Druhého dne ve mně vzrůstaly obavy z policie, protože jeden pacient přinesl zvěsti o jakémsi podezřelém zápasu a úmrtí. West měl ještě o jeden zdroj starostí navíc, protože odpoledne byl povolán k případu, který skončil velice hrozivě. Nějaká Italka dostala hysterický záchvat kvůli svému pohřešovanému dítěti, asi pětiletému chlapci, který hned brzy ráno někam odběhl a na oběd se neukázal – a projevovala vysoce znepokojující příznaky, vzhledem ke stále slabému srdci. Byla to velmi pošetilá hysterie, jelikož chlapec už dříve často z domu utíkal; ale italští venkované jsou nesmírně pověrčiví, a zdálo se, že tuto ženu znepokojovala jak zlá znamení, tak samotná fakta. Kolem sedmé hodiny večer zemřela a její žalem šílený manžel vyvolal strašlivou scénu, vrhl se na Westa, snažil se ho zabít, a rozlíceně mu vyčítal, že jí nezachránil život. Přátelé ho zadrželi, když vytasil stilet, ale West odcházel uprostřed jeho nelidských výkřiků, nadávek a kleteb přísahajících pomstu. Jako by ten chlapík v návalu utrpení zapomněl na své dítě, které jak noc pokročila, stále pohřešovali. Něco se povídalo, že prohledají lesy, ale většina přátel rodiny měla dost starostí se zemřelou ženou a vřískajícím mužem. Celkový nervový nápor na Westa musel být strašný. Pomyšlení na policii a onoho bláznivého Itala ho muselo notně tížit.
Odebrali jsme se na lože asi k jedenácté, ale nespal jsem klidně. Bolton měl na tak malé město překvapivě dobrou policii, a já jsem si nemohl pomoci, hlavou mi táhly obavy z nepříjemností, které by následovaly, kdyby tu záležitost ze včerejší noci někdy vypátrala. To by mohlo znamenat konec veškeré naší místní práce – a možná i vězení pro Westa i pro mne. Ty drby o zápasu, které se šířily městem, se mi nelíbily. Když hodiny odbily třetí, měsíc mi zasvítil do očí, ale obrátil jsem se na druhý bok, protože se mi nechtělo vstávat a stahovat roletu. Potom se ozvalo to vytrvalé bušení na dveře k zadnímu vchodu.
Ležel jsem, ani jsem se nehnul, a byl jsem ještě trochu omámený spánkem, leč netrvalo dlouho, když jsem zaslechl, jak West klepe na moje dveře. Měl na sobě župan a trepky a v rukou držel revolver a elektrickou svítilnu. Podle revolveru jsem poznal, že spíše pomýšlel na šíleného Itala než na policii.
„Měli bychom raději jít oba,“ šeptal. „Stejně by nemělo cenu, kdybychom neotevřeli, a třeba to je nějaký pacient – bude to asi jeden z těch bláznů, co to zkoušejí u zadních dveří.“
Načež jsme oba po špičkách sestoupili po schodech, se strachem dílem ospravedlnitelným a dílem přicházejícím jenž duše tajemných hodin mezi půlnocí a svítáním. Bušení neustávalo a poněkud sílilo. Když jsme došli ke dveřím, opatrně jsem odsunul zástrčku a prudce je rozrazil. A sotva paprsky měsíce odhalily siluetu postavy, která se před námi tyčila, West provedl nezvyklou věc. Vzdor zjevnému nebezpečí, že přiláká pozornost policie a snese na naše hlavy obávané policejní vyšetřování – jež bylo nakonec milosrdně odvráceno díky poměrné odloučenosti našeho domku – můj přítel znenadání, vzrušeně a zbytečně vyprázdnil všech šest komor svého revolveru do nočního návštěvníka.
Neboť onen návštěvník nebyl ani Ital, ani policista.
