Jsou jisté náměty, jejichž poutavost je strhující, a přece jsou příliš hrůzné pro beletristické zpracování. Takovým tématům by se měl romantický autor zdaleka vyhnout, nechce-li své čtenáře popudit nebo odpudit. Bez pohoršení se jich můžeme zmocnit jen tehdy, posvětí-li je a ospravedlní krutá vznešenost pravdy. Chvějeme se například „slastnou mukou“ při četbě o Napoleonově přechodu Bereziny, o zemětřesení v Lisabonu, o londýnském moru, řeži noci bartolomějské nebo o udušení sto dvaceti tří vězňů v Černé jámě kalkatské. Avšak co nás na tomto líčení vzrušuje, je pravda - skutečnost - historie. Kdyby si to všechno někdo vymyslel, přijímali bychom to jen s ošklivostí.
Jmenoval jsem jen několik významnějších dějinných kalamit, ale v těchto případech působí na naši obraznost právě tak živě jejich rozsah jako jejich povaha. Nemusím čtenáři připomínat, že z dlouhých a truchlivých výčtů lidských běd bych mohl vybrat četné osudy jednotlivců naplněné hlubším utrpením, než je kterákoliv z těch obecných hromadných pohrom. Skutečná ubohost, vpravdě ta nejmeznější strast, je individuální, ne mnohostná. Za to, že nezměrnou úděsnost agónie zakouší člověk jako jedinec, a nikdy člověk jako masa - za to děkujeme milosrdnému Bohu!
Být pohřben zaživa patří nesporně k těm nejstrašlivějším mukám, jaká mohou být údělem ubohých smrtelníků. Že se to děje často, velmi často, může sotva popřít člověk uvažující. Rozhraní mezi životem a smrtí bývá neznatelné, matné. Kdo se odváží říci, kde život končí a kde začíná bezživotí? Víme, že jsou choroby, při nichž se všechny funkce živého organismu zastaví, a přece se nezastaví nadobro, nýbrž se jen načas přeruší. Jsou to jen dočasné pauzy v chodu toho nepochopitelného mechanismu. Po určité době jakýsi neviditelný princip opět rozhýbe magické čepy a zakleté soukolí. „Provaz stříbrný“ se tedy nepřetrhl navždy a „číše zlatá“ nerozrazila nenapravitelně. Ale kde dlela zatím duše?
Nezávisle na nevyhnutelném apriorním závěru, že jisté příčiny mají své zákonité následky - totiž že takové obecně známé případy dočasného zastavení životních funkcí vedou nutně tu a tam k předčasnému pohřbení -, tedy nezávisle na této úvaze svědčí důkazy lékařské a zkušenost běžné praxe prokazatelně o tom, že bezpočet lidí bývá opravdu předčasně pohřbeno. Mohl bych, kdyby bylo třeba, uvést dlouhou řadu spolehlivě ověřených případů. K takové pozoruhodné události, jejíž okolnosti budou snad ještě v živé paměti některých čtenářů, došlo před nedávnem v sousedním Baltimoru, kde vyvolala silné pohnutí a značný rozruch. Manželku jednoho z nejváženějších občanů - skvělého advokáta a člena Kongresu - postihla náhlá a nevysvětlitelná choroba, proti níž veškerý um lékařský nic nezmohl. Po velkých útrapách žena umřela, totiž domněle umřela. Nikdo věru netušil a ani neměl důvod tušit, že není doopravdy mrtva. Jevila všechny obvyklé známky smrti. Rysy v obličeji se jí stáhly a propadly. Rty jí mramorově zesinaly. Oči ztratily lesk. Její tělo vychladlo. Tep ustal. Tři dny ji nechali nepohřbenou a za tu dobu ztuhla jako kámen. Pohřeb byl zkrátka uspíšen, protože se domnívali, že rozklad znatelně pokročil.
Dáma byla uložena v rodinné hrobce, která pak další tři roky zůstala nedotčena. Po uplynutí této doby ji otevřeli, aby do ní zabudovali sarkofág - jaký úděsný otřes však čekal manžela, který sám kryptu otevíral! Když se křídla brány rozestoupila, jakýsi bíle oděný přízrak se mu s chřestotem zhroutil do náruče. Byla to kostra jeho ženy v dosud nezetlelém rubáši.
