Necrosphere webzine

Do Exham Priory jsem se nastěhoval 16. července 1923, jen co poslední řemeslník skončil práci. Rekonstrukce byla nesmírně obtížná, protože z opuštěné budovy převorství zbyly jen trosky podobné skořepině, nenechal jsem se však odradit žádnými náklady, vždyť to bývalo sídlo mých předků. V budově nikdo nebydlel od dob panování Jakuba I" kdy majitele, pět jeho dětí a několik sloužících postihla příšerná tragédie, jejíž podstata zůstala z větší míry nevysvětlena a která vrhla stín podezření a hrůzy na jeho třetího syna, mého přímého předka, jenž jediný z postiženého rodu zůstal naživu.Jelikož jediný dědic byl označen za vraha, majetek znovu připadl koruně, aniž by obviněný učinil jediný pokus o obhajobu anebo o znovuzískání svého majetku. Otřesen hrůzou z něčeho mocnějšího, než je svědomí nebo zákon, veden zoufalou snahou vymazat starobylou stavbu z pohledu i z paměti, Walter de la Poer, v pořadí jedenáctý baron z Exhamu, uprchl do Virginie, kde založil rodinu, jež v následujícím století proslula pod jménem Delapore.Exham Priory zůstalo neobydleno, třebaže bylo později připojeno k majetku rodiny Norrysů, a jeho složitá stavební struktura se stala předmětem zkoumání. Převorství se svými gotickými věžemi stálo na zdivu románského a saského původu a styl - či směsice stylů - spodní části byl ještě starší, římský nebo dokonce, pokud legendy mluví pravdu, dokonce druidský nebo kymerský. Tyto podivné základy na jedné straně vrůstaly do vápencového břehu propasti, z jejíhož okraje převorství vévodilo pustému údolí, jež se táhne na tři míle západně od vesnice Anchesteru. Architekti a historikové rádi zkoumali tuto zvláštní památku po zapomenutých stoletích, ale místní lidé ji nenáviděli. Nenáviděli ji už před stovkami let, kdy tu žili moji předkové, a nenáviděli ji i teď, kdy byla pokryta mechem a trouchní opuštěnosti. V Anchesteru jsem nepobyl ani celý den a už jsem věděl, že přicházím do prokletého domu. A tento týden dělníci vyhodili Exham Priory do povětří a pracují na odstranění zbytků jeho základů. Vždycky jsem znal základní údaje o svých předcích, právě tak i to, že můj první americký předek přišel do kolonií v podivném stínu. O podrobnostech jsem nicméně nevěděl nic, neboť Delaporové se vždycky drželi zásad mlčenlivosti. Na rozdíl od statkářů z okolí jsme se jen zřídka zmiňovali o křižáckých předcích a dalších středověkých a renesančních hrdinech, nepředávali jsme si žádné tradice s výjimkou té, která byla zaznamenána v zapečetěné obálce a kterou ještě před občanskou válkou hlava rodiny předávala nejstaršímu synovi, aby ji otevřel po její smrti. Poct, jichž jsme požívali, jsme dosáhli po přestěhování do Ameriky, byly to pocty pyšné a vznešené, třebaže poněkud uzavřené a nespolečenské virginské rodiny.Během války se naše jmění rozplynulo, a když vyhořel Carfax, náš domov na břehu Jamesu, změnil se náš způsob života. V ohnivém živlu zahynul můj děd, který byl pokročilého věku, a s ním zmizela i obálka poutající nás k minulosti. Vybavuji si dodnes požár, který jsem viděl, když mi bylo sedm, vojáci federovaných hulákali, ženy naříkaly, černoši kvíleli a modlili se. Otec byl v armádě a bránil Richmond a mé matce i mně po mnoha průtazích dovolili, abychom se k němu přidali. Když válka skončila, všichni jsme se přestěhovali na sever, odkud pocházela matka. Tam jsem dorostl do mužnosti a pak do středního věku a solidního majetku tupého Yankeeho. Ani otec, ani já jsme nevěděli, co obsahovala obálka, která se kdysi dědila, a jak jsem se nořil do šedi obchodního života v Massachusetts, ztratil jsem veškerý zájem o záhady, které kdysi ulpívaly na našem rodokmenu. Kdybych o nich