V
Následující zima přinesla velice zvláštní událost: Wilburovu první cestu mimo dunwichský kraj. Korespondence s Widenerovou knihovnou na Harvardu, s pařížskou Bibliothéque Nationale, Britským muzeem, Univerzitou v Buenos Aires a knihovnou Miskatonické univerzity v Arkhamu mu nedokázala obstarat zápůjčku knih}, kterou zoufale potřeboval; nakonec se tedy vydal osobně, uválený, špinavý, zarostlý a hovořící hrubým dialektem, vyhledat svazek na Miskatonickou univerzitu, která byla zeměpisně nejblíže. Vysoký skoro dva metry čtyřicet centimetrů a vybavený laciným novým příručním zavazadlem z Osbornova koloniálu objevil se tento snědý a kozlečí přízrak v Arkhamu, kam si přišel prohlédnout obávanou knihu, drženou pod zámkem v univerzitní knihovně - ohavný Necronomicon od šíleného Araba Abdula Alhazreda v latinském převodu Olause Wormia, vytištěný v sedmnáctém století ve Španělsku. Nikdy předtím sice nespatřil město, ale nemyslel na nic jiného než na to, aby našel cestu na univerzitní půdu; jakmile se na ní octl, nevšímavě prošel kolem obrovského hlídacího psa s vyceněnými tesáky, který na něj štěkal s nepřirozenou zuřivostí a nepřátelstvím, přičemž zběsile tahal za hrubý řetěz.
Wilbur si s sebou přinášel nesmírně cenný, leč nekompletní výtisk anglického překladu z pera doktora Deea, který mu odkázal jeho děd, a jakmile získal přístup k latinskému vydání, ihned se pustil do srovnávání obou textů, aby našel jistou pasáž, jež se měla vyskytovat na straně 751 jeho vlastní vadné verze. Toto všechno musel v rámci slušnosti sdělit knihovníkovi - kterým nebyl nikdo jiný než učený Henry Armitage (mistr svobodných umění na Miskatonické univerzitě, doktor filozofie v Princetonu a na Hopkinsově univerzitě), který kdysi rodinu Whateleyů navštívil na jejich statku a nyní Wilbura zdvořile zahrnul otázkami. Ten se musel přiznat, že hledá určitou formuli či zaříkávadlo obsahující děsivé jméno Yog-Sothotha a s rozpaky zjišťuje, že naráží na nesrovnalosti, opakování a dvojznačnosti, jež činí z otázky určení formule velice nesnadnou záležitost Zatímco si opisoval pasáž, kterou si nakonec zvolil, dr. Armitage mu nahlížel mimoděk přes rameno na otevřené stránky; ta nalevo obsahovala v latinské nestvůrné hrozby klidu a příčetnosti tohoto světa.
„Nelze si ani myslet [zněl text, který si Armitage v duchu překládal] > že člověk je buď nejstarším, či posledním z vládců země, nebo že obecná masa života a hmoty kráčí bez doprovodu. Prastaří byli, Prastaří jsou a Prastaří budou. Nikoli ve sférách, jež známe, nýbrž mezi nimi, kráčejí vznešení a původní, prosti tělesné dimenze a pro nás neviditelní. Yog-Sothoth zná bránu. Yog-Sothoth je branou- Yog-Sothoth je klíčem a strážcem brány. Minulost,
přítomnost, budoucnost, vše je v Yog-Sothothovi jedním. Ví, kudy Prastaří v minulosti prošli a kudy znovu projdou. Ví, kde chodili po polích pozemských a kde po nich stále chodí a proč je nikdo při jejich cestě nemůže zřít. Podle jejich zápachu mohou lidé občas určit, že jsou nedaleko, ale nikdo nepozná jejich podobu kroutě jejího odrazu ve tvářích těch, jež zplodili v lůně lidském; a těchto je celá řada, liší se podobou od nejdokonalejšího modelu lidského až k tvaru neviditelnému či nehmotnému, jímž jsou Oni sami. kráčejí nespatřeni a nečistí na místech osamění, kde byla pronesena Slova a kde byly v patřičné době zavyty Obřady. Vítr drmolí jejich Hlasy a země hučí jejich Vědomím. Lámou les a drtí město, leč ani les, ani město nespatří ruku, která ničí. Poznal Je Kadath v chladné pustině, a kdo z lidí zná Kadath? Ledové pláně Jihu a potopené ostrovy Oceánu uchovávají kamenu, na nichž je vyryta Jejich pečeť, ale kdo popatřil na zmrzlé město nebo na zapečetěnou věž už dlouhé věky ověšenou mořskými řasami a mušlemi? Velký Cthulhu je Jejich bratrancem, ale i on Je může zřít pouze matně.lá! Shub-Niggurath! Poznáte Je podle nečistého puchu. Mají ruku u vašeho hrdla, nevidíte Je však; a jejich obydlí je totožné s vaším střeženým prahem. Yog-Sothoth je klíčem k bráně, kde se dotýkají sféry Tam, kde Oni kdys vládli, vládne nyní člověk; tam, kde člověk nyní vládne, budou vládnout zase Oni. Po létu nastává zima, a po zimě léto. Čekají trpělivě a mocně, poněvadž se zde opět chopí vlády"
Dr. Armitage, jen co si spojil přečtené s tím, co slyšel o Dunwichi a jeho těžkých stínech, a o Wilburu Whateleym a jeho ponuré, odporné auře, která se táhla od jeho pochybného zrození k přízraku pravděpodobné matkovraždy, pocítil závan děsu tak hmatatelný jako závan studené vlhkostí linoucí se z lůna hrobky. Sehnutý, kozlu podobný okr sedící před ním se mu jevil jako zplozenec jiné planety• či dimenze; jako něco jen částečně povstanuvší z lidského plemene a propojené s černými prostorami podstaty a bytí, které se táhnou jako titánská fantasmata mimo veškeré sféry energie a hmoty prostoru a času. Wilbur v tu chvíli zvedl hlavu a promluvil svým podivným zvučným hlasem, který prozrazoval přítomnost hlasových orgánů nepodobných ničemu typicky lidskému.
„Pane Armitage," řekl„,myslím, že si tuhle knížku musím vzít s sebou domů. Jsou v ní věci, který musím vyzkoušet za jistejch podmínek, který tady nenajdu, a bylo by smrtelným hříchem, kdybych dopustil, aby mi to znemožnil úřední šiml. Dovolte mi, pane, abych si ji vzal s sebou, a přísahám, že nikdo si ničeho nevšimne. Nemusim vám zdůrazňovat, že se vo ni dobře postarám. Já to nebyl, kdo uved tenhle Deeův výtisk do takovýho stavu..."
Když na knihovníkově tváři uviděl jednoznačné odmítnutí, zmlkl a kozlí rysy se mu stáhly do lstivého výrazu. Armitage, který mu užuž chtěl říci, že si může opsat, co bude jen potřebovat, najednou pomyslel na možné důsledky a ovládl se. Vydá-li klíče od takových rouhavych vnějších sfér podobnému tvoru, vezme na sebe příliš velkou zodpovědnost. Whateley viděl, jak se věci mají, a pokusil se o lehkovážnou odpověď.
„Dobrá tedy, pokaď se k tomu stavíte teda takto. Možná na Harvardu kolem toho tolik nenadělaj." r1 bez dalšího slova vstal a odešel z budovy, přičemž se v každých dveřích musel sehnout.
Armitage zaslechl zběsilé štěkání velkého hlídacího psa a zaujatě sledoval, jak Whateley opičími přískoky překonává část univerzitního areálu, viditelnou z jeho okna. Vzpomněl si na šílené historky, které slyšel, a vybavil si dávnou reportáž z nedělní přílohy Advertiseru toto vše spolu s tradicemi, o nichž se dozvěděl od dunwichských starousedlíků a venkovanů při své jediné návštěvě onoho kraje. Neviditelná stvoření nepocházející z tohoto světa -- či přinejmenším nikoli z třírozměrného světa - se s odporným zápachem hnala roklemi Nové Anglie a přízračně se vznášela na vrcholcích kopců. Tímto si byl již dlouhou ďobu jistý. Nyní jako by pociťoval blízkou přítomnost jakési strašlivé součásti této nezvané hrůzy a v černém panství této pradávné a druhdy pasivní noční můry si byl vědomý ďábelského vývoje. Necronomicon zamkl se znechuceným zachvěním, místnost však stále čpěla bezbožným a blíže neurčitelným zápachem. „Poznáte Je podle nečistého puchu," připomněl si. Ano - to, co cítil, se nijak nelišilo od zápachu, po kterém se mu udělalo zle před necelými třemi lety na Whateleyho statku. Znovu pomyslel na kozlečího a zlověstného Wilbura a pohrdavě se zasmál vesnickým dohadům o jeho původu.
„Krvesmilstvo?" zabručel si pod vousy Armitage. „Bože na nebesích, to jsou prostiáčci! Ukažte jim Velkého boha Pana od Arthura Machena a oni to budou považovat za běžnou dunwichskou hanebnost! Ale jaký tvor - jaká prokletá beztvará síla vlastní či nevlastní tomuto třírozměrnému světu - zplodila Wilbura Whatleyho? Narodil se na Hromnice - devět měsíců po filipojakubské noci v roce i912, kdy zvěsti o podivném podzemním rachocení dospěly až do Arkhamu. Co kráčelo té májové noci po horách? Jaká příšerná hrůza se zakousla do světa v pololidském tvoru z masa a kostí?
