I. Z TEMNOTY
O Herbertu Westovi, který byl mým přítelem na univerzitě i v životě mimo ni, mohu mluvit jen s nejkrajnější hrůzou. Tuto hrůzu nevyvolal ani tak prapodivný způsob, jakým nedávno zmizel, ale zrodila se spíše z celkové povahy jeho životního díla a poprvé získala svou akutní podobu před více než sedmnácti lety, když jsme studovali ve třetím ročníku lékařské fakulty Miskatonické univerzity v Arkhamu. Pokud byl West se mnou, jeho úžasné a ďábelské pokusy mne naprosto fascinovaly. O to větší strach se mne zmocňuje nyní, když je pryč a kouzlo je zlomeno. Vzpomínky a možnosti svou děsivostí vždy překonávají skutečnost.
První hrůzná událost, k níž došlo v době, kdy jsme se už znali, mnou otřásla na celý život a zmiňuji se o ní pouze se zdráháním. Jak už jsem řekl, přihodilo se to za studií na lékařské fakultě, kde již West získal obecnou proslulost svými výstředními teoriemi o povaze smrti a o možnosti, jak jí uměle předcházet. Jeho názory, z nichž si tropil značný posměch jak profesorský sbor, tak spolužáci, spočívaly na čistě mechanistickém pojetí života a týkaly se prostředků, jak promyšleným chemickým působením ovlivňovat organické soustrojí člověka po selhání přirozených procesů. Během pokusů s různými oživujícími roztoky usmrtil a vyšetřil nesmírné množství králíků, morčat, koček, psů a opic, takže celá fakulta pokládala Westa za fanatického experimentátora. U živočichů, o nichž se dalo předpokládat, že jsou mrtví, několikrát skutečně vyvolal známky života. V mnoha případech intenzívní známky; ale záhy pochopil, že si zdokonalování jeho postupu, pokud je opravdu možné, nutně vyžádá celoživotní výzkum. A jelikož tentýž roztok nikdy nepůsobil na různé organické druhy stejně, bylo Westovi rovněž jasné, že pro další a specializovanější bádání bude potřebovat lidské objekty. Zde se také poprvé dostal do konfliktu s vedením fakulty, a další pokusy mu zapověděl univerzitní hodnostář, kterým nebyl nikdo jiný než sám děkan lékařské fakulty – učený a dobrosrdečný dr. Allan Halsey, na jehož práci ku prospěchu nemocných vzpomínají všichni arkhamští starousedlíci.
K Westovým výzkumům jsem projevoval vždy mimořádnou toleranci a o jeho teoriích, jejichž důsledky a následky byly téměř nedozírné, jsme často diskutovali. Můj přítel spolu s Hackelem zastával názor, že veškerý život je chemický a fyzikální proces a že takzvaná „duše“ je mýtus, a věřil, že umělá reanimace mrtvých může záviset pouze na stavu tkání; a pokud nenastal skutečný rozklad, mrtvolu s kompletními orgány lze vhodnými prostředky opět uvést do činnosti, do toho podivného stavu známého jako život. West si plně uvědomoval, že smrt trvající i sebekratší okamžik by mohla patrně způsobit odumření části citlivých mozkových buněk, a tak narušit psychický a intelektuální život. Proto zpočátku toužil nalézt činidlo, které by obnovovalo život ještě před vlastním příchodem smrti, a teprve opakované neúspěchy se zvířaty mu ukázaly, že přirozené a umělé projevy života jsou nesrovnatelné. Poté usilovně pátral po nejčerstvějších vzorcích, kterým okamžitě po vyhasnutí života vstřikoval injekce svých roztoků do žil. Právě tato okolnost vyvolávala v profesorech jisté oprávněné pochybnosti, neboť se domnívali, že v žádném pokusu nenastala skutečná smrt. Ani se nenamáhali, aby celou záležitost pečlivě a s rozvahou prozkoumali.
Nedlouho poté, co vedení fakulty zakázalo Westovi jeho práci, se mi West svěřil s rozhodnutím získávat čerstvá těla jiným způsobem a pokračovat tajně v pokusech, které již dále nemohl podnikat veřejně. Slyšet ho, jak diskutuje o způsobech a prostředcích, bylo příšerné, protože na fakultě jsme si anatomické vzorky nikdy nezajišťovali sami. Pokud márnice někdy neposkytovala dostatek materiálu, dva místní černoši, kterých by se sotva kdo na něco tázal, dohlédli na to, aby byla opět naplněna. West byl tenkrát drobný, štíhlý, obrýlený mladík s jemnými rysy, plavými vlasy, světle modrýma očima a tichým hlasem. Bylo zlověstné slyšet jej, jak se zaobírá relativními přednostmi hřbitova Christ Church a chudinského pohřebiště; jelikož prakticky všechna těla v Christ Church byla balzamována, neměla pro Westovy výzkumy žádnou cenu.
Tehdy jsem byl Westovým aktivním a okouzleným asistentem a pomáhal jsem mu při všech rozhodnutích, nejen těch, která se týkala zdroje těl, ale i těch, která se týkala vhodného místa pro naši ošklivost budící práci. Právě já jsem připadl na opuštěnou Chapmanovu farmu za Luční horou, kde jsme si v přízemí zřídili operační sál a laboratoř. V obou místnostech visely tmavé závěsy, jež měly skrýt naše půlnoční skutky. Místo leželo stranou všech cest a žádný jiný dům nebyl v dohledu, přesto jsme podnikli jistá nutná bezpečnostní opatření, neboť náhodní noční pocestní by mohli šířit pověsti o záhadných světlech, což by pro náš podnik vbrzku znamenalo pohromu. Domluvili jsme se, že kdyby snad došlo k odhalení, budeme celému objektu říkat chemická laboratoř. Náš zlověstný stánek vědy jsme postupně vybavili materiálem buďto zakoupeným v Bostonu, nebo tiše vypůjčeným z fakulty – materiálem, jehož určení a původ byly s to určit arciť jen oči odborníků – a také jsme si obstarali lopaty a krumpáče, abychom mohli vzorky pohřbívat přímo ve sklepě. Na fakultě jsme používali spalovací pec, ale tento přístroj byl pro naši nelegální laboratoř příliš nákladný. S těly byla vždy potíž – dokonce i s mrtvolkami morčat z několika tajných pokusů, které proběhly ve Westově pokoji v našem penziónu.
Místní úmrtní oznámení jsme sledovali jako ghúlové, protože naše vzorky se musely vyznačovat specifickými vlastnostmi. Potřebovali jsme mrtvoly pohřbené brzy po úmrtí a bez umělé konzervace; nejlépe bez jakékoli choroby, která by mohla nějak znetvořovat tělo, a navíc se všemi orgány nedotčenými. Naší největší nadějí byly oběti nehod. Avšak mnoho týdnů jsme se nedoslechli o ničem vhodném, přestože jsme na oko z pověření fakulty hovořili se zřízenci v márnici i v nemocnici tak často, jak jen to šlo, abychom nevzbudili podezření. Zjistili jsme, že fakulta má v každém případě právo prvního výběru, což mohlo znamenat, že bychom museli zůstat v Arkhamu i v létě, kdy se vyučují jen kratší kursy na letní škole. Nakonec se na nás přece jen usmálo štěstí, protože jednoho dne jsme se dozvěděli o téměř ideálním případu. Ráno předchozího dne se v Summerově rybníku utopil nějaký svalnatý mladý dělník a bez odkladu i bez balzamování byl pohřben na útraty obce na místním chudinském hřbitově. Ještě ten den odpoledne jsme nový hrob našli a rozhodli jsme se, že s prací započneme brzy s půlnoci.
I když nás tenkrát nejímala ona zvláštní hrůza z hřbitovů tak jako během pozdějších zážitků, ten úkol, jehož jsme se odvážili v popůlnoční temnotě, byl vskutku odpudivý. Nesli jsme lopaty a zatemněné petrolejové lucerny. Sice se tenkrát už vyráběly elektrické svítilny, ale nebyly tolik spolehlivé jako dnešní wolframové přístroje. Vykopávání hrobu šlo pomalu a budilo v nás hnus – mohlo snad působit ponuře poeticky, kdybychom bývali umělci, a ne vědci – a tak jsme pookřáli, když lopaty narazily na dřevo. Jakmile byla rakev z borového dřeva úplně odkryta, West se seškrábal dolů, nadzvedl víko, vytáhl z rakve její obsah a s námahou jej podepíral. Shýbl jsem se, vyvlekl to, co leželo v rakvi, z hrobu a potom jsme si oba dali náramně záležet, abychom uvedli místo do původního stavu. Všechny stopy po naší návštěvě se nám podařilo zahladit, ale celá záležitost nás poněkud znervózňovala, zvláště ono tuhé tělo a strnulá tvář našeho prvního úlovku. Když jsme zlehka připlácli poslední lopatu hlíny, vložili jsme vzorek do pytle z hrubého plátna a vydali se na cestu ke staré Chapmanově farmě za Luční horou.