Proti přízračnému měsíci se úděsně rýsovalo gigantické, znetvořené tělo, jaké byste si nebyli schopni představit snad ani v nočních můrách – inkoustově černé zjevení se skelným zrakem, téměř na všech čtyřech, pokryté kusy hlíny a trouchnivějícího dřeva, listím a šlahouny, pomazané sraženou krví, a držící v lesknoucích se zubech sněhobílý, hrozný, oválný předmět, který končil drobnou ručičkou.
IV. VÝKŘIK MRTVÉHO
Výkřik mrtvého muže ve mně vyvolal následný akutní strach z dr. Herberta Westa, který znepokojoval pozdější léta našeho společného života. Je přirozené, že taková věc, jako je výkřik mrtvého člověka, vyvolá hrůzu, protože to nesporně není ani příjemná, ani obvyklá událost; ale já jsem již podobným zážitkům uvykl, tudíž jsem při této příležitosti zakoušel muka jen kvůli těm zvláštním okolnostem. A jak jsem už naznačil, nebyl to vlastně ten mrtvý muž, koho jsem se začal obávat.
Herbert West, jehož společníkem a asistentem jsem byl, se vyznačoval vědeckými zájmy, které zdaleka přesahovaly obvyklou erudici vesnického lékaře. Z tohoto důvodu si také, když si založil lékařskou praxi v Boltonu, vybral osamělý dům u chudinského hřbitova. Krátce a brutálně řečeno, Westovým jediným zájmem, který ho naprosto pohlcoval, bylo tajné studium projevů života a jeho zástavy, jež vedlo k reanimaci mrtvých injekcemi excitačního roztoku. Pro tyto strašlivé experimenty bylo nutné mít neustálý přísun co nejčerstvějších lidských mrtvol; velice čerstvých, protože i sebemenší rozklad nenapravitelně poškozoval strukturu mozku, a lidských, protože jsme zjistili, že roztok musí mít odlišné složení pro různé typy organismů. Bylý usmrceny desítky králíků a morčat a na nich provedeny oživovací pokusy, ale všechny vedly do slepé uličky. West nezažil nikdy plný úspěch, protože se mu nikdy nepodařilo získat mrtvolu, která by byla dostatečně čerstvá. Chtěl těla, z nichž vitalita vyprchala před několika okamžiky; těla, v nichž všechny buňky zůstaly netknuty a jež byla způsobilá k opětnému přijetí impulsu směřujícímu k tomu modu pohybu, jenž se zove život. Existovala naděje, že by tento druhý a umělý život mohl být opakováním injekcí změněn na život věčný, ale již dříve jsme zjistili, že obyčejný přirozený život na takové působení nereaguje. Aby se ustanovil umělý vzruch, musí přirozený život vyhasnout – vzorky musí být velmi čerstvé, ale dočista mrtvé.
Toto hrůzyplné bádání začalo, ještě když jsme s Western studovali na lékařské fakultě Miskatonické univerzity v Arkhamu a živě si poprvé uvědomili onu naveskrz mechanickou podstatu života. To bylo před sedmi lety, jenže nyní West vypadal sotva o den starší – drobný, světlovlasý, hladce oholený, tichého hlasu a obrýlený, pouze s nahodilým zábleskem v chladném modrém oku, napovídajícím o zarytém a vzrůstajícím fanatismu v jeho charakteru pod náporem hrozných výzkumů. Výsledky nedokonalé reanimace, kdy hroudy hřbitovní prsti bývaly různými modifikacemi oživujícího roztoku uváděny do morbidního, nepřirozeného a bezduchého pohybu, nám často přinášely zážitky nanejvýš odporné.