Během nadcházejících týdnů se dr. Armitage pustil do shromažď'ování všemožných poznatků o Wilburu Whateleym a o beztvarých dunwichských přízracích. Spojil se dr. Houghtonem z Aylesbury, který asistoval starému Whateleymu v jeho posledních chvilkách, a ve slovech starce, jak mu je převyprávěl lékař, našel nemálo podnětných témat. Návštěva Dunwiche mnoho nového sice nepřinesla, ale zevrubné pročtení Necronomiconu, obzvláště pasáží, jež tak dychtivě pročítal Wilbur, ho nakonec do jisté míry přivedlo na nové a strašlivé stopy ohledně povahy metod a cílů neobvyklého zla, jež tak nezřetelně ohrožovalo naši planetu. Rozhovory s několika bostonskými badateli ve starobylých učeních a dopisování s řadou dalších kapacit v něm vyvolaly narůstající úžas, který pozvolna, přes několik stupňů znepokojení, vyústil do stavu vskutku palčivého duchovního strachu. V průběhu léta nejasně pocítil, že s hrůzami číhajícími v údolí horního toku Miskatoniku a s obludným stvořením známým ve světě lidí pod jménem Wilbur Whateley je třeba něco udělat.
VI.
K hrůze v Dunwichi došlo v roce 1928 v období mezi prvním srpnovým dnem a podzimní rovnodenností a dr. Armitage patřil mezi ty kteří byli svědky její otřesné předehry. Mezitím se dozvěděl i o Whateleyho groteskní cestě do Cambridge a o jeho zuřivých snahách vypůjčit si Necronomicon z Widenerovy knihovny. Toto snažení však k ničemu nevedlo, neboť Armitage před ním co nejdůrazněji varoval všechny knihovníky mající dotyčný obávaný svazek na starost. Wilbur byl v Cambridgi nepředstavitelně nervózní; toužil po knize, leč skoro stejně toužil po návratu domů, jako by se obával důsledků své delší nepřítomnosti.
Začátkem srpna došlo ke zpola očekávanému vývoji; krátce po půlnoci třetího dne toho měsíce dr. Armitage znenadání probudilo divoké a zuřivé štěkání pološíleného hlídacího psa, ozývající se odněkud z univerzitních prostor. Temné a strašlivé vrčení a štěkot neustávaly, naopak se ozývaly stále hlasitěji, ovšem s obludně významnými přestávkami. Poté se univerzitou rozlehl vřískot ze zcela odlišného hrdla - vřískot, který vzbudil polovinu obyvatel Arkhamu a který tito lidé dodnes nemohou vypudit ze svých myslí -- vřískot, jenž nemohl povstat z žádné bytosti spjaté s tímto světem.
Armitage, spěšně si navléknuvší nějaké ty šaty a vyběhnuvší přes ulici a trávník k univerzitním budovám, spatřil, že ho ostatní stačili předběhnout; mimoto slyšel, jak se knihovnou stále ječivě nese ozvěna poplašného zařízení. V měsíčním přísunu se před ním černě otvíralo prázdné okno. To, co sem přišlo, si opravdu našlo cestu dovnitř; neboť štěkot a vřískot, nyní rychle zmírající ve směsici temného vrčení a sténání, jednoznačně vycházely z útrob budovu. Jakýsi instinkt doktora varoval, že to, co se odehrává uvnitř, nebude nic, co by mohly spatřit nepřipravené oči, a proto zatímco odemykal dveře do vstupní haly, všechny přítomné rozhodně vykázal pryč. V davu však stačil zahlédnout i profesora Warrena Ricea a dr. Francise Morgana, muže, jež částečně seznámil se svými domněnkami a obavami, a těmto pokynul, aby jej následovali dovnitř. Zvuky linoucí se z knihovny, s výjimkou ostražitého monotónního vrčení psa, touto dobou už zcela utichly; nicméně Armitage si až ted' v náhlém úleku uvědomil, že z okolních křovin se ozvalo hlasité sborové skřehotání lelků, jehož pekelný rytmus jako by odpovídal předsmrtnému sípání umírajícího člověka.
Budovou se linul odporný puch, s nímž byl dr. Armitage již dokonale obeznámen, a všichni tři muži se prohnali halou směrem k malé genealogické čítárně, z níž vycházelo temné vrčení. Několik vteřin se nikdo neodvažoval rozsvítit, pak Armitage sebral veškerou odvahu a otočil vypínačem. Kdosi z této trojice - nelze s jistotou určit kdo - hlasitě vykřikl, když uviděl, co se před nimi válí mezi zpřeházenými stoly a židlemi. Profesor Rice tvrdí, že na okamžik dočista ztratil vědomí, ačkoli neklopýtl ani se neskácel k zemi.
Věc, jež ležela poloskrčená na boku v páchnoucí kaluži žlutozelené jíchy a dehtovitého mazu, dosahovala délky bezmála dvou metrů a sedmdesáti centimetrů; pes z ní serval veškeré šatstvo a část kůže. Nebyla zcela mrtvá, ještě sebou slabě a křečovitě škubala, a hrud' se jí zvedala v hrůzostrašné harmonii s šíleným švitořením lelků čekajících venku. Po podlaze čítárny byly poházeny kousky obuvnické usně a cáry oblečení a v okně, na místě, kam byla vhozena, zůstávala ležet prázdná plátěná taška. Poblíž ústředního pultu dopadl revolver a promáčknutá a zaseknutá nábojnice později vysvětlila, proč z něj nebylo vystřeleno. Tvor sám však v dané chvíli vypudil z myslí přítomných všechny ostatní obrazy. Byla by to otřepaná a ne zcela případná fráze, kdybych tvrdil, že by jej nedokázalo popsat žádné lidské pero, ale snad lze se vší patřičností poznamenat, že by si jej nedovedl zpodobnit nikdo, jehož představy vzezření a tvarů jsou příliš svázané s běžnými živočišnými formami této planety a tří nám známých dimenzí. Bezpochyby byl zčásti lidského původu, neboť měl značně lidské ruce a hlavu a v kozlí, bezbradé tváři se zračila pečeti rodu Whateleyů. Ovšem trup a dolní část těla patřily do teratologické říše zrůd, takže tvorovi mohlo umožnit volný a bezpečný pohyb po zemi pouze dostatečné množství šatstva.
V oblasti nad pasem byl částečně antropomorfické povahy; třebaže hrud', na níž stále ostražitě spočívaly ostré psí drápy, měl pokrytou tuhou, retikulární krokodýlí či aligátoří kůží. Strakatý, žlutočerný hřbet vzdáleně upomínal na šupinatý povrch jistých hadů. Od pasu dolů to však bylo horší; zde mizela veškerá podobnost s člověkem a začínala pustá fantasmagorie. Kůže zde byla hustě porostlá drsnými černými chlupy a z břicha ochable čnělo množství dlouhých zelenavě šedých chapadélek zakončených rudými savými ústy. Byla prazvláštně uspořádána a patrně svou symetrií odpovídala jakési kosmické geometrii, neznámé Zemi ani sluneční soustavě. Na obou bocích se tvorovi otvíralo zakrnělé oko, zasazené hluboko v narůžovělém obrveném důlku; zatímco místo ocasu z něj čněl jakýsi chobot či sosák s fialovými kruhovitými vrypy, jenž vykazoval silnou příbuznost s nevyvinutými ústy či hrdlem. Dolní končetiny s výjimkou černého ochlupení, zhruba připomínaly nohy pravěkých veleještěrů a končily žilnatými tlapami, jež nebyly ani kopyty, ani pařáty. Když se tvor nadechoval, jeho ocas a chapadla rytmicky měnily barvu, jako by jej cosi spjaté s oběhovým systémem nutilo přecházet od normálního zabarvení k nelidskému nazelenalému odstínu, přičemž na ocase se změna projevovala jako zdání žluti, jež se v prostoru mezi halovými prstenci mísilo s nezdravou našedlou bělobou. O skutečné krvi nemohlo být řeči; byla vidět pouze zapáchající zelenavě žlutá jícha, rozlévající se po natřené podlaze mimo obvod lepkavého mazu a způsobující podivnou ztrátu barevnosti.
Poněvadž přítomnost trojice mužů probrala umírajícího tvora k vědomí, aniž otočil či zvedl hlavu, začal nezřetelně huhlat. Dr. Armitage jeho deklamaci písemně nezaznamenal, ale mimo oficiální kruhy tvrdí, že se k jejich uším nedoneslo nic v anglickém jazyce. Zpočátku se pazvuky vymykaly jakékoli souvislosti se známými pozemskými řečmi, nicméně ke konci se ozvalo několik nesourodých blábolení zjevně pocházejících z Necronomiconu, oné obludné ne přístojnosti, při jejímž hledání tvor zhynul. Tyto zlomky, jak si je Armitage vybavuje, zněly asi takto: „N'gai, n°gha'ghaa, bugg-shoggog y'hah: Yog-Sothoth, Yog-Sothoth..."Vytratily se do nicoty zatímco lelci vřeštěli v rytmických crescendech bezbožného očekávání.
Pak v chroptění nastala potulka a pes pozvedl hlavu v dlouhém truchlivém zavytí. Ve žluté kozlí tváři ležícího tvora se odehrála změna a jeho obrovské černé oči děsivě pohasly. Vřeštěni lelků za okny náhle ustalo a nad mumláním shromažďujícího se davu se t ozvalo panické víření a tlučení křídel. Proti měsíci se zvedlo ohromné hejno opeřených diváků, jež zběsile odletělo pryč, v zuřivé honbě za tím, co sledovalo jako svou kořist.