Na improvizovaném pitevním stole ve starém stavení a při světle silné acetylénové svítilny vzorek nevypadal nijak strašidelně. Byl to statný mladík zdravě plebejského typu a s očividným nedostatkem představivosti – se silnou kostrou, šedooký a hnědovlasý – zachovalý živočich bez psychických jemností, pravděpodobně se vyznačující těmi nejprostšími a nejzdravějšími životními procesy. Nyní, se zavřenýma očima, vypadal víc, jako by spal, než že je mrtev; ale když můj přítel provedl odborná vyšetření, brzy nebylo pochybností o jeho skutečném stavu. Konečně jsme měli to, po čem West vždy toužil – opravdu mrtvého člověka ideálního typu, čekajícího na roztok, který byl připravován podle nejpečlivějších propočtů a teorií, aby mohl být vyzkoušen na lidech. Oba jsme cítili stupňující se napětí. Věděli jsme, že sotva existuje možnost, že by došlo k něčemu takovému, jako je naprostý úspěch, a nemohli jsme se zbavit nesmírného strachu při pomyšlení na možné groteskní výsledky částečného oživení. Zvláště jsme se obávali projevů myšlení a impulsů toho tvora, neboť v době, která uplynula od smrti, mohly některé citlivější mozkové buňky dozajista utrpět rozkladem. Já sám jsem stále zastával zvláštní představy o tradiční lidské „duši“ a pociťoval jsem jakousi uctivou bázeň před tajemstvími, která by mohl vyslovit člověk vracející se z hájemství mrtvých. Byl jsem nesmírně zvědav, jakou podívanou mohl tento tichý jinoch spatřit v oněch nedostupných sférách a o čem by mohl vypovědět, kdyby byl plně přiveden k životu. Leč zvědavost mne nepřemohla, neboť jsem do jisté míry sdílel materialismus mého přítele. Byl klidnější než já, právě vpravoval značné množství jím vyvinuté tekutiny do žíly na paži mrtvoly a vpich okamžitě důkladně zavázal.
Čekání bylo úděsné, ale West se ani nezachvěl. Čas od času přiložil ke vzorku stetoskop a negativní výsledky snášel s klidem filozofa. Asi po tři čtvrtě hodině, když se neprojevily sebemenší známky života, zklamaně prohlásil, že roztok nebyl dostatečně silný, ale že této příležitosti maximálně využije a pokusí se, dříve než se zbaví své děsivé kořisti, pozměnit složení roztoku. Toho odpoledne jsme ve sklepě vykopali hrob a do svítání jsme jej museli zaházet, přestože jsme na dům připevnili zámek – naším přáním bylo vyhnout se i tomu nejvzdálenějšímu riziku, že by bylo odhaleno vyloupení hrobu. A kromě toho mrtvola zítra v noci už rozhodně nebude čerstvá. Proto jsme přenesli jedinou acetylénovou lampu do přilehlé laboratoře, ponechali našeho mlčenlivého hosta na stole ve tmě a vložili veškerou energii do přípravy nového roztoku. Na vážení a odměřování West dohlížel s téměř fanatickým puntičkářstvím.
Ta hrůzná událost se odehrála zcela náhle a naprosto neočekávaně. Právě jsem přeléval něco z jedné zkumavky do druhé a West se skláněl nad lihovou pájecí lampou, která v této budově, kam nebyl zaveden plyn, nám musela nahrazovat Bunsenův hořák, když z temného pokoje, odkud jsme před chvílí odešli, vyrazily ty nejděsivější a nejdémoničtější výkřiky, jaké ani jeden z nás jakživ neslyšel.
I kdyby se samo peklo otevřelo, aby z něho vyhřezla agónie a smrtelná muka zatracenců, nemohl být chaos toho pekelného ryku výslovnější, neboť v jediné nepředstavitelné kakofonii se soustředila veškerá nadpozemská trýzeň a nepřirozené zoufalství oživeného organismu. Lidský hlas to být nemohl – takové zvuky by lidské hrdlo nebylo schopno vyloudit – a tak bez pomyšlení na naši noční práci nebo případné odhalení mrtvoly jsme oba, West i já, skočili jako postřelená zvířata k nejbližšímu oknu, převracejíce zkumavky, lampu i křivule, a vrhli se jako šílení do hvězdnatého jícnu venkovské noci. Myslím, že jsme sami křičeli, když jsme tápavě klopýtali k městu, ale na předměstí jsme se začali jakž takž ovládat – což stačilo, abychom předstírali pozdní dvojici kumpánů vrávorajících po prohýřené noci domů.
Nerozešli jsme se, ale podařilo se nám dostat se do Westova pokoje, kde jsme si až do rozbřesku šeptali při rozžaté plynové lampě. Tou dobou jsme se již poněkud zklidnili racionálními teoriemi a plány pro další výzkum, a tak jsme bez ohledu na přednášky mohli prospat celý den. Ale už večer nám dva novinové články, dvě zprávy bez sebemenší souvislosti, opět znemožnily spánek. Starý Chapmanův dům z nevysvětlených příčin shořel na beztvarou hromadu popela; to jsme dovedli pochopit, mohla to způsobit převržená lampa. A dále na místním chudinském hřbitově došlo k pokusu o znesvěcení nového hrobu, jako by silné pařáty marně rozrývaly hlínu, aniž použily lopatu. To jsme nemohli pochopit, neboť hlínu jsme udusali velmi pečlivě.
Od té doby se West po sedmnáct let často ohlížíval přes rameno a stěžoval si, že se mu zdá, jako by za sebou slyšel pokradmé kroky. A nyní West zmizel.
II. DÉMON NÁKAZY
Jaktěživ nezapomenu na ohavné léto před šestnácti lety, kdy Arkhamem kráčel tyfus s poťouchlým pohledem zhoubného, zlého ifríta z dvoran Eblisu. Mnozí si vzpomínají na ten rok jako na dobu řádění satanské metly, neboť vskutku hrůza se vznášela na netopýřích křídlech nad hranicemi rakví v hrobkách hřbitova Čhrist Church; ale teď se chvěji větší hrůzou – hrůzou, kterou nyní, když Herbert West zmizel, prožívám jen já sám.
West a já jsme navštěvovali postgraduální kursy v letní škole na lékařské fakultě Miskatonické univerzity, kde můj přítel proslul svými pokusy s oživováním mrtvých. West vědecky usmrtil nespočet drobných živočichů, leč této podivínské práci okázale učinil přítrž zákaz našeho skeptického děkana, dr. Allana Halseyho. West však pokračoval v jistých tajných pokusech i ve svém zašlém pokoji v penziónu, kde se ubytoval, a jedné děsivé a nezapomenutelné noci přenesl lidské tělo z hrobu na místním hřbitově do opuštěného farmářského stavení za Luční horou.
Onomu nechutnému experimentu jsem byl přítomen a viděl jsem ho, jak do ztuhlých žil vstříkl elixír, o němž se domníval, že by mohl do značné míry obnovit chemické a fyzikální pochody života. Experiment skončil děsivě – v deliriu hrůzy, kterou jsme časem začali přisuzovat vlastním přetaženým nervům – a West se už nikdy poté nemohl zbavit tísnivého pocitu, který ho uváděl v zuřivost, že ho totiž něco pronásleduje a slídí po něm. Mrtvola nebyla dostatečně čerstvá; samozřejmě, aby byly obnoveny normální mentální atributy, musí být mrtvola skutečně velmi čerstvá; a požár starého domu nám znemožnil, abychom tělo pohřbili. Bylo by bývalo lépe, kdybychom s jistotou věděli, že leží v zemi.
Po tomto zážitku West na nějakou dobu upustil od svých výzkumů; ale jak se zanícení rozeného vědce pozvolna navracelo, opět začal neodbytně naléhat na vedení fakulty a žádat, aby mohl využívat pitevnu a čerstvé lidské vzorky pro práci, kterou považoval za nesmírně důležitou. Avšak jeho prosby byly naprosto marné, neboť rozhodnutí dr. Halseyho bylo neochvějné, a všichni ostatní profesoři podporovali verdikt svého představeného. Ve Westově radikální teorii reanimace neviděli nic než nezralé hříčky mladického nadšence, jehož štíhlá postava, plavé vlasy, obrýlené modré oči ani tichý hlas nenapovídal nic, co by naznačovalo onu supernormální – takořka ďábelskou schopnost chladného mozku uvnitř lebky. Teď ho vidím, jako tenkrát – a zachvívám se strachem. Tvář od té doby získala na posupnosti, ale rozhodně nezestárla. A nyní došlo v Seftonu k té nehodě a West zmizel.
Když se náš poslední semestr před promocí chýlil ke konci, West se střetl s dr. Halseym v nepříjemné slovní potyčce, která, pokud jde o uhlazenost, byla méně ke cti jemu než onomu laskavému děkanovi. Měl pocit, že mu zbytečně a nesmyslně brání v bádání na svrchovaně obrovském díle; díle, jež by ovšem mohl provádět dle vlastní chuti v pozdějších letech, ale které si přál zahájit ještě v době, kdy měl možnost využívat mimořádné vybavení univerzity. To, že by konzervativní starší členové vedení fakulty mohli ignorovat jeho jedinečné výsledky se zvířaty a trvale popírat možnost reanimace, bylo pro mladíka Westova logického založení nevýslovně znechucující a téměř nepochopitelné. Pouze větší vyzrálost mu mohla přispět k porozumění chronické duševní omezenosti těchto typů „profesorů-doktorů“ – produktu generací patetického puritánství, laskavých, svědomitých, a někdy vlídných a přívětivých, ale přesto vždy úzkoprsých, nesnášenlivých, vedených zvyklostmi osob, kterým chyběl rozhled. Stáří projevuje větší soucit s těmi nedokonalými, leč velkodušnými osobami, jejichž opravdu největší neřestí je bázlivost a které jsou koneckonců ztrestány všeobecným posměchem za své intelektuální hříchy – hříchy jako ptolemaismus, kalvinismus, antidarwinismus, antinietzscheismus a všechny druhy sabbatarianismu a zákonodárství proti přepychu. Mladý West, i přes své skvělé vědecké výsledky, měl pramalou trpělivost s milým dr. Halseym a jeho erudovanými kolegy; a choval rostoucí odpor spojený s přáním prokázat své teorie těmto otupělým veličinám nějakým překvapujícím a dramatickým způsobem. Jako většina mladíků si liboval v promyšleném snění o pomstě, vítězství a konečném velkodušném odpuštění.