Jedna věc ze sebe vydala nervy drásající výkřik, druhá se divoce postavila, ztloukla nás oba do bezvědomí a řádila otřesným způsobem jako pominutá, dokud ji neumístili za mříže útulku pro choromyslné; a ještě další, šeredná africká obluda, se vydrápala z mělkého hrobu a spáchala děsivý skutek – West ten objekt musel tenkrát zastřelit. Nemohli jsme získat těla dostatečně čerstvá, aby po oživení projevovala alespoň nějaké stopy rozumu, a tak jsme chtě nechtě vytvořili bezejmenné hrůzy. Znepokojovalo nás pomyšlení, že jedno, případně dvě z našich monster dosud žijí. Tato myšlenka nás pronásledovala jako stín, až nakonec West za strašlivých okolností zmizel. Ale v době, kdy v naší sklepní laboratoři v odloučeném boltonském domku zněl křik, jsme strach podřizovali touze po naprosto čerstvých exemplářích. West byl mnohem chtivější než já, až jsem měl někdy pocit, že se na každého velice zdravého živého člověka dívá se skrývanou dychtivou žádostivostí.
Teprve v červenci roku 1910 se smůla, co se týče exemplářů, začala od nás odvracet. Odjel jsem na dlouhou návštěvu k rodičům do Illinois a po návratu jsem našel Westa v nezvykle povznesené náladě. Jak mi rozčileně sdělil, s největší pravděpodobností se mu podařilo vyřešit problém čerstvosti pomocí přístupu ze zcela nového úhlu – a to umělou konzervací. Věděl jsem, že pracuje na nějaké nové a vysoce neobvyklé balzamovací sloučenině, a proto mne nepřekvapilo, že vše dobře dopadlo; když mi ale vysvětlil podrobnosti, byl jsem poněkud na rozpacích, v čem nám vlastně může taková sloučenina být nápomocna, neboť nežádoucí rozklad exemplářů byl většinou zaviněn zpožděním, k němuž došlo dříve, než jsme šije zajistili. Jak jsem nyní pochopil, tuto skutečnost si West hluboce uvědomoval; vytvořil svou balzamovací sloučeninu spíše pro budoucí než pro bezprostřední použití a spoléhal na osud, že nám poskytne opět nějakou velice čerstvou a nepohřbenou mrtvolu jako před léty, když jsme si opatřili toho černocha zabitého v boltonském rohovnickém zápase. A osud se nad námi slitoval, neboť nyní tu v tajné sklepní laboratoři ležela mrtvola, jejíž rozklad nemohl v žádném případě doposud nastat. Co se stane po reanimaci a zdali vůbec smíme doufat v obnovení ducha a rozumu, se West neodvažoval říci předem. Dnešní pokus se měl stát mezníkem v našich studiích, a proto nové tělo uchovával do doby, než se vrátím, abychom oba mohli společně zhlédnout onen výjev obvyklým způsobem.
West mi řekl, jak exemplář získal. Byl to statný muž; vybraně oblečený neznámý člověk, který před chvílí vystoupil z vlaku, aby projednal nějaký obchod s boltonskými prádelnami. Procházka městem trvala dlouho a v době, když se cestující zastavil u našeho domku, aby se otázal na cestu k továrně, jeho srdce začalo jevit příznaky velkého přetížení. Odmítl povzbuzující lék a zčistajasna, pouze o okamžik později, padl mrtev k zemi. Tuto mrtvolu, jak se dalo očekávat, považoval West za dar seslaný z nebes. Ve stručném rozhovoru cizinec naznačil, že ho v Boltonu nikdo nezná, a prohledání jeho kapes posléze odhalilo, že se jedná o jistého Roberta Leavitta ze St. Louis, zřejmě bez jakýchkoliv příbuzných, kteří by po něm v případě jeho zmizení pátrali. Kdyby tento muž nemohl být znovu přiveden k životu, nikdo by se o nezdařeném pokusu nedozvěděl. Naše materiály jsme pochovávali v pruhu hustého lesa mezi domem a místním pohřebištěm. Ovšem na druhé straně, kdyby oživen být mohl, kynula by nám proslulost a nehynoucí sláva. Proto West bez meškání vstříkl mrtvole do zápěstí injekci sloučeniny, která měla udržet tělo v čerstvém a použitelném stavu až do mého příjezdu. Nezdálo se, že by Westa otázka onoho pravděpodobně slabého srdce, která dle mého názora ohrožovala úspěch experimentu, zvlášť zatěžovala. Doufal, že konečně získá to, co nikdy předtím nezískal – opětně zažehnutou jiskru rozumu, a snad i normálního živého tvora.
