VIII.
Klidnější, přesto však spirituálně palčivější fáze hrůz se mezitím temně odvíjela za zavřenými dveřmi jisté knihami obložené pracovny v Arkhamu. Podivuhodné rukopisné záznamy či deník Wilbura Whateleyho, doručené na Miskatonickou univerzitu k překladu způsobily mezi odborníky na staré i moderní jazyky velké pozdvižení; samo jejich písmo, navzdory hrubé podobnosti se silně zkomolenou arabštinou užívanou kdysi v Mezopotámii, bylo všem expertům zcela neznámé. Definitivní závěr lingvistů zněl, že text je napsán v umělém písmu vzbuzujícím dojem šifry; třebaže žádná z obvyklých metod dešifrace, ani v případě, že vycházela z analýzy na základě všech možných jazyků, k nimž se mohl pisatel textu uchýlit, neposkytovala žádné vodítko. V této otázce nebyly nijak nápomocny ani starobylé knihy přivezené z Whateleyho statku, byť byly mimořádně zajímavé a v několika případech dokonce slibovaly otevřít cestu novému a strašlivému bádání pro nemálo filozofů a vědců. (evina z nich, těžký svazek s železnou přezkou, byla sepsána v neznámém písmu - tentokrát velmi odlišném, neboť se více než čemukoli jinému podobalo sanskrtu. Stará účetní kniha se postupně dostala do rukou i dr. Armitageovi, a to jak díky jeho nezvyklému zájmu o vše týkající se Whateleyů, tak také díky jeho širokým lingvistickým znalostem a zběhlosti ve starověkých a středověkých mystických zaříkávadlech.
Armitage se domníval, že písmo může reprezentovat něco, co na esoterické úrovni užívají jisté zapovězené kulty pocházející z dávných dob, kulty, jež podědily celou řadu tradic a obřadů po čarodějích saracénského světa. Nicméně tuto otázku nepovažoval za ústřední; poněvadž by bylo zbytečné bádat nad původem symbolu, které, jak tušil, mohly být používány pouze jako šifra pro nějaký současný jazyk. Měl za to, že s ohledem na množství uvedeného textu by si pisatel jen stěží dával tu práci a užíval jiného jazyka než svého vlastního, snad s výjimkou určitých speciálních formulí a zaříkávadel. Proto také k rukopisu přistoupil s předpokladem, že drtivá většina textu je v angličtině.
Dr. Armitage z opakovaných neúspěchů svých kolegů poznal, že čelí hluboké a složité záhadě; a že snažit se o běžný přístup k jejímu řešení je zhola zbytečné. Až do konce srpna studoval obecná učení o kryptografii, využívaje bohatých zdrojů vlastní knihovny, a noc co noc se nořil do tajemství Trithemiových Poligraphia, De Furtinis Literarum Notis Giambattisty Porty, Traité de Chiffres De Vigénera, Falconerova Cryptomenysis Patefacta, pojednání Davyse a Thicknessea z osmnáctého století a tak relativně moderních autorit, jako jsou Blair, von Marten a Klúberova Kryptographik. Studium knih prokládal nořením se do rukopisu a časem došel k přesvědčení, že má co do činění s jedním z těch nejrafinovanějších a nejdůvtipnějších kryptogramu, v nichž je po vzoru násobilky uspořádáno množství oddělených seznamů korespondujících písmen a zpráva je vytvořena na základě libovolně zvolených klíčových slov známých pouze zasvěcencům. Více vodítek mu poskytovaly starší prameny a Armitage dospěl k závěru, že rukopis je šifrofáním v kódu velice dávného data, bezpochyby předávaném dlouhou řadou mystických experimentátorů. Několikrát se mu zdálo, že uzří světlo, ale pokaždé ho vrátila na zem nepředvídatelná překážka. když se však začalo blížit září, mračna se začínala protrkávat. Určitá písmena užívaná v určitých pasážích rukopisu nabývala na jasném a nezpochybnitelném významu; a vyšlo najevo, že text je vskutku psán anglicky.
Večer druhého září byla pokořena i poslední velká překážka a d< Armitage si poprvé přečetl nepřerušovaný úryvek z análů Wilbura Whateleyho. Jak se všichni domnívali, šlo opravdu o deník, sepsaný stylem, jenž jasně poukazoval na směsici okultní erudice a obecní' negramotnosti oné zvláštní bytosti, jež byla jejím autorem. Už skoro první delší pasáž, kterou Armitage rozluštil, záznam z z6. listopadu 191(, se ukázala jako mimořádně děsivá a znepokojující.
„Dnes jsem poznal Aklo pro Sabaoth [stálo v ní], což se mi nelíbilo, ncboť odpovídá kopcům a ne vzduchu. To nahoře je přede mnou dál, než by mi připadlo možné, a nejspíš nepobralo moc pozemského rozumu. Zastřelil jsem Jacka, kolii Elama Hutchinse, když mě chtěl kousnout, a Elam říká, že by mě zabil, kdyby se k tomu dostal. Myslím, že nezabil. Děda mi včera v noci předříkával formuli Dho a myslím, že jsem spatřil vnitřní město na a magnetických pólech. Dojdu na tyto póly, jakmile se země vyčistí, pokud nezaznamenám úspěch s formulí Dho-Hna, když ji použiju. Ti ze vzduchu mi při sabatu řekli, že než zemi vyčistím, uplynou léta, a myslím, že to už bude děda mrtvý, takže se budu muset mezi Yr a Nhhngr naučit všechny úhly rovin a všechny formule. Ti z venku mi pomůžou, ale nenabydou těla bez lidské krve.To nahoře vypadá, že bude mít náležitý vzhled.Trochu to vidím, když udělám voorské znamení nebo na to fouknu trochu lbn Ghaziho prášku, a podobá se jim, jako když bývají o filipojakubské noci na kopci. Ta druhá tvář se může trochu oslabit. Rád bych věděl, jak budu vypadat až se země vyčistí a nebudou na ní žádné pozemské bytosti. Ten, co přišel s Aklo Sabaoth, řekl, že možná změním podobu, protože bude třeba hod ně zapracovat na vnějším vzezření."
Rána se dr. Armitage dočkal zalit studeným potem hrůzy a posedlý bdělou koncentrací. Celou noc nespustil z rukopisu oči; seděl u stolu pod elektrickým světlem a roztřesenýma rukama otáčel stranu za stranou tak rychle, jak jen dokázal luštit šifrovaný text. Nervózně zavolal domů manželce, aby ho nečekala, a když mu ráno donesla z domova snídani, stěží pozřel jediné sousto. Celý další den jen četl, občas se však musel proti své vůli zastavit a znovu použít k četbě složitý klíč. Donesli mu oběd i večeři, ale z obojího pojedl jen pramálo. Někdy uprostřed následující noci usnul v křesle, ale brzy se probudil ze změti nočních můr skoro tak úděsných, jako byly skutečnosti a hrozby pozemskému bytí, které postupně odkrýval.
Dopoledne čtvrtého září musel přetrpět krátkou návštěvu profesora Ricea a dr. Morgana, kteří od něj odešli rozechvělí a pobledlí. V noci ulehl do postele, ale spal jen trhavě. Ve středu - dalšího dne - opět zasedl k rukopisu a začal si dělat podrobné poznámky jak z právě překládaných pasáží, tak z částí, které již přeložil. Po půlnoci si na chvíli zdříml v křesle v pracovně, ale ještě před úsvitem se už zase skláněl nad rukopisem. Někdy před polednem dalšího dne ho navštívil jeho lékař dr. Hartwell, který trval na tom, aby práce okamžitě zanechal. To odmítl; přičemž naznačil, že dočíst deník je pro něj životně důležité, a slíbil, že v pravý čas poskytne i vysvětlení Svou strašlivou práci dokončil toho večera za soumraku a vyčerpaně klesl do křesla. Manželka, která mu právě nesla večeři, ho našla na pokraji komatu; ale doktor byl ještě natolik při smyslech, aby ji prudkým výkřikem odehnal, když ji spatřil, jak očima bloudí k poznámkám, které si učinil. Ztěžka se zvedl, posbíral počmáraně papíry a všechny je zalepil do velké obálky kterou si bez meškání vložil do kapsy kabátu. Měl ještě dostatek sil, aby se dostal domů, ale očividné mu bylo třeba lékařské pomoci, takže byl okamžitě přivolán i dr. Hartwell. Když ho lékař ukládal do postele, dr. Armitage si mohl jen bez přestání mumlat: „Pro lásku boží, co ale můžeme vlastně dělat?"
Pak se prospal, ale další den strávil v částečném deliriu. Hartwellovi nic nevysvětloval, ale v okamžicích jasnozřivosti mluvil o tom, že je bezpodmínečně nutné, aby si dlouze pohovořil s Ricem a Morganem. Když upadal do blouznění, zmiňoval se o vskutku děsivých věcech, mezi něž patřily zběsilé výzvy aby se zničilo cosi v zabedněném statku, a fantasmagorické narážky na jistý plán vyhlazení celého lidského plemene a veškerého živočišného a rostlinného života z povrchu zemského jakousi strašlivou prastarou rasou bytostí z jiné dimenze. Křičel, že Země se ocitla v nebezpečí, protože ony Prapůvodní bytosti touží po jejím vyklizení a odtažení ze sluneční soustavy a materiálního vesmíru do jakési jiné úrovně či fáze bytí, z níž kdysi, před miliardami let, odpadla. Jindy se zase hlasité dožadoval obávaného Necronomiconu a Remigiovy Demonolatreie, v nichž doufal najít nějakou formuli, jež by zastavila hrozbu, kterou přivolal.