A potom z přízračných jeskyň Tartaru vykročila šklebící se a nemilosrdná smrt. West a já jsme promovali přibližně v době jejích začátků, ale zůstali jsme na fakultě kvůli další práci během letní školy, takže jsme byli v Arkhamu, když nákaza propukla s plnou ďábelskou zuřivostí a vtáhla do města. Ačkoli dosud ne lékaři s licencí, teď jsme měli titul, a jak počet postižených vzrůstal, byli jsme usilovně nabádáni, abychom se věnovali službám veřejnosti. Situace se téměř nedala zvládnout, a úmrtí stíhalo úmrtí příliš často, než aby místní pohřební ústavy mohly všechny případy vyřídit. Pohřby bez balzamování šly tak rychle za sebou, že i márnice hřbitova Christ Church byla přecpána rakvemi s nenabalzamovanými zesnulými. Tato okolnost se neobešla bez účinku na Westa, jenž se často zamýšlel nad ironií situace. Tolik čerstých vzorků, a přece ani jeden pro jeho krutě pronásledované výzkumy! Byli jsme strašně přepracovaní; a hrozné duševní a nervové vypětí se projevilo na morbidním myšlení mého přítele.
Ale Westovi dobrotiví nepřátelé nebyli o nic méně týráni vysilujícími povinnostmi. Celá univerzita byla uzavřena, a všichni doktoři z lékařské fakulty pomáhali v boji s tyfovou epidemií. Zvláště dr. Halsey se vyznamenával při obětavé službě, kdy se s nesmírnou znalostí a energií dobrosrdečně věnoval případům, jímž se mnoho jiných vyhýbalo kvůli nebezpečí nebo pro zřejmou beznadějnost. Dříve než uplynul měsíc, stal se odvážný děkan oblíbeným hrdinou, i když se zdálo, že si slávu neuvědomuje, když zápolí s fyzickou únavou a nervovým vyčerpáním. West se nemohl neobdivovat zmužilosti svého soka, ale právě to ho ještě více utvrzovalo v rozhodnutí, že mu dokáže pravdivost svých úžasných doktrín. Využil zmatku v organizaci jak prací na fakultě, tak městských zdravotních předpisů, a jedné noci se mu podařilo propašovat do univerzitní pitevny tělo člověka, který nedávno zesnul, a v mé přítomnosti mu vstříkl injekci nové modifikace roztoku. Umrlec skutečně otevřel oči, leč pouze zíral do stropu s výrazem hrůzy, při němž by se duše ustrnula, a pak upadl do netečnosti, z níž už ho nic nemohlo vyburcovat. West prohlásil, že nebyl dostatečně čerstvý – horký letní vzduch mrtvolám nesvědčí. Tenkrát nás málem chytili, než jsme tu věc zpopelnili, a West pochyboval, má-li opakování takového odvážného zneužití fakultní laboratoře vůbec cenu.
Epidemie vyvrcholila v srpnu. West i já jsme byli skoro mrtvi, a pak čtrnáctého zemřel dr. Halsey. Všichni studenti se zúčastnili kvapného pohřbu, který se konal patnáctého, a zakoupili působivý věnec, jejž však naprosto zastiňovaly projevy úcty zaslané bohatými arkhamskými občany a samou městskou radou. Pohřeb se stal téměř veřejnou událostí, protože děkan se opravdu aktivně věnoval dobročinné práci. Když byl dr. Halsey uložen do hrobu, zachvátila nás všechny jakási sklíčenost, a tak jsme strávili odpoledne u baru v Commercial House, kde nás ostatní West, přestože značně otřesen smrtí svého hlavního protivníka, zmrazil odkazy ke svým notoricky známým teoriím. Jak večer pokročil, většina studentů odešla domů nebo za jinými povinnostmi, ale West mne přemluvil, abych mu byl nápomocen „prohýřit noc“. Westova bytná nás zahlédla, jak jsme asi ve dvě hodiny ráno dorazili do Westova pokoje se třetím mužem mezi námi, a pravila svému manželovi, že jsme všichni najisto popíjeli a nějakou tu skleničku přebrali.
Jak se zdá, měla tato zapšklá matróna pravdu, protože kolem třetí hodiny ranní celý dům probudily výkřiky vycházející z Westova pokoje, kde když vyrazili dveře, našli na zkrvaveném koberci nás dva v bezvědomí, ztlučené, poškrábané a zbité a okolo nás střepiny z Westových láhví a roztříštěné zbytky nástrojů. Toliko otevřené okno napovídalo, co se stalo s naším útočníkem, a mnohým vrtalo hlavou, jak se jemu samotnému nyní daří po tom strašlivém skoku z prvního poschodí na trávník. V pokoji zůstal nějaký podivný oděv, ale když West opět přišel k vědomí, prohlásil, že nepatří tomu cizinci, ale že to jsou vzorky, které shromáždil pro bakteriologickou analýzu k výzkumu přenosu infekčních chorob. Přikázal jim, aby je co nejdříve spálili v prostorném krbu. Policii jsme oba vysvětlili, že totožnost našeho nočního průvodce neznáme. Byl to, řekl West nervózně, sympatický neznámý člověk, kterého jsme potkali v baru v centru města, ale už si nevybavuje kde. Všichni jsme měli trochu náladu, a West ani já jsme si nepřáli, aby byl náš svárlivý společník pronásledován.
Ještě téže noci propukl druhý arkhamský děs – děs, který pro mne zastínil i epidemii. Hřbitov Christ Church se stal dějištěm hrůzné vraždy: místní hlídač byl rozsápán tak, že následkům zranění podlehl. Čin byl proveden způsobem nejen příliš ohavným, aby mohl být popsán, ale i vyvolávajícím pochybnosti, zdali jej vykonal vůbec člověk. Oběť byla viděna naživu ještě značnou dobu po půlnoci – až jitro odhalilo nevyslovitelnou věc. Byl vyslýchán i ředitel cirkusu v sousedním městě Boltonu, ale místopřísežně prohlásil, že jim žádné zvíře z klece neuniklo. Ti, kdo našli mrtvolu, si povšimli stop krve, které vedly k márnici, kde na betonu hned vedle vrat zasychalo malé tratoliště krve. Slabší stopy vedly k lesu, ale brzy se vytratily.
A druhé noci ďáblové křepčili na střechách Arkhamu a nepřirozené šílenství kvílelo ve větru. Horečkou stíženým městem se plížila kletba, o níž jedni říkali, že je mocnější než nákaza, a o níž jiní šeptali, že je vtělením démonické duše samotné epidemie. Do osmi domů vstoupila bezejmenná věc, která ve svých stopách zanechávala rudou smrt – celkem sedmnáct zohavených a beztvarých zbytků mrtvol zůstalo za mlčící sadistickou nestvůrou, která se plížila po okolí. Několik osob ji zahlédlo v temnotě a prohlásilo, že je bílá a připomíná znetvořenou opici nebo antropomorfního běsa. Nenechávala za sebou zcela vše, co napadla, protože někdy byla vyhladovělá. Počet lidí, které zabila, dosáhl čtrnácti; tři těla objevili v domech postižených nákazou a nebyla už na živu.
Třetí noci ji zuřivé družiny pátračů, vedené policií, dopadly v domě v Crane Street poblíž kampusu Miskatonické univerzity. Pečlivě si zorganizovaly pátrání, byly neustále v kontaktu díky dobrovolným telefonním stanicím, a když někdo v oblasti kolem univerzity ohlásil, že zaslechl škrábání na okenicemi kryté okno, síť se rychle stáhla. Díky všeobecnému poplachu a předběžným opatřením si zákrok vyžádal pouze dvě další oběti, a dopadení se uskutečnilo bez větších zranění. Tu věc nakonec zastavila kulka, i když ne smrtelná; a nestvůra byla neprodleně převezena do místní nemocnice za všeobecného pozdvižení a odporu.
Neboť to byl člověk. Alespoň tolik bylo jasné, navzdory ošklivost vzbuzujícím očím, bezhlasému vzhledu opice a démonické sveřeposti. Ošetřili mu ránu a převezli ho do útulku pro choromyslné v Seftonu, kde tloukl hlavou do zdí vypolstrované cely celých šestnáct let – až do nedávné nehody, kdy unikl za okolností, o nichž se chtějí zmiňovat jen někteří. Co pátrače z Arkhamu naplnilo největším znechucením, byla věc, které si povšimli, když netvorovi omyli tvář – výsměšná, neuvěřitelná podoba se vzdělaným a obětavým mučedníkem, který byl pohřben před necelými třemi dny – nedávno zesnulým dr. Allanem Halseym, veřejným dobrodincem a děkanem lékařské fakulty Miskatonické univerzity.
Nyní zmizelého Herberta Westa i mne se zmocnilo zděšení a nesmírná hrůza. Chvěji se strachem i dnes večer, když na to pomyslím, ba chvěji se víc než toho jitra, když West přes obvazy zamumlal:
„K ďasu, nebyla ještě dost čerstvá!“
III. ŠEST VÝSTŘELŮ ZA SVITU MĚSÍCE
Je neobvyklé vypálit zčistajasna všech šest ran z revolveru, když jedna by s největší pravděpodobností dostačovala, leč mnoho věcí v životě Herberta Westa bylo neobvyklých. Nestává se například často, aby byl mladý lékař, který absolvoval fakultu, nucen zamlčovat příčiny, které vedou jeho výběr domu a ordinace, a přece to se týkalo právě Herberta Westa. Když jsme on i já získali tituly na lékařské fakultě Miskatonické univerzity a snažili se zmírnit naši nouzi tím, že se zavedeme jako praktičtí lékaři, dali jsme si velký pozor, abychom se nepodřekli, že jsme si vybrali náš dům proto, že stál zcela o samotě a co možná nejblíže místního hřbitova.