Proto jsme v noci 18. července 1910 stáli, Herbert West a já, ve sklepní laboratoři a hleděli na bílou, tichou postavu pod oslepujícím světlem obloukové lampy. Balzamovací sloučenina účinkovala povážlivě dobře, a tak když jsem fascinován zíral na svalnaté tělo, které dva týdny leželo, aniž ztuhlo, jsem byl nucen požádat Westa o ujištění, že ta věc je opravdu mrtvá. Toto ujištění mi poskytl velmi ochotně; a připomenul mi, že oživující roztok nebyl nikdy používán bez podrobných testů, je-li exemplář živ; neboť kdyby byla přítomna sebemenší část původního života, roztok by se minul účinkem. Sotva se West jal provádět předběžné kroky, dolehla na mne nezměrná komplikovanost tohoto nového experimentu; složitost tak obrovská, že West nemohl důvěřovat žádné ruce, která by byla méně citlivá než jeho vlastní. Načež mi zakázal dotýkat se těla; vzápětí pak vstříkl injekci nějaké drogy do zápěstí, vedle místa, kam zapíchl jehlu, když podával injekci balzamovací sloučeniny. Toto, řekl, by mělo neutralizovat tu první sloučeninu a zapůsobit na systém, aby se normálně uvolnil. Oživující roztok pak bude volně reagovat, až ho vstříknu. Za malou chvíli, kdy se zdálo, že se v mrtvých údech děje jakási změna a počínají se mírně chvět, West prudce přitiskl na křečovitě se škubající obličej předmět zvící podušky a neodložil jej, dokud se neujistil, že umrlec je v klidu a připraven pro náš pokus o reanimaci. Tento pobledlý fanatik poté vykonal několik posledních zběžných testů, zda došlo k vymizení absolutně všech známek života, spokojeně poodstoupil, a nakonec injikoval do levé paže přesně odměřené množství životodárného elixíru, který připravil během odpoledne s větší pečlivostí, než bývalo naším zvykem za studia na univerzitě, kdy nám vše připadalo nové a kdy jsme mnohdy tápali. Nedokáži vyjádřit to zběsilé, bezdeché napětí, když jsme čekali na výsledky pokusu s tímto prvním opravdu čerstvým exemplářem – prvním, od nějž jsme mohli právem očekávat, že otevře rty a racionálně se rozhovoří, snad aby nám sdělil, co spatřil za onou bezednou propastí.
West byl materialista a v žádnou duši nevěřil; veškeré projevy vědomí přičítal tělesným procesům; pročež také netoužil odhalit hrůzná tajemství zátočin a jeskyň za hranicí smrti. Ne že bych s ním teoreticky nesouhlasil, ale přesto jsem si zachovával mlhavé instinktivní pozůstatky primitivní víry mých předků; proto jsem nemohl nepozorovat mrtvolu s jistým pocitem tísně a děsivého očekávání. A kromě toho – nikdy mi nevymizí z paměti ten hrůzný, nelidský ryk, který jsme zaslechli oné noci po našem prvním pokusu v opuštěném farmářském stavení v Arkhamu.
Uplynula velmi krátká doba, když jsem spatřil, že tento pokus neměl být naprostým nezdarem. Do tváří až doposud bílých jako křída se vléval nádech barvy a šířil se pod nezvykle hojným strništěm pískově zbarvených vousů. West, který na levém zápěstí sledoval puls, náhle významně přikývl; a téměř ve stejném okamžiku se zrcátko, nakloněné nad ústy umrlce, zamžilo. Pak následovalo několik křečovitých svalových záškubů, a potom slyšitelné dýchání a zřetelný pohyb hrudníku. Pohlédl jsem na sevřená oční víčka a myslím, že jsem zachytil jakési zachvění. Poté se víčka rozevřela, odhalila oči, které byly šedé, klidné a živé, ale stále bez inteligence, a dokonce bez zájmu.