Zničehonic prudce vyskočil i pes, poděšeně zaštěkal a úzkostlivě vyskočil oknem, kterým sem vnikl. Z nashromážděného davu se ozvaly výkřiky a dr. Armitage zařval na muže venku, aby nikoho nepouštěli dovnitř, dokud nepřijde policie či soudní lékař. S úlevou si uvědomil, že okna jsou příliš vysoko, aby jimi mohl někdo nahlédnout, a přes každé z nich navíc pečlivě přetáhl tmavý závěs. To už stačili dorazit i dva policisté; dr. Morgan, jen co je přijal ve vstupní hale, je přemlouval, aby se vstupem do páchnoucí čítárny posečkali ve vlastním zájmu až do okamžiku, kdy dorazí ohledávač a ležící tvor bude moci být přikryt.
Mezitím se na podlaze odvíjely strašlivé změny. Není třeba popisovat způsob a rychlost svrašťování a rozkladu, k nimž docházelo před očima dr. Armitage a profesora Ricea; lze však uvést, že kromě vnějškové přítomnosti. tváře a rukou musel být ryze lidský prvek ve Wilburu Whateleym neobyčejně malý. Jakmile se k ním připojil i soudní lékař, na natřené podlaze zůstávala pouze kaluž lepkavé bělavé hmoty a úděsný puch už skoro zmizel. Whateley zjevně neměl ani lebku, ani tělesnou kostru; přinejmenším tedy v žádném skutečném či ustáleném smyslu. Do jisté míry se tedy podobal své mu neznámému otci.
VII.
Toto všechno však bylo skutečné hrůze, jež postihla Dunwich, pouhou předehrou. Ohromení úředníci dostáli všem potřebným formalitám , tisk a veřejnost byly ušetřeny abnormálních detailů a do Dunwiche a Aylesbury byli vysláni lidé, kteří měli přehlédnout majetek a uvědomit ty kdo mohli být dědici zesnulého Wilbura Whateleyho. Venkov byl vzhůru nohama vzhledem k sílícímu dunění pod oblými kopci a rovněž vzhledem k nezvyklému zápachu a pulsujícím, šplouchavým zvukům, jež se stále silněji linuly z rozsáhlého prázdného prostoru, tvořeného Whateleyho zabedněným domem. Earl Sawyer, který se během Wilburovy nepřítomnosti staral o koně a dobytek, upadl do žalostně těžké deprese. Úředníci si vymýšleli výmluvy, aby nemuseli vstupovat do odporného zabedněného stavení; a byli rádi, když mohli průzkum nebožtíkova obydlí, oněch nedávno opravených kůlen, omezit na jednu jedinou návštěvu. Podali zdlouhavou zprávu u aylesburského soudu a mezi bezpočtem Whateleyů v údolí horního toku Miskatoniku, zdravých či degenerujících se údajně stále vedou zdlouhavá jednání ohledně dědictví.
Před vyšetřovateli, kteří prohlíželi sekretář, jenž sloužil svému majiteli za psací stůl, se objevila nerozluštitelná záhada v podobě skoro nekonečného rukopisu napsaného zvleíštními znaky do ohromné účetní knihy, jakéhosi deníku - vzhledem k řádkování a obměnám inkoustu a typu písma. IPo týdenním dohadování byl rukopis, spolu s nebožtíkovou sbírkou zvláštních knih, poslán na Miskatonickou univerzitu, kde měl být prostudován a popřípadě přeložen; ale i ti nejlepší lingvisté si záhy uvědomili, že rozluštit jej nebude nikterak snadné. latím nebyla objevena ani žádná stopa po prastarém zlatě. kterým Wilbur a starý Whateley platívali své dluhy.
Peklo se rozpoutalo v noci na desátého září. Z kopců se celý večer linulo velmi výrazné dunění a celou noc se ozývalo zběsilé štěkání psů. Lidé, kteří brzo ráno vstali, zaregistrovali ve vzduchu podivný zápach. Kolem sedmé hodiny se y pološíleném stavu spěšně vrátil domů z ranní cesty s kravami na Desetiakrovou louku Luther Brown, pomocník u George Coreyho, žijícího mezi Údolím chladného pramene a vsí. Když se vřítil do kuchyně, skoro nemohl popadnout dech hrůzou; a na dvoře venku hrabalo kopyty a srdceryvně bučelo stejně tak vyděšeni: stádo, které za chlapcem v panice doběhlo domů. Luther se mezi vzlyky pokusil vylíčit svůj zážitěk paní Coreyové.
„Něco tam je, paní Coreyová, tam na cestě za údolím! Smrdí to jak čert a smetlo to všecko křoví a stromky z cesty, jako by tam po ni někdo protlačil barák. Ale to neni to nejhorší. Na cestě jsou votisky paní Coreyová - vohromný kulatý šlápoty velký jako víka vod sudů hluboký, jako by se tam prohnal slon, akorát je jich mnohem víc, než kolik 6y jich mohly udělat čtyři nohy! Než jsem vzal nohy na ramena, koule jsem na jednu nebo dvě, a všitu jsem si, že každou pokrývaj linky vybíhající z jednoho místa, jako by někdo cestu podupal vějířema z palmovýho listí - no teda něčím dvakrát nebo třikrát větším, než bývaj ty vějíře. A strašně to tam smrdělo, nějak jak to smrdí kolem baráku starýho čaroděje Whateleye..."
Pak se odmlčel a zdálo se, že jím znovu prochvívá děs, který ho přinutil k úprku domů. Paní Coreyová z něho už nedokázala vypáčit další podrobnosti a začala telefonovat sousedům, čímž dala vzniknout první vlně paniky, která předcházela všem důležitým událostem. Když se dovolala Sally Sawyerové, hospodyni u Setha Bishopa, v domě stojícím nejblíže od Whateleyů, místo vyprávění musela mlčet a poslouchat; protože Sallyin syn Chauncey, který měl špatné spaní, zaběhl na kopec u Whateleyho statku a po jediném spěšném pohledu na dům a na pastvinu, kde pan Bishop nechal přes noc krávy, se s nesmírným úlekem přihnal zpátky domů.
„Ano, paní Coreyová," ozýval se ze společné telefonní linky Sallyin rozechvělý hlas„,Cha'ncey se teďka přiřítil zpátky a byl tak vyděšenej, že ze sebe skoro nemoh vypravit slovíčka! Řiká, že statek starýho Whateleyho bouchl, všude kolem se válí hromady dřev jako by byl vevnitř dynamit; nepropadlo se jenom dolní patro, ale to zas pokrývá jakási mazlavá hmota, která smrdí na sto honů a kape z vokrajů na zem v místech, kde to rozházelo ty boční stěny. A na dvoře jsou pak vidět hrozný stopy - velký kulatý šlápoty větší než prasečí hlavy, zalitý tím hnusem, který zůstal na tom vybouchnu tým domě. Cha'ncey řiká, že vedou na louku, kde je zválený velikánský místo větší než stodola a všude, kam se to pohnulo, je pro ražená vohrada.
A pak říkal, paní Coreyová, jak se vydal hledat v tom svým zděšení Sethovy krávy a jak je našel v zuboženým stavu na horní pastvině poblíž Ďáblova dvorku. Půlka z nich dočista zmizela a skoro půlce z těch, co zbyly; někdo vysál bezmála všecku krev a byly na nich vidět boláky, který měl Whateleyovic dobytek vod toho dne, co se Lavinny narodil ten černej spratek. Seth se ted' šel na ně ven kouknout, i když si myslím, že se nebude chtít přibližovat k něčemu, co se pojí s čarodějem Whateleym! Chan'ceymu se nechtělo zkoumat, kam za loukou pokračovalo to velký podupaný místo, ale říká, že stopy mířily směrem k cestě, co vede údolím do vesnice.
Říkám vám, paní Coreyová, děje se tu něco, co by se dít nemělo, a já si myslím, že prsty v tom všem má ten černej Wilbur Whateley, co došel toho zlýho konce, kterej si jenom zasloužil. Já pořád lidem říkám, že sám to nebyl skoro člověk; a myslím si, že s tím starým Whatelyem v tom zabedněným domě vyvolal něco, co není vo moc víc lidský než von sám. Po Dunwichi se vždycky potloukaly neviditelný bytosti - živý bytosti -, který nejsou lidi a lidem nic dobrýho nevěští.
Včera večír se zase ozývala země a Cha'ncey k ránu slyšel, jak v Údolí chladného pramene vřeště] lelci, že z toho oka nezamhouřil. Pak se mu zdálo, že slyší jiný slabý zvuky vodněkad od statku toho čaroďěje Whateleyho - jako by tam někdo štípal dřevo nebo trhal fošny, jako by se tam votvírala ňáká velká bedna či co. Takže v tomhle stavu vám neusnul až do svítání a to pak vstal a na nic nečekal a šel se kouknout k Whateleyům, co že se to tam jako děje. Viděl toho dost, to vám říkám, paní Coreyová! To nevěští nic dobrýho a já si myslím, že všickni chlapi by se měli sebrat a něco s tím udělat. Já vím, že se tu děje něco strašlivýho, a cítím, že mám na kahánku, i když jenom Hospodin ví, co je to zač.