Taková nesdílnost bývá zřídka bez příčiny a platilo to i v našem případě, neboť naše požadavky vyplývaly ze životního díla, které je výslovně nepopulární. Navenek jsme působili pouze jako lékaři, ale pod tímto povrchem se skrývaly cíle a pohnutky daleko větší a mnohem hrůznější důležitosti – neboť jádrem existence Herberta Westa bylo hledání v temných a zapovězených říších neznáma, v nichž doufal, že odhalí tajemství života a navrátí chladnou hřbitovní hlínu věčnému životu. Takové hledání si vyžaduje neobvyklé materiály, mezi nimi čerstvé lidské mrtvoly; a abyste měli neustálý přístup k těmto věcem, které jsou pro výzkum nepostradatelné, musíte žít nenápadně a poblíž místa, kde se pohřbívá bez obřadu.
West a já jsme se seznámili na univerzitě, a já byl jediný, kdo kdy sympatizoval s jeho odpudivými pokusy. Postupem času jsem se stal jeho nerozlučným asistentem a teď, když jsme dostudovali, museli jsme držet při sobě. Nebylo snadné nalézt dobré místo pro dvojici lékařů, ale nakonec nám vliv univerzity zajistil lékařskou praxi v Boltonu – továrním městě v blízkosti Arkhamu, sídla univerzity. Boltonské prádelny jsou největší v Miskatonickém údolí a jejich zaměstnanci hovořící rozličnými jazyky nebyli u tamějších lékařů nikdy oblíbenými pacienty. Vybírali jsme si dům co nejobezřetněji, až jsme si posléze pronajali poněkud zchátralý domek na konci Pond Street, pět čísel k nejbližšímu sousedovi. Od místního hřbitova nás odděloval pouze pás louky, kterou přetínal úzký pruh velmi hustého hvozdu táhnoucího se k severu. Vzdálenost byla větší, než jsme si přáli, ale žádný bližší dům jsme nemohli získat, aniž bychom museli chodit na druhou stranu hřbitova, zcela mimo čtvrť továren. Avšak to nás rozhodně nezarmucovalo, jelikož mezi námi a naším tajemným zdrojem dodávek nebydleli žádní lidé. Cesta pěšky byla krapet dlouhá, zato jsme mohli vláčet naše tiché vzorky nerušené.
Naše lékařská klientela byla překvapivě rozsáhlá od samého začátku – dost rozsáhlá, aby potěšila většinu mladých lékařů, ale zároveň i dost rozsáhlá, aby se projevila jako nuda a břemeno pro badatele, jejichž skutečné zájmy směřovaly zcela jinam. Dělníci z prádelny se vyznačovali trochu prudšími letorami, a kromě mnoha jiných přirozených potřeb, jejich časté potyčky a rvačky, kdy se pobodali, nám přidělávaly spoustu práce. Ale co doopravdy pohlcovalo naši mysl, byla tajná laboratoř, již jsme si zřídili ve sklepě – laboratoř s dlouhým stolem pod elektrickými světly, kde jsme v hodinách před rozedněním často vstřikovali injekce různých Westových roztoků do žil těl, která jsme přivlekli z místního hřbitova. West experimentoval šíleně, jen aby objevil něco, co by opět nastartovalo lidské životní procesy, poté co byly zastaveny tím, čemu říkáme smrt, ale střetával se s nejstrašnějšími překážkami. Roztok musel mít odlišné složení pro různé typy – co mohlo prospět morčatům, nemohlo prospět lidem, a odlišné exempláře si vyžadovaly rozsáhlé modifikace.
Mrtvoly musely být nadobyčej čerstvé, neboť sebenepatrnější rozklad mozkové tkáně by dokonalé oživení naprosto znemožnil. Avšak právě jejich obstarání v dostatečně čerstvém stavu bylo největším problémem – West kdysi získal děsivé zkušenosti během tajných fakultních výzkumů s mrtvolami pochybného původu. Mnohem hroznější než nezdary bývaly totiž výsledky částečné či nedokonalé reanimace, na něž jsme si oba vybavovali děsivé vzpomínky. Od naší první ďábelské seance v opuštěném farmářském stavení na Luční hoře v Arkhamu jsme cítili, že nad námi visí hrozba; a West, v mnoha ohledech chladnokrevný, světlovlasý, modrooký vědecký automat, se častokrát přiznával k hrůznému pocitu, z něhož mu běhal mráz po zádech, že ho někdo pokradmu sleduje. Trpěl nejasným pocitem, že je pronásledován – tento psychologický blud způsobený otřesenými nervy byl ještě zvyšován nepopiratelně znepokojujícím faktem, že přinejmenším jeden z našich reanimovaných exemplářů byl stále naživu – ona děsivá masožravá věc ve vypolštářované cele v Seftonu. Potom existoval ještě jeden – náš první – o jehož skutečném osudu jsme se nikdy nedozvěděli.
S exempláři v Boltonu nám štěstí přálo – mnohem víc než v Arkhamu. Nebyli jsme na místě ještě ani týden, když jsme vykopali jednu oběť úrazu hned v noci po pohřbu, a podařilo se nám, než roztok přestal působit, že otevřela oči s úžasně rozumným výrazem. Oběť přišla o paži – kdyby to bylo bývalo kompletní tělo, snad bychom mohli uspět lépe. V době do příštího ledna jsme si opatřili tři další, jeden naprostý nezdar, jeden případ pozoruhodného svalového pohybu a jednu dosti otřesnou věc – sama od sebe vstala a zachroptěla. Potom nastalo období, kdy se od nás štěstí odvrátilo; pohřbů ubývalo a u těch, ke kterým přece jen opravdu došlo, se jednalo o exempláře buďto příliš stížené nějakou chorobou, nebo pro nás příliš zmrzačené. Sledovali jsme všechna úmrtí a jejich okolnosti se systematickou soustavností.
Nicméně jedné březnové noci jsme neočekávaně získali jeden exemplář, který nepocházel z místního pohřebiště. V Boltonu převládající duch puritánství postavil mimo zákon boxerský sport – s obvyklým výsledkem. Tajné a špatně řízené zápasy mezi dělníky z prádelny byly na denním pořádku, a tu a tam byl importován i profesionální talent nevalné kvality. Oné pozdní zimní noci se konal takový zápas; evidentně s katastrofálními následky, protože za námi přišli dva ustrašení Poláci a nesouvisle nás šeptem prosili, abychom se dostavili k velice tajnému a beznadějnému případu. Šli jsme za nimi do polorozpadlé stodoly, kde zbytky davu vyděšených cizinců zíraly na mlčící černé tělo na podlaze.
Zápas proběhl mezi Kidem O’Brienem – nemotorným a nyní roztřeseným mladíkem s tím nejneirštějštím hákovitým nosem – a Buckem Robinsonem, „harlemským negrem“. Černoch byl knokautován a okamžité vyšetření ukázalo, že v tomto stavu zůstane navždy. Byl to odporný člověk připomínající gorilu, s abnormálně dlouhýma rukama, které, nemohl jsem si pomoci, abych nenazval předníma nohama, a s obličejem přivolávajícím myšlenky na nevýslovné tajnosti Konga a údery tamtamů pod ponurým měsícem. Tělo určitě zaživa vypadalo ještě strašněji – ale svět snese mnoho ošklivosti. Všechny v politováníhodném hloučku svíral strach, protože nevěděli, co by po nich policie požadovala, kdyby se celá záležitost neututlala; a byli vděční, když jim West, navzdory mému bezděčnému rozechvění, nabídl, že tu věc v klidu odstraní – pro účel, který jsem znal až příliš dobře.
Na krajinu beze sněhu se snášelo jasné světlo měsíce, když jsme tělo oblékli a odvedli mezi sebou opuštěnými ulicemi a loukami k nám domů, jako jsme kdysi odváděli podobné tělo jedné hrůzné noci v Arkhamu. Přiblížili jsme se k domu od pole zezadu, prošli jsme s exemplářem zadním vchodem, sestoupili s ním po schodech do sklepa a připravovali ho pro obvyklý pokus. Náš strach z policie byl absurdně velký, přestože jsme si načasovali výlet tak, abychom se vyhnuli ojedinělému policistovi na obchůzce v té čtvrti.
Výsledek byl pohříchu pravým opakem našeho očekávání. Naše hrůzně vypadající kořist na žádný roztok, který jsme jí vstříkli do černé paže, vůbec nereagovala. Roztoky jsme totiž připravovali pouze ze zkušeností s bělošskými exempláři. Proto jak se hodina nebezpečně nachýlila k rozbřesku, naložili jsme s ní tak, jak jsme skoncovali i s ostatními – odtáhli jsme tu věc přes louky k lesíku u místního pohřebiště a pochovali ji tam do toho nejlepšího improvizovaného hrobu, jaký jen zmrzlá hlína dovolila. Hrob nebyl moc hluboký, leč naveskrz stejně dobrý jako hrob našeho předcházejícího exempláře – toho, který se sám od sebe posadil a z hrdla se mu vydral ryk. Ve světle našich přitlumených svítilen jsme jej důkladně zakryli listím a suchými šlahouny, naprosto jisti, že jej policie v lese tak tmavém a hustém nikdy nenajde.