„Zastavte je, zastavte je!" volal. „Ti Whateleyovi je měli v úmyslu vpustit na zem, a to nejhorší tu pořád hrozí! Řekněte Riceovi a Morganovi, že je třeba něco udělat - tápeme v temnotě, ale já vím, jak připravit prášek... Nikdo to nekrmí od druhého srpna, kdy tady Wilbur došel své smrti, a tímto tempem..."
Ale Armitage měl navzdory svým třiasedmdesáti letům nezlom něho ducha a v noci se ze svého poblouznění vyspal, aniž by pod lehl obávané horečce. V pátek večer se probudil už s čistou hlavou, byt si střízlivě uvědomoval, že v něm hlodá strach a leží na něm strašlivá zodpovědnost. V sobotu odpoledne už se cítil na to, aby se vrátil do knihovny, a přivolal na poradu Rice a Morgana; a. po zbytek onoho dne a večera si všichni tři muži lámali hlavy nejpustějšími spekulacemi a nejzoufalejšími návrhy. V hojné míře se uchy lovali ke konzultacím podivných a děsivých knih, které vytahovali z polic a pečlivě střežených sejfů; a v horečnatém spěchu překreslovali zarážející množství náčrtů a formulí. Nebyl čas na pochyby. Všichni tři viděli tělo Wilbura Whateleyho, jak leží na podlaze čítárny přímo v jejich budově, načež se už nikdo z nich nemohl ani v nejmenším oklamávat, že deník je výplodem třeštění šílenče.
Různili se v názorech, zda mají uvědomit Massachusettskou stán ní policii, ale nakonec zvítězilo mínění proti. Přišli do styku s věcmi, kterým by nikdo nevěřil, kdo neviděl názornou ukázku, nikdy neuvěřil, jak se koneckonců ukázalo i v průběhu jistého dalšího vyšetřování. Pozdě v noci se skupinka rozešla, aniž by se usnesla na jedno značném postupu, ale Armitage celou neděli strávil porovnáváním formulí a mícháním chemikálií získaných z univerzitní laboratoře. Čím více uvažoval nad oním pekelným deníkem, tím více se klonil k názoru, že žádný materiální činitel nedokáže zapudit bytost, kterou po sobě zanechal Wilbur Whateley - hrozivou bytost, která se měla bez jeho vědomí přiřítit během několika hodin a stát se nezapomenutelnou hrůzou z Dunwiche.
pondělí pro dr. Armitage znamenalo jen opakování neděle, neboť úkol, na němž pracoval, vyžadoval obrovské množství výzkumu a experimentů. Další analýza obludného deníku způsobila několik změn postupu, přičemž bylo zřejmé, že i na konci bude nutné počítat se značnou nejistotou. V úterý Armitage dospěl k vypracování definitivní strategie a věřil, že do týdne se pokusí zavítat i do Dunwiche. Ve středu ho čekal obrovský šok. V zapadlém koutku Arkham Advetiseru byla skryta bodrá noticka od Associated Pressu, v níž se líčilo, jakou kapitální nestvůru vyvolala v Dunwichi pašovaná whisky. Otřesený Armitage dokázal jen zatelefonovat Riceovi s Morganem. Debatovali hluboko do noci a další den pro ně všechny znamenal jen kolotoč příprav. Armitage věděl, že přijde do styku se strašlivými silami, ale bylo mu jasné, že nemůže jinak, má-li odvrátit hlubší a zhoubnější následky nezodpovědného obcování s těmito silami, jehož se před ním dopustili už jiní.
IX.
V pátek ráno se Armitage, Rice a Morgan vydali automobilem do Dunwiche, kam dorazili přibližně v jednu odpoledne. Bylo příjemné počasí, ale i v té nejjasnější sluneční záři jako by se nad podivně oblými kopci a hlubokými stinnými roklemi tohoto těžce zkoušeného kraje vznášel jakýsi tichý děs a předtucha. Tu a tam proti obloze zahlédli na vrcholcích kopců vysoké kamenné kruhy Z atmosféry zamlklé hrůzy panující v Osbornově koloniálu poznali, že došlo k něčemu otřesnému, a brzy se dozvěděli o likvidaci hospodářství a rodiny Elmera Frye. Celé odpoledne pak projížděli Dunwichem a dotazovali se starousedlíků na podrobnosti celého incidentu, načež si sami s rostoucími obavami prohlédli ponuré rozvaliny Fryeova statku s posledními zbytky vazkého slizu, bezbožné stopy na dvoře, poraněný dobytek Setha Bishopa a několik rozlehlých míst poničené vegetace. pásy vinoucí se nahoru a dolil po Strážném kopci připadly Armitageovi skoro kataklyzmaticky významné a dlouho pak zíral i na neblahý kamenný oltář na vrcholu.
Nakonec se návštěvníci, informovaní o příjezdu jednotky Státní policie, která sem dorazila z Aylesbury po prvních telefonních hlášeních tragédie postihnuvší Fryeovi, rozhodli, že strážníky vyhledají, a pokud to bude možné, porovnají si s nimi záznamy. To se však snáze vymyslelo, než uskutečnilo; po skupině policistů nebylo nikde ani stopy. Bylo jich v automobilu pět, ale vůz teď jen opuštěni stál v blízkostí trosek na dvoře statku. Starousedlíci, kteří do jednoho s policisty mluvili, se zpočátku zdáli stejně zaražení jako Armitage a jeho společníci. Pak ale cosi napadlo starého Sama Hutchinse, jenž zbledl, strčil do Freda Farra a ukázal na smrdutou, hlubokou rokli zející opodál.
„Bože," zalapal po dechu„,říkám jim, aby do té rokle nelezli, ani kdy by mě nenapadlo, že by to někdo udělal, když jsou tadyk ty stopy, ten smrad a tam dole ve tmě uprostřed dne vřeští ti lelci..."
Místními lidmi i návštěvníky prochvěl chladný děs a všechny uši se napnuly v jakémsi instinktivním, nevědomém naslouchání. Armitage, jenž se nyní skutečně setkal s dunwichskou hrůzou a její obludnou aktivitou, se zachvěl zodpovědností, kterou pocítil na svých bedrech. Brzy přijde noc a právě v noci se tato gigantická nestvůrnost vydává na svou nekalou cestu. Negotium perambulans in tenebris Starý knihovník si v duchu přeříkal formule, kterým se naučil, a sevřel papír se zbytkem, který si do paměti neuložil. Přesvědčil se, že elektrická svítilna v pořádku funguje. Rice, stojící vedle něho vytáhl z kufříku kovový rozprašovač používaný proti hmyzu,zatímco Morgan vyňal z pouzdra loveckou pušku, na niž se spoléhal i navzdory varování svých kolegů, že jim nepomůže žádná materiální zbraň.
Poté, co si přečetl ohavný deník, Armitage si bolestně uvědomoval, jaké zjevení muže očekávat; děs místního obyvatelstva však už nechtěl stupňovat žádnými zmínkami či narážkami. Doufal, že hrůzu přemohou, aniž by se něco o povaze uprchlé bytosti měl dozvědět i okolní svět. Jakmile začaly houstnout stíny místní se začali trousit domů, neboť se chtěli na noc zabarikádovat, a to i navzdory jasným důkazům, že žádné lidské zámky a závory nemohou odolal l síle, jež si usmyslí a ohne stromy a zničí domy. Nad záměrem návštěvníků držet stráž v rozvalinách Fryeova statku u rokle jen nevěřícně kroutili hlavou; a jakmile odešli, ani neočekávali, že se s nimi ještě někdy shledají.
V noci se z podzemí ozývalo dunění a letci hrozivě kníkali.Vitr foukající z Údolí chladného pramene občas prosytil těžký noční vzduch závanem nesnesitelného puchu; puchu, který všichni tři muži na hlídce ucítili už tehdy když se skláněli naď umírajícím tvorem který patnáct a půl roku předstíral, že je lidskou bytostí. Oč kávaná hrůza se však nezjevila. Ať už přebývalo na dně rokle cokoliv, dávalo si to na čas, a Armitage upozornil své druhy, že pokoušet se o útok ve tmě by se rovnalo sebevraždě.
Ráno bylo kalné a noční zvuky ustaly. Za rozednění bylo šedivé a ponuře, občas krátce zapršelo; a za kopci na severozápadě jako by se hromadila stále těžší mračna. Hosté z Arkhamu nerozhodně přemýšleli, co podniknout. Skryli se před houstnoucím deštěm pod střechou jedné z mála nezničených budov na Fryeově statku a dohadovali se, zda bude lepší počkat, nebo se chopit iniciativy a jít pátrat po bezejmenném, obludném tvorovi přímo do rokle. Z nebes se spustil prudký liják a ze vzdáleného obzoru se ozývalo tlumené hromobití. Vzduchem prokmitávaly pavučiny blesků, pak rozeklaný blesk uhodil nedaleko od nich, jako by se zabořil přímo do proklaté rokle. Obloha náhle potemněla; pozorovatelé však doufali, že bouřka nepotrvá dlouho a bude ji následovat jasné počasí.
Uplynulo něco přes hodinu a byla stále příšerná tma, když se ze silnice ozvala zmatená směsice hlasů. Za okamžik už se dívali, jak k nim s křikem a dokonce s hysterickým nářkem přibíhá vyděšená skupinka asi tuctu mužů. Kdosi y jejím čele začal mezi vzlyky cosi drmolit a arkhamští vědci se strašlivě lekli, když tato slova nabyla souvislejší podoby.
„Ach, pane bože, pane bože," naříkal hlas. „Zas je to venku, a teď už i za dne! je to venku - zrovna ted', pohybuje se to venku a jenom pámbů ví, kdy nás to všecky dostane!"
Muž začal lapat po dechu, ale ve vysvětlování pokračoval jeho druh.