V záblesku fantastického rozmaru jsem do uší, které pozvolna růžověly, zašeptal otázky; otázky o jiných světech, o nichž by paměť mohla vydat svědectví. Následující hrůza mi je vyhnala z hlavy, ale myslím, že poslední, již jsem opakoval, zněla: „Kde jste byl?“ Doposud nevím, zdali jsem dostal odpověď nebo ne, protože z těch hezky tvarovaných úst nevyšel žádný zvuk; ale najisto vím, že v tom okamžiku jsem si určitě myslel, že se ty tenké rty bezhlase pohnuly a vytvářely slabiky, které bych vokalizoval jako „jenom teď“, kdyby ta slova měla nějaký smysl nebo důležitost. V tom okamžiku, jak jsem řekl, mne naplňovala hrdost z přesvědčení, že prvního velkého cíle bylo dosaženo; a že reanimovaná mrtvola poprvé vyslovila zřetelná slova, vybuzená skutečným rozumem. V dalším okamžiku nebylo o triumfu pochyb; roztoku se bezpochyby skutečně podařilo, alespoň dočasně, vykonat své poslání a v mrtvém člověku obnovit racionální a řečí obdařený život. Ale v tom triumfu se mi vyjevila největší ze všech hrůz – ne hrůza z té věci, která promluvila, ale z činu, jehož jsem byl svědkem, a z muže, s nímž byly spojeny mé profesionální osudy.
Protože toto velmi čerstvé tělo, když se nakonec prosvíjelo do plného a děsivého vědomí s očima vytřeštěnýma vzpomínkou na poslední událost na zemi, divoce rozpřáhlo ruce v boji na život a na smrt se vzduchem; a náhle se zhroutilo do druhé a konečné smrti, z níž nemohlo být návratu, a zaryčelo slova, která mi budou navěky znít v rozbolavělé hlavě:
„Pomoc! Nepřibližuj se ke mně, ty proklatý zlatovlasý ďáble – a nedotýkej se mě tou zatracenou jehlou!“
V. HRŮZA ZE STÍNŮ
Již mnoho mužů vyprávělo o ohavnostech, o nichž se tisk nezmiňoval, které se přihodily na bojištích Velké války. Z některých těchto věcí jsem omdléval, jiné mne rozezmítávaly do zničujících křečí nauzey, zatímco ještě další mne rozechvívaly a nutily k tomu, abych se po setmění ohlížel. A vzdor těm nejstrašnějším z nich věřím, že mohu vyprávět o věci ze všech nejodpornější – o šokující, nepřirozené a neuvěřitelné hrůze ze stínů.
V roce 1915 jsem byl lékařem s hodností nadporučíka u Kanadského pluku ve Flandrech, jedním z mnoha Američanů, kteří předešli dokonce svou vládu a vrhli se do gigantického boje. Nevstoupil jsem do armády z vlastní iniciativy, ale byl to spíše přirozený důsledek vstupu do armády muže, u něhož jsem působil jako nepostradatelný asistent – slovutného bostonského specialisty, vyhlášeného chirurga dr. Herberta Westa. Dr. West po příležitosti sloužit jako chirurg ve velké válce přímo bažil, a když se ona příležitost naskytla, odvlekl mne s sebou bezmála proti mé vůli. Existovaly důvody, proč bych byl býval rád, aby nás válka rozdělila; důvody, proč mne Westova lékařská praxe a jeho společnost čím dál tím víc iritovala; když ale odejel do Ottawy a pomocí vlivu jistého kolegy si zajistil lékařské místo a důstojnicky patent jako major, nemohl jsem vzdorovat tak neodbytnému a panovačnému přesvědčování člověka, který si umínil, že ho budu doprovázet jako obvykle ve funkci asistenta.