Pečlivým rozborem se dospělo k závěru, že krátce po pohřbu, snad do dvou dnů, mrtvá ožila a tak mocně se v rakvi zmítala, že rakev sklouzla ze svého podstavce na podlahu a rozbila se, takže se z ní pohřbená mohla vymanit. Lampa plná oleje, kterou v hrobce náhodou zapomněli, byla nalezena prázdná - olej se ovšem mohl také vypařit. Na nejhořejším stupni schodiště, jež vedlo do oné děsuplné krypty, ležela velká štěpina z rakve - tou oživlá nejspíš bušila do železné brány v zoufalé snaze upoutat něčí pozornost. Při tomto počínání patrně čirou hrůzou omdlela nebo podruhé skonala a při pádu se jí rubáš zapletl do železného kování, jež vyčnívalo dovnitř. Tak tam spočinula a takto vzpřímená zetlela.
V roce 1810 se ve Francii udál případ předčasného pohřbení za okolností, které nad jiné jasně opodstatňují tvrzení, že pravda je fantastičtější než smyšlenka. Hrdinkou příběhu je jistá mademoiselle Victorine Lafourcadová, velice půvabná dívenka z proslulé a zámožné rodiny. Mezi jejími četnými nápadníky byl i Julien Bossuet, chudý literát či žurnalista z Paříže. Svým nadáním i milou povahou si získal náklonnost dědičky, která ho podle všeho upřímně milovala; avšak její rodová pýcha ji nakonec přece jen přiměla, aby ho odmítla a vzala si bankéře a úspěšného diplomata, pana Renella. Po svatbě ji však monsieur nejen zanedbával, ale snad se k ní choval i vysloveně krutě. Strávila s ním několik truchlivých let a pak umřela - nebo aspoň upadla do stavu tak podobného smrti, že o jejím skonu nikdo, kdo ji spatřil, nepochyboval. Pohřbili ji nikoliv do hrobky, ale do obyčejného hrobu v její rodné vsi. Její milenec, naplněn zoufalství a dosud rozohněn vzpomínkou na svou lásku, vydá se z hlavního města do vzdálené provincie, kde leží vesnice - má romantický záměr zmocnit se nádherných kadeří své někdejší milé. Přichází ke hrobu. O půlnoci vyhrabe rakev, otvírá ji a už se chystá ustřihnout pramen vlasů, když spatří, že jeho milovaná otevírá oči. Ano, pochovali ji zaživa. Ale život z ní dosud zcela nevyprchal a její milenec ji něžnými doteky probouzí z letargického spánku, který byl mylně považován za smrt. Pološílený odnáší ji do najatého příbytku ve vsi. Uplatňuje své nemalé lékařské znalosti a pomocí účinných regeneračních prostředků milou definitivně křísí. Procitlá poznala svého zachránce a zůstala u něho, dokud se plně nezotavila. Její ženské srdce nebylo neoblomitelné a tento poslední důkaz lásky je dokázal nadobro obměkčit. Dala se cele Bossuetovi. K manželovi se už nevrátila, zatajila před ním své vzkříšení a prchla s milencem do Ameriky. Po dvaceti letech se oba vrátili do Francie - pevně věřili, že její podoba se časem natolik změnila, že ji přátelé nepoznají. Avšak zmýlili se - monsieur Renelle ji při prvním setkání poznal a činil si na ni jako na svou ženu nárok. Ona se však postavila na odpor a soudní tribunál jí dal za pravdu - rozhodl, že na základě mimořádných okolností i dlouhého rozmezí let zaniká nejen mravně, ale i zákonně jeho právo jakožto manžela.
Lipský Chirurgický věstník - kdyby chtěl tento vlivný a záslušný časopis vydávat v překladu některý americký nakladatel, jistě by nepochybil - otiskl v posledním čísle velice skličující příběh podobného ražení.
Jistý dělostřelecký důstojník, muž mohutné postavy a skálopevného zdraví, spadl ze splašeného koně a utrpěl těžkou pohmožděninu na hlavě. Ihned ztratil vědomí, ale přestože měl naštípnutou lebeční kost, bezprostřední nebezpečí mu nehrozilo. Provedli na něm se zdarem trepanaci, pustili mu žilou a uplatnili další běžné léčebné postupy. Avšak muž upadal postupně do stále beznadějnějšího strnulého stavu, až nakonec, jak se všichni domnívali, zemřel.