„Ani né před hodinou tadyk Zeb Whateley slyšel, jak zvoní telefón; byla to pani Coreyová, Georgeova manželka, která bydlí tam dole u křižovatky. Řiká, že Luther, ten kluk, co si ho najali, zrovna hnal krávy domů potom, co udeřil ten velkej blesk, když uviděl, jak se y ústí rokle - na druhý straně vodsad' - vohejbaj stromy a ucítil ten samej vodpornej puch, kterej cítil i y pondělí ráno, když našel ty velikánský stopy. A pani Coreyová řiká, jak říkal, že slyšel takový šplouchavý, svištivý zvuky, jiný, než by bylo slyšet, když vohnete stromy a keře a najednou ty stromy u cesty cosi smetlo na stranu a y bahnil to začalo hrozně dusat a šplouchat. Ale říkám, van ten Luther vůbec nic neviděl, jen to, jak se vohejbaj ty stromy a křoví.
Pak vo kus dál, kde se stáčí pod cestu Bishopův potok, slyšel, jak strašně vrzá a skřípá lávka, a řiká, že slyšel, jako by užuž mělo začít praskat dřevo. A celou tu dobu nic neviděl, jenom, jak se vohejbaj ty stromy a křoví. A když se ten svištivej zvuk teda vzdálil - po cestě směrem ke statku toho čaroděje Whateleyho a ke Strážnýma kopci -, Luther sebral vodvahu zajít k místu, kde ty zvuky uslyšel poprvé, a podívat se na zem. Všude bylo bahno a voda a nebe byla zamračený a bouřka rychle smazávala všecky stopy kolem dokola ale na začátku rokle, kde se pohnuly ty stromy, zůstávalo pár těch strašnejch šlápot, velkejch jak víka vod sudů, co viděl v pondělí." V tuto chvíli mu do řeči skočil první rozrušený muž.
„Ale to nic nervi - to byl jenom začátek. Tadyk Zeb vobvolával lidi a všichni už poslouchali, když se vozvalo volání od Setha Bishopa Jeho hospodyně Sally byla celá bez sebe - zrovna spatřila, jak se vedle cesty vohejbaj stromy, a říkala, že slyšela takovej jakoby břečkovitej zvuk, jako by jim k baráku mířil funící a dupající slon. Pak najednou začala jančit vo votřesným smradu a říkala, jak ječí její syn Cha'ncey, že prej se to podobá tomu smradu, co bylo cítit v pondělí u trosek Whateleyovic statku. A pes štěkal a kňučel jak blázen .
Pak strašlivě zařvala a říkala, že spadla kolna u cesty, jako by se přes ni přehnala bouřka, akorát že na něco takovýho nefoukalo dost silně. Všickni poslouchali a bylo slyšet, jak všude možně doma lidi lapaj po dechu. Pak najednou Sally zas zakřičela a řekla, že se svalil přední plaňkovej plot, i když nebylo vidět, co ho jako shodilo. Pak všichni po drátě slyšeli, jak řvou i Cha'ncey a Seth Bishop a Sally ječela, že do baráku narazilo cosi mohutnýho - žádnej blesk ani nic takovýho, ale cosi těžkýho, co pořád dokola naráželo na přední zeď, i když jste voknama vůbec nic neviděli. A pak... a pak..."
Na všech tvářích se zvýraznily vrásky vyvolané hrůzou; a otřesený Armitage v sobě jen stěží našel dostatek odvahy, aby muže ponoukl k pokračování.
„A pak... Sally vykřikla: ,Pomoc, boří se barák`... a po drátě bylo slyšet strašlivý praštění a votřesný ječení... stejně, jako když to zbořilo statek Elmera Frye, akorát horší..."
Muž se odmlčel a navázal na něho další mluvčí.
„To je všecko - po tom v telefonu nebylo slyšet už nic, žádnej zvuk, žádný mluvení. Jenom ticho. My, co jsme to slyšeli, jsme vytáhli svoje fordky a povozy a u Coreyů jsme si domluvili sraz všech schopnejch chlapů, a ted' jdem sem, abyste nám řekli, co si myslíte, že by bylo nejlepší udělat. I když si stejně myslím, že nás pámbů trestá za naše nepravosti, a s tím už žádnej smrtelník nic nenadělá."
Armitage pochopil, že nastal čas pro rozhodný čin, a k váhající skupince vyděšených venkovanů promluvil rozhodnými slovy. „Musíme se za tím vydat, chlapi." Snažil se, aby jeho hlas zněl co možná nejklidněji. "Myslím, že máme šanci ten přízrak zlikvidovat. Všichni víte, že Whateleyovi byli čarodějové - a tohle je výsledek čarodějnictví a je třeba to čarodějnými silami taky porazit. Viděl jsem deník Wilbura Whateleyho a přečetl jsem si několik těch divných knih, ve kterých si čítával; a myslím si, že znám správné zaříkávadlo, které je potřeba vyslovit, aby ta věc zmizela. Samozřejmě že si nemůžete být nikdy jistí, ale vždycky to můžete zkusit. Je to neviditelné - věděl jsem, že to bude -, ale v tomto dalekonosném rozstřikovači máme prášek, který by to mohl na chvilku zviditelnit. Pak ho vyzkoušíme. Je strašné, že něco takového existuje, ale ještě to není tak hrozné jako pohroma, která by zachvátila svět, kdyby Wilbur žil o trochu déle. Nikdy> se nedozvíte, čeho byl svět ušetřen. Ted'se musíme postavit jen tomuto; nedokáže se to množit. Může to však napáchat spoustu škody a musíme toho tedy obec rozhodně zbavit.
Musíme za tím jít - a nejlepší bude, když zajdeme na místo, které ted' bylo zničeno. Někdo se postavte do čela - neznám dost dobře vaše místní cesty ale tuším, že tady někde vede přes pole zkratka. Co říkáte?"
Muži chvilku přešlapovali na místě a pak se slabým hlasem ozval Earl Sawyer a špinavým prstem ukázal do stále slábnoucího deště. „Řek bych, že k Sethu Bishopovi se nejrychlejc dostanete, když přejdete tadyk tu louku dole, v nejmělčím místě se přebrodíte přes potok, vyšplháte po Carrierově louce a pak lesem za ní. Vyjdete na horní cestě, co by kamenem dohodil vod Setha - trochu za statkem." Armitage, spolu s Ricem a Morganem, se vydal udaným směrem; a většina starousedlíků se loudavě vydala za nimi. Obloha se projasňovala a bylo zřejmé, že bouřka je na ústupu. když se Armitage nevědomky pustil špatnou cestou, na omyl ho upozornil Joe Osborn, který k němu došel a ukázal mu správnou trasu. Mezi muži sílila odvaha a sebevědomí, byť soumrak zaplavující neuvěřitelně srázný zalesněný kopec před nimi, který se rozkládal před cílem jejich zkratky a mezi jehož pohádkově starými stromy museli šplhat jako po žebříku, podroboval tyto vlastnosti těžké zkoušce.
Za nějakou dobu se dostali na blátivou cestu, kterou už ozařovaly• první paprsky slunce. Nacházeli se nedaleko za statkem Setha Bishopa a sehnuté stromy a ohavně nezaměnitelné otisky dokazovaly co tudy nedávno prošlo. Prohlídce zbořeniště za zatáčkou věnovali jen několik krátkých minut. Zopakovala se tu historie rodiny Fryeů a v žádné ze sesutých skořepin Bishopova bývalého domu a stodoly se nenašel nikdo mrtvý či živý. Nikomu se nechtělo prodlévat v zápachu a vazkém slizu a všichni se instinktivně otočili k řadě strašlivých šlápot vedoucích k troskám Whateleyova statku a svahům Strážného kopce korunovaného oltářním kamenem.
Když muži míjeli obydlí Wilbura Whateleyho, viditelně se třásli a opět jako by se s jejich nadšením smísila váhavost. Jít v patách bytosti zvíci chalupy, sice neviditelné, ale vykazující zákeřnou zlovůli démona, nebylo nic snadného, Na úpatí Strážného kopce otisky opustily cestu a široký pás čerstvě ohnuté a podupané vegetace značil předchozí sestup a výstup netvora na vrchol.
Armitage vytáhl kapesní dalekohled pomalé přibližovací schopnosti a prohlédl si strmou zelenou stráň. Poté aparát podal Morganovi, který viděl přece jen lépe. Po krátkém upřeném pozorování Morgan ostře vykřikl, předal dalekohled Earlu Sawyerovi a prstem ukázal na jedno místo na svahu. Sawyer, nemotorný jako většina lidí neuvyklá zacházení s optickými přístroji, s dalekohledem chvíli zápasil; nakonec se mu však s Armitageovou pomocí podařilo zaostřit. V tom okamžiku se mu však z hrdla vydral výkřik, který byl mnohem méně umírněný než výkřik Morganův.
„Bože na nebesích, hýbal se tam tráva a křoví! Jde to nahoru - pomalu - plazí se to - míří to zrovinka na vrchol, bůhví vlastně proč!" Pak skupinku pronásledovatelů zasáhl zárodek paniky. Jedna věc bylo honit bezejmenného tvora, něco zcela jiného bylo ho najít. Zaříkávadla mohla pomoci - ale co když třeba ne? Muži se začali Armitage ptát, co vlastně o bytosti ví, ale žádná odpověd' je nedokázala uspokojit. Všichni cítili, že jsou velice blízko zcela nepřijatelné a vší zdravé zkušenosti lidstva se vymykající formě přírody a existence. X. Nakonec trojice mužů z Arkhamu - starý bělovousý dr. Armitage, podsaditý prošedivělý profesor Rice a hubený, nepříliš starý dr. Morgan - na kopec vystoupila sama. Po dlouhém trpělivém vysvětlování ostření a používání dalekohledu nechali aparát vyděšeným mužům, kteří zůstali stát na silnici; ti si přístroj podávali a bedlivě je při jejich cestě vzhůru sledovali. Výstup nebyl vůbec snadný a kolegové museli Armitageovi nejednou pomoci. Vysoko nad plahočící se trojicí se tetelilo rozsáhlé místo značící šnečí postup pekelného stvoření. Pak bylo vidět, že pronásledovatelé svou kořist dohánějí.