něco tušil, jak rád bych zanechal exhamské převorství mechu, netopýrům a pavučinám! Otec zemřel v roce 1904, aniž by pro mne nebo mého jediného syna Alfréda, desetiletého polovičního sirotka, zanechal nějakou zprávu. Až můj syn rozvrátil řád zpráv o rodině, neboť zatímco já jsem mu mohl předat jenom mlhavé dohady o minulosti, syn mi psal o některých velmi zajímavých legendách našich předků, když se za poslední války dostal v roce 1917 do Anglie jako letecký důstojník. Delaporové měli zřejmě barvitou a pravděpodobně chmurnou minulost, neboť přítel mého syna, kapitán královského letectva Edward Norrys, pocházel z Anchesteru, který ležel blízko našeho rodinného sídla, a vyprávěl mu o některých venkovských pověrách, které by jen nemnozí spisovatelé překonali, jak byly divoké a neuvěřitelné. Norrys je samozřejmě nebral vážně, mého syna ale bavily a poskytovaly mu materiál pro dopisy. Právě tyto legendy nakonec upoutaly moji pozornost k zaoceánskému odkazu a způsobily, že jsem se rozhodl koupit a obnovit rodinné sídlo, které Norrys ukázal Alfrédovi v celé jeho malebné opuštěnosti a nabídl mu ho ke koupi za překvapivě nízkou cenu, jelikož současným majitelem byl jeho vlastní strýc. Exham Priory jsem koupil v roce 1918, ale od plánů na renovaci jsem odstoupil takřka okamžitě, protože syn se vrátil jako zmrzačený invalida. Dvě léta, jež mu zbývala do smrti, jsem věnoval péči o něho, a dokonce i obchod jsem svěřil společníkům. Rok 1921 mě zastihl jako opuštěného bezcílného průmyslníka na penzi, nikoli už mladého. Rozhodl jsem se, že po zbývající léta života se budu bavit svým novým majetkem. V prosinci jsem navštívil Anchester a tam se o mne postaral kapitán Norrys, příjemný mladý kyprý muž, který měl rád mého syna a nabídl mi pomoc při sběru plánů i příběhů, jež by mohly být vodítkem pro nadcházející renovaci. Samo Exham Priory na mne příliš nezapůsobilo. Byla to hromada vratkých středověkých trosek pokrytých lišejníkem a vraními hnízdy, nebezpečně nakloněná nad propastí, zbavená podlaží či jiných vnitřních příslušenství s výjimkou kamenných stěn osamělých věží. Postupně jsem si vytvářel obraz budovy, jak vypadala v době, kdy ji moji předkové před třemi stoletími opustili, a začal jsem najímat řemeslníky pro renovaci. Vždycky jsem se musel obracet za hranice kraje, protože vesničané z Anchesteru projevovali téměř neuvěřitelný strach, ba nenávist k tomuto místu. Tyto city byly tak silné, že někdy přecházely i na pracovníky odjinud, a tudíž docházelo k častým dezercím, navíc se zdálo, že zahrnují jak převorství, tak i moje předky. Už syn mi vyprávěl, že se mu zde za jeho návštěv jaksi vyhýbali, protože byl de la Poer, a teď jsem i já zjistil, že mě tu ze stejného důvodu nenápadně izolovali, dokud jsem vesničanům nevysvětlil, jak málo o svých předcích vím. Ale i potom mě tvrdohlavě neměli rádi, takže většinu vesnických pověstí jsem sbíral pouze Norrysovým prostřednictvím. Ti lidé zřejmě nemohli odpustit, že jsem přišel, abych obnovil Exham Priory, na něž nepohlíželi jinak než jako na brloh příšer a vlkodlaků. Když jsem spojil příběhy, jež pro mne sesbíral Norrys, a doplnil je zprávami několika vědců, kteří trosky prozkoumali, usoudil jsem, že převorství stojí na pozemku prehistorického chrámu, pocházel z druidských nebo předdruidských dob, asi jako Stonehenge. Nikdo nepochyboval, že se zde konaly tajemné obřady a zachovaly se neblahé zprávy o tom, jak tyto obřady byly přeneseny do ritu bohyně Kybely, který tu zavedli Římané. Nápisy dosud viditelné v podsklepení obsahovaly zřetelná písmena "DIV... OPS... MAGNA. MAT...", znamení Magna Mater, jejíž temné uctívání bývalo marně zakazováno římským občanům. V Anchesteru kdysi tábořila třetí Augustova legie, o čemž svědčí památky, a říká se, že Kybelé měla nádherný chrám plný věřících, kteří provozovali necudné obřady pod vedením fryžského kněze. Pověst dodává, že pádem starého náboženství orgie neskončily a že je knězi přenesli do nového, aniž se něco skutečně změnilo. Také se říkalo, že ritus nezmizel s římskou mocí, a když přišli Sasové, obnovili zbytky původního chrámu, vrátili mu původní podobu a někdy v polovině období Sedmi království z něho učinili středisko obávaného kultu. Kolem roku 1000 je toto místo zmiňováno v kronice jako významné kamenné převorství, v němž sídlí podivný a mocný mnišský řád, obklopené rozsáhlými zahradami, jež nepotřebují ohrazení jako ochranu před vyděšeným obyvatelstvem. Dánové ho nikdy nezničili, ačkoli po vpádu Normanů muselo značně upadnout, protože o něm není zmínky až do roku 1261, kdy Jindřich III. panství daroval mému předkovi, Gilbertovi de la Poer, prvnímu baronu z Exhamu. Před tímto datem se o mé rodině nedochovaly žádné zlé zprávy, ale pak se muselo stát něco divného. V jedné kronice z roku 1307 je zmínka o baronu de la Poer jako o "Bohem prokletém", zatímco pověsti venkovanů nevyprávějí o ničem jiném, než o zlu a panické hrůze před hradem, a týkají se zejména základů starého chrámu a převorství. Pohádky černých hodinek byly velmi temné povahy, o to hrůznější svou ustrašenou zdrženlivostí a mlhavou vyhýbavostí. Mé předky vykreslovaly jako rod démonů, vedle nichž Gilles de Retz a markýz de Sade by vypadali jako skutečná neviňátka, a pošeptmu naznačovaly, že jsou zodpovědní za občasná zmizení vesničanů v průběhu několika generací. Nejhorší postavy byli zřejmě baroni a jejich přímí nástupci, přinejmenším o nich se nejvíc šuškalo. Říkalo se, že jakmile některý nástupce projevoval příznivější sklony, brzy za záhadných okolností zemřel, aby uvolnil místo vhodnějšímu potomkovi. Zdálo se, že rodina udržovala vnitřní kult, řízený pánem domu, uzavřený všem jejím členům s několika výjimkami. Základem tohoto kultu byla zřejmě spíš povaha než rodinné vazby, protože k němu náleželi i ti, kdo se do rodiny přiženili. Lady Margaret Trevorová z Cornwallu, žena Godfreye, druhého syna pátého barona, se stala oblíbeným strašákem pro děti celého kraje a démonickou hrdinkou jedné mimořádně strašlivé balady, která na welšském pomezí není dosud zapomenuta. Kromě toho se v baladách zachoval hrozný příběh lady Mary de la Poer, kterou krátce po svatbě hrabě ze Shrewsfieldu za pomoci své matky zabil, přičemž kněz, jemuž se vyzpovídali, jim udělil rozhřešení a zapřísáhl je, aby nikomu neřekli ani slova. Všechny tyto pověsti a balady, založené na sprosté pověře, mne značně odpuzovaly. Trápilo mne, s jakou vytrvalostí ulpívaly na tak dlouhé linii mých předků. Příšerné zvyky, které se jim přisuzovaly, mi nepříjemně připomínaly jediný známý skandál mezi mými bezprostředními předchůdci - případ mého bratrance, mladého Randolpha Delapore z Carfaxu, který odešel mezi černochy a stal se knězem voodoo po návratu z mexické války. Mnohem méně mne znepokojovaly pohádky o naříkání a vytí v holém, větry bičovaném údolí pod vápencovým útesem, o hřbitovním zápachu za jarních dešťů, o zmítajícím se, kvičícím bílém tvoru, na kterého jedné noci šlápl na pustém poli kůň sira Johna Clavea, o sluhovi, který zešílel z toho, co viděl v převorství za plného bílého dne. Všechny tyto věci mi připadaly otřepané a já tehdy býval vyslovený skeptik. Méně zanedbatelné byly příběhy o zmizelých vesničanech, třebaže s ohledem na středověké zvyklosti nebyly mimořádně významné. Projev zvědavosti znamenal smrt, a nejedna useknutá hlava byla veřejně vystavena