Počasí bylo teplé, a byl proto až s nepřiměřeným chvatem pohřben na jednom místním hřbitově. Pohřeb se konal ve čtvrtek. Příští neděli zaplnily hřbitovní prostory zástupy lidí. Kolem poledne nastal mezi nimi veliký rozruch; jakýsi venkovan prohlásil, že když seděl u důstojníkova hrobu, ucítil zcela zřetelně, jak se pod ním pohnula země, jako by se tam dole někdo zmítal. Zprvu jeho tvrzení příliš nevěřili, ale pak na ně mužova nelíčená hrůza i umíněnost, s jakou stál na svém, přece jen zapůsobila. Rychle přinesli rýče a v několika minutách vyhloubili hrob (hanebně mělký) do té míry, že se z něho vynořila hlava pohřbeného. Na první pohled se zdál mrtvý, ale seděl téměř vzpřímený v rakvi, jejíž víko zběsilým náporem částečně odklopil.
Ihned byl převezen do nejbližší nemocnice, kde zjistili, že dosud žije, třebaže je ochromen asfyxií. Po několika hodinách se probral, rozeznal jednotlivé známé a přerývaně vyprávěl o svých mukách v hrobě.
Z jeho líčení vyšlo najevo, že ještě aspoň hodinu po svém pohřbení si byl vědom, že žije, a teprve pak upadl do mdlob. Hrob byl ledabyle a nalehko zasypán velice porézní hlínou, takže dovnitř přece jen pronikal vzduch. Muž nad sebou zaslechl kroky chodců a snažil se na sebe upozornit. Z hlubokého spánku ho zřejmě vyburcoval ruch na hřbitově, jakmile se však probudil, plně si uvědomil úděsnost svého postavení.
Tomuto pacientovi, jak jsme se dověděli, se pak dařilo celkem dobře a byl prý na nejlepší cestě k úplnému uzdravení, nakonec se však stal obětí šarlatánského lékařského pokusu. Když mu do těla zavedli galvanický proud, podlehl náhle extatickému záchvatu, který bývá průvodním jevem této léčebné metody.
Zmínka o galvanickém proudu mi připomíná proslulý a velmi neobvyklý případ, kdy pomocí galvanické baterie byl vzkříšen z mrtvých mladý londýnský advokát, který byl už dva dny pochován. To se stalo v roce 1831 a událost, ať přišla kdekoli na přetřes, vyvolávala tenkrát hluboké vzrušení.
Pacient, pan Edward Stapleton, zdánlivě zemřel na tyfus provázený některými netypickými příznaky. Tyto příznaky vzbudily značnou zvědavost u ošetřujících lékařů, kteří požádali přátele údajně zesnulého, aby jim dovolili jeho posmrtné vyšetření. Ti však odmítli. Lékaři se tedy rozhodli, jak se v takových případech často děje, tělo exhumovat a v soukromí je nerušeně podrobit pitvě. Snadno se dohodli s jednou z četných tlup, které se zabývají unášením mrtvol k podobným účelům a jichž jev Londýně plno, a třetí noci po pohřbu byla domnělá mrtvola vykopána z velice hlubokého hrobu a složena v operačním sále jedné soukromé nemocnice.
Lékaři zahájili pitvu větším řezem v krajině břišní, pak jim ale svěží vzezření mrtvoly bez jediné známky rozkladu vnuklo nápad použít baterie. Provedli řadu pokusů, jejichž účinek se v žádném ohledu nelišil od běžných reakcí - až na to, že tělo v křečovitých stazích projevilo tu a tam mimořádný stupeň životnosti.
Připozdívalo se. Nebylo daleko do svítání a lékaři usoudili, že je načase pokračovat v pitvě. Jistý medik si však zvlášť dychtivě přál ověřit vlastní teorii a mermomocí chtěl zavést proud do jednoho z hrudních svalů. Nařízl tedy kůži a do rány vložil konec drátu. A tu pacient rychle, ale nikterak křečovitě vstal ze stolu, pokročil doprostřed místnosti, několik vteřin se zaraženě rozhlížel a pak - promluvil. Nebylo mu rozumět, co říká, ale cosi pronesl; bylo slyšet hlásky. Když domluvil, klesl těžce na podlahu.
Na několik okamžiků všechny ohromila hrůza - bylo však nutno rychle jednat a toto nezbytí jim záhy vrátilo duchapřítomnost. Bylo patrné, že pan Stapleton je živý, třebaže v mdlobách. Po aplikaci éteru pacient procitl a zanedlouho se uzdravil. Mohl se vrátit do kruhu svých přátel, lékaři však před nimi jeho vzkříšení utajovali tak dlouho, dokud si nebyli jisti, že se nemusí obávat recidivy. S jakým úžasem, a s jakým vytržením ho přátelé přijali, si snad umíte představit.