Když říkám, že dr. West po službě v boji bažil, tím rozhodně nechci naznačit, že by jevil přirozený sklon k válkám, nebo že by se strachoval o bezpečnost civilizace. Vždy ledově chladný intelektuální stroj: drobný, světlovlasý, s modrýma očima a obrýlený. Myslím, že se tajně poškleboval mému občasnému válečnému vytržení a odsudkům netečné neutrality. Nicméně tu existovalo něco, po čem lačnil na flanderských bojištích; a aby si to zajistil, musel přijmout vojenský zevnějšek. Co chtěl, nebyla věc, po které by toužilo mnoho lidí, ale něco ve spojitosti s podivuhodným odvětvím lékařské vědy, které se rozhodl zcela tajně provozovat a v němž už dosáhl překvapujících a čas od času i příšerných výsledků. Vlastně mu nešlo o nic více a o nic méně než o soustavný přísun čerstvě zabitých lidí v rozličných stadiích těžkého zranění.
Herbert West potřeboval čerstvé mrtvoly, protože jeho celoživotním cílem byla reanimace mrtvých. O této práci neměla exkluzivní klientela, která mu tak rychle po jeho příchodu do Bostonu zbudovala proslulost, ani potuchy; jenže až příliš dobře jsem ji znal já, který jsem býval jeho nejdůvěrnějším přítelem a jediným asistentem už od dávných dob na lékařské fakultě Miskatonické univerzity v Arkhamu. Právě tenkrát na univerzitě West započal se svými strašlivými pokusy, nejprve na drobných živočiších a potom na lidských tělech, která získával otřesným způsobem. Měl roztok, který injikoval mrtvolám do žil, a pokud byly dostatečně čerstvé, roztodivně reagovaly. Dalo mu nesmírnou práci, než objevil odpovídající složení, neboť zjistil, že každý typ organismu si vyžaduje určitý stimul, který musí být individuálnímu organismu speciálně přizpůsoben. Hrůza ho obcházela, když si vzpomněl na své částečné nezdary; na bezejmenné tvory pocházející z nedokonalých roztoků nebo nedostatečně čerstvých umrlců. Jistý počet těchto nezdarů zůstal naživu – jeden byl v ústavu pro choromyslné, kdežto ostatní zmizely – a když uvažoval o myslitelných, ale ve skutečnosti nemožných eventualitách, často se pod slupkou obvyklé netečnosti třásl hrůzou.
West záhy vypozoroval, že prvotním předpokladem využitelnosti exempláře je absolutní čerstvost, a proto se uchýlil k úděsným a nepřirozeným prostředkům, totiž k vylupování hrobů. Na fakultě a během společné počáteční lékařské praxe v průmyslovém Boltonu lze můj vztah k Westovi charakterizovat do značné míry jako fascinovaný obdiv; leč jak vzrůstala smělost jeho metod, začal ve mně hlodat strach. Nelíbil se mi pohled, jakým se díval na zdravá lidská těla; a potom přišla ta akce ve sklepní laboratoři, která na mne dolehla jako noční můra a kdy mi došlo, že jistý exemplář byl živým tělem v době, kdy jej West získal. To bylo vůbec poprvé, kdy se mu v nějaké mrtvole podařilo obnovit projev racionálního myšlení; a úspěch, získaný za takovou strašnou cenu, ho učinil naprosto bezcitným.