na hradbách - nyní zmizelých - kolem Exham Priory. Některé z těch historek byly mimořádně malebné a přál jsem si, abych se v mládí byl více zabýval srovnáváním mytologií. Tak se tu například věřilo, že celé legie ďáblů s netopýřími křídly pořádaly v převorství každou noc sabat čarodějnic, lidé si vysvětlovali, proč se v okolních rozsáhlých zahradách pěstuje tolik druhů nejsprostší zeleniny, tím, že je třeba tuto legii živit. A nejživější bylo vyprávění o krysách - o ničemné armádě hnusné havěti, která vyrazila z hradu tři měsíce po tragédii, která ho odsoudila k zpustnutí - vychrtlá, špinavá, žravá armáda, která smetla všechno před sebou a sežrala drůbež, kočky, psy, prasata, ovce, a dokonce i dvě nešťastné lidské bytosti, než se její zuřivost vyčerpala. Kolem této nezapomenutelné armády hlodavců vznikl celý zvláštní cyklus pověstí, vyprávějící o tom, jak se rozplynula ve vesnických domech a přinesla sebou prokletí a hrůzu. Tato tradice na mne doléhala, když jsem se stařeckou tvrdošíjností vedl ke konci práce na obnově domu svých předků. Nikdo si nesmí ani na chvíli myslet, že tyto pohádky zaujímaly v mé mysli prvořadé místo. A navíc mě neustále povzbuzoval kapitán Norrys a historikové, kteří mne obklopovali a pomáhali mi. Když jsem dosáhl cíle, po více než dvou letech od zahájení stavby, hleděl jsem na velké komnaty, dřevem obložené stěny, klenuté stropy a žebrovaná okna s pýchou, která mi nahrazovala nesmírné náklady renovace. Všechny středověké prvky byly obratně napodobeny a nové části dokonale splývaly s původními zdmi a základy. Sídlo mých otců bylo hotovo a já se těšil na to, že konečně rozptýlím pomluvy o rodině, jejíž linie končí u mne. Usadím se zde natrvalo a dokáži, že de la Poer (neboť jsem znovu převzal původní znění tohoto jména) není zloduch. K mé pohodě přispěl i ten fakt, že Exham Priory, třebaže vypadalo jako za středověku, mělo zcela nový vnitřek, zbavený jakékoli staré havěti nebo starých strašidel. Jak už jsem řekl, nastěhoval jsem se 16. července 1923. Moje domácnost sestávala ze sedmi sloužících a devíti koček, přičemž kočky mám mimořádně rád. Negřík, můj nejstarší, sedmiletý kocour, přišel se mnou z mého domu v Boltonu v Massachusetts, ty druhé se ke mně připojily, zatímco jsem bydlel v rodině kapitána Norryse během restauračních prací na převorství. Po pět dní náš život probíhal v naprostém poklidu, přičemž jsem většinu času trávil pořádáním údajů o rodině. Nyní už jsem znal některá podrobná fakta o konečné tragédii a útěku Waltera de la Poera, o nichž jsem soudil, že byla zaznamenána na dědičném dokumentu ztraceném při požáru v Carfaxu. Ukázalo se, že můj předek byl velmi důvodně obviněn, že všechny ostatní členy domu, s výjimkou čtyř sluhů, s nimiž se spolčil, zabil ve spánku asi dva týdny poté, co odhalil cosi otřesného, co změnilo celé jeho chování, avšak co nesdělil, jak se zdálo, nikomu jinému než snad těm sluhům, kteří mu pomáhali a poté uprchli. Vesničané všeobecně schvalovali toto krveprolití, jež zahrnulo otce, tři bratry a dvě sestry a také justice se případem zabývala tak chabě, že pachatel se ani nemusel skrývat a odešel do Virginie nepotrestán, ba s poctami. Všeobecně se tvrdilo, že očistil kraj od odvěkého prokletí. Sotva jsem si dovedl představit, jaké odhalení ho dovedlo k tak strašnému činu. Walter de la Poer přece musel po celá léta znát hrůzné pověsti o své rodině, takže odtud nemohl přijít žádný nový popud. Byl tedy svědkem nějakého příšerného starého obřadu, anebo přišel na nějaký děsivý symbol v převorství nebo jeho blízkosti? V Anglii měl pověst nesmělého, jemného mladíka. Ve Virginii nebyl ani tvrdý, ani zahořklý, jako spíš plachý a shovívavý. V deníku jiného vznešeného dobrodruha, Francise Harleye z Bellview, se o něm mluvilo jako o muži bezpříkladném spravedlností, čestností a jemností. 