NEXT>>>
O Herbertu Westovi, který byl mým přítelem na univerzitě i v životě mimo ni, mohu mluvit jen s nejkrajnější hrůzou. Tuto hrůzu nevyvolal ani tak prapodivný způsob, jakým nedávno zmizel, ale zrodila se spíše z celkové povahy jeho životního díla a poprvé získala svou akutní podobu před více než sedmnácti lety, když jsme studovali ve třetím ročníku lékařské fakulty Miskatonické univerzity v Arkhamu. Pokud byl West se mnou, jeho úžasné a ďábelské pokusy mne naprosto fascinovaly. O to větší strach se mne zmocňuje nyní, když je pryč a kouzlo je zlomeno. Vzpomínky a možnosti svou děsivostí vždy překonávají skutečnost.
První hrůzná událost, k níž došlo v době, kdy jsme se už znali, mnou otřásla na celý život a zmiňuji se o ní pouze se zdráháním. Jak už jsem řekl, přihodilo se to za studií na lékařské fakultě, kde již West získal obecnou proslulost svými výstředními teoriemi o povaze smrti a o možnosti, jak jí uměle předcházet. Jeho názory, z nichž si tropil značný posměch jak profesorský sbor, tak spolužáci, spočívaly na čistě mechanistickém pojetí života a týkaly se prostředků, jak promyšleným chemickým působením ovlivňovat organické soustrojí člověka po selhání přirozených procesů. Během pokusů s různými oživujícími roztoky usmrtil a vyšetřil nesmírné množství králíků, morčat, koček, psů a opic, takže celá fakulta pokládala Westa za fanatického experimentátora. U živočichů, o nichž se dalo předpokládat, že jsou mrtví, několikrát skutečně vyvolal známky života. V mnoha případech intenzívní známky; ale záhy pochopil, že si zdokonalování jeho postupu, pokud je opravdu možné, nutně vyžádá celoživotní výzkum. A jelikož tentýž roztok nikdy nepůsobil na různé organické druhy stejně, bylo Westovi rovněž jasné, že pro další a specializovanější bádání bude potřebovat lidské objekty. Zde se také poprvé dostal do konfliktu s vedením fakulty, a další pokusy mu zapověděl univerzitní hodnostář, kterým nebyl nikdo jiný než sám děkan lékařské fakulty – učený a dobrosrdečný dr. Allan Halsey, na jehož práci ku prospěchu nemocných vzpomínají všichni arkhamští starousedlíci.
K Westovým výzkumům jsem projevoval vždy mimořádnou toleranci a o jeho teoriích, jejichž důsledky a následky byly téměř nedozírné, jsme často diskutovali. Můj přítel spolu s Hackelem zastával názor, že veškerý život je chemický a fyzikální proces a že takzvaná „duše“ je mýtus, a věřil, že umělá reanimace mrtvých může záviset pouze na stavu tkání; a pokud nenastal skutečný rozklad, mrtvolu s kompletními orgány lze vhodnými prostředky opět uvést do činnosti, do toho podivného stavu známého jako život. West si plně uvědomoval, že smrt trvající i sebekratší okamžik by mohla patrně způsobit odumření části citlivých mozkových buněk, a tak narušit psychický a intelektuální život. Proto zpočátku toužil nalézt činidlo, které by obnovovalo život ještě před vlastním příchodem smrti, a teprve opakované neúspěchy se zvířaty mu ukázaly, že přirozené a umělé projevy života jsou nesrovnatelné. Poté usilovně pátral po nejčerstvějších vzorcích, kterým okamžitě po vyhasnutí života vstřikoval injekce svých roztoků do žil. Právě tato okolnost vyvolávala v profesorech jisté oprávněné pochybnosti, neboť se domnívali, že v žádném pokusu nenastala skutečná smrt. Ani se nenamáhali, aby celou záležitost pečlivě a s rozvahou prozkoumali.
Nedlouho poté, co vedení fakulty zakázalo Westovi jeho práci, se mi West svěřil s rozhodnutím získávat čerstvá těla jiným způsobem a pokračovat tajně v pokusech, které již dále nemohl podnikat veřejně. Slyšet ho, jak diskutuje o způsobech a prostředcích, bylo příšerné, protože na fakultě jsme si anatomické vzorky nikdy nezajišťovali sami. Pokud márnice někdy neposkytovala dostatek materiálu, dva místní černoši, kterých by se sotva kdo na něco tázal, dohlédli na to, aby byla opět naplněna. West byl tenkrát drobný, štíhlý, obrýlený mladík s jemnými rysy, plavými vlasy, světle modrýma očima a tichým hlasem. Bylo zlověstné slyšet jej, jak se zaobírá relativními přednostmi hřbitova Christ Church a chudinského pohřebiště; jelikož prakticky všechna těla v Christ Church byla balzamována, neměla pro Westovy výzkumy žádnou cenu.
Tehdy jsem byl Westovým aktivním a okouzleným asistentem a pomáhal jsem mu při všech rozhodnutích, nejen těch, která se týkala zdroje těl, ale i těch, která se týkala vhodného místa pro naši ošklivost budící práci. Právě já jsem připadl na opuštěnou Chapmanovu farmu za Luční horou, kde jsme si v přízemí zřídili operační sál a laboratoř. V obou místnostech visely tmavé závěsy, jež měly skrýt naše půlnoční skutky. Místo leželo stranou všech cest a žádný jiný dům nebyl v dohledu, přesto jsme podnikli jistá nutná bezpečnostní opatření, neboť náhodní noční pocestní by mohli šířit pověsti o záhadných světlech, což by pro náš podnik vbrzku znamenalo pohromu. Domluvili jsme se, že kdyby snad došlo k odhalení, budeme celému objektu říkat chemická laboratoř. Náš zlověstný stánek vědy jsme postupně vybavili materiálem buďto zakoupeným v Bostonu, nebo tiše vypůjčeným z fakulty – materiálem, jehož určení a původ byly s to určit arciť jen oči odborníků – a také jsme si obstarali lopaty a krumpáče, abychom mohli vzorky pohřbívat přímo ve sklepě. Na fakultě jsme používali spalovací pec, ale tento přístroj byl pro naši nelegální laboratoř příliš nákladný. S těly byla vždy potíž – dokonce i s mrtvolkami morčat z několika tajných pokusů, které proběhly ve Westově pokoji v našem penziónu.
Místní úmrtní oznámení jsme sledovali jako ghúlové, protože naše vzorky se musely vyznačovat specifickými vlastnostmi. Potřebovali jsme mrtvoly pohřbené brzy po úmrtí a bez umělé konzervace; nejlépe bez jakékoli choroby, která by mohla nějak znetvořovat tělo, a navíc se všemi orgány nedotčenými. Naší největší nadějí byly oběti nehod. Avšak mnoho týdnů jsme se nedoslechli o ničem vhodném, přestože jsme na oko z pověření fakulty hovořili se zřízenci v márnici i v nemocnici tak často, jak jen to šlo, abychom nevzbudili podezření. Zjistili jsme, že fakulta má v každém případě právo prvního výběru, což mohlo znamenat, že bychom museli zůstat v Arkhamu i v létě, kdy se vyučují jen kratší kursy na letní škole. Nakonec se na nás přece jen usmálo štěstí, protože jednoho dne jsme se dozvěděli o téměř ideálním případu. Ráno předchozího dne se v Summerově rybníku utopil nějaký svalnatý mladý dělník a bez odkladu i bez balzamování byl pohřben na útraty obce na místním chudinském hřbitově. Ještě ten den odpoledne jsme nový hrob našli a rozhodli jsme se, že s prací započneme brzy s půlnoci.
I když nás tenkrát nejímala ona zvláštní hrůza z hřbitovů tak jako během pozdějších zážitků, ten úkol, jehož jsme se odvážili v popůlnoční temnotě, byl vskutku odpudivý. Nesli jsme lopaty a zatemněné petrolejové lucerny. Sice se tenkrát už vyráběly elektrické svítilny, ale nebyly tolik spolehlivé jako dnešní wolframové přístroje. Vykopávání hrobu šlo pomalu a budilo v nás hnus – mohlo snad působit ponuře poeticky, kdybychom bývali umělci, a ne vědci – a tak jsme pookřáli, když lopaty narazily na dřevo. Jakmile byla rakev z borového dřeva úplně odkryta, West se seškrábal dolů, nadzvedl víko, vytáhl z rakve její obsah a s námahou jej podepíral. Shýbl jsem se, vyvlekl to, co leželo v rakvi, z hrobu a potom jsme si oba dali náramně záležet, abychom uvedli místo do původního stavu. Všechny stopy po naší návštěvě se nám podařilo zahladit, ale celá záležitost nás poněkud znervózňovala, zvláště ono tuhé tělo a strnulá tvář našeho prvního úlovku. Když jsme zlehka připlácli poslední lopatu hlíny, vložili jsme vzorek do pytle z hrubého plátna a vydali se na cestu ke staré Chapmanově farmě za Luční horou.
Na improvizovaném pitevním stole ve starém stavení a při světle silné acetylénové svítilny vzorek nevypadal nijak strašidelně. Byl to statný mladík zdravě plebejského typu a s očividným nedostatkem představivosti – se silnou kostrou, šedooký a hnědovlasý – zachovalý živočich bez psychických jemností, pravděpodobně se vyznačující těmi nejprostšími a nejzdravějšími životními procesy. Nyní, se zavřenýma očima, vypadal víc, jako by spal, než že je mrtev; ale když můj přítel provedl odborná vyšetření, brzy nebylo pochybností o jeho skutečném stavu. Konečně jsme měli to, po čem West vždy toužil – opravdu mrtvého člověka ideálního typu, čekajícího na roztok, který byl připravován podle nejpečlivějších propočtů a teorií, aby mohl být vyzkoušen na lidech. Oba jsme cítili stupňující se napětí. Věděli jsme, že sotva existuje možnost, že by došlo k něčemu takovému, jako je naprostý úspěch, a nemohli jsme se zbavit nesmírného strachu při pomyšlení na možné groteskní výsledky částečného oživení. Zvláště jsme se obávali projevů myšlení a impulsů toho tvora, neboť v době, která uplynula od smrti, mohly některé citlivější mozkové buňky dozajista utrpět rozkladem. Já sám jsem stále zastával zvláštní představy o tradiční lidské „duši“ a pociťoval jsem jakousi uctivou bázeň před tajemstvími, která by mohl vyslovit člověk vracející se z hájemství mrtvých. Byl jsem nesmírně zvědav, jakou podívanou mohl tento tichý jinoch spatřit v oněch nedostupných sférách a o čem by mohl vypovědět, kdyby byl plně přiveden k životu. Leč zvědavost mne nepřemohla, neboť jsem do jisté míry sdílel materialismus mého přítele. Byl klidnější než já, právě vpravoval značné množství jím vyvinuté tekutiny do žíly na paži mrtvoly a vpich okamžitě důkladně zavázal.
Čekání bylo úděsné, ale West se ani nezachvěl. Čas od času přiložil ke vzorku stetoskop a negativní výsledky snášel s klidem filozofa. Asi po tři čtvrtě hodině, když se neprojevily sebemenší známky života, zklamaně prohlásil, že roztok nebyl dostatečně silný, ale že této příležitosti maximálně využije a pokusí se, dříve než se zbaví své děsivé kořisti, pozměnit složení roztoku. Toho odpoledne jsme ve sklepě vykopali hrob a do svítání jsme jej museli zaházet, přestože jsme na dům připevnili zámek – naším přáním bylo vyhnout se i tomu nejvzdálenějšímu riziku, že by bylo odhaleno vyloupení hrobu. A kromě toho mrtvola zítra v noci už rozhodně nebude čerstvá. Proto jsme přenesli jedinou acetylénovou lampu do přilehlé laboratoře, ponechali našeho mlčenlivého hosta na stole ve tmě a vložili veškerou energii do přípravy nového roztoku. Na vážení a odměřování West dohlížel s téměř fanatickým puntičkářstvím.
Ta hrůzná událost se odehrála zcela náhle a naprosto neočekávaně. Právě jsem přeléval něco z jedné zkumavky do druhé a West se skláněl nad lihovou pájecí lampou, která v této budově, kam nebyl zaveden plyn, nám musela nahrazovat Bunsenův hořák, když z temného pokoje, odkud jsme před chvílí odešli, vyrazily ty nejděsivější a nejdémoničtější výkřiky, jaké ani jeden z nás jakživ neslyšel.
I kdyby se samo peklo otevřelo, aby z něho vyhřezla agónie a smrtelná muka zatracenců, nemohl být chaos toho pekelného ryku výslovnější, neboť v jediné nepředstavitelné kakofonii se soustředila veškerá nadpozemská trýzeň a nepřirozené zoufalství oživeného organismu. Lidský hlas to být nemohl – takové zvuky by lidské hrdlo nebylo schopno vyloudit – a tak bez pomyšlení na naši noční práci nebo případné odhalení mrtvoly jsme oba, West i já, skočili jako postřelená zvířata k nejbližšímu oknu, převracejíce zkumavky, lampu i křivule, a vrhli se jako šílení do hvězdnatého jícnu venkovské noci. Myslím, že jsme sami křičeli, když jsme tápavě klopýtali k městu, ale na předměstí jsme se začali jakž takž ovládat – což stačilo, abychom předstírali pozdní dvojici kumpánů vrávorajících po prohýřené noci domů.
Nerozešli jsme se, ale podařilo se nám dostat se do Westova pokoje, kde jsme si až do rozbřesku šeptali při rozžaté plynové lampě. Tou dobou jsme se již poněkud zklidnili racionálními teoriemi a plány pro další výzkum, a tak jsme bez ohledu na přednášky mohli prospat celý den. Ale už večer nám dva novinové články, dvě zprávy bez sebemenší souvislosti, opět znemožnily spánek. Starý Chapmanův dům z nevysvětlených příčin shořel na beztvarou hromadu popela; to jsme dovedli pochopit, mohla to způsobit převržená lampa. A dále na místním chudinském hřbitově došlo k pokusu o znesvěcení nového hrobu, jako by silné pařáty marně rozrývaly hlínu, aniž použily lopatu. To jsme nemohli pochopit, neboť hlínu jsme udusali velmi pečlivě.
Od té doby se West po sedmnáct let často ohlížíval přes rameno a stěžoval si, že se mu zdá, jako by za sebou slyšel pokradmé kroky. A nyní West zmizel.
II. DÉMON NÁKAZY
Jaktěživ nezapomenu na ohavné léto před šestnácti lety, kdy Arkhamem kráčel tyfus s poťouchlým pohledem zhoubného, zlého ifríta z dvoran Eblisu. Mnozí si vzpomínají na ten rok jako na dobu řádění satanské metly, neboť vskutku hrůza se vznášela na netopýřích křídlech nad hranicemi rakví v hrobkách hřbitova Čhrist Church; ale teď se chvěji větší hrůzou – hrůzou, kterou nyní, když Herbert West zmizel, prožívám jen já sám.
West a já jsme navštěvovali postgraduální kursy v letní škole na lékařské fakultě Miskatonické univerzity, kde můj přítel proslul svými pokusy s oživováním mrtvých. West vědecky usmrtil nespočet drobných živočichů, leč této podivínské práci okázale učinil přítrž zákaz našeho skeptického děkana, dr. Allana Halseyho. West však pokračoval v jistých tajných pokusech i ve svém zašlém pokoji v penziónu, kde se ubytoval, a jedné děsivé a nezapomenutelné noci přenesl lidské tělo z hrobu na místním hřbitově do opuštěného farmářského stavení za Luční horou.
Onomu nechutnému experimentu jsem byl přítomen a viděl jsem ho, jak do ztuhlých žil vstříkl elixír, o němž se domníval, že by mohl do značné míry obnovit chemické a fyzikální pochody života. Experiment skončil děsivě – v deliriu hrůzy, kterou jsme časem začali přisuzovat vlastním přetaženým nervům – a West se už nikdy poté nemohl zbavit tísnivého pocitu, který ho uváděl v zuřivost, že ho totiž něco pronásleduje a slídí po něm. Mrtvola nebyla dostatečně čerstvá; samozřejmě, aby byly obnoveny normální mentální atributy, musí být mrtvola skutečně velmi čerstvá; a požár starého domu nám znemožnil, abychom tělo pohřbili. Bylo by bývalo lépe, kdybychom s jistotou věděli, že leží v zemi.
Po tomto zážitku West na nějakou dobu upustil od svých výzkumů; ale jak se zanícení rozeného vědce pozvolna navracelo, opět začal neodbytně naléhat na vedení fakulty a žádat, aby mohl využívat pitevnu a čerstvé lidské vzorky pro práci, kterou považoval za nesmírně důležitou. Avšak jeho prosby byly naprosto marné, neboť rozhodnutí dr. Halseyho bylo neochvějné, a všichni ostatní profesoři podporovali verdikt svého představeného. Ve Westově radikální teorii reanimace neviděli nic než nezralé hříčky mladického nadšence, jehož štíhlá postava, plavé vlasy, obrýlené modré oči ani tichý hlas nenapovídal nic, co by naznačovalo onu supernormální – takořka ďábelskou schopnost chladného mozku uvnitř lebky. Teď ho vidím, jako tenkrát – a zachvívám se strachem. Tvář od té doby získala na posupnosti, ale rozhodně nezestárla. A nyní došlo v Seftonu k té nehodě a West zmizel.
Když se náš poslední semestr před promocí chýlil ke konci, West se střetl s dr. Halseym v nepříjemné slovní potyčce, která, pokud jde o uhlazenost, byla méně ke cti jemu než onomu laskavému děkanovi. Měl pocit, že mu zbytečně a nesmyslně brání v bádání na svrchovaně obrovském díle; díle, jež by ovšem mohl provádět dle vlastní chuti v pozdějších letech, ale které si přál zahájit ještě v době, kdy měl možnost využívat mimořádné vybavení univerzity. To, že by konzervativní starší členové vedení fakulty mohli ignorovat jeho jedinečné výsledky se zvířaty a trvale popírat možnost reanimace, bylo pro mladíka Westova logického založení nevýslovně znechucující a téměř nepochopitelné. Pouze větší vyzrálost mu mohla přispět k porozumění chronické duševní omezenosti těchto typů „profesorů-doktorů“ – produktu generací patetického puritánství, laskavých, svědomitých, a někdy vlídných a přívětivých, ale přesto vždy úzkoprsých, nesnášenlivých, vedených zvyklostmi osob, kterým chyběl rozhled. Stáří projevuje větší soucit s těmi nedokonalými, leč velkodušnými osobami, jejichž opravdu největší neřestí je bázlivost a které jsou koneckonců ztrestány všeobecným posměchem za své intelektuální hříchy – hříchy jako ptolemaismus, kalvinismus, antidarwinismus, antinietzscheismus a všechny druhy sabbatarianismu a zákonodárství proti přepychu. Mladý West, i přes své skvělé vědecké výsledky, měl pramalou trpělivost s milým dr. Halseym a jeho erudovanými kolegy; a choval rostoucí odpor spojený s přáním prokázat své teorie těmto otupělým veličinám nějakým překvapujícím a dramatickým způsobem. Jako většina mladíků si liboval v promyšleném snění o pomstě, vítězství a konečném velkodušném odpuštění.