Všim si váš Luther, kam vlastně vedou ty stopy? Ne? No tak potom, paní Coreyová, pokad' vedly cestou do údolí po naší straně údolí a ještě se k vám nedostaly, počítám, že zmizely přímo dole v rokli. To by nebylo nic divnýho. Vždycky říkám, že to Údolí chladnýho pramene není nic svatýho ani slušnýho. Lelci ani světlušky se tam nikdy nechovaj jako stvoření Boží a narazíte na lidi, co tvrdě], že když si stoupnete na správný místo na dně mezi vodopádem a Medvědí norou, zaslechnete tam zvláštní zvuky, víření a hlasy ve vzduchu."
Už v poledne tři čtvrtiny místních mladíků a mužů pochodovaly po silnicích a loukách mezi čerstvou rozvalinou Whateleyho statku a Údolím chladného pramene a s hrůzou si prohlížely ohromné nestvůrné otisky, zohavený dobytek Setha Bishopa, přízračné, páchnoucí zbořeniště statku a zválenou, poničenou vegetaci na polích a u silnice. Ať už se ven dostalo cokoliv, bezpochyby si to zamířilo dolů do rozlehlého zlověstného údolí; neboť všechny stromy pa obou stranách byly sehnuté a zlomené a podrostem na bočním srázu byl protažen široký průsek. Vypadalo to, jako by změtí rostlinstva na skoro svislém srázu kopce sklouzl do hlubiny dům uvolněný lavinou. Ze dna rokle nevycházel žádný zvuk, pouze vzdálený blíže neurčitelný puch; není se tedy co divit, že se muži raději zastavili na okraji strže, kde se pustili do debat, než aby sestoupili dolů a odvážili se lapit neznámou kyklopskou hrůzu přímo v jejím doupě ti. Tři psi, kteří skupinu mužů doprovázeli, zpočátku zběsile štěkali ale v blízkostí rokle jako by dostali strach a ztratili odvahu. Někdo zprávy o posledním vývoji zatelefonoval do Aylesbury Transcriptu, avšak jeho vydavatel, již uvyklý na divoké dunwichské zkazky, situaci jen letmo shrnul do jednoho vtipného odstavce. Tuto zprávičku záhy převzali Associated Press.
Té noci se všichni odebrali domů, a každé obydlí a stodola byly co možná nejpečlivěji zabarikádovány. Není třeba dodávat, že na pastviscích nezůstal přes noc ani jeden kus dobytka. Kolem druhé hodiny ranní probudil domácnost Elmera Frye, žijícího na východním okraji Údolí chladného pramene, obludný zápach a šílený štěkot psů; všichni se shodli, že odněkud zvenčí slyší tlumený svištivý či šplouchaný zvuk. Paní Fryeová navrhla, aby zatelefonovat sousedům, a Elmer jí už chtěl dát za pravdu, když tu jejich úvah přerušil rámus tříštícího se dřeva. Vycházel zjevně ze stodoly; a záhy jej následovalo ohavné úpění a dupání dobytka. U nohou strachem ochromených členů domácnosti se krčili psi s vyceněnými zuby. Frye mimonolně zapálil lucernu, i když věděl, že vyjít ven na potemnělý dvůr by se rovnalo smrti. Děti a žehy naříkaly, v hlasitém křiku jim však bránil jakýsi záhadný primitivní obranný instinkt, který jim naznačoval, že jejich životy závisí na tichostí. Buení dobytka nakonec zesláblo na srdceryvné sténání, načež se noci rozlehlo hlasité praskání, tříštění a dusání. Fryeovi, schoulení v obyvacím pokoji se odvážili pohnout, až když poslední dozvuky rachocení utichly v Údolí chladného pramene. Tehdy, za pustého skučení zvířat ve stáji a za pekelného vřeštění posledních lelků v rokli, Set na Fryeová doklopýtala k telefonu a obeznámila sousedy se všemi známými podrobnostmi druhé fáze hrůz.
Dalšího dne byl celý kraj ve stavu všeobecného pozdvižení; a na místo, kde se odehrála ďábelská noční událost se trousily ustrašené a zamlklé skupinky starousedlíků. Z rokle až na Fryeův dvůr se táhly dva obrovské holé pásy, obnaženou půdu pokrývaly gigantické řady stop a bylo vidět, že se zřítila celá jedna strana staré červené stodoly. Pokud jde o dobytek, bylo možné najít a identifikovat asi jen čtvrtinu z jeho původního množství. Z tohoto počtu se část nacházela v podivných zlomcích a všechna zvířata, jež přežila, musela být utracena. Earl Sawyer navrhl, aby požádali o pomoc v Aylesbury či Arkhamu, leč ostatní obyvatelé se domnívali, že by to stejně k ničemu nevedlo. Starý Zebulon Whateley z rodové větve balancují mezi degenerací a příčetností, se ponuře zmínil o obřadech, jež bylo nutno vykonat na vrcholech kopců. Pocházel z rodové linie, v níž se silně dbalo na tradice, a jeho vzpomínky na zaříkání uprostřed rozsáhlých kamenných kruhů nebyly nutně spjaty s Wilburem a jeho dědem.
Na kraj podléhající přílišné pasivitě, aby zorganizoval účinnou obranu, se snesla noc. Několik úzce provázaných rodin se sešlo pod jednou střechou a v temnotě hlídalo pospolu; obecně se však pouze zopakovalo stavění zátarasů z předešlé noci a v marném gestu se nabilo několik mušket a na dosah ruky se rozestavělo několik vidlí. V noci však nedošlo k ničemu; ozvalo se jen slabé podzemní rachocení; a když se rozednilo, našla se řada lidí, kteří doufali že nová hrůza pominula stejně tak rychle, jako přisla. Přihlásili se dokonce i tací, kteří navrhovali útočnou výpravu do rokle, třebaže stále váhavé většině nešli žádným skutečným příkladem.
když nastala noc, postavily se další zátarasy; ačkoli rodiny se k sobě už neměly tak jako předtím. Ráno Fryeovi i domácnost Setha Bishopa oznámili rozrušení mezi psy a slabé vzdálené dunění a zápach; časně ráno vyšlo i několik průzkumníků kteří s úlekem zaznamenali novou radu strašlivých stop táhnoucích se po silnici kolem Strážného kopce. Jako v předešlém případě byly břehy silnice poničené, jako by se přes ně přehnala bezbožně monstrózní hrůzná masa. Při bližším ohledání se zjistilo, že k pohybu došlo oběma směry, jako by sunoucí se hora vyšla z Údolí chladného pramene a po stejné cestě se do něj opět vrátila. Na úpatí kopce naznačoval postup masy vzhůru devět metrů široký holý pruh poničeného mladého mlází a průzkumná četa si mohla jen maně povzdechnout, když spatřila, že ani ty nejstrmější úseky nedokázaly odklonit řadu stop z přímého směru. Ať už se za hrůzou skrývalo cokoliv, zvládlo se to vyšplhat po skoro dokonale svislé skalnaté stěně. Když prů
zkumníci dorazili na vrchol kopce bezpečnější cestou, uviděli,' stopy na něm končí - či se z něj spíše vracejí.
Právě zde, u tabulového kamene, měli Whateleyovi ve zvyku o Filipojakubské noci a v předvečer Všech svatých rozdělávat své pekelné ohně a pronášet své pekelné obřady Nyní tento balvan tvořil střed rozsáhlého prostoru podupaného obrovitou hrůzou, příče se na jeho lehce vydutém povrchu rozlévala hustá a páchnoucí kaluž stejného vazkého slizu, kterého si lidé všimli i na podlaze zničeného Whateleyho statku v době, kdy z něj přízrak unikl. Muži se po sobě podívali a zabručeli si něco pod vousy. Pak shlédli z kopa dolů. Bylo zřejmé, že hrůza sestoupila stejnou cestou, jakou se sen dostala. Pouštět se do spekulací bylo marné. Rozum, logika a běžné představ o motivaci zde byly postavené na hlavu. Postihnout situaci nebo nabídnout možné vysvětlení mohl jen starý Zebulon, ten , tu však nyní ve skupině chyběl.
Čtvrteční noc začala podobně jako ostatní, ale její konec byl méně šťastný. Lelci v rokli vřeštěli s tak nezvyklou naléhavostí, že sporo ta lidí nedokázala zamhouřit oka; a ve tři hodiny ráno se ustrašeně rozezněly všechny navzájem propojené telefonní aparáty. Ti, kdo zvedli svá sluchátka, uslyšeli jekot šíleného hlasu: „Pomoc, ach,panebože!..." a někteří měli dojem, že po zvolání následoval tříštivý zvuk. Pak nastalo ticho. Nikdo se neodvažoval nic dělat a nikdo až do rána netušil, odkud volání pocházelo. Pak ti, kteří je slyšel zavolali všem ostatním a zjistilo se, že neodpovídají pouze Fryeovi. Pravda vyšla najevo o hodinu později, když se narychlo svolaná skupinka ozbrojených mužů vydala k Fryeovým na statek, ležící přímo v ústí rokle. Bylo to strašné, leč nikterak překvapivé. Bylo vidět další holá místa a obludné otisky, dům však zmizel. Praskl jako skořápka vejce a v rozvalinách nebylo možné nalézt nikoho živého ani mrtvého. Pouze zápach a vazký sliz. Rodina Elmera Frye pře stala v Dunwichi existovat.