22. července došlo k prvnímu incidentu, který - třebaže tehdy byl poněkud podceněn, v souvislosti s pozdějšími událostmi nabyl významu až nadpřirozeného. Šlo o zanedbatelnou maličkost a za jiných okolností by si jí nikdo nemohl všimnout, musím totiž připomenout, že vzhledem k tomu, že jsem žil v budově prakticky čerstvé a nové s výjimkou vnějších stěn, obklopen dobře vybraným služebnictvem, bylo by absurdní si něčeho takového všímat. Jak jsem se později rozpomněl, stalo se toto: můj starý černý kocour, jehož nálady jsem tak dobře znal, byl nepochybně tak naježený a vyplašený, že to působilo až zrůdně. Toulal se z místnosti do místnosti, neklidný a rozrušený, a pořád čenichal u stěn, které tvořily součást gotické struktury. Uvědomuji si, jak otřepaně to zní - jako ten nevyhnutelný pes v duchařské povídce, který vždycky vyje, než jeho pán spatří postavu v rubáši - ale v zájmu pravdy o tom nemohu pomlčet. Následujícího dne si sluha stěžoval, že všechny kočky v domě jsou neklidné. Přišel za mnou do pracovny, do vznosné místnosti v západní části druhého podlaží, s žebrovanou klenbou, obklady z tmavého dubu a trojitým gotickým oknem, jež shlíželo přes vápencový útes do opuštěného údolí, a zatímco hovořil, spatřil jsem nahrbenou postavu Negříka, který se plížil podél západní stěny a škrabal na nové obklady prastarých kamenných stěn. Řekl jsem tomu člověku, že ze starého kamenného zdiva zřejmě vystupuje nějaký zvláštní pach lidskými smysly nezachytitelný, avšak jemnými kočičími orgány zaznamenatelný i přes nové ostění. Opravdu jsem tomu věřil, a když se ten chlapík zmínil o tom, že by tam mohly být myši nebo krysy, řekl jsem mu, že zde krysy nebyly už tři sta let a že ani polní myši z okolí bychom těžko našli v těchto vysokých stěnách, do kterých, pokud známo, dosud nikdy nezabloudily. Toho odpoledne jsem navštívil kapitána Norryse a ten mne ujistil, že je to zcela nepravděpodobné, aby polní myši pronikly do převorství tak náhlým a bezpříkladným způsobem. Večer, když jsem jako obvykle propustil sluhu, odebral jsem se do pokoje v západní věži, který jsem si vybral za vlastní a který byl s pracovnou propojen kamenným schodištěm z velké části starobylým a krátkou galerií, která byla zcela obnovena. Tento pokoj byl oválný, velmi vysoký, bez obkladů, zdobený závěsy, jež jsem si vybral v Londýně. Vida, že mne Negřík provází, zavřel jsem těžké gotické dveře, ztlumil jsem světlo elektrických žárovek, které věrně napodobovaly svíčky, pak jsem světlo zhasnul a pohroužil se do vyřezávané postele s nebesy, zatímco vznešený kocour se uvelebil na své místečko v mých nohách. Záclony jsem nezatáhl a díval se ven úzkým oknem na severní straně, jež jsem měl před očima. Na obloze byl náznak jakési záře, od které se příjemně odrážela jemná kružba okna. V jednu chvíli jsem musel poklidně usnout, neboť si jasně vybavuji vytržení z nějakého podivného snu, když se kocour prudce vymrštil ze své klidné polohy. V nejasné záři jsem ho spatřil s hlavou vytrčenou vpřed, přední tlapky na mých kotnících, zadní natažené vzad. Soustředěně hleděl na místo na zdi někde západně od okna, na bod, který moje oči nedokázaly postřehnout, třebaže do těch míst jsem upřel veškerou pozornost.A jak jsem se tak díval, věděl jsem, že Negřík se nevzrušil nadarmo. Nemohu říci, zda se závěsy skutečně pohnuly. Myslím, že ano, aspoň trochu. Ale mohu přísahat na to, že jsem zaslechl tiché, ale zřetelné cupitání krys nebo myší. V tu chvíli kocour skočil, a když v tom místě plnou vahou dopadl