A potom z přízračných jeskyň Tartaru vykročila šklebící se a nemilosrdná smrt. West a já jsme promovali přibližně v době jejích začátků, ale zůstali jsme na fakultě kvůli další práci během letní školy, takže jsme byli v Arkhamu, když nákaza propukla s plnou ďábelskou zuřivostí a vtáhla do města. Ačkoli dosud ne lékaři s licencí, teď jsme měli titul, a jak počet postižených vzrůstal, byli jsme usilovně nabádáni, abychom se věnovali službám veřejnosti. Situace se téměř nedala zvládnout, a úmrtí stíhalo úmrtí příliš často, než aby místní pohřební ústavy mohly všechny případy vyřídit. Pohřby bez balzamování šly tak rychle za sebou, že i márnice hřbitova Christ Church byla přecpána rakvemi s nenabalzamovanými zesnulými. Tato okolnost se neobešla bez účinku na Westa, jenž se často zamýšlel nad ironií situace. Tolik čerstých vzorků, a přece ani jeden pro jeho krutě pronásledované výzkumy! Byli jsme strašně přepracovaní; a hrozné duševní a nervové vypětí se projevilo na morbidním myšlení mého přítele.
Ale Westovi dobrotiví nepřátelé nebyli o nic méně týráni vysilujícími povinnostmi. Celá univerzita byla uzavřena, a všichni doktoři z lékařské fakulty pomáhali v boji s tyfovou epidemií. Zvláště dr. Halsey se vyznamenával při obětavé službě, kdy se s nesmírnou znalostí a energií dobrosrdečně věnoval případům, jímž se mnoho jiných vyhýbalo kvůli nebezpečí nebo pro zřejmou beznadějnost. Dříve než uplynul měsíc, stal se odvážný děkan oblíbeným hrdinou, i když se zdálo, že si slávu neuvědomuje, když zápolí s fyzickou únavou a nervovým vyčerpáním. West se nemohl neobdivovat zmužilosti svého soka, ale právě to ho ještě více utvrzovalo v rozhodnutí, že mu dokáže pravdivost svých úžasných doktrín. Využil zmatku v organizaci jak prací na fakultě, tak městských zdravotních předpisů, a jedné noci se mu podařilo propašovat do univerzitní pitevny tělo člověka, který nedávno zesnul, a v mé přítomnosti mu vstříkl injekci nové modifikace roztoku. Umrlec skutečně otevřel oči, leč pouze zíral do stropu s výrazem hrůzy, při němž by se duše ustrnula, a pak upadl do netečnosti, z níž už ho nic nemohlo vyburcovat. West prohlásil, že nebyl dostatečně čerstvý – horký letní vzduch mrtvolám nesvědčí. Tenkrát nás málem chytili, než jsme tu věc zpopelnili, a West pochyboval, má-li opakování takového odvážného zneužití fakultní laboratoře vůbec cenu.
Epidemie vyvrcholila v srpnu. West i já jsme byli skoro mrtvi, a pak čtrnáctého zemřel dr. Halsey. Všichni studenti se zúčastnili kvapného pohřbu, který se konal patnáctého, a zakoupili působivý věnec, jejž však naprosto zastiňovaly projevy úcty zaslané bohatými arkhamskými občany a samou městskou radou. Pohřeb se stal téměř veřejnou událostí, protože děkan se opravdu aktivně věnoval dobročinné práci. Když byl dr. Halsey uložen do hrobu, zachvátila nás všechny jakási sklíčenost, a tak jsme strávili odpoledne u baru v Commercial House, kde nás ostatní West, přestože značně otřesen smrtí svého hlavního protivníka, zmrazil odkazy ke svým notoricky známým teoriím. Jak večer pokročil, většina studentů odešla domů nebo za jinými povinnostmi, ale West mne přemluvil, abych mu byl nápomocen „prohýřit noc“. Westova bytná nás zahlédla, jak jsme asi ve dvě hodiny ráno dorazili do Westova pokoje se třetím mužem mezi námi, a pravila svému manželovi, že jsme všichni najisto popíjeli a nějakou tu skleničku přebrali.
Jak se zdá, měla tato zapšklá matróna pravdu, protože kolem třetí hodiny ranní celý dům probudily výkřiky vycházející z Westova pokoje, kde když vyrazili dveře, našli na zkrvaveném koberci nás dva v bezvědomí, ztlučené, poškrábané a zbité a okolo nás střepiny z Westových láhví a roztříštěné zbytky nástrojů. Toliko otevřené okno napovídalo, co se stalo s naším útočníkem, a mnohým vrtalo hlavou, jak se jemu samotnému nyní daří po tom strašlivém skoku z prvního poschodí na trávník. V pokoji zůstal nějaký podivný oděv, ale když West opět přišel k vědomí, prohlásil, že nepatří tomu cizinci, ale že to jsou vzorky, které shromáždil pro bakteriologickou analýzu k výzkumu přenosu infekčních chorob. Přikázal jim, aby je co nejdříve spálili v prostorném krbu. Policii jsme oba vysvětlili, že totožnost našeho nočního průvodce neznáme. Byl to, řekl West nervózně, sympatický neznámý člověk, kterého jsme potkali v baru v centru města, ale už si nevybavuje kde. Všichni jsme měli trochu náladu, a West ani já jsme si nepřáli, aby byl náš svárlivý společník pronásledován.
Ještě téže noci propukl druhý arkhamský děs – děs, který pro mne zastínil i epidemii. Hřbitov Christ Church se stal dějištěm hrůzné vraždy: místní hlídač byl rozsápán tak, že následkům zranění podlehl. Čin byl proveden způsobem nejen příliš ohavným, aby mohl být popsán, ale i vyvolávajícím pochybnosti, zdali jej vykonal vůbec člověk. Oběť byla viděna naživu ještě značnou dobu po půlnoci – až jitro odhalilo nevyslovitelnou věc. Byl vyslýchán i ředitel cirkusu v sousedním městě Boltonu, ale místopřísežně prohlásil, že jim žádné zvíře z klece neuniklo. Ti, kdo našli mrtvolu, si povšimli stop krve, které vedly k márnici, kde na betonu hned vedle vrat zasychalo malé tratoliště krve. Slabší stopy vedly k lesu, ale brzy se vytratily.
A druhé noci ďáblové křepčili na střechách Arkhamu a nepřirozené šílenství kvílelo ve větru. Horečkou stíženým městem se plížila kletba, o níž jedni říkali, že je mocnější než nákaza, a o níž jiní šeptali, že je vtělením démonické duše samotné epidemie. Do osmi domů vstoupila bezejmenná věc, která ve svých stopách zanechávala rudou smrt – celkem sedmnáct zohavených a beztvarých zbytků mrtvol zůstalo za mlčící sadistickou nestvůrou, která se plížila po okolí. Několik osob ji zahlédlo v temnotě a prohlásilo, že je bílá a připomíná znetvořenou opici nebo antropomorfního běsa. Nenechávala za sebou zcela vše, co napadla, protože někdy byla vyhladovělá. Počet lidí, které zabila, dosáhl čtrnácti; tři těla objevili v domech postižených nákazou a nebyla už na živu.
Třetí noci ji zuřivé družiny pátračů, vedené policií, dopadly v domě v Crane Street poblíž kampusu Miskatonické univerzity. Pečlivě si zorganizovaly pátrání, byly neustále v kontaktu díky dobrovolným telefonním stanicím, a když někdo v oblasti kolem univerzity ohlásil, že zaslechl škrábání na okenicemi kryté okno, síť se rychle stáhla. Díky všeobecnému poplachu a předběžným opatřením si zákrok vyžádal pouze dvě další oběti, a dopadení se uskutečnilo bez větších zranění. Tu věc nakonec zastavila kulka, i když ne smrtelná; a nestvůra byla neprodleně převezena do místní nemocnice za všeobecného pozdvižení a odporu.
Neboť to byl člověk. Alespoň tolik bylo jasné, navzdory ošklivost vzbuzujícím očím, bezhlasému vzhledu opice a démonické sveřeposti. Ošetřili mu ránu a převezli ho do útulku pro choromyslné v Seftonu, kde tloukl hlavou do zdí vypolstrované cely celých šestnáct let – až do nedávné nehody, kdy unikl za okolností, o nichž se chtějí zmiňovat jen někteří. Co pátrače z Arkhamu naplnilo největším znechucením, byla věc, které si povšimli, když netvorovi omyli tvář – výsměšná, neuvěřitelná podoba se vzdělaným a obětavým mučedníkem, který byl pohřben před necelými třemi dny – nedávno zesnulým dr. Allanem Halseym, veřejným dobrodincem a děkanem lékařské fakulty Miskatonické univerzity.
Nyní zmizelého Herberta Westa i mne se zmocnilo zděšení a nesmírná hrůza. Chvěji se strachem i dnes večer, když na to pomyslím, ba chvěji se víc než toho jitra, když West přes obvazy zamumlal:
„K ďasu, nebyla ještě dost čerstvá!“
III. ŠEST VÝSTŘELŮ ZA SVITU MĚSÍCE
Je neobvyklé vypálit zčistajasna všech šest ran z revolveru, když jedna by s největší pravděpodobností dostačovala, leč mnoho věcí v životě Herberta Westa bylo neobvyklých. Nestává se například často, aby byl mladý lékař, který absolvoval fakultu, nucen zamlčovat příčiny, které vedou jeho výběr domu a ordinace, a přece to se týkalo právě Herberta Westa. Když jsme on i já získali tituly na lékařské fakultě Miskatonické univerzity a snažili se zmírnit naši nouzi tím, že se zavedeme jako praktičtí lékaři, dali jsme si velký pozor, abychom se nepodřekli, že jsme si vybrali náš dům proto, že stál zcela o samotě a co možná nejblíže místního hřbitova.
