stromů. A kamkoli šel, provázel ho velký černý kocour, étery' měl tutéž schopnost překračovat zákony času a prostoru. Mé sny neobsahovaly žádný postupující děj ani vnitřní jednotu; byla to pomíchaná řada výjevů, v nichž se můj praděd, jeho kocour, jeho dům a jeho majetek účastnili nespojitých živých obrazů. Zřetelně se pojily k mým snům z předešlé noci a opět je provázely cizorozměrné průvodní jevy oněch prvních nočních zážitku. Lišily• se jen tím, že byly zřetelnější. Tyto sny mě neúprosně znepokojovaly celou noc.
Nebyl jsem tedy nijak v náladě slyšet od architekta, že pokračování prací na domě Peabodyů se zase odkládá. Byl zamlklý a nechtělo se mu vysvětlovat, ale naléhal jsem na něj tak dlouho, až přiznal, že dělníci, které najal, mu ráno jeden vedle druhého oznámili, že tu práci nepřijmou. Ujistil mě ovšem, že v Bostonu snadno sežene nějaké laciné polské nebo italské dělníky, jen když budu mít chvilku strpení. Neměl jsem na vybranou, ale ve skutečnosti jsem nebyl tak popuzen, jak jsem předstíral, protože jsem začínal mít jisté pochybnosti, zda by bylo moudré podniknout všechny úpravy, které jsem zamýšlel. Část starého domu konečně musí zůstat stát, jen se musí trochu zesílit, protože velká část kouzla domu spočívá v jeho stáří; proto jsem architekta vybídl, ať nespěchá, a vyrazil jsem do Wilbrahamu na nákupy.
Sotva jsem s nimi začal, uvědomil jsem si, jak nevlídně se na mě domorodci dívají. Do té doby mi bud' vůbec nevěnovali pozornost, protože mě neznali, nebo když se se mnou seznámili, zběžně mě zdravili, ale toho rána se všichni tvářili stejně - nikdo se mnou nechtěl mluvit ani být se mnou viděn. I obchodníci se mnou jednali poněkud úsečně, pokud nebyli rovnou nepříjemní, a svým chováním mi dávali zřetelně najevo, že by byli raději, kdybych šel nakupovat jinam. Napadlo mě, že se třeba dozvěděli o mých plánech na obnovu starého domu a ze dvou důvodů jsou proti tomu - bud že by renovace zničila jeho kouzlo, nebo že by naopak prodloužila život kusu majetku, který by okolní farmáři rádi zabrali a rozorali, jakmile by dům a les zmizely.
Po chvíli však ve mně převládlo podráždění. Nejsem přece žádný pária a nezasloužím si, aby se mi vyhýbali, a když jsem posléze došel do kanceláře Ahaba Hopkinse, ulevil jsem si mnohem výmluvněji, než bývalo mým zvykem, přestože jsem viděl, že ho to uvádí do rozpaků.
„Víte, pane Peabody," snažil se mě ukonejšit, „já bych si to tak nebral. Ti lidé zažili těžký otřes a jsou v ošklivé, podezřívavé náladě. Mimoto jsou hrozně pověrčiví. Jsem starý člověk a vím, že nikdy nebyli jiní."
Hopkinsova vážnost mě zarazila. „Říkáte otřes. Promiňte - já o ničem neslyšel."
Vrhl na mě prapodivný pohled, který mě docela vyvedl z míry. „Pane Peabody, dvě míle po silnici od vás žije jedna rodina. Jmenují se Taylorovi. S Georgem se dobře znám. Mají deset dětí. Nebo bych měl raději říct měli. Včera v noci zmizel z postele jejich druhý nejmladší chlapeček, sotva dvouleté děcko, a není po něm ani stopy."
„To je mi líto, ale co to má společného se mnou?"
„Určitě nic, pane Peabody. Jste tu ale poměrně cizí a - hm, jednou se to musíte dovědět -jméno Peabody tu nemá dobrý zvuk. Abych pravdu řekl, hodně zdejších lidí je přímo nenávidí."
Byl jsem ohromen a nepokoušel jsem se to tajit. „Ale proč?" „Protože spousta lidí věří kdejakému drbu a šeptané historce, ať je nevím jak směšná," odpověděl Hopkins. „Už jste dost starý na to, abyste to chápal, i když náš venkov neznáte, pane Peabody. Když jsem byl malý, kolovaly o vašem pradědečkovi všelijaké historky, a protože v době, kdy na statku bydlel, došlo ke zmizení několika malých dětí, po nichž se nikdy nenašly žádné stopy, je tu snad přirozený sklon ty dvě věci spojovat - nový Peabody na statku a opakování úkazu spojovaného se zdejším pobytem jiného Peabodyho." „To je nehoráznost!" zvolal jsem.
„Nepochybně," přisvědčil s nesnesitelnou vyrovnaností Hopkins, „ale tak už to je. Navíc máme duben a za necelý měsíc bude Valpuržina noc."
Zřejmě jsem vypadal tak nechápavě, že ho to zmátlo.
„Ale pane Peabody," řekl s falešnou bodrostí, „přece musíte vědět, že vašeho pradědečka považovali za čarodějníka!" Rozloučil jsem se s ním velmi znepokojen. Přestože jsem byl šokován a pobouřen, přestože jsem byl rozhořčen tím, jak mi místní lidé dávají najevo svůj odpor a - ano - strach, ještě víc mě vyvádělo z míry hlodavé podezření, že události včerejší noci a dnešního dne v sobě mají znepokojivou logiku. O pradědovi se mi zdály opravdu divné věci, a teď jsem o něm slyšel mnohem důraznější výrok. Vyrozuměl jsem jen tolik, že pověrčiví lidé pohlíželi na mého praděda jako na mužský protějšek čarodějnice - čarodějníka neboli černokněžníka. Ať už ho nazývali, jak chtěli, tak ho vnímali. Už jsem se nepokoušel být na domorodce slušný a zdvořilý, když odvraceli hlavy, jakmile jsem se blížil, ale nasedl jsem do auta a odjel na statek. Tam byla má trpělivost znovu vyzkoušena, protože na dveřích jsem našel připíchnutou načmáranou výstrahu - list papíru, na nějž nějaký negramotný zlomyslný soused tužkou naškrábal: „Vipadněte - nebo..."
NEXT>>>
Dědictví Peabodyů
(The Peabody Heritage)
H.P. Lovecraft