na závěs, strhl jej na podlahu a obnažil vlhkou kamennou stěnu, tu a tam vyspravenou restaurátory, po toulavých hlodavcích tu nebylo ani stopy. Ráno jsem se vyptával všech sloužících a zjistil jsem, že nikdo si nevšiml ničeho neobvyklého, jenom kuchařka si vzpomněla na chování kočky, která spávala na okenním parapetu. Někdy v noci začala mňoukat a vzbudila kuchařku, která ji zahlédla, jak za něčím vybíhala otevřenými dveřmi na schodiště. Poledne jsem prospal a odpoledne jsem znovu navštívil kapitána Norryse, kterého mimořádně zajímalo, co jsem mu vyprávěl. Zvláštní příhody - sice tak prosté, ale tak divné - podnítily jeho obrazotvornost a vyvolaly v něm mnoho vzpomínek na místní pověsti. Přítomnost krys nás doslova vyvedla z míry a Norrys mi zapůjčil několik pastí a jed zvaný pařížská zeleň, který jsem po návratu dal sloužícím rozmístit na strategická místa. Protože jsem byl velmi ospalý, brzy jsem si šel lehnout, ale pronásledovaly mne sny toho nejstrašnějšího druhu. Zdálo se mi, že z nesmírné výše hledím na zešeřelou jeskyni, po kolena vysoko plnou špíny, ve které přízračný bělovousý pasák poháněl holí stádo prašivých, zbídačených tvorů, kteří mne svým vzezřením naplňovali nesnesitelným odporem. Potom, jakmile pasák stanul k odpočinku, do hlubiny začaly pršet krysy v mohutném roji, a když dopadly, pozřely jak zvířata, tak toho člověka. Z těchto strašných vidin jsem byl vytržen pohyby Negříka, který mi jako obvykle spal v nohách. Tentokrát jsem nemusel pátrat po příčině jeho prskání a syčení a také strachu, jenž způsobil, že mi bezděčně zaťal drápky do kotníku, na všech stranách pokoje stěny totiž ožily odpornými zvuky - hemživým šramotem obrovitých žravých krys. Nebyla tu žádná záře, v níž bych viděl, v jakém stavu jsou závěsy, ale nebyl jsem tak vyděšený, abych nerozsvítil. Sotva ze žárovky vytrysklo světlo, viděl jsem, že čalouny všude kolem se ohavně zmítají, až to vypadalo jako nějaký podivný tanec smrti. Tento pohyb okamžitě ustal a s ním i zvuky. Vyskočil jsem z postele a bodal do čalounů dlouhou rukojetí ohřívadla, které leželo opodál, a jednu jejich část jsem nadzvedl, abych se podíval, co za ní je. Nebylo tam nic, jenom vyspravená kamenná stěna, a dokonce i z kocoura opadl ten napjatý pocit přítomnosti něčeho divného. Když jsem prozkoumal oválnou past, kterou jsem v pokoji umístil, zjistil jsem, že všechny vchody zaklaply, avšak nezůstalo v ní ani stopy, jež by naznačovala, co se do ní chytlo a zase uteklo. Další spánek nepřicházel v úvahu, takže jsem rozsvítil svíčku, otevřel dveře a s Negříkem v patách jsem kráčel galerií ke schodišti vedoucímu do mé pracovny. Ale dřív než jsem došel k prvnímu schodu, kocour mne předběhl a zmizel dole. Když jsem sám sestupoval po schodech, náhle jsem si uvědomil zvuky ve velkém pokoji pode mnou, zvuky, o jejichž původu jsem nemohl mít pochyb. Stěny za dubovým ostěním žily krysami, jež se tam hemžily a vířily, zatímco Negřík kolem nich probíhal v zuřivosti oklamaného lovce. Když jsem přišel dolů, rozsvítil jsem, ale tentokrát tím hluk neustal. Krysy se rojily dál a splašeně prchaly s takovou silou a zřetelností, že jsem konečně mohl jejich pohyb upřesnit a zaznamenat směr. Tato stvoření, v počtu zřejmě nevyčerpatelném, se zabývala ohromující migrací z nepochopitelných výšin kamsi dolů, do skutečných či neskutečných hlubin pod námi.Teď už jsem slyšel kroky na chodbě a v dalším okamžiku dva sluhové rozrazili těžké dveře. V celém domě pátrali po nějakém neznámém zdroji neklidu, který vyvolal mezi všemi kočkami zběsilou paniku a způsobil, že se vrhly do několika schodištních šachet a teď s jekotem dřepěly před zavřenými dveřmi sklepení.

NEXT>>>