Nejotřesnější okolnost této trapné události je obsažena přímo ve výpovědi pana Stapletona. Tvrdí, že po celou dobu nebyl ani na chvilku zcela v bezvědomí - že si matně a zmateně uvědomoval vše, co se s ním děje, od okamžiku, kdy ho lékaři prohlásili za mrtvého, až do chvíle, kdy v nemocnici omdlel a klesl k zemi. „Jsem naživu,“ byla ona nesrozumitelná slova, která ze sebe chtěl zoufale vypravit, když poznal, že je v pitevně.
Bylo by snadné připojit k těmto historiím nesčíslně dalších, ale raději od toho upustím, neboť jich věru není zapotřebí, abychom dokázali, že k předčasným pohřbům dochází. Když si rozvážíme, jak zřídkakdy je v naší moci - už pro povahu věci - takové případy odhalit, nezbývá nám než připustit, že se dějí často, aniž o nich máme tušení. Kdykoliv se na hřbitově provádějí nějaké větší práce, ať už z jakéhokoliv důvodu, téměř vždycky se najdou kostry v polohách, které vzbuzují nejrůznější podezření.
Podezření hrůzná - o co však hrůznější úděl sám! Bez váhání se dá říci, že není zážitku, který by byl uzpůsobenější přivodit ta nejkrajnější tělesná i duševní muka, než být pohřben před svou vlastní smrtí. Drtivý tlak na plíce - dusivé výpary vlhké prsti - přilnavá lepkavost rubáše - neúprosné objetí těsného prostoru - černá tma absolutní noci - ticho jako v podmořské tůni - neviditelná, ale hmatatelná přítomnost Červa dobyvatele - to vše, a k tomu představa vzduchu a trávy nahoře, vzpomínka na drahé přátele, kteří by nás přispěchali zachránit, kdyby se nějak dověděli o našem osudu, a zároveň vědomí, že se o něm nikdy nedoví - že jsme beznadějně odsouzeni k osudu člověka skutečně mrtvého - všechny tyto vjemy a úvahy, pravím, vnášejí do srdce, které dosud tepe, tak obludný a nesnesitelný děs, že se ho zalekne i ta nejtroufalejší fantazie. Na povrchu země neznáme nic trýznivějšího - v útrobách pekelných si nedovedeme představit nic přízračnějšího. Proto také každé vyprávění na toto téma vzbuzuje hluboký zájem; je ovšem pro samu hrůznou posvátnost námětu zcela zákonitě podmíněn naší bezvýhradnou vírou v pravdivost líčené události. To, co nyní vypovím, jsem na vlastní kůži zažil a poznal - je to osobní, nezahladitelná zkušenost.
Po několik let mne sužovaly záchvaty zvláštní choroby, kterou lékaři z nedostatku přesnějšího označení nazývali katalepsií. Třebaže jak náchylnost k tomuto neduhu, tak jeho bezprostřední příčina, a vlastně i skutečná diagnóza, zůstávají záhadou, jsou celkem dobře známy jeho příznaky a průběh. Obměny této nemoci spočívají nejspíš v její intenzitě. Někdy postižený leží jen jeden den nebo i kratší dobu ve stavu jakési strnulé letargie. Je jako omráčený a znehybnělý; ale tlukot jeho srdce je dosud slabě slyšet, tělo úplně nevychladlo, na lících má lehké růžové skvrnky, a když mu ke rtům přiložíme zrcátko, můžeme sledovat ochablou, nevyrovnanou, kolísavou činnost plic. Jindy může takový trans trvat týdny nebo i měsíce, zatímco se lékaři sebedůkladnějším vyšetřováním a sebepřísnějšími zkouškami marně snaží odhalit podstatný rozdíl mezi stavem ochořelého a tím, co nazýváme absolutní smrtí. Před pohřbením zaživa zachrání pacienta obvykle jen to, že jeho přátelé vědí o jeho předchozích kataleptických záchvatech, a vyvolají proto určité pochybnosti, a pak je především důležitá okolnost, že se na nemocném neobjevují známky rozkladu. Nemoc postupuje naštěstí pozvolna. První příznaky, třebaže nápadné, nejsou nijak jednoznačné. Záchvaty jsou postupně výraznější a výraznější a každý další trvá déle než předchozí. V tom tkví nejspolehlivější ochrana proti osudnému konci. Nešťastník, jehož první záchvat by byl mimořádně prudký - což se někdy stává -, by byl téměř nevyhnutelně odsouzen k pohřbení zaživa.
NEXT>>>
Jmenoval jsem jen několik významnějších dějinných kalamit, ale v těchto případech působí na naši obraznost právě tak živě jejich rozsah jako jejich povaha. Nemusím čtenáři připomínat, že z dlouhých a truchlivých výčtů lidských běd bych mohl vybrat četné osudy jednotlivců naplněné hlubším utrpením, než je kterákoliv z těch obecných hromadných pohrom. Skutečná ubohost, vpravdě ta nejmeznější strast, je individuální, ne mnohostná. Za to, že nezměrnou úděsnost agónie zakouší člověk jako jedinec, a nikdy člověk jako masa - za to děkujeme milosrdnému Bohu!
Být pohřben zaživa patří nesporně k těm nejstrašlivějším mukám, jaká mohou být údělem ubohých smrtelníků. Že se to děje často, velmi často, může sotva popřít člověk uvažující. Rozhraní mezi životem a smrtí bývá neznatelné, matné. Kdo se odváží říci, kde život končí a kde začíná bezživotí? Víme, že jsou choroby, při nichž se všechny funkce živého organismu zastaví, a přece se nezastaví nadobro, nýbrž se jen načas přeruší. Jsou to jen dočasné pauzy v chodu toho nepochopitelného mechanismu. Po určité době jakýsi neviditelný princip opět rozhýbe magické čepy a zakleté soukolí. „Provaz stříbrný“ se tedy nepřetrhl navždy a „číše zlatá“ nerozrazila nenapravitelně. Ale kde dlela zatím duše?
Nezávisle na nevyhnutelném apriorním závěru, že jisté příčiny mají své zákonité následky - totiž že takové obecně známé případy dočasného zastavení životních funkcí vedou nutně tu a tam k předčasnému pohřbení -, tedy nezávisle na této úvaze svědčí důkazy lékařské a zkušenost běžné praxe prokazatelně o tom, že bezpočet lidí bývá opravdu předčasně pohřbeno. Mohl bych, kdyby bylo třeba, uvést dlouhou řadu spolehlivě ověřených případů. K takové pozoruhodné události, jejíž okolnosti budou snad ještě v živé paměti některých čtenářů, došlo před nedávnem v sousedním Baltimoru, kde vyvolala silné pohnutí a značný rozruch. Manželku jednoho z nejváženějších občanů - skvělého advokáta a člena Kongresu - postihla náhlá a nevysvětlitelná choroba, proti níž veškerý um lékařský nic nezmohl. Po velkých útrapách žena umřela, totiž domněle umřela. Nikdo věru netušil a ani neměl důvod tušit, že není doopravdy mrtva. Jevila všechny obvyklé známky smrti. Rysy v obličeji se jí stáhly a propadly. Rty jí mramorově zesinaly. Oči ztratily lesk. Její tělo vychladlo. Tep ustal. Tři dny ji nechali nepohřbenou a za tu dobu ztuhla jako kámen. Pohřeb byl zkrátka uspíšen, protože se domnívali, že rozklad znatelně pokročil.
Dáma byla uložena v rodinné hrobce, která pak další tři roky zůstala nedotčena. Po uplynutí této doby ji otevřeli, aby do ní zabudovali sarkofág - jaký úděsný otřes však čekal manžela, který sám kryptu otevíral! Když se křídla brány rozestoupila, jakýsi bíle oděný přízrak se mu s chřestotem zhroutil do náruče. Byla to kostra jeho ženy v dosud nezetlelém rubáši.
Pečlivým rozborem se dospělo k závěru, že krátce po pohřbu, snad do dvou dnů, mrtvá ožila a tak mocně se v rakvi zmítala, že rakev sklouzla ze svého podstavce na podlahu a rozbila se, takže se z ní pohřbená mohla vymanit. Lampa plná oleje, kterou v hrobce náhodou zapomněli, byla nalezena prázdná - olej se ovšem mohl také vypařit. Na nejhořejším stupni schodiště, jež vedlo do oné děsuplné krypty, ležela velká štěpina z rakve - tou oživlá nejspíš bušila do železné brány v zoufalé snaze upoutat něčí pozornost. Při tomto počínání patrně čirou hrůzou omdlela nebo podruhé skonala a při pádu se jí rubáš zapletl do železného kování, jež vyčnívalo dovnitř. Tak tam spočinula a takto vzpřímená zetlela.