NEXT>>>
Následující zima přinesla velice zvláštní událost: Wilburovu první cestu mimo dunwichský kraj. Korespondence s Widenerovou knihovnou na Harvardu, s pařížskou Bibliothéque Nationale, Britským muzeem, Univerzitou v Buenos Aires a knihovnou Miskatonické univerzity v Arkhamu mu nedokázala obstarat zápůjčku knih}, kterou zoufale potřeboval; nakonec se tedy vydal osobně, uválený, špinavý, zarostlý a hovořící hrubým dialektem, vyhledat svazek na Miskatonickou univerzitu, která byla zeměpisně nejblíže. Vysoký skoro dva metry čtyřicet centimetrů a vybavený laciným novým příručním zavazadlem z Osbornova koloniálu objevil se tento snědý a kozlečí přízrak v Arkhamu, kam si přišel prohlédnout obávanou knihu, drženou pod zámkem v univerzitní knihovně - ohavný Necronomicon od šíleného Araba Abdula Alhazreda v latinském převodu Olause Wormia, vytištěný v sedmnáctém století ve Španělsku. Nikdy předtím sice nespatřil město, ale nemyslel na nic jiného než na to, aby našel cestu na univerzitní půdu; jakmile se na ní octl, nevšímavě prošel kolem obrovského hlídacího psa s vyceněnými tesáky, který na něj štěkal s nepřirozenou zuřivostí a nepřátelstvím, přičemž zběsile tahal za hrubý řetěz.
Wilbur si s sebou přinášel nesmírně cenný, leč nekompletní výtisk anglického překladu z pera doktora Deea, který mu odkázal jeho děd, a jakmile získal přístup k latinskému vydání, ihned se pustil do srovnávání obou textů, aby našel jistou pasáž, jež se měla vyskytovat na straně 751 jeho vlastní vadné verze. Toto všechno musel v rámci slušnosti sdělit knihovníkovi - kterým nebyl nikdo jiný než učený Henry Armitage (mistr svobodných umění na Miskatonické univerzitě, doktor filozofie v Princetonu a na Hopkinsově univerzitě), který kdysi rodinu Whateleyů navštívil na jejich statku a nyní Wilbura zdvořile zahrnul otázkami. Ten se musel přiznat, že hledá určitou formuli či zaříkávadlo obsahující děsivé jméno Yog-Sothotha a s rozpaky zjišťuje, že naráží na nesrovnalosti, opakování a dvojznačnosti, jež činí z otázky určení formule velice nesnadnou záležitost Zatímco si opisoval pasáž, kterou si nakonec zvolil, dr. Armitage mu nahlížel mimoděk přes rameno na otevřené stránky; ta nalevo obsahovala v latinské nestvůrné hrozby klidu a příčetnosti tohoto světa.
„Nelze si ani myslet [zněl text, který si Armitage v duchu překládal] > že člověk je buď nejstarším, či posledním z vládců země, nebo že obecná masa života a hmoty kráčí bez doprovodu. Prastaří byli, Prastaří jsou a Prastaří budou. Nikoli ve sférách, jež známe, nýbrž mezi nimi, kráčejí vznešení a původní, prosti tělesné dimenze a pro nás neviditelní. Yog-Sothoth zná bránu. Yog-Sothoth je branou- Yog-Sothoth je klíčem a strážcem brány. Minulost,
přítomnost, budoucnost, vše je v Yog-Sothothovi jedním. Ví, kudy Prastaří v minulosti prošli a kudy znovu projdou. Ví, kde chodili po polích pozemských a kde po nich stále chodí a proč je nikdo při jejich cestě nemůže zřít. Podle jejich zápachu mohou lidé občas určit, že jsou nedaleko, ale nikdo nepozná jejich podobu kroutě jejího odrazu ve tvářích těch, jež zplodili v lůně lidském; a těchto je celá řada, liší se podobou od nejdokonalejšího modelu lidského až k tvaru neviditelnému či nehmotnému, jímž jsou Oni sami. kráčejí nespatřeni a nečistí na místech osamění, kde byla pronesena Slova a kde byly v patřičné době zavyty Obřady. Vítr drmolí jejich Hlasy a země hučí jejich Vědomím. Lámou les a drtí město, leč ani les, ani město nespatří ruku, která ničí. Poznal Je Kadath v chladné pustině, a kdo z lidí zná Kadath? Ledové pláně Jihu a potopené ostrovy Oceánu uchovávají kamenu, na nichž je vyryta Jejich pečeť, ale kdo popatřil na zmrzlé město nebo na zapečetěnou věž už dlouhé věky ověšenou mořskými řasami a mušlemi? Velký Cthulhu je Jejich bratrancem, ale i on Je může zřít pouze matně.lá! Shub-Niggurath! Poznáte Je podle nečistého puchu. Mají ruku u vašeho hrdla, nevidíte Je však; a jejich obydlí je totožné s vaším střeženým prahem. Yog-Sothoth je klíčem k bráně, kde se dotýkají sféry Tam, kde Oni kdys vládli, vládne nyní člověk; tam, kde člověk nyní vládne, budou vládnout zase Oni. Po létu nastává zima, a po zimě léto. Čekají trpělivě a mocně, poněvadž se zde opět chopí vlády"
Dr. Armitage, jen co si spojil přečtené s tím, co slyšel o Dunwichi a jeho těžkých stínech, a o Wilburu Whateleym a jeho ponuré, odporné auře, která se táhla od jeho pochybného zrození k přízraku pravděpodobné matkovraždy, pocítil závan děsu tak hmatatelný jako závan studené vlhkostí linoucí se z lůna hrobky. Sehnutý, kozlu podobný okr sedící před ním se mu jevil jako zplozenec jiné planety• či dimenze; jako něco jen částečně povstanuvší z lidského plemene a propojené s černými prostorami podstaty a bytí, které se táhnou jako titánská fantasmata mimo veškeré sféry energie a hmoty prostoru a času. Wilbur v tu chvíli zvedl hlavu a promluvil svým podivným zvučným hlasem, který prozrazoval přítomnost hlasových orgánů nepodobných ničemu typicky lidskému.
„Pane Armitage," řekl„,myslím, že si tuhle knížku musím vzít s sebou domů. Jsou v ní věci, který musím vyzkoušet za jistejch podmínek, který tady nenajdu, a bylo by smrtelným hříchem, kdybych dopustil, aby mi to znemožnil úřední šiml. Dovolte mi, pane, abych si ji vzal s sebou, a přísahám, že nikdo si ničeho nevšimne. Nemusim vám zdůrazňovat, že se vo ni dobře postarám. Já to nebyl, kdo uved tenhle Deeův výtisk do takovýho stavu..."
Když na knihovníkově tváři uviděl jednoznačné odmítnutí, zmlkl a kozlí rysy se mu stáhly do lstivého výrazu. Armitage, který mu užuž chtěl říci, že si může opsat, co bude jen potřebovat, najednou pomyslel na možné důsledky a ovládl se. Vydá-li klíče od takových rouhavych vnějších sfér podobnému tvoru, vezme na sebe příliš velkou zodpovědnost. Whateley viděl, jak se věci mají, a pokusil se o lehkovážnou odpověď.
„Dobrá tedy, pokaď se k tomu stavíte teda takto. Možná na Harvardu kolem toho tolik nenadělaj." r1 bez dalšího slova vstal a odešel z budovy, přičemž se v každých dveřích musel sehnout.
Armitage zaslechl zběsilé štěkání velkého hlídacího psa a zaujatě sledoval, jak Whateley opičími přískoky překonává část univerzitního areálu, viditelnou z jeho okna. Vzpomněl si na šílené historky, které slyšel, a vybavil si dávnou reportáž z nedělní přílohy Advertiseru toto vše spolu s tradicemi, o nichž se dozvěděl od dunwichských starousedlíků a venkovanů při své jediné návštěvě onoho kraje. Neviditelná stvoření nepocházející z tohoto světa -- či přinejmenším nikoli z třírozměrného světa - se s odporným zápachem hnala roklemi Nové Anglie a přízračně se vznášela na vrcholcích kopců. Tímto si byl již dlouhou ďobu jistý. Nyní jako by pociťoval blízkou přítomnost jakési strašlivé součásti této nezvané hrůzy a v černém panství této pradávné a druhdy pasivní noční můry si byl vědomý ďábelského vývoje. Necronomicon zamkl se znechuceným zachvěním, místnost však stále čpěla bezbožným a blíže neurčitelným zápachem. „Poznáte Je podle nečistého puchu," připomněl si. Ano - to, co cítil, se nijak nelišilo od zápachu, po kterém se mu udělalo zle před necelými třemi lety na Whateleyho statku. Znovu pomyslel na kozlečího a zlověstného Wilbura a pohrdavě se zasmál vesnickým dohadům o jeho původu.
„Krvesmilstvo?" zabručel si pod vousy Armitage. „Bože na nebesích, to jsou prostiáčci! Ukažte jim Velkého boha Pana od Arthura Machena a oni to budou považovat za běžnou dunwichskou hanebnost! Ale jaký tvor - jaká prokletá beztvará síla vlastní či nevlastní tomuto třírozměrnému světu - zplodila Wilbura Whatleyho? Narodil se na Hromnice - devět měsíců po filipojakubské noci v roce i912, kdy zvěsti o podivném podzemním rachocení dospěly až do Arkhamu. Co kráčelo té májové noci po horách? Jaká příšerná hrůza se zakousla do světa v pololidském tvoru z masa a kostí?