Dalekohled zrovna držel Curtis Whateley - z neskomírající větve rodu -, když se arkhamská skupinka prudce odklonila ze svého směru. Muž ostatním přihlížejícím řekl, že arkhamští se očividně snaží dojít k vedlejšímu vrcholu, který shlíží na podupaný pás dosti daleko před místem, kde se nyní ohýbaly křoviny. Tak tomu nakonec i bylo; a skupinka byla zahlédnuta, jak vystupuje na nevysoký vrch jen krátce poté, co ho minula neviditelná stvůra.
Pak Wesley Corey, jenž převzal dalekohled, vykřikl, že Armitage připravuje rozprašovač, který mu přidržoval Rice, a že se určitě bude něco dít. Skupinou mužů proběhlo neklidné zachvění, neboli si uvědomili, že rozprašovač má způsobit, že neznámá hrůza přijde na okamžik o svou neviditelnost. Dva či tři muži zavřeli oči, ale Curtis Whateley jen chňapl po dalekohledu a upřeně zíral vzhůru. Viděl, že Rice má z vhodného stanoviště nad a za přízrakem k rozptýlení silného prášku vynikající příležitost a může dosáhnout úžasného účinku.
Jeho společníci bez dalekohledu spatřili u vrcholu kopce jen chvilkový výbuch šedého mračna, mračna velikostí průměrně velkého domu. Curtis, který aparát právě držel, ho s pronikavým zavřeštěním upustil do bláta cesty, v němž až po kotníky stáli. Zapotácel se, a kdyby ho nezachytili a nepodrželi dva nebo tři sousedé, byl by se skácel k zemi. Vydal ze sebe jen zpola slyšitelné zaúpění.
„Ach, ach, bože na nebesích... ta... to..."
Sneslo se na něho hotové peklo otázek a pouze Henryho Wheelera napadlo, aby vytáhl odhozený dalekohled a očistil ho od bahna. Curtis nebyl schopen žádné souvislé výpovědi a nad jeho síly takřka byly i sporadické několikaslovné reakce.
„Větší než stodola... celý to je ze svíjejících se provazců... takovej patvar podobnej slepičímu vejci většímu než co jinýho, s desítkama nohou podobnejch ohromnejm bečkám, který se přivíraj, když to kráčí... nemá to žádnou pevnou podobu - je to jak sulc, jako byste do sebe naňahňali několik živejch šňůr... všude to má veliký vypouklý voči... po stranách tomu trčí deset nebo dvacet rypáků nebo chobotů velkejch jak roury vod kamen, a všecky sebou komíhaj, votvíraj se a zavíraj... je to celý šedý, s takovýma modrýma nebo fialovýma proužkama... a panebože - půlka toho vobličeje nahoře!..."
Tato poslední vzpomínka, ať už s ní souviselo cokoliv, byla na ubohého Curtise příliš; než ze sebe stačil vydat víc, dočista se zhroutil. Fred Farr a Will Hutchins ho odnesli k silnici a položili ho do mokré trávy. Henry Wheeler třesoucíma rukama zamířil očištěný dalekohled na kopec, aby se podíval, co se mu zjeví. Objektivem rozeznával tři titěrné postavičky, které zjevně uháněly k vrcholu, tak rychle, jak jim to strmý sráz dovoloval. Viděl jen je - nic víc. Pak všichni zaslechli nezvyklé zvuky linoucí se z hluboké rokle vzadu a dokonce i z houštin Strážného kopce. To kníkalo nekonečné množství lelků. V jejich vřeštivém burácení jako by se zračil stín napjatého a zlovolného očekávání.
Dalekohled si poté vzal Earl Sawyer a nahlásil, že vidí tři postavy; které stojí na nejvyšším hřebenu, ve stejné výšce, jako je oltářní kámen, nicméně dosti daleko od něj. Říkal, že jedna postava zjevně zvedá v pravidelném rytmu ruce nad hlavu; a jakmile se Sawyer o této okolnosti zmínil, hloučku vesničanů se zdálo, že z dálky zaslechli slabý, částečně melodický zvuk, jako by gesta doprovázelo hlasité zaříkávání. Podivná postava na vzdáleném vrchu vynikala nekonečnou pitvorností a působivostí, ale žádný z pozorovatelů se nyní nedokázal soustředit na estetické vnímání. „Řek bych, že pronáší to kouzlo," zašeptal Wheeler, když opět hmátl po dalekohledu. Lelci divoce vřeštěli v pozoruhodně nepravidelném rytmu, který se v ničem neshodoval s právě probíhajícím obřadem.
Najednou se zdálo, že slábne intenzita slunečního svitu, aniž by se však po obloze začal šířit nějaký mrak. Šlo o velmi zvláštní fenomén a všichni přítomní si ho byli zřetelně vědomi. Pod zemí se ozývaly první náznaky rachotu, jenž se nezvykle mísil s odpovídajícím duněním zřetelně pocházejícím z nebes. Vysoko na obloze se zablesklo a překvapená skupinka se marně rozhlížela po signálech blížící se bouře. Zaříkávání hostů z Arkhamu bylo již nezpochybnitelné a Wheeler dalekohledem sledoval, jak všichni tři pozvedají paže v rytmickém zaklínání. Z jednoho vzdáleného hospodářství se ozvalo divoké psí štěkání.
Změna v charakteru denního světla se prohlubovala a muži se užasle rozhlíželi po obzoru. Nad dunícími kopci se stahovala nafialovělá temnota rodící se pouze z děsivého houstnutí nebeské modři. Pak opět udeřil blesk, poněkud jasnější než prve, a skupince se zdálo, že v okolí oltářního kamene na dalekém vrcholu kopce v jeho záři spatřili jakýsi mlžný opar. Nikdo se však v dané chvíli nedíval dalekohledem. Lelci pokračovali ve svém nepravidelném kolísavém povyku a dunwichští se nervózně připravovali na příchod jakési nezvažitelné hrozby, jejíž tlak byl cítit v ovzduší.
Bez varování se pak ozvaly hluboké, chrčivé, hrdelní zvuky, které z paměti strachy uhranuté skupinky, která je slyšela, nikdy jen tak nevymizí. Nepocházely z žádných lidských hlasivek, neboť lidské orgány nedokáží vydat žádné podobné akustické zvrácenosti. Spíš by se mohlo říci, že vzešly ze samého pekla, pakliže by jejich zdrojem nebyl tak jednoznačně oltářní kámen na vrcholu kopce. Je takřka nepatřičné nazývat je zvuky, poněvadž drtivá většina jejich děsivého, podprahového basového tónu promlouvala k temným sférám vědomí a hrůzy, mnohem jemnějším, než je lidské ucho; avšak nelze jinak, protože formou se nezpochybnitelně, byť matně blížily zpola artikulovaným slovům. Byly hlasité - hlasité jako dunění a hřmění, na jejichž pozadí se ozývaly -, nevycházely však z žádného viditelného hrdla. A protože obrazotvornost mohla nabídnout představu zdroje stojícího mimo svět živoucích bytostí, choulící se skupina mužů na úpatí kopce se k sobě přimkla ještě více a škubala sebou, jako by každou chvíli očekávala ránu.
„Ygnaiih... ygnaiih... thflthkh'ngha... Yog-Sothoth..." ozýval se z prostoru kolem děsivý chrapot. „Y'bthnk... héhye - ngrkdflh..." Zdálo se, že řečový impuls na tomto místě ustal, jako by docházelo k jakémusi strašlivému psychickému souboji. Henry Wheeler napínal zrak v dalekohledu, ale viděl pouze siluety tří pitvorných postav na vrcholu, které společně zběsile gestikulovaly rukama v poslední fází svého zaříkávání. Z jakých černých studní styxského strachu či cítění, z jakých neprobádaných zálivů mimokosmického vědomí či temné, dlouho tajené tradice vycházel tento stěží artikulovaný hřmotný skřekot? Zvuky okamžitě začaly nabývat na nové intenzitě a jasnosti, zatímco se prohlubovala jejich absolutní a dokonalá zběsilost.
»Eh-y-ya-ya-yahaah - eýayayaaaa... ngháaaaa... ngháaaa... hý_ uh... hýuh... POMOC! POMOC!... oghr - oghr - oghr- OTČE! OTČE! YOG-SOTHOTH!..."
Ale to bylo všechno. Pobledlá skupinka na silnici, stále ohromená nezpochybnitelně anglickými slovy, která se dunivě a hřmotně rozléhala ze zoufalé prázdnoty vedle úděsného oltářního kamene, už více slyšet neměla. Místo toho muži prudce vyskočili při strašné ráně, která jako by rozervala útroby pohoří; při ohlušujícím, kataklyzmatickém třesku, jehož zdroj, ať už byl uvnitř země či na obloze, nedokázal lokalizovat žádný jeho svědek. Z nafialovělého zenitu se svezl k oltářnímu kameni jediný blesk a z kopce se do okolní krajiny rozlila ohromná přílivová vlna neviditelného tlaku a nepopsatelného puchu. Stromy, trávu a křoviny rázem zasáhla běsnící smršť; a vyděšený zástup vesničanů na úpatí kopce, omámený smrtonosným zápachem, v němž se takřka udusil, se jen taktak udržel na nohou. V dálce vyli psi, zelená tráva a listí pohasly do prapodivné, bledé žlutošedé barvy a po polích a v lese se rozesela těla mrtvých lelků.
NEXT>>>
Klidnější, přesto však spirituálně palčivější fáze hrůz se mezitím temně odvíjela za zavřenými dveřmi jisté knihami obložené pracovny v Arkhamu. Podivuhodné rukopisné záznamy či deník Wilbura Whateleyho, doručené na Miskatonickou univerzitu k překladu způsobily mezi odborníky na staré i moderní jazyky velké pozdvižení; samo jejich písmo, navzdory hrubé podobnosti se silně zkomolenou arabštinou užívanou kdysi v Mezopotámii, bylo všem expertům zcela neznámé. Definitivní závěr lingvistů zněl, že text je napsán v umělém písmu vzbuzujícím dojem šifry; třebaže žádná z obvyklých metod dešifrace, ani v případě, že vycházela z analýzy na základě všech možných jazyků, k nimž se mohl pisatel textu uchýlit, neposkytovala žádné vodítko. V této otázce nebyly nijak nápomocny ani starobylé knihy přivezené z Whateleyho statku, byť byly mimořádně zajímavé a v několika případech dokonce slibovaly otevřít cestu novému a strašlivému bádání pro nemálo filozofů a vědců. (evina z nich, těžký svazek s železnou přezkou, byla sepsána v neznámém písmu - tentokrát velmi odlišném, neboť se více než čemukoli jinému podobalo sanskrtu. Stará účetní kniha se postupně dostala do rukou i dr. Armitageovi, a to jak díky jeho nezvyklému zájmu o vše týkající se Whateleyů, tak také díky jeho širokým lingvistickým znalostem a zběhlosti ve starověkých a středověkých mystických zaříkávadlech.
Armitage se domníval, že písmo může reprezentovat něco, co na esoterické úrovni užívají jisté zapovězené kulty pocházející z dávných dob, kulty, jež podědily celou řadu tradic a obřadů po čarodějích saracénského světa. Nicméně tuto otázku nepovažoval za ústřední; poněvadž by bylo zbytečné bádat nad původem symbolu, které, jak tušil, mohly být používány pouze jako šifra pro nějaký současný jazyk. Měl za to, že s ohledem na množství uvedeného textu by si pisatel jen stěží dával tu práci a užíval jiného jazyka než svého vlastního, snad s výjimkou určitých speciálních formulí a zaříkávadel. Proto také k rukopisu přistoupil s předpokladem, že drtivá většina textu je v angličtině.
Dr. Armitage z opakovaných neúspěchů svých kolegů poznal, že čelí hluboké a složité záhadě; a že snažit se o běžný přístup k jejímu řešení je zhola zbytečné. Až do konce srpna studoval obecná učení o kryptografii, využívaje bohatých zdrojů vlastní knihovny, a noc co noc se nořil do tajemství Trithemiových Poligraphia, De Furtinis Literarum Notis Giambattisty Porty, Traité de Chiffres De Vigénera, Falconerova Cryptomenysis Patefacta, pojednání Davyse a Thicknessea z osmnáctého století a tak relativně moderních autorit, jako jsou Blair, von Marten a Klúberova Kryptographik. Studium knih prokládal nořením se do rukopisu a časem došel k přesvědčení, že má co do činění s jedním z těch nejrafinovanějších a nejdůvtipnějších kryptogramu, v nichž je po vzoru násobilky uspořádáno množství oddělených seznamů korespondujících písmen a zpráva je vytvořena na základě libovolně zvolených klíčových slov známých pouze zasvěcencům. Více vodítek mu poskytovaly starší prameny a Armitage dospěl k závěru, že rukopis je šifrofáním v kódu velice dávného data, bezpochyby předávaném dlouhou řadou mystických experimentátorů. Několikrát se mu zdálo, že uzří světlo, ale pokaždé ho vrátila na zem nepředvídatelná překážka. když se však začalo blížit září, mračna se začínala protrkávat. Určitá písmena užívaná v určitých pasážích rukopisu nabývala na jasném a nezpochybnitelném významu; a vyšlo najevo, že text je vskutku psán anglicky.
Večer druhého září byla pokořena i poslední velká překážka a d< Armitage si poprvé přečetl nepřerušovaný úryvek z análů Wilbura Whateleyho. Jak se všichni domnívali, šlo opravdu o deník, sepsaný stylem, jenž jasně poukazoval na směsici okultní erudice a obecní' negramotnosti oné zvláštní bytosti, jež byla jejím autorem. Už skoro první delší pasáž, kterou Armitage rozluštil, záznam z z6. listopadu 191(, se ukázala jako mimořádně děsivá a znepokojující.
„Dnes jsem poznal Aklo pro Sabaoth [stálo v ní], což se mi nelíbilo, ncboť odpovídá kopcům a ne vzduchu. To nahoře je přede mnou dál, než by mi připadlo možné, a nejspíš nepobralo moc pozemského rozumu. Zastřelil jsem Jacka, kolii Elama Hutchinse, když mě chtěl kousnout, a Elam říká, že by mě zabil, kdyby se k tomu dostal. Myslím, že nezabil. Děda mi včera v noci předříkával formuli Dho a myslím, že jsem spatřil vnitřní město na a magnetických pólech. Dojdu na tyto póly, jakmile se země vyčistí, pokud nezaznamenám úspěch s formulí Dho-Hna, když ji použiju. Ti ze vzduchu mi při sabatu řekli, že než zemi vyčistím, uplynou léta, a myslím, že to už bude děda mrtvý, takže se budu muset mezi Yr a Nhhngr naučit všechny úhly rovin a všechny formule. Ti z venku mi pomůžou, ale nenabydou těla bez lidské krve.To nahoře vypadá, že bude mít náležitý vzhled.Trochu to vidím, když udělám voorské znamení nebo na to fouknu trochu lbn Ghaziho prášku, a podobá se jim, jako když bývají o filipojakubské noci na kopci. Ta druhá tvář se může trochu oslabit. Rád bych věděl, jak budu vypadat až se země vyčistí a nebudou na ní žádné pozemské bytosti. Ten, co přišel s Aklo Sabaoth, řekl, že možná změním podobu, protože bude třeba hod ně zapracovat na vnějším vzezření."
Rána se dr. Armitage dočkal zalit studeným potem hrůzy a posedlý bdělou koncentrací. Celou noc nespustil z rukopisu oči; seděl u stolu pod elektrickým světlem a roztřesenýma rukama otáčel stranu za stranou tak rychle, jak jen dokázal luštit šifrovaný text. Nervózně zavolal domů manželce, aby ho nečekala, a když mu ráno donesla z domova snídani, stěží pozřel jediné sousto. Celý další den jen četl, občas se však musel proti své vůli zastavit a znovu použít k četbě složitý klíč. Donesli mu oběd i večeři, ale z obojího pojedl jen pramálo. Někdy uprostřed následující noci usnul v křesle, ale brzy se probudil ze změti nočních můr skoro tak úděsných, jako byly skutečnosti a hrozby pozemskému bytí, které postupně odkrýval.
Dopoledne čtvrtého září musel přetrpět krátkou návštěvu profesora Ricea a dr. Morgana, kteří od něj odešli rozechvělí a pobledlí. V noci ulehl do postele, ale spal jen trhavě. Ve středu - dalšího dne - opět zasedl k rukopisu a začal si dělat podrobné poznámky jak z právě překládaných pasáží, tak z částí, které již přeložil. Po půlnoci si na chvíli zdříml v křesle v pracovně, ale ještě před úsvitem se už zase skláněl nad rukopisem. Někdy před polednem dalšího dne ho navštívil jeho lékař dr. Hartwell, který trval na tom, aby práce okamžitě zanechal. To odmítl; přičemž naznačil, že dočíst deník je pro něj životně důležité, a slíbil, že v pravý čas poskytne i vysvětlení Svou strašlivou práci dokončil toho večera za soumraku a vyčerpaně klesl do křesla. Manželka, která mu právě nesla večeři, ho našla na pokraji komatu; ale doktor byl ještě natolik při smyslech, aby ji prudkým výkřikem odehnal, když ji spatřil, jak očima bloudí k poznámkám, které si učinil. Ztěžka se zvedl, posbíral počmáraně papíry a všechny je zalepil do velké obálky kterou si bez meškání vložil do kapsy kabátu. Měl ještě dostatek sil, aby se dostal domů, ale očividné mu bylo třeba lékařské pomoci, takže byl okamžitě přivolán i dr. Hartwell. Když ho lékař ukládal do postele, dr. Armitage si mohl jen bez přestání mumlat: „Pro lásku boží, co ale můžeme vlastně dělat?"
Pak se prospal, ale další den strávil v částečném deliriu. Hartwellovi nic nevysvětloval, ale v okamžicích jasnozřivosti mluvil o tom, že je bezpodmínečně nutné, aby si dlouze pohovořil s Ricem a Morganem. Když upadal do blouznění, zmiňoval se o vskutku děsivých věcech, mezi něž patřily zběsilé výzvy aby se zničilo cosi v zabedněném statku, a fantasmagorické narážky na jistý plán vyhlazení celého lidského plemene a veškerého živočišného a rostlinného života z povrchu zemského jakousi strašlivou prastarou rasou bytostí z jiné dimenze. Křičel, že Země se ocitla v nebezpečí, protože ony Prapůvodní bytosti touží po jejím vyklizení a odtažení ze sluneční soustavy a materiálního vesmíru do jakési jiné úrovně či fáze bytí, z níž kdysi, před miliardami let, odpadla. Jindy se zase hlasité dožadoval obávaného Necronomiconu a Remigiovy Demonolatreie, v nichž doufal najít nějakou formuli, jež by zastavila hrozbu, kterou přivolal.
„Zastavte je, zastavte je!" volal. „Ti Whateleyovi je měli v úmyslu vpustit na zem, a to nejhorší tu pořád hrozí! Řekněte Riceovi a Morganovi, že je třeba něco udělat - tápeme v temnotě, ale já vím, jak připravit prášek... Nikdo to nekrmí od druhého srpna, kdy tady Wilbur došel své smrti, a tímto tempem..."
Ale Armitage měl navzdory svým třiasedmdesáti letům nezlom něho ducha a v noci se ze svého poblouznění vyspal, aniž by pod lehl obávané horečce. V pátek večer se probudil už s čistou hlavou, byt si střízlivě uvědomoval, že v něm hlodá strach a leží na něm strašlivá zodpovědnost. V sobotu odpoledne už se cítil na to, aby se vrátil do knihovny, a přivolal na poradu Rice a Morgana; a. po zbytek onoho dne a večera si všichni tři muži lámali hlavy nejpustějšími spekulacemi a nejzoufalejšími návrhy. V hojné míře se uchy lovali ke konzultacím podivných a děsivých knih, které vytahovali z polic a pečlivě střežených sejfů; a v horečnatém spěchu překreslovali zarážející množství náčrtů a formulí. Nebyl čas na pochyby. Všichni tři viděli tělo Wilbura Whateleyho, jak leží na podlaze čítárny přímo v jejich budově, načež se už nikdo z nich nemohl ani v nejmenším oklamávat, že deník je výplodem třeštění šílenče.
Různili se v názorech, zda mají uvědomit Massachusettskou stán ní policii, ale nakonec zvítězilo mínění proti. Přišli do styku s věcmi, kterým by nikdo nevěřil, kdo neviděl názornou ukázku, nikdy neuvěřil, jak se koneckonců ukázalo i v průběhu jistého dalšího vyšetřování. Pozdě v noci se skupinka rozešla, aniž by se usnesla na jedno značném postupu, ale Armitage celou neděli strávil porovnáváním formulí a mícháním chemikálií získaných z univerzitní laboratoře. Čím více uvažoval nad oním pekelným deníkem, tím více se klonil k názoru, že žádný materiální činitel nedokáže zapudit bytost, kterou po sobě zanechal Wilbur Whateley - hrozivou bytost, která se měla bez jeho vědomí přiřítit během několika hodin a stát se nezapomenutelnou hrůzou z Dunwiche.
pondělí pro dr. Armitage znamenalo jen opakování neděle, neboť úkol, na němž pracoval, vyžadoval obrovské množství výzkumu a experimentů. Další analýza obludného deníku způsobila několik změn postupu, přičemž bylo zřejmé, že i na konci bude nutné počítat se značnou nejistotou. V úterý Armitage dospěl k vypracování definitivní strategie a věřil, že do týdne se pokusí zavítat i do Dunwiche. Ve středu ho čekal obrovský šok. V zapadlém koutku Arkham Advetiseru byla skryta bodrá noticka od Associated Pressu, v níž se líčilo, jakou kapitální nestvůru vyvolala v Dunwichi pašovaná whisky. Otřesený Armitage dokázal jen zatelefonovat Riceovi s Morganem. Debatovali hluboko do noci a další den pro ně všechny znamenal jen kolotoč příprav. Armitage věděl, že přijde do styku se strašlivými silami, ale bylo mu jasné, že nemůže jinak, má-li odvrátit hlubší a zhoubnější následky nezodpovědného obcování s těmito silami, jehož se před ním dopustili už jiní.
IX.
V pátek ráno se Armitage, Rice a Morgan vydali automobilem do Dunwiche, kam dorazili přibližně v jednu odpoledne. Bylo příjemné počasí, ale i v té nejjasnější sluneční záři jako by se nad podivně oblými kopci a hlubokými stinnými roklemi tohoto těžce zkoušeného kraje vznášel jakýsi tichý děs a předtucha. Tu a tam proti obloze zahlédli na vrcholcích kopců vysoké kamenné kruhy Z atmosféry zamlklé hrůzy panující v Osbornově koloniálu poznali, že došlo k něčemu otřesnému, a brzy se dozvěděli o likvidaci hospodářství a rodiny Elmera Frye. Celé odpoledne pak projížděli Dunwichem a dotazovali se starousedlíků na podrobnosti celého incidentu, načež si sami s rostoucími obavami prohlédli ponuré rozvaliny Fryeova statku s posledními zbytky vazkého slizu, bezbožné stopy na dvoře, poraněný dobytek Setha Bishopa a několik rozlehlých míst poničené vegetace. pásy vinoucí se nahoru a dolil po Strážném kopci připadly Armitageovi skoro kataklyzmaticky významné a dlouho pak zíral i na neblahý kamenný oltář na vrcholu.
Nakonec se návštěvníci, informovaní o příjezdu jednotky Státní policie, která sem dorazila z Aylesbury po prvních telefonních hlášeních tragédie postihnuvší Fryeovi, rozhodli, že strážníky vyhledají, a pokud to bude možné, porovnají si s nimi záznamy. To se však snáze vymyslelo, než uskutečnilo; po skupině policistů nebylo nikde ani stopy. Bylo jich v automobilu pět, ale vůz teď jen opuštěni stál v blízkostí trosek na dvoře statku. Starousedlíci, kteří do jednoho s policisty mluvili, se zpočátku zdáli stejně zaražení jako Armitage a jeho společníci. Pak ale cosi napadlo starého Sama Hutchinse, jenž zbledl, strčil do Freda Farra a ukázal na smrdutou, hlubokou rokli zející opodál.
„Bože," zalapal po dechu„,říkám jim, aby do té rokle nelezli, ani kdy by mě nenapadlo, že by to někdo udělal, když jsou tadyk ty stopy, ten smrad a tam dole ve tmě uprostřed dne vřeští ti lelci..."
Místními lidmi i návštěvníky prochvěl chladný děs a všechny uši se napnuly v jakémsi instinktivním, nevědomém naslouchání. Armitage, jenž se nyní skutečně setkal s dunwichskou hrůzou a její obludnou aktivitou, se zachvěl zodpovědností, kterou pocítil na svých bedrech. Brzy přijde noc a právě v noci se tato gigantická nestvůrnost vydává na svou nekalou cestu. Negotium perambulans in tenebris Starý knihovník si v duchu přeříkal formule, kterým se naučil, a sevřel papír se zbytkem, který si do paměti neuložil. Přesvědčil se, že elektrická svítilna v pořádku funguje. Rice, stojící vedle něho vytáhl z kufříku kovový rozprašovač používaný proti hmyzu,zatímco Morgan vyňal z pouzdra loveckou pušku, na niž se spoléhal i navzdory varování svých kolegů, že jim nepomůže žádná materiální zbraň.
Poté, co si přečetl ohavný deník, Armitage si bolestně uvědomoval, jaké zjevení muže očekávat; děs místního obyvatelstva však už nechtěl stupňovat žádnými zmínkami či narážkami. Doufal, že hrůzu přemohou, aniž by se něco o povaze uprchlé bytosti měl dozvědět i okolní svět. Jakmile začaly houstnout stíny místní se začali trousit domů, neboť se chtěli na noc zabarikádovat, a to i navzdory jasným důkazům, že žádné lidské zámky a závory nemohou odolal l síle, jež si usmyslí a ohne stromy a zničí domy. Nad záměrem návštěvníků držet stráž v rozvalinách Fryeova statku u rokle jen nevěřícně kroutili hlavou; a jakmile odešli, ani neočekávali, že se s nimi ještě někdy shledají.
V noci se z podzemí ozývalo dunění a letci hrozivě kníkali.Vitr foukající z Údolí chladného pramene občas prosytil těžký noční vzduch závanem nesnesitelného puchu; puchu, který všichni tři muži na hlídce ucítili už tehdy když se skláněli naď umírajícím tvorem který patnáct a půl roku předstíral, že je lidskou bytostí. Oč kávaná hrůza se však nezjevila. Ať už přebývalo na dně rokle cokoliv, dávalo si to na čas, a Armitage upozornil své druhy, že pokoušet se o útok ve tmě by se rovnalo sebevraždě.
Ráno bylo kalné a noční zvuky ustaly. Za rozednění bylo šedivé a ponuře, občas krátce zapršelo; a za kopci na severozápadě jako by se hromadila stále těžší mračna. Hosté z Arkhamu nerozhodně přemýšleli, co podniknout. Skryli se před houstnoucím deštěm pod střechou jedné z mála nezničených budov na Fryeově statku a dohadovali se, zda bude lepší počkat, nebo se chopit iniciativy a jít pátrat po bezejmenném, obludném tvorovi přímo do rokle. Z nebes se spustil prudký liják a ze vzdáleného obzoru se ozývalo tlumené hromobití. Vzduchem prokmitávaly pavučiny blesků, pak rozeklaný blesk uhodil nedaleko od nich, jako by se zabořil přímo do proklaté rokle. Obloha náhle potemněla; pozorovatelé však doufali, že bouřka nepotrvá dlouho a bude ji následovat jasné počasí.
Uplynulo něco přes hodinu a byla stále příšerná tma, když se ze silnice ozvala zmatená směsice hlasů. Za okamžik už se dívali, jak k nim s křikem a dokonce s hysterickým nářkem přibíhá vyděšená skupinka asi tuctu mužů. Kdosi y jejím čele začal mezi vzlyky cosi drmolit a arkhamští vědci se strašlivě lekli, když tato slova nabyla souvislejší podoby.
„Ach, pane bože, pane bože," naříkal hlas. „Zas je to venku, a teď už i za dne! je to venku - zrovna ted', pohybuje se to venku a jenom pámbů ví, kdy nás to všecky dostane!"
Muž začal lapat po dechu, ale ve vysvětlování pokračoval jeho druh.
„Ani né před hodinou tadyk Zeb Whateley slyšel, jak zvoní telefón; byla to pani Coreyová, Georgeova manželka, která bydlí tam dole u křižovatky. Řiká, že Luther, ten kluk, co si ho najali, zrovna hnal krávy domů potom, co udeřil ten velkej blesk, když uviděl, jak se y ústí rokle - na druhý straně vodsad' - vohejbaj stromy a ucítil ten samej vodpornej puch, kterej cítil i y pondělí ráno, když našel ty velikánský stopy. A pani Coreyová řiká, jak říkal, že slyšel takový šplouchavý, svištivý zvuky, jiný, než by bylo slyšet, když vohnete stromy a keře a najednou ty stromy u cesty cosi smetlo na stranu a y bahnil to začalo hrozně dusat a šplouchat. Ale říkám, van ten Luther vůbec nic neviděl, jen to, jak se vohejbaj ty stromy a křoví.
Pak vo kus dál, kde se stáčí pod cestu Bishopův potok, slyšel, jak strašně vrzá a skřípá lávka, a řiká, že slyšel, jako by užuž mělo začít praskat dřevo. A celou tu dobu nic neviděl, jenom, jak se vohejbaj ty stromy a křoví. A když se ten svištivej zvuk teda vzdálil - po cestě směrem ke statku toho čaroděje Whateleyho a ke Strážnýma kopci -, Luther sebral vodvahu zajít k místu, kde ty zvuky uslyšel poprvé, a podívat se na zem. Všude bylo bahno a voda a nebe byla zamračený a bouřka rychle smazávala všecky stopy kolem dokola ale na začátku rokle, kde se pohnuly ty stromy, zůstávalo pár těch strašnejch šlápot, velkejch jak víka vod sudů, co viděl v pondělí." V tuto chvíli mu do řeči skočil první rozrušený muž.
„Ale to nic nervi - to byl jenom začátek. Tadyk Zeb vobvolával lidi a všichni už poslouchali, když se vozvalo volání od Setha Bishopa Jeho hospodyně Sally byla celá bez sebe - zrovna spatřila, jak se vedle cesty vohejbaj stromy, a říkala, že slyšela takovej jakoby břečkovitej zvuk, jako by jim k baráku mířil funící a dupající slon. Pak najednou začala jančit vo votřesným smradu a říkala, jak ječí její syn Cha'ncey, že prej se to podobá tomu smradu, co bylo cítit v pondělí u trosek Whateleyovic statku. A pes štěkal a kňučel jak blázen .
Pak strašlivě zařvala a říkala, že spadla kolna u cesty, jako by se přes ni přehnala bouřka, akorát že na něco takovýho nefoukalo dost silně. Všickni poslouchali a bylo slyšet, jak všude možně doma lidi lapaj po dechu. Pak najednou Sally zas zakřičela a řekla, že se svalil přední plaňkovej plot, i když nebylo vidět, co ho jako shodilo. Pak všichni po drátě slyšeli, jak řvou i Cha'ncey a Seth Bishop a Sally ječela, že do baráku narazilo cosi mohutnýho - žádnej blesk ani nic takovýho, ale cosi těžkýho, co pořád dokola naráželo na přední zeď, i když jste voknama vůbec nic neviděli. A pak... a pak..."
Na všech tvářích se zvýraznily vrásky vyvolané hrůzou; a otřesený Armitage v sobě jen stěží našel dostatek odvahy, aby muže ponoukl k pokračování.
„A pak... Sally vykřikla: ,Pomoc, boří se barák`... a po drátě bylo slyšet strašlivý praštění a votřesný ječení... stejně, jako když to zbořilo statek Elmera Frye, akorát horší..."
Muž se odmlčel a navázal na něho další mluvčí.
„To je všecko - po tom v telefonu nebylo slyšet už nic, žádnej zvuk, žádný mluvení. Jenom ticho. My, co jsme to slyšeli, jsme vytáhli svoje fordky a povozy a u Coreyů jsme si domluvili sraz všech schopnejch chlapů, a ted' jdem sem, abyste nám řekli, co si myslíte, že by bylo nejlepší udělat. I když si stejně myslím, že nás pámbů trestá za naše nepravosti, a s tím už žádnej smrtelník nic nenadělá."
Armitage pochopil, že nastal čas pro rozhodný čin, a k váhající skupince vyděšených venkovanů promluvil rozhodnými slovy. „Musíme se za tím vydat, chlapi." Snažil se, aby jeho hlas zněl co možná nejklidněji. "Myslím, že máme šanci ten přízrak zlikvidovat. Všichni víte, že Whateleyovi byli čarodějové - a tohle je výsledek čarodějnictví a je třeba to čarodějnými silami taky porazit. Viděl jsem deník Wilbura Whateleyho a přečetl jsem si několik těch divných knih, ve kterých si čítával; a myslím si, že znám správné zaříkávadlo, které je potřeba vyslovit, aby ta věc zmizela. Samozřejmě že si nemůžete být nikdy jistí, ale vždycky to můžete zkusit. Je to neviditelné - věděl jsem, že to bude -, ale v tomto dalekonosném rozstřikovači máme prášek, který by to mohl na chvilku zviditelnit. Pak ho vyzkoušíme. Je strašné, že něco takového existuje, ale ještě to není tak hrozné jako pohroma, která by zachvátila svět, kdyby Wilbur žil o trochu déle. Nikdy> se nedozvíte, čeho byl svět ušetřen. Ted'se musíme postavit jen tomuto; nedokáže se to množit. Může to však napáchat spoustu škody a musíme toho tedy obec rozhodně zbavit.
Musíme za tím jít - a nejlepší bude, když zajdeme na místo, které ted' bylo zničeno. Někdo se postavte do čela - neznám dost dobře vaše místní cesty ale tuším, že tady někde vede přes pole zkratka. Co říkáte?"
Muži chvilku přešlapovali na místě a pak se slabým hlasem ozval Earl Sawyer a špinavým prstem ukázal do stále slábnoucího deště. „Řek bych, že k Sethu Bishopovi se nejrychlejc dostanete, když přejdete tadyk tu louku dole, v nejmělčím místě se přebrodíte přes potok, vyšplháte po Carrierově louce a pak lesem za ní. Vyjdete na horní cestě, co by kamenem dohodil vod Setha - trochu za statkem." Armitage, spolu s Ricem a Morganem, se vydal udaným směrem; a většina starousedlíků se loudavě vydala za nimi. Obloha se projasňovala a bylo zřejmé, že bouřka je na ústupu. když se Armitage nevědomky pustil špatnou cestou, na omyl ho upozornil Joe Osborn, který k němu došel a ukázal mu správnou trasu. Mezi muži sílila odvaha a sebevědomí, byť soumrak zaplavující neuvěřitelně srázný zalesněný kopec před nimi, který se rozkládal před cílem jejich zkratky a mezi jehož pohádkově starými stromy museli šplhat jako po žebříku, podroboval tyto vlastnosti těžké zkoušce.
Za nějakou dobu se dostali na blátivou cestu, kterou už ozařovaly• první paprsky slunce. Nacházeli se nedaleko za statkem Setha Bishopa a sehnuté stromy a ohavně nezaměnitelné otisky dokazovaly co tudy nedávno prošlo. Prohlídce zbořeniště za zatáčkou věnovali jen několik krátkých minut. Zopakovala se tu historie rodiny Fryeů a v žádné ze sesutých skořepin Bishopova bývalého domu a stodoly se nenašel nikdo mrtvý či živý. Nikomu se nechtělo prodlévat v zápachu a vazkém slizu a všichni se instinktivně otočili k řadě strašlivých šlápot vedoucích k troskám Whateleyova statku a svahům Strážného kopce korunovaného oltářním kamenem.
Když muži míjeli obydlí Wilbura Whateleyho, viditelně se třásli a opět jako by se s jejich nadšením smísila váhavost. Jít v patách bytosti zvíci chalupy, sice neviditelné, ale vykazující zákeřnou zlovůli démona, nebylo nic snadného, Na úpatí Strážného kopce otisky opustily cestu a široký pás čerstvě ohnuté a podupané vegetace značil předchozí sestup a výstup netvora na vrchol.
Armitage vytáhl kapesní dalekohled pomalé přibližovací schopnosti a prohlédl si strmou zelenou stráň. Poté aparát podal Morganovi, který viděl přece jen lépe. Po krátkém upřeném pozorování Morgan ostře vykřikl, předal dalekohled Earlu Sawyerovi a prstem ukázal na jedno místo na svahu. Sawyer, nemotorný jako většina lidí neuvyklá zacházení s optickými přístroji, s dalekohledem chvíli zápasil; nakonec se mu však s Armitageovou pomocí podařilo zaostřit. V tom okamžiku se mu však z hrdla vydral výkřik, který byl mnohem méně umírněný než výkřik Morganův.
„Bože na nebesích, hýbal se tam tráva a křoví! Jde to nahoru - pomalu - plazí se to - míří to zrovinka na vrchol, bůhví vlastně proč!" Pak skupinku pronásledovatelů zasáhl zárodek paniky. Jedna věc bylo honit bezejmenného tvora, něco zcela jiného bylo ho najít. Zaříkávadla mohla pomoci - ale co když třeba ne? Muži se začali Armitage ptát, co vlastně o bytosti ví, ale žádná odpověd' je nedokázala uspokojit. Všichni cítili, že jsou velice blízko zcela nepřijatelné a vší zdravé zkušenosti lidstva se vymykající formě přírody a existence. X. Nakonec trojice mužů z Arkhamu - starý bělovousý dr. Armitage, podsaditý prošedivělý profesor Rice a hubený, nepříliš starý dr. Morgan - na kopec vystoupila sama. Po dlouhém trpělivém vysvětlování ostření a používání dalekohledu nechali aparát vyděšeným mužům, kteří zůstali stát na silnici; ti si přístroj podávali a bedlivě je při jejich cestě vzhůru sledovali. Výstup nebyl vůbec snadný a kolegové museli Armitageovi nejednou pomoci. Vysoko nad plahočící se trojicí se tetelilo rozsáhlé místo značící šnečí postup pekelného stvoření. Pak bylo vidět, že pronásledovatelé svou kořist dohánějí.