V roce 1810 se ve Francii udál případ předčasného pohřbení za okolností, které nad jiné jasně opodstatňují tvrzení, že pravda je fantastičtější než smyšlenka. Hrdinkou příběhu je jistá mademoiselle Victorine Lafourcadová, velice půvabná dívenka z proslulé a zámožné rodiny. Mezi jejími četnými nápadníky byl i Julien Bossuet, chudý literát či žurnalista z Paříže. Svým nadáním i milou povahou si získal náklonnost dědičky, která ho podle všeho upřímně milovala; avšak její rodová pýcha ji nakonec přece jen přiměla, aby ho odmítla a vzala si bankéře a úspěšného diplomata, pana Renella. Po svatbě ji však monsieur nejen zanedbával, ale snad se k ní choval i vysloveně krutě. Strávila s ním několik truchlivých let a pak umřela - nebo aspoň upadla do stavu tak podobného smrti, že o jejím skonu nikdo, kdo ji spatřil, nepochyboval. Pohřbili ji nikoliv do hrobky, ale do obyčejného hrobu v její rodné vsi. Její milenec, naplněn zoufalství a dosud rozohněn vzpomínkou na svou lásku, vydá se z hlavního města do vzdálené provincie, kde leží vesnice - má romantický záměr zmocnit se nádherných kadeří své někdejší milé. Přichází ke hrobu. O půlnoci vyhrabe rakev, otvírá ji a už se chystá ustřihnout pramen vlasů, když spatří, že jeho milovaná otevírá oči. Ano, pochovali ji zaživa. Ale život z ní dosud zcela nevyprchal a její milenec ji něžnými doteky probouzí z letargického spánku, který byl mylně považován za smrt. Pološílený odnáší ji do najatého příbytku ve vsi. Uplatňuje své nemalé lékařské znalosti a pomocí účinných regeneračních prostředků milou definitivně křísí. Procitlá poznala svého zachránce a zůstala u něho, dokud se plně nezotavila. Její ženské srdce nebylo neoblomitelné a tento poslední důkaz lásky je dokázal nadobro obměkčit. Dala se cele Bossuetovi. K manželovi se už nevrátila, zatajila před ním své vzkříšení a prchla s milencem do Ameriky. Po dvaceti letech se oba vrátili do Francie - pevně věřili, že její podoba se časem natolik změnila, že ji přátelé nepoznají. Avšak zmýlili se - monsieur Renelle ji při prvním setkání poznal a činil si na ni jako na svou ženu nárok. Ona se však postavila na odpor a soudní tribunál jí dal za pravdu - rozhodl, že na základě mimořádných okolností i dlouhého rozmezí let zaniká nejen mravně, ale i zákonně jeho právo jakožto manžela.
Lipský Chirurgický věstník - kdyby chtěl tento vlivný a záslušný časopis vydávat v překladu některý americký nakladatel, jistě by nepochybil - otiskl v posledním čísle velice skličující příběh podobného ražení.
Jistý dělostřelecký důstojník, muž mohutné postavy a skálopevného zdraví, spadl ze splašeného koně a utrpěl těžkou pohmožděninu na hlavě. Ihned ztratil vědomí, ale přestože měl naštípnutou lebeční kost, bezprostřední nebezpečí mu nehrozilo. Provedli na něm se zdarem trepanaci, pustili mu žilou a uplatnili další běžné léčebné postupy. Avšak muž upadal postupně do stále beznadějnějšího strnulého stavu, až nakonec, jak se všichni domnívali, zemřel.
Počasí bylo teplé, a byl proto až s nepřiměřeným chvatem pohřben na jednom místním hřbitově. Pohřeb se konal ve čtvrtek. Příští neděli zaplnily hřbitovní prostory zástupy lidí. Kolem poledne nastal mezi nimi veliký rozruch; jakýsi venkovan prohlásil, že když seděl u důstojníkova hrobu, ucítil zcela zřetelně, jak se pod ním pohnula země, jako by se tam dole někdo zmítal. Zprvu jeho tvrzení příliš nevěřili, ale pak na ně mužova nelíčená hrůza i umíněnost, s jakou stál na svém, přece jen zapůsobila. Rychle přinesli rýče a v několika minutách vyhloubili hrob (hanebně mělký) do té míry, že se z něho vynořila hlava pohřbeného. Na první pohled se zdál mrtvý, ale seděl téměř vzpřímený v rakvi, jejíž víko zběsilým náporem částečně odklopil.
Ihned byl převezen do nejbližší nemocnice, kde zjistili, že dosud žije, třebaže je ochromen asfyxií. Po několika hodinách se probral, rozeznal jednotlivé známé a přerývaně vyprávěl o svých mukách v hrobě.
Z jeho líčení vyšlo najevo, že ještě aspoň hodinu po svém pohřbení si byl vědom, že žije, a teprve pak upadl do mdlob. Hrob byl ledabyle a nalehko zasypán velice porézní hlínou, takže dovnitř přece jen pronikal vzduch. Muž nad sebou zaslechl kroky chodců a snažil se na sebe upozornit. Z hlubokého spánku ho zřejmě vyburcoval ruch na hřbitově, jakmile se však probudil, plně si uvědomil úděsnost svého postavení.
Tomuto pacientovi, jak jsme se dověděli, se pak dařilo celkem dobře a byl prý na nejlepší cestě k úplnému uzdravení, nakonec se však stal obětí šarlatánského lékařského pokusu. Když mu do těla zavedli galvanický proud, podlehl náhle extatickému záchvatu, který bývá průvodním jevem této léčebné metody.
Zmínka o galvanickém proudu mi připomíná proslulý a velmi neobvyklý případ, kdy pomocí galvanické baterie byl vzkříšen z mrtvých mladý londýnský advokát, který byl už dva dny pochován. To se stalo v roce 1831 a událost, ať přišla kdekoli na přetřes, vyvolávala tenkrát hluboké vzrušení.
Pacient, pan Edward Stapleton, zdánlivě zemřel na tyfus provázený některými netypickými příznaky. Tyto příznaky vzbudily značnou zvědavost u ošetřujících lékařů, kteří požádali přátele údajně zesnulého, aby jim dovolili jeho posmrtné vyšetření. Ti však odmítli. Lékaři se tedy rozhodli, jak se v takových případech často děje, tělo exhumovat a v soukromí je nerušeně podrobit pitvě. Snadno se dohodli s jednou z četných tlup, které se zabývají unášením mrtvol k podobným účelům a jichž jev Londýně plno, a třetí noci po pohřbu byla domnělá mrtvola vykopána z velice hlubokého hrobu a složena v operačním sále jedné soukromé nemocnice.
Lékaři zahájili pitvu větším řezem v krajině břišní, pak jim ale svěží vzezření mrtvoly bez jediné známky rozkladu vnuklo nápad použít baterie. Provedli řadu pokusů, jejichž účinek se v žádném ohledu nelišil od běžných reakcí - až na to, že tělo v křečovitých stazích projevilo tu a tam mimořádný stupeň životnosti.
Připozdívalo se. Nebylo daleko do svítání a lékaři usoudili, že je načase pokračovat v pitvě. Jistý medik si však zvlášť dychtivě přál ověřit vlastní teorii a mermomocí chtěl zavést proud do jednoho z hrudních svalů. Nařízl tedy kůži a do rány vložil konec drátu. A tu pacient rychle, ale nikterak křečovitě vstal ze stolu, pokročil doprostřed místnosti, několik vteřin se zaraženě rozhlížel a pak - promluvil. Nebylo mu rozumět, co říká, ale cosi pronesl; bylo slyšet hlásky. Když domluvil, klesl těžce na podlahu.
Na několik okamžiků všechny ohromila hrůza - bylo však nutno rychle jednat a toto nezbytí jim záhy vrátilo duchapřítomnost. Bylo patrné, že pan Stapleton je živý, třebaže v mdlobách. Po aplikaci éteru pacient procitl a zanedlouho se uzdravil. Mohl se vrátit do kruhu svých přátel, lékaři však před nimi jeho vzkříšení utajovali tak dlouho, dokud si nebyli jisti, že se nemusí obávat recidivy. S jakým úžasem, a s jakým vytržením ho přátelé přijali, si snad umíte představit.