Taková nesdílnost bývá zřídka bez příčiny a platilo to i v našem případě, neboť naše požadavky vyplývaly ze životního díla, které je výslovně nepopulární. Navenek jsme působili pouze jako lékaři, ale pod tímto povrchem se skrývaly cíle a pohnutky daleko větší a mnohem hrůznější důležitosti – neboť jádrem existence Herberta Westa bylo hledání v temných a zapovězených říších neznáma, v nichž doufal, že odhalí tajemství života a navrátí chladnou hřbitovní hlínu věčnému životu. Takové hledání si vyžaduje neobvyklé materiály, mezi nimi čerstvé lidské mrtvoly; a abyste měli neustálý přístup k těmto věcem, které jsou pro výzkum nepostradatelné, musíte žít nenápadně a poblíž místa, kde se pohřbívá bez obřadu.
West a já jsme se seznámili na univerzitě, a já byl jediný, kdo kdy sympatizoval s jeho odpudivými pokusy. Postupem času jsem se stal jeho nerozlučným asistentem a teď, když jsme dostudovali, museli jsme držet při sobě. Nebylo snadné nalézt dobré místo pro dvojici lékařů, ale nakonec nám vliv univerzity zajistil lékařskou praxi v Boltonu – továrním městě v blízkosti Arkhamu, sídla univerzity. Boltonské prádelny jsou největší v Miskatonickém údolí a jejich zaměstnanci hovořící rozličnými jazyky nebyli u tamějších lékařů nikdy oblíbenými pacienty. Vybírali jsme si dům co nejobezřetněji, až jsme si posléze pronajali poněkud zchátralý domek na konci Pond Street, pět čísel k nejbližšímu sousedovi. Od místního hřbitova nás odděloval pouze pás louky, kterou přetínal úzký pruh velmi hustého hvozdu táhnoucího se k severu. Vzdálenost byla větší, než jsme si přáli, ale žádný bližší dům jsme nemohli získat, aniž bychom museli chodit na druhou stranu hřbitova, zcela mimo čtvrť továren. Avšak to nás rozhodně nezarmucovalo, jelikož mezi námi a naším tajemným zdrojem dodávek nebydleli žádní lidé. Cesta pěšky byla krapet dlouhá, zato jsme mohli vláčet naše tiché vzorky nerušené.
Naše lékařská klientela byla překvapivě rozsáhlá od samého začátku – dost rozsáhlá, aby potěšila většinu mladých lékařů, ale zároveň i dost rozsáhlá, aby se projevila jako nuda a břemeno pro badatele, jejichž skutečné zájmy směřovaly zcela jinam. Dělníci z prádelny se vyznačovali trochu prudšími letorami, a kromě mnoha jiných přirozených potřeb, jejich časté potyčky a rvačky, kdy se pobodali, nám přidělávaly spoustu práce. Ale co doopravdy pohlcovalo naši mysl, byla tajná laboratoř, již jsme si zřídili ve sklepě – laboratoř s dlouhým stolem pod elektrickými světly, kde jsme v hodinách před rozedněním často vstřikovali injekce různých Westových roztoků do žil těl, která jsme přivlekli z místního hřbitova. West experimentoval šíleně, jen aby objevil něco, co by opět nastartovalo lidské životní procesy, poté co byly zastaveny tím, čemu říkáme smrt, ale střetával se s nejstrašnějšími překážkami. Roztok musel mít odlišné složení pro různé typy – co mohlo prospět morčatům, nemohlo prospět lidem, a odlišné exempláře si vyžadovaly rozsáhlé modifikace.
Mrtvoly musely být nadobyčej čerstvé, neboť sebenepatrnější rozklad mozkové tkáně by dokonalé oživení naprosto znemožnil. Avšak právě jejich obstarání v dostatečně čerstvém stavu bylo největším problémem – West kdysi získal děsivé zkušenosti během tajných fakultních výzkumů s mrtvolami pochybného původu. Mnohem hroznější než nezdary bývaly totiž výsledky částečné či nedokonalé reanimace, na něž jsme si oba vybavovali děsivé vzpomínky. Od naší první ďábelské seance v opuštěném farmářském stavení na Luční hoře v Arkhamu jsme cítili, že nad námi visí hrozba; a West, v mnoha ohledech chladnokrevný, světlovlasý, modrooký vědecký automat, se častokrát přiznával k hrůznému pocitu, z něhož mu běhal mráz po zádech, že ho někdo pokradmu sleduje. Trpěl nejasným pocitem, že je pronásledován – tento psychologický blud způsobený otřesenými nervy byl ještě zvyšován nepopiratelně znepokojujícím faktem, že přinejmenším jeden z našich reanimovaných exemplářů byl stále naživu – ona děsivá masožravá věc ve vypolštářované cele v Seftonu. Potom existoval ještě jeden – náš první – o jehož skutečném osudu jsme se nikdy nedozvěděli.
S exempláři v Boltonu nám štěstí přálo – mnohem víc než v Arkhamu. Nebyli jsme na místě ještě ani týden, když jsme vykopali jednu oběť úrazu hned v noci po pohřbu, a podařilo se nám, než roztok přestal působit, že otevřela oči s úžasně rozumným výrazem. Oběť přišla o paži – kdyby to bylo bývalo kompletní tělo, snad bychom mohli uspět lépe. V době do příštího ledna jsme si opatřili tři další, jeden naprostý nezdar, jeden případ pozoruhodného svalového pohybu a jednu dosti otřesnou věc – sama od sebe vstala a zachroptěla. Potom nastalo období, kdy se od nás štěstí odvrátilo; pohřbů ubývalo a u těch, ke kterým přece jen opravdu došlo, se jednalo o exempláře buďto příliš stížené nějakou chorobou, nebo pro nás příliš zmrzačené. Sledovali jsme všechna úmrtí a jejich okolnosti se systematickou soustavností.
Nicméně jedné březnové noci jsme neočekávaně získali jeden exemplář, který nepocházel z místního pohřebiště. V Boltonu převládající duch puritánství postavil mimo zákon boxerský sport – s obvyklým výsledkem. Tajné a špatně řízené zápasy mezi dělníky z prádelny byly na denním pořádku, a tu a tam byl importován i profesionální talent nevalné kvality. Oné pozdní zimní noci se konal takový zápas; evidentně s katastrofálními následky, protože za námi přišli dva ustrašení Poláci a nesouvisle nás šeptem prosili, abychom se dostavili k velice tajnému a beznadějnému případu. Šli jsme za nimi do polorozpadlé stodoly, kde zbytky davu vyděšených cizinců zíraly na mlčící černé tělo na podlaze.
Zápas proběhl mezi Kidem O’Brienem – nemotorným a nyní roztřeseným mladíkem s tím nejneirštějštím hákovitým nosem – a Buckem Robinsonem, „harlemským negrem“. Černoch byl knokautován a okamžité vyšetření ukázalo, že v tomto stavu zůstane navždy. Byl to odporný člověk připomínající gorilu, s abnormálně dlouhýma rukama, které, nemohl jsem si pomoci, abych nenazval předníma nohama, a s obličejem přivolávajícím myšlenky na nevýslovné tajnosti Konga a údery tamtamů pod ponurým měsícem. Tělo určitě zaživa vypadalo ještě strašněji – ale svět snese mnoho ošklivosti. Všechny v politováníhodném hloučku svíral strach, protože nevěděli, co by po nich policie požadovala, kdyby se celá záležitost neututlala; a byli vděční, když jim West, navzdory mému bezděčnému rozechvění, nabídl, že tu věc v klidu odstraní – pro účel, který jsem znal až příliš dobře.
Na krajinu beze sněhu se snášelo jasné světlo měsíce, když jsme tělo oblékli a odvedli mezi sebou opuštěnými ulicemi a loukami k nám domů, jako jsme kdysi odváděli podobné tělo jedné hrůzné noci v Arkhamu. Přiblížili jsme se k domu od pole zezadu, prošli jsme s exemplářem zadním vchodem, sestoupili s ním po schodech do sklepa a připravovali ho pro obvyklý pokus. Náš strach z policie byl absurdně velký, přestože jsme si načasovali výlet tak, abychom se vyhnuli ojedinělému policistovi na obchůzce v té čtvrti.
Výsledek byl pohříchu pravým opakem našeho očekávání. Naše hrůzně vypadající kořist na žádný roztok, který jsme jí vstříkli do černé paže, vůbec nereagovala. Roztoky jsme totiž připravovali pouze ze zkušeností s bělošskými exempláři. Proto jak se hodina nebezpečně nachýlila k rozbřesku, naložili jsme s ní tak, jak jsme skoncovali i s ostatními – odtáhli jsme tu věc přes louky k lesíku u místního pohřebiště a pochovali ji tam do toho nejlepšího improvizovaného hrobu, jaký jen zmrzlá hlína dovolila. Hrob nebyl moc hluboký, leč naveskrz stejně dobrý jako hrob našeho předcházejícího exempláře – toho, který se sám od sebe posadil a z hrdla se mu vydral ryk. Ve světle našich přitlumených svítilen jsme jej důkladně zakryli listím a suchými šlahouny, naprosto jisti, že jej policie v lese tak tmavém a hustém nikdy nenajde.
NEXT>>>
Herbert West – reanimátor
H.P. Lovecraft