Během nadcházejících týdnů se dr. Armitage pustil do shromažď'ování všemožných poznatků o Wilburu Whateleym a o beztvarých dunwichských přízracích. Spojil se dr. Houghtonem z Aylesbury, který asistoval starému Whateleymu v jeho posledních chvilkách, a ve slovech starce, jak mu je převyprávěl lékař, našel nemálo podnětných témat. Návštěva Dunwiche mnoho nového sice nepřinesla, ale zevrubné pročtení Necronomiconu, obzvláště pasáží, jež tak dychtivě pročítal Wilbur, ho nakonec do jisté míry přivedlo na nové a strašlivé stopy ohledně povahy metod a cílů neobvyklého zla, jež tak nezřetelně ohrožovalo naši planetu. Rozhovory s několika bostonskými badateli ve starobylých učeních a dopisování s řadou dalších kapacit v něm vyvolaly narůstající úžas, který pozvolna, přes několik stupňů znepokojení, vyústil do stavu vskutku palčivého duchovního strachu. V průběhu léta nejasně pocítil, že s hrůzami číhajícími v údolí horního toku Miskatoniku a s obludným stvořením známým ve světě lidí pod jménem Wilbur Whateley je třeba něco udělat.
VI.
K hrůze v Dunwichi došlo v roce 1928 v období mezi prvním srpnovým dnem a podzimní rovnodenností a dr. Armitage patřil mezi ty kteří byli svědky její otřesné předehry. Mezitím se dozvěděl i o Whateleyho groteskní cestě do Cambridge a o jeho zuřivých snahách vypůjčit si Necronomicon z Widenerovy knihovny. Toto snažení však k ničemu nevedlo, neboť Armitage před ním co nejdůrazněji varoval všechny knihovníky mající dotyčný obávaný svazek na starost. Wilbur byl v Cambridgi nepředstavitelně nervózní; toužil po knize, leč skoro stejně toužil po návratu domů, jako by se obával důsledků své delší nepřítomnosti.
Začátkem srpna došlo ke zpola očekávanému vývoji; krátce po půlnoci třetího dne toho měsíce dr. Armitage znenadání probudilo divoké a zuřivé štěkání pološíleného hlídacího psa, ozývající se odněkud z univerzitních prostor. Temné a strašlivé vrčení a štěkot neustávaly, naopak se ozývaly stále hlasitěji, ovšem s obludně významnými přestávkami. Poté se univerzitou rozlehl vřískot ze zcela odlišného hrdla - vřískot, který vzbudil polovinu obyvatel Arkhamu a který tito lidé dodnes nemohou vypudit ze svých myslí -- vřískot, jenž nemohl povstat z žádné bytosti spjaté s tímto světem.
Armitage, spěšně si navléknuvší nějaké ty šaty a vyběhnuvší přes ulici a trávník k univerzitním budovám, spatřil, že ho ostatní stačili předběhnout; mimoto slyšel, jak se knihovnou stále ječivě nese ozvěna poplašného zařízení. V měsíčním přísunu se před ním černě otvíralo prázdné okno. To, co sem přišlo, si opravdu našlo cestu dovnitř; neboť štěkot a vřískot, nyní rychle zmírající ve směsici temného vrčení a sténání, jednoznačně vycházely z útrob budovu. Jakýsi instinkt doktora varoval, že to, co se odehrává uvnitř, nebude nic, co by mohly spatřit nepřipravené oči, a proto zatímco odemykal dveře do vstupní haly, všechny přítomné rozhodně vykázal pryč. V davu však stačil zahlédnout i profesora Warrena Ricea a dr. Francise Morgana, muže, jež částečně seznámil se svými domněnkami a obavami, a těmto pokynul, aby jej následovali dovnitř. Zvuky linoucí se z knihovny, s výjimkou ostražitého monotónního vrčení psa, touto dobou už zcela utichly; nicméně Armitage si až ted' v náhlém úleku uvědomil, že z okolních křovin se ozvalo hlasité sborové skřehotání lelků, jehož pekelný rytmus jako by odpovídal předsmrtnému sípání umírajícího člověka.
Budovou se linul odporný puch, s nímž byl dr. Armitage již dokonale obeznámen, a všichni tři muži se prohnali halou směrem k malé genealogické čítárně, z níž vycházelo temné vrčení. Několik vteřin se nikdo neodvažoval rozsvítit, pak Armitage sebral veškerou odvahu a otočil vypínačem. Kdosi z této trojice - nelze s jistotou určit kdo - hlasitě vykřikl, když uviděl, co se před nimi válí mezi zpřeházenými stoly a židlemi. Profesor Rice tvrdí, že na okamžik dočista ztratil vědomí, ačkoli neklopýtl ani se neskácel k zemi.
Věc, jež ležela poloskrčená na boku v páchnoucí kaluži žlutozelené jíchy a dehtovitého mazu, dosahovala délky bezmála dvou metrů a sedmdesáti centimetrů; pes z ní serval veškeré šatstvo a část kůže. Nebyla zcela mrtvá, ještě sebou slabě a křečovitě škubala, a hrud' se jí zvedala v hrůzostrašné harmonii s šíleným švitořením lelků čekajících venku. Po podlaze čítárny byly poházeny kousky obuvnické usně a cáry oblečení a v okně, na místě, kam byla vhozena, zůstávala ležet prázdná plátěná taška. Poblíž ústředního pultu dopadl revolver a promáčknutá a zaseknutá nábojnice později vysvětlila, proč z něj nebylo vystřeleno. Tvor sám však v dané chvíli vypudil z myslí přítomných všechny ostatní obrazy. Byla by to otřepaná a ne zcela případná fráze, kdybych tvrdil, že by jej nedokázalo popsat žádné lidské pero, ale snad lze se vší patřičností poznamenat, že by si jej nedovedl zpodobnit nikdo, jehož představy vzezření a tvarů jsou příliš svázané s běžnými živočišnými formami této planety a tří nám známých dimenzí. Bezpochyby byl zčásti lidského původu, neboť měl značně lidské ruce a hlavu a v kozlí, bezbradé tváři se zračila pečeti rodu Whateleyů. Ovšem trup a dolní část těla patřily do teratologické říše zrůd, takže tvorovi mohlo umožnit volný a bezpečný pohyb po zemi pouze dostatečné množství šatstva.
V oblasti nad pasem byl částečně antropomorfické povahy; třebaže hrud', na níž stále ostražitě spočívaly ostré psí drápy, měl pokrytou tuhou, retikulární krokodýlí či aligátoří kůží. Strakatý, žlutočerný hřbet vzdáleně upomínal na šupinatý povrch jistých hadů. Od pasu dolů to však bylo horší; zde mizela veškerá podobnost s člověkem a začínala pustá fantasmagorie. Kůže zde byla hustě porostlá drsnými černými chlupy a z břicha ochable čnělo množství dlouhých zelenavě šedých chapadélek zakončených rudými savými ústy. Byla prazvláštně uspořádána a patrně svou symetrií odpovídala jakési kosmické geometrii, neznámé Zemi ani sluneční soustavě. Na obou bocích se tvorovi otvíralo zakrnělé oko, zasazené hluboko v narůžovělém obrveném důlku; zatímco místo ocasu z něj čněl jakýsi chobot či sosák s fialovými kruhovitými vrypy, jenž vykazoval silnou příbuznost s nevyvinutými ústy či hrdlem. Dolní končetiny s výjimkou černého ochlupení, zhruba připomínaly nohy pravěkých veleještěrů a končily žilnatými tlapami, jež nebyly ani kopyty, ani pařáty. Když se tvor nadechoval, jeho ocas a chapadla rytmicky měnily barvu, jako by jej cosi spjaté s oběhovým systémem nutilo přecházet od normálního zabarvení k nelidskému nazelenalému odstínu, přičemž na ocase se změna projevovala jako zdání žluti, jež se v prostoru mezi halovými prstenci mísilo s nezdravou našedlou bělobou. O skutečné krvi nemohlo být řeči; byla vidět pouze zapáchající zelenavě žlutá jícha, rozlévající se po natřené podlaze mimo obvod lepkavého mazu a způsobující podivnou ztrátu barevnosti.
Poněvadž přítomnost trojice mužů probrala umírajícího tvora k vědomí, aniž otočil či zvedl hlavu, začal nezřetelně huhlat. Dr. Armitage jeho deklamaci písemně nezaznamenal, ale mimo oficiální kruhy tvrdí, že se k jejich uším nedoneslo nic v anglickém jazyce. Zpočátku se pazvuky vymykaly jakékoli souvislosti se známými pozemskými řečmi, nicméně ke konci se ozvalo několik nesourodých blábolení zjevně pocházejících z Necronomiconu, oné obludné ne přístojnosti, při jejímž hledání tvor zhynul. Tyto zlomky, jak si je Armitage vybavuje, zněly asi takto: „N'gai, n°gha'ghaa, bugg-shoggog y'hah: Yog-Sothoth, Yog-Sothoth..."Vytratily se do nicoty zatímco lelci vřeštěli v rytmických crescendech bezbožného očekávání.
Pak v chroptění nastala potulka a pes pozvedl hlavu v dlouhém truchlivém zavytí. Ve žluté kozlí tváři ležícího tvora se odehrála změna a jeho obrovské černé oči děsivě pohasly. Vřeštěni lelků za okny náhle ustalo a nad mumláním shromažďujícího se davu se t ozvalo panické víření a tlučení křídel. Proti měsíci se zvedlo ohromné hejno opeřených diváků, jež zběsile odletělo pryč, v zuřivé honbě za tím, co sledovalo jako svou kořist.