Dalekohled zrovna držel Curtis Whateley - z neskomírající větve rodu -, když se arkhamská skupinka prudce odklonila ze svého směru. Muž ostatním přihlížejícím řekl, že arkhamští se očividně snaží dojít k vedlejšímu vrcholu, který shlíží na podupaný pás dosti daleko před místem, kde se nyní ohýbaly křoviny. Tak tomu nakonec i bylo; a skupinka byla zahlédnuta, jak vystupuje na nevysoký vrch jen krátce poté, co ho minula neviditelná stvůra.
Pak Wesley Corey, jenž převzal dalekohled, vykřikl, že Armitage připravuje rozprašovač, který mu přidržoval Rice, a že se určitě bude něco dít. Skupinou mužů proběhlo neklidné zachvění, neboli si uvědomili, že rozprašovač má způsobit, že neznámá hrůza přijde na okamžik o svou neviditelnost. Dva či tři muži zavřeli oči, ale Curtis Whateley jen chňapl po dalekohledu a upřeně zíral vzhůru. Viděl, že Rice má z vhodného stanoviště nad a za přízrakem k rozptýlení silného prášku vynikající příležitost a může dosáhnout úžasného účinku.
Jeho společníci bez dalekohledu spatřili u vrcholu kopce jen chvilkový výbuch šedého mračna, mračna velikostí průměrně velkého domu. Curtis, který aparát právě držel, ho s pronikavým zavřeštěním upustil do bláta cesty, v němž až po kotníky stáli. Zapotácel se, a kdyby ho nezachytili a nepodrželi dva nebo tři sousedé, byl by se skácel k zemi. Vydal ze sebe jen zpola slyšitelné zaúpění.
„Ach, ach, bože na nebesích... ta... to..."
Sneslo se na něho hotové peklo otázek a pouze Henryho Wheelera napadlo, aby vytáhl odhozený dalekohled a očistil ho od bahna. Curtis nebyl schopen žádné souvislé výpovědi a nad jeho síly takřka byly i sporadické několikaslovné reakce.
„Větší než stodola... celý to je ze svíjejících se provazců... takovej patvar podobnej slepičímu vejci většímu než co jinýho, s desítkama nohou podobnejch ohromnejm bečkám, který se přivíraj, když to kráčí... nemá to žádnou pevnou podobu - je to jak sulc, jako byste do sebe naňahňali několik živejch šňůr... všude to má veliký vypouklý voči... po stranách tomu trčí deset nebo dvacet rypáků nebo chobotů velkejch jak roury vod kamen, a všecky sebou komíhaj, votvíraj se a zavíraj... je to celý šedý, s takovýma modrýma nebo fialovýma proužkama... a panebože - půlka toho vobličeje nahoře!..."
Tato poslední vzpomínka, ať už s ní souviselo cokoliv, byla na ubohého Curtise příliš; než ze sebe stačil vydat víc, dočista se zhroutil. Fred Farr a Will Hutchins ho odnesli k silnici a položili ho do mokré trávy. Henry Wheeler třesoucíma rukama zamířil očištěný dalekohled na kopec, aby se podíval, co se mu zjeví. Objektivem rozeznával tři titěrné postavičky, které zjevně uháněly k vrcholu, tak rychle, jak jim to strmý sráz dovoloval. Viděl jen je - nic víc. Pak všichni zaslechli nezvyklé zvuky linoucí se z hluboké rokle vzadu a dokonce i z houštin Strážného kopce. To kníkalo nekonečné množství lelků. V jejich vřeštivém burácení jako by se zračil stín napjatého a zlovolného očekávání.
Dalekohled si poté vzal Earl Sawyer a nahlásil, že vidí tři postavy; které stojí na nejvyšším hřebenu, ve stejné výšce, jako je oltářní kámen, nicméně dosti daleko od něj. Říkal, že jedna postava zjevně zvedá v pravidelném rytmu ruce nad hlavu; a jakmile se Sawyer o této okolnosti zmínil, hloučku vesničanů se zdálo, že z dálky zaslechli slabý, částečně melodický zvuk, jako by gesta doprovázelo hlasité zaříkávání. Podivná postava na vzdáleném vrchu vynikala nekonečnou pitvorností a působivostí, ale žádný z pozorovatelů se nyní nedokázal soustředit na estetické vnímání. „Řek bych, že pronáší to kouzlo," zašeptal Wheeler, když opět hmátl po dalekohledu. Lelci divoce vřeštěli v pozoruhodně nepravidelném rytmu, který se v ničem neshodoval s právě probíhajícím obřadem.
Najednou se zdálo, že slábne intenzita slunečního svitu, aniž by se však po obloze začal šířit nějaký mrak. Šlo o velmi zvláštní fenomén a všichni přítomní si ho byli zřetelně vědomi. Pod zemí se ozývaly první náznaky rachotu, jenž se nezvykle mísil s odpovídajícím duněním zřetelně pocházejícím z nebes. Vysoko na obloze se zablesklo a překvapená skupinka se marně rozhlížela po signálech blížící se bouře. Zaříkávání hostů z Arkhamu bylo již nezpochybnitelné a Wheeler dalekohledem sledoval, jak všichni tři pozvedají paže v rytmickém zaklínání. Z jednoho vzdáleného hospodářství se ozvalo divoké psí štěkání.
Změna v charakteru denního světla se prohlubovala a muži se užasle rozhlíželi po obzoru. Nad dunícími kopci se stahovala nafialovělá temnota rodící se pouze z děsivého houstnutí nebeské modři. Pak opět udeřil blesk, poněkud jasnější než prve, a skupince se zdálo, že v okolí oltářního kamene na dalekém vrcholu kopce v jeho záři spatřili jakýsi mlžný opar. Nikdo se však v dané chvíli nedíval dalekohledem. Lelci pokračovali ve svém nepravidelném kolísavém povyku a dunwichští se nervózně připravovali na příchod jakési nezvažitelné hrozby, jejíž tlak byl cítit v ovzduší.
Bez varování se pak ozvaly hluboké, chrčivé, hrdelní zvuky, které z paměti strachy uhranuté skupinky, která je slyšela, nikdy jen tak nevymizí. Nepocházely z žádných lidských hlasivek, neboť lidské orgány nedokáží vydat žádné podobné akustické zvrácenosti. Spíš by se mohlo říci, že vzešly ze samého pekla, pakliže by jejich zdrojem nebyl tak jednoznačně oltářní kámen na vrcholu kopce. Je takřka nepatřičné nazývat je zvuky, poněvadž drtivá většina jejich děsivého, podprahového basového tónu promlouvala k temným sférám vědomí a hrůzy, mnohem jemnějším, než je lidské ucho; avšak nelze jinak, protože formou se nezpochybnitelně, byť matně blížily zpola artikulovaným slovům. Byly hlasité - hlasité jako dunění a hřmění, na jejichž pozadí se ozývaly -, nevycházely však z žádného viditelného hrdla. A protože obrazotvornost mohla nabídnout představu zdroje stojícího mimo svět živoucích bytostí, choulící se skupina mužů na úpatí kopce se k sobě přimkla ještě více a škubala sebou, jako by každou chvíli očekávala ránu.
„Ygnaiih... ygnaiih... thflthkh'ngha... Yog-Sothoth..." ozýval se z prostoru kolem děsivý chrapot. „Y'bthnk... héhye - ngrkdflh..." Zdálo se, že řečový impuls na tomto místě ustal, jako by docházelo k jakémusi strašlivému psychickému souboji. Henry Wheeler napínal zrak v dalekohledu, ale viděl pouze siluety tří pitvorných postav na vrcholu, které společně zběsile gestikulovaly rukama v poslední fází svého zaříkávání. Z jakých černých studní styxského strachu či cítění, z jakých neprobádaných zálivů mimokosmického vědomí či temné, dlouho tajené tradice vycházel tento stěží artikulovaný hřmotný skřekot? Zvuky okamžitě začaly nabývat na nové intenzitě a jasnosti, zatímco se prohlubovala jejich absolutní a dokonalá zběsilost.
»Eh-y-ya-ya-yahaah - eýayayaaaa... ngháaaaa... ngháaaa... hý_ uh... hýuh... POMOC! POMOC!... oghr - oghr - oghr- OTČE! OTČE! YOG-SOTHOTH!..."
Ale to bylo všechno. Pobledlá skupinka na silnici, stále ohromená nezpochybnitelně anglickými slovy, která se dunivě a hřmotně rozléhala ze zoufalé prázdnoty vedle úděsného oltářního kamene, už více slyšet neměla. Místo toho muži prudce vyskočili při strašné ráně, která jako by rozervala útroby pohoří; při ohlušujícím, kataklyzmatickém třesku, jehož zdroj, ať už byl uvnitř země či na obloze, nedokázal lokalizovat žádný jeho svědek. Z nafialovělého zenitu se svezl k oltářnímu kameni jediný blesk a z kopce se do okolní krajiny rozlila ohromná přílivová vlna neviditelného tlaku a nepopsatelného puchu. Stromy, trávu a křoviny rázem zasáhla běsnící smršť; a vyděšený zástup vesničanů na úpatí kopce, omámený smrtonosným zápachem, v němž se takřka udusil, se jen taktak udržel na nohou. V dálce vyli psi, zelená tráva a listí pohasly do prapodivné, bledé žlutošedé barvy a po polích a v lese se rozesela těla mrtvých lelků.
NEXT>>>