Nejotřesnější okolnost této trapné události je obsažena přímo ve výpovědi pana Stapletona. Tvrdí, že po celou dobu nebyl ani na chvilku zcela v bezvědomí - že si matně a zmateně uvědomoval vše, co se s ním děje, od okamžiku, kdy ho lékaři prohlásili za mrtvého, až do chvíle, kdy v nemocnici omdlel a klesl k zemi. „Jsem naživu,“ byla ona nesrozumitelná slova, která ze sebe chtěl zoufale vypravit, když poznal, že je v pitevně.
Bylo by snadné připojit k těmto historiím nesčíslně dalších, ale raději od toho upustím, neboť jich věru není zapotřebí, abychom dokázali, že k předčasným pohřbům dochází. Když si rozvážíme, jak zřídkakdy je v naší moci - už pro povahu věci - takové případy odhalit, nezbývá nám než připustit, že se dějí často, aniž o nich máme tušení. Kdykoliv se na hřbitově provádějí nějaké větší práce, ať už z jakéhokoliv důvodu, téměř vždycky se najdou kostry v polohách, které vzbuzují nejrůznější podezření.
Podezření hrůzná - o co však hrůznější úděl sám! Bez váhání se dá říci, že není zážitku, který by byl uzpůsobenější přivodit ta nejkrajnější tělesná i duševní muka, než být pohřben před svou vlastní smrtí. Drtivý tlak na plíce - dusivé výpary vlhké prsti - přilnavá lepkavost rubáše - neúprosné objetí těsného prostoru - černá tma absolutní noci - ticho jako v podmořské tůni - neviditelná, ale hmatatelná přítomnost Červa dobyvatele - to vše, a k tomu představa vzduchu a trávy nahoře, vzpomínka na drahé přátele, kteří by nás přispěchali zachránit, kdyby se nějak dověděli o našem osudu, a zároveň vědomí, že se o něm nikdy nedoví - že jsme beznadějně odsouzeni k osudu člověka skutečně mrtvého - všechny tyto vjemy a úvahy, pravím, vnášejí do srdce, které dosud tepe, tak obludný a nesnesitelný děs, že se ho zalekne i ta nejtroufalejší fantazie. Na povrchu země neznáme nic trýznivějšího - v útrobách pekelných si nedovedeme představit nic přízračnějšího. Proto také každé vyprávění na toto téma vzbuzuje hluboký zájem; je ovšem pro samu hrůznou posvátnost námětu zcela zákonitě podmíněn naší bezvýhradnou vírou v pravdivost líčené události. To, co nyní vypovím, jsem na vlastní kůži zažil a poznal - je to osobní, nezahladitelná zkušenost.
Po několik let mne sužovaly záchvaty zvláštní choroby, kterou lékaři z nedostatku přesnějšího označení nazývali katalepsií. Třebaže jak náchylnost k tomuto neduhu, tak jeho bezprostřední příčina, a vlastně i skutečná diagnóza, zůstávají záhadou, jsou celkem dobře známy jeho příznaky a průběh. Obměny této nemoci spočívají nejspíš v její intenzitě. Někdy postižený leží jen jeden den nebo i kratší dobu ve stavu jakési strnulé letargie. Je jako omráčený a znehybnělý; ale tlukot jeho srdce je dosud slabě slyšet, tělo úplně nevychladlo, na lících má lehké růžové skvrnky, a když mu ke rtům přiložíme zrcátko, můžeme sledovat ochablou, nevyrovnanou, kolísavou činnost plic. Jindy může takový trans trvat týdny nebo i měsíce, zatímco se lékaři sebedůkladnějším vyšetřováním a sebepřísnějšími zkouškami marně snaží odhalit podstatný rozdíl mezi stavem ochořelého a tím, co nazýváme absolutní smrtí. Před pohřbením zaživa zachrání pacienta obvykle jen to, že jeho přátelé vědí o jeho předchozích kataleptických záchvatech, a vyvolají proto určité pochybnosti, a pak je především důležitá okolnost, že se na nemocném neobjevují známky rozkladu. Nemoc postupuje naštěstí pozvolna. První příznaky, třebaže nápadné, nejsou nijak jednoznačné. Záchvaty jsou postupně výraznější a výraznější a každý další trvá déle než předchozí. V tom tkví nejspolehlivější ochrana proti osudnému konci. Nešťastník, jehož první záchvat by byl mimořádně prudký - což se někdy stává -, by byl téměř nevyhnutelně odsouzen k pohřbení zaživa.
NEXT>>>
Předčasný pohřeb
(The Premature Burial)
E.A. Poe