Zničehonic prudce vyskočil i pes, poděšeně zaštěkal a úzkostlivě vyskočil oknem, kterým sem vnikl. Z nashromážděného davu se ozvaly výkřiky a dr. Armitage zařval na muže venku, aby nikoho nepouštěli dovnitř, dokud nepřijde policie či soudní lékař. S úlevou si uvědomil, že okna jsou příliš vysoko, aby jimi mohl někdo nahlédnout, a přes každé z nich navíc pečlivě přetáhl tmavý závěs. To už stačili dorazit i dva policisté; dr. Morgan, jen co je přijal ve vstupní hale, je přemlouval, aby se vstupem do páchnoucí čítárny posečkali ve vlastním zájmu až do okamžiku, kdy dorazí ohledávač a ležící tvor bude moci být přikryt.
Mezitím se na podlaze odvíjely strašlivé změny. Není třeba popisovat způsob a rychlost svrašťování a rozkladu, k nimž docházelo před očima dr. Armitage a profesora Ricea; lze však uvést, že kromě vnějškové přítomnosti. tváře a rukou musel být ryze lidský prvek ve Wilburu Whateleym neobyčejně malý. Jakmile se k ním připojil i soudní lékař, na natřené podlaze zůstávala pouze kaluž lepkavé bělavé hmoty a úděsný puch už skoro zmizel. Whateley zjevně neměl ani lebku, ani tělesnou kostru; přinejmenším tedy v žádném skutečném či ustáleném smyslu. Do jisté míry se tedy podobal své mu neznámému otci.
VII.
Toto všechno však bylo skutečné hrůze, jež postihla Dunwich, pouhou předehrou. Ohromení úředníci dostáli všem potřebným formalitám , tisk a veřejnost byly ušetřeny abnormálních detailů a do Dunwiche a Aylesbury byli vysláni lidé, kteří měli přehlédnout majetek a uvědomit ty kdo mohli být dědici zesnulého Wilbura Whateleyho. Venkov byl vzhůru nohama vzhledem k sílícímu dunění pod oblými kopci a rovněž vzhledem k nezvyklému zápachu a pulsujícím, šplouchavým zvukům, jež se stále silněji linuly z rozsáhlého prázdného prostoru, tvořeného Whateleyho zabedněným domem. Earl Sawyer, který se během Wilburovy nepřítomnosti staral o koně a dobytek, upadl do žalostně těžké deprese. Úředníci si vymýšleli výmluvy, aby nemuseli vstupovat do odporného zabedněného stavení; a byli rádi, když mohli průzkum nebožtíkova obydlí, oněch nedávno opravených kůlen, omezit na jednu jedinou návštěvu. Podali zdlouhavou zprávu u aylesburského soudu a mezi bezpočtem Whateleyů v údolí horního toku Miskatoniku, zdravých či degenerujících se údajně stále vedou zdlouhavá jednání ohledně dědictví.
Před vyšetřovateli, kteří prohlíželi sekretář, jenž sloužil svému majiteli za psací stůl, se objevila nerozluštitelná záhada v podobě skoro nekonečného rukopisu napsaného zvleíštními znaky do ohromné účetní knihy, jakéhosi deníku - vzhledem k řádkování a obměnám inkoustu a typu písma. IPo týdenním dohadování byl rukopis, spolu s nebožtíkovou sbírkou zvláštních knih, poslán na Miskatonickou univerzitu, kde měl být prostudován a popřípadě přeložen; ale i ti nejlepší lingvisté si záhy uvědomili, že rozluštit jej nebude nikterak snadné. latím nebyla objevena ani žádná stopa po prastarém zlatě. kterým Wilbur a starý Whateley platívali své dluhy.
Peklo se rozpoutalo v noci na desátého září. Z kopců se celý večer linulo velmi výrazné dunění a celou noc se ozývalo zběsilé štěkání psů. Lidé, kteří brzo ráno vstali, zaregistrovali ve vzduchu podivný zápach. Kolem sedmé hodiny se y pološíleném stavu spěšně vrátil domů z ranní cesty s kravami na Desetiakrovou louku Luther Brown, pomocník u George Coreyho, žijícího mezi Údolím chladného pramene a vsí. Když se vřítil do kuchyně, skoro nemohl popadnout dech hrůzou; a na dvoře venku hrabalo kopyty a srdceryvně bučelo stejně tak vyděšeni: stádo, které za chlapcem v panice doběhlo domů. Luther se mezi vzlyky pokusil vylíčit svůj zážitěk paní Coreyové.
„Něco tam je, paní Coreyová, tam na cestě za údolím! Smrdí to jak čert a smetlo to všecko křoví a stromky z cesty, jako by tam po ni někdo protlačil barák. Ale to neni to nejhorší. Na cestě jsou votisky paní Coreyová - vohromný kulatý šlápoty velký jako víka vod sudů hluboký, jako by se tam prohnal slon, akorát je jich mnohem víc, než kolik 6y jich mohly udělat čtyři nohy! Než jsem vzal nohy na ramena, koule jsem na jednu nebo dvě, a všitu jsem si, že každou pokrývaj linky vybíhající z jednoho místa, jako by někdo cestu podupal vějířema z palmovýho listí - no teda něčím dvakrát nebo třikrát větším, než bývaj ty vějíře. A strašně to tam smrdělo, nějak jak to smrdí kolem baráku starýho čaroděje Whateleye..."
Pak se odmlčel a zdálo se, že jím znovu prochvívá děs, který ho přinutil k úprku domů. Paní Coreyová z něho už nedokázala vypáčit další podrobnosti a začala telefonovat sousedům, čímž dala vzniknout první vlně paniky, která předcházela všem důležitým událostem. Když se dovolala Sally Sawyerové, hospodyni u Setha Bishopa, v domě stojícím nejblíže od Whateleyů, místo vyprávění musela mlčet a poslouchat; protože Sallyin syn Chauncey, který měl špatné spaní, zaběhl na kopec u Whateleyho statku a po jediném spěšném pohledu na dům a na pastvinu, kde pan Bishop nechal přes noc krávy, se s nesmírným úlekem přihnal zpátky domů.
„Ano, paní Coreyová," ozýval se ze společné telefonní linky Sallyin rozechvělý hlas„,Cha'ncey se teďka přiřítil zpátky a byl tak vyděšenej, že ze sebe skoro nemoh vypravit slovíčka! Řiká, že statek starýho Whateleyho bouchl, všude kolem se válí hromady dřev jako by byl vevnitř dynamit; nepropadlo se jenom dolní patro, ale to zas pokrývá jakási mazlavá hmota, která smrdí na sto honů a kape z vokrajů na zem v místech, kde to rozházelo ty boční stěny. A na dvoře jsou pak vidět hrozný stopy - velký kulatý šlápoty větší než prasečí hlavy, zalitý tím hnusem, který zůstal na tom vybouchnu tým domě. Cha'ncey řiká, že vedou na louku, kde je zválený velikánský místo větší než stodola a všude, kam se to pohnulo, je pro ražená vohrada.
A pak říkal, paní Coreyová, jak se vydal hledat v tom svým zděšení Sethovy krávy a jak je našel v zuboženým stavu na horní pastvině poblíž Ďáblova dvorku. Půlka z nich dočista zmizela a skoro půlce z těch, co zbyly; někdo vysál bezmála všecku krev a byly na nich vidět boláky, který měl Whateleyovic dobytek vod toho dne, co se Lavinny narodil ten černej spratek. Seth se ted' šel na ně ven kouknout, i když si myslím, že se nebude chtít přibližovat k něčemu, co se pojí s čarodějem Whateleym! Chan'ceymu se nechtělo zkoumat, kam za loukou pokračovalo to velký podupaný místo, ale říká, že stopy mířily směrem k cestě, co vede údolím do vesnice.
Říkám vám, paní Coreyová, děje se tu něco, co by se dít nemělo, a já si myslím, že prsty v tom všem má ten černej Wilbur Whateley, co došel toho zlýho konce, kterej si jenom zasloužil. Já pořád lidem říkám, že sám to nebyl skoro člověk; a myslím si, že s tím starým Whatelyem v tom zabedněným domě vyvolal něco, co není vo moc víc lidský než von sám. Po Dunwichi se vždycky potloukaly neviditelný bytosti - živý bytosti -, který nejsou lidi a lidem nic dobrýho nevěští.
Včera večír se zase ozývala země a Cha'ncey k ránu slyšel, jak v Údolí chladného pramene vřeště] lelci, že z toho oka nezamhouřil. Pak se mu zdálo, že slyší jiný slabý zvuky vodněkad od statku toho čaroďěje Whateleyho - jako by tam někdo štípal dřevo nebo trhal fošny, jako by se tam votvírala ňáká velká bedna či co. Takže v tomhle stavu vám neusnul až do svítání a to pak vstal a na nic nečekal a šel se kouknout k Whateleyům, co že se to tam jako děje. Viděl toho dost, to vám říkám, paní Coreyová! To nevěští nic dobrýho a já si myslím, že všickni chlapi by se měli sebrat a něco s tím udělat. Já vím, že se tu děje něco strašlivýho, a cítím, že mám na kahánku, i když jenom Hospodin ví, co je to zač.
Všim si váš Luther, kam vlastně vedou ty stopy? Ne? No tak potom, paní Coreyová, pokad' vedly cestou do údolí po naší straně údolí a ještě se k vám nedostaly, počítám, že zmizely přímo dole v rokli. To by nebylo nic divnýho. Vždycky říkám, že to Údolí chladnýho pramene není nic svatýho ani slušnýho. Lelci ani světlušky se tam nikdy nechovaj jako stvoření Boží a narazíte na lidi, co tvrdě], že když si stoupnete na správný místo na dně mezi vodopádem a Medvědí norou, zaslechnete tam zvláštní zvuky, víření a hlasy ve vzduchu."
Už v poledne tři čtvrtiny místních mladíků a mužů pochodovaly po silnicích a loukách mezi čerstvou rozvalinou Whateleyho statku a Údolím chladného pramene a s hrůzou si prohlížely ohromné nestvůrné otisky, zohavený dobytek Setha Bishopa, přízračné, páchnoucí zbořeniště statku a zválenou, poničenou vegetaci na polích a u silnice. Ať už se ven dostalo cokoliv, bezpochyby si to zamířilo dolů do rozlehlého zlověstného údolí; neboť všechny stromy pa obou stranách byly sehnuté a zlomené a podrostem na bočním srázu byl protažen široký průsek. Vypadalo to, jako by změtí rostlinstva na skoro svislém srázu kopce sklouzl do hlubiny dům uvolněný lavinou. Ze dna rokle nevycházel žádný zvuk, pouze vzdálený blíže neurčitelný puch; není se tedy co divit, že se muži raději zastavili na okraji strže, kde se pustili do debat, než aby sestoupili dolů a odvážili se lapit neznámou kyklopskou hrůzu přímo v jejím doupě ti. Tři psi, kteří skupinu mužů doprovázeli, zpočátku zběsile štěkali ale v blízkostí rokle jako by dostali strach a ztratili odvahu. Někdo zprávy o posledním vývoji zatelefonoval do Aylesbury Transcriptu, avšak jeho vydavatel, již uvyklý na divoké dunwichské zkazky, situaci jen letmo shrnul do jednoho vtipného odstavce. Tuto zprávičku záhy převzali Associated Press.
Té noci se všichni odebrali domů, a každé obydlí a stodola byly co možná nejpečlivěji zabarikádovány. Není třeba dodávat, že na pastviscích nezůstal přes noc ani jeden kus dobytka. Kolem druhé hodiny ranní probudil domácnost Elmera Frye, žijícího na východním okraji Údolí chladného pramene, obludný zápach a šílený štěkot psů; všichni se shodli, že odněkud zvenčí slyší tlumený svištivý či šplouchaný zvuk. Paní Fryeová navrhla, aby zatelefonovat sousedům, a Elmer jí už chtěl dát za pravdu, když tu jejich úvah přerušil rámus tříštícího se dřeva. Vycházel zjevně ze stodoly; a záhy jej následovalo ohavné úpění a dupání dobytka. U nohou strachem ochromených členů domácnosti se krčili psi s vyceněnými zuby. Frye mimonolně zapálil lucernu, i když věděl, že vyjít ven na potemnělý dvůr by se rovnalo smrti. Děti a žehy naříkaly, v hlasitém křiku jim však bránil jakýsi záhadný primitivní obranný instinkt, který jim naznačoval, že jejich životy závisí na tichostí. Buení dobytka nakonec zesláblo na srdceryvné sténání, načež se noci rozlehlo hlasité praskání, tříštění a dusání. Fryeovi, schoulení v obyvacím pokoji se odvážili pohnout, až když poslední dozvuky rachocení utichly v Údolí chladného pramene. Tehdy, za pustého skučení zvířat ve stáji a za pekelného vřeštění posledních lelků v rokli, Set na Fryeová doklopýtala k telefonu a obeznámila sousedy se všemi známými podrobnostmi druhé fáze hrůz.
Dalšího dne byl celý kraj ve stavu všeobecného pozdvižení; a na místo, kde se odehrála ďábelská noční událost se trousily ustrašené a zamlklé skupinky starousedlíků. Z rokle až na Fryeův dvůr se táhly dva obrovské holé pásy, obnaženou půdu pokrývaly gigantické řady stop a bylo vidět, že se zřítila celá jedna strana staré červené stodoly. Pokud jde o dobytek, bylo možné najít a identifikovat asi jen čtvrtinu z jeho původního množství. Z tohoto počtu se část nacházela v podivných zlomcích a všechna zvířata, jež přežila, musela být utracena. Earl Sawyer navrhl, aby požádali o pomoc v Aylesbury či Arkhamu, leč ostatní obyvatelé se domnívali, že by to stejně k ničemu nevedlo. Starý Zebulon Whateley z rodové větve balancují mezi degenerací a příčetností, se ponuře zmínil o obřadech, jež bylo nutno vykonat na vrcholech kopců. Pocházel z rodové linie, v níž se silně dbalo na tradice, a jeho vzpomínky na zaříkání uprostřed rozsáhlých kamenných kruhů nebyly nutně spjaty s Wilburem a jeho dědem.
Na kraj podléhající přílišné pasivitě, aby zorganizoval účinnou obranu, se snesla noc. Několik úzce provázaných rodin se sešlo pod jednou střechou a v temnotě hlídalo pospolu; obecně se však pouze zopakovalo stavění zátarasů z předešlé noci a v marném gestu se nabilo několik mušket a na dosah ruky se rozestavělo několik vidlí. V noci však nedošlo k ničemu; ozvalo se jen slabé podzemní rachocení; a když se rozednilo, našla se řada lidí, kteří doufali že nová hrůza pominula stejně tak rychle, jako přisla. Přihlásili se dokonce i tací, kteří navrhovali útočnou výpravu do rokle, třebaže stále váhavé většině nešli žádným skutečným příkladem.
když nastala noc, postavily se další zátarasy; ačkoli rodiny se k sobě už neměly tak jako předtím. Ráno Fryeovi i domácnost Setha Bishopa oznámili rozrušení mezi psy a slabé vzdálené dunění a zápach; časně ráno vyšlo i několik průzkumníků kteří s úlekem zaznamenali novou radu strašlivých stop táhnoucích se po silnici kolem Strážného kopce. Jako v předešlém případě byly břehy silnice poničené, jako by se přes ně přehnala bezbožně monstrózní hrůzná masa. Při bližším ohledání se zjistilo, že k pohybu došlo oběma směry, jako by sunoucí se hora vyšla z Údolí chladného pramene a po stejné cestě se do něj opět vrátila. Na úpatí kopce naznačoval postup masy vzhůru devět metrů široký holý pruh poničeného mladého mlází a průzkumná četa si mohla jen maně povzdechnout, když spatřila, že ani ty nejstrmější úseky nedokázaly odklonit řadu stop z přímého směru. Ať už se za hrůzou skrývalo cokoliv, zvládlo se to vyšplhat po skoro dokonale svislé skalnaté stěně. Když prů
zkumníci dorazili na vrchol kopce bezpečnější cestou, uviděli,' stopy na něm končí - či se z něj spíše vracejí.
Právě zde, u tabulového kamene, měli Whateleyovi ve zvyku o Filipojakubské noci a v předvečer Všech svatých rozdělávat své pekelné ohně a pronášet své pekelné obřady Nyní tento balvan tvořil střed rozsáhlého prostoru podupaného obrovitou hrůzou, příče se na jeho lehce vydutém povrchu rozlévala hustá a páchnoucí kaluž stejného vazkého slizu, kterého si lidé všimli i na podlaze zničeného Whateleyho statku v době, kdy z něj přízrak unikl. Muži se po sobě podívali a zabručeli si něco pod vousy. Pak shlédli z kopa dolů. Bylo zřejmé, že hrůza sestoupila stejnou cestou, jakou se sen dostala. Pouštět se do spekulací bylo marné. Rozum, logika a běžné představ o motivaci zde byly postavené na hlavu. Postihnout situaci nebo nabídnout možné vysvětlení mohl jen starý Zebulon, ten , tu však nyní ve skupině chyběl.
Čtvrteční noc začala podobně jako ostatní, ale její konec byl méně šťastný. Lelci v rokli vřeštěli s tak nezvyklou naléhavostí, že sporo ta lidí nedokázala zamhouřit oka; a ve tři hodiny ráno se ustrašeně rozezněly všechny navzájem propojené telefonní aparáty. Ti, kdo zvedli svá sluchátka, uslyšeli jekot šíleného hlasu: „Pomoc, ach,panebože!..." a někteří měli dojem, že po zvolání následoval tříštivý zvuk. Pak nastalo ticho. Nikdo se neodvažoval nic dělat a nikdo až do rána netušil, odkud volání pocházelo. Pak ti, kteří je slyšel zavolali všem ostatním a zjistilo se, že neodpovídají pouze Fryeovi. Pravda vyšla najevo o hodinu později, když se narychlo svolaná skupinka ozbrojených mužů vydala k Fryeovým na statek, ležící přímo v ústí rokle. Bylo to strašné, leč nikterak překvapivé. Bylo vidět další holá místa a obludné otisky, dům však zmizel. Praskl jako skořápka vejce a v rozvalinách nebylo možné nalézt nikoho živého ani mrtvého. Pouze zápach a vazký sliz. Rodina Elmera Frye pře stala v Dunwichi existovat.
NEXT>>>