O jeho metodách během následujích pěti let se neodvažuji hovořit. Byl jsem k němu přitahován toliko silou strachu a byl jsem svědkem výjevů, které by žádná lidská ústa nemohla opakovat. Postupně jsem dospěl k názoru, že sám Herbert West je mnohem děsivější než všechno, co kdy vykonal – to bylo tehdy, kdy mi začalo svítat, že jeho kdysi normální vědecká snaha o prodloužení života se nenápadně zvrhla v pouhou morbidní a ghúlskou zvědavost a v tajemný smysl pro mrtvolnou pitoresknost. Z jeho zájmu se nejprve stal ďábelský a perverzní návyk, jenž se posléze změnil v odpudivou a nelidsky krutou abnormalitu; očima hltal bez zachvění uměle stvořené nestvůry, z pohledu na které by se většina lidí skácela mrtva děsem a ošklivostí; pod bledou maskou rozumovosti se přeměnil v pohrdavého Baudelaira fyzikálního experimentu – v unylého Elagabala hrobek.
S nebezpečím se potýkal neústupně; zločiny páchal nevzrušeně. Vrcholu pravděpodobně dosáhl, když prokázal, že racionální život může být obnoven; a hledal nové světy, které by dobyl experimentováním s reanimací izolovaných částí těl. Měl divoké a originální představy o nezávislých životních vlastnostech organických buněk a o nervové tkáni odloučené od přirozených fyziologických systémů; a dosáhl jistých ohavných předběžných výsledků ve formě nesmrtelné, uměle vyživované tkáně získané z polovylíhnutých vajec jakéhosi nepopsatelného tropického plaza. Toužebně si přál vyřešit dva biologické problémy – za prvé, zdali je možná existence vědomí a racionálního působení bez mozku, a mohla-li by vycházet z míchy a různých nervových center; a za druhé, zdali je vedle hmotných buněk možná i existence éterických, nehmatatelných vztahů, které by spojovaly chirurgicky oddělené části toho, co dříve býval jednolitý živý organismus. Všechny tyto výzkumné práce si vyžadovaly soustavný přísun čerstvě usmrceného lidského masa – a z toho důvodu Herbert West vstoupil do Velké války.
Ta fantastická, nevýslovná věc se přihodila jedné půlnoci ke konci března roku 1915 v polní nemocnici za liniemi poblíž St. Eloi. Dokonce i nyní se sám sebe táži, nemohlo-li jít o něco jiného než o démonický, delirantní sen. West si zřídil soukromou laboratoř ve východní místnosti dočasně obývané, jako stodola vyhlížející budovy, kterou mu přidělili, když prohlásil, že se zabývá novými a radikálními metodami léčby až doposud beznadějných případů zmrzačení. Zde se uprostřed zakrvácených těl oháněl skalpelem jako řezník – nikdy jsem nemohl přivyknout frivolnosti, s níž při práci zacházel s některými věcmi. Čas od času opravdu konal pro vojáky skutečné zázraky chirurgie; leč jeho nejoblíbenější zábava byla poněkud méně veřejného a filantropického rázu, a vyžadovala si mnoho vysvětlení zvuků, které zněly prapodivně i uprostřed tohoto babylónu prokletých. Mezi těmito zvuky byly časté výstřely z revolveru – dozajista ne neobvyklé na bitevním poli, ale rozhodně neobvyklé v nemocnici. Oživené exempláře dr. Westa neměly mít dlouhou existenci a nebyly určeny pro širokou veřejnost. Kromě lidské tkáně West používal rovněž hodně tkáně z embryí plazů, tkáně, kterou už dříve vykultivoval s mimořádnými výsledky. Pro udržování života ve fragmentech těl bez orgánů, což nyní byla hlavní aktivita mého přítele, měla lepší vlastnosti než lidský materiál. Do temného kouta laboratoře, nad podivný plynový inkubátor, umístil velkou přikrytou káď plnou této plazí buněčné hmoty, která se tam ohavně množila a rostla za neustálého bublání.
V tu noc, o níž mluvím, jsme měli skvělý nový exemplář – muže fyzicky silného a vyznačujícího se takovými duševními schopnostmi, že citlivý nervový systém byl zaručen. Byla to poněkud ironická situace, protože právě tento muž byl oním důstojníkem, který kdysi Westovi pomohl k místu v armádě a který měl být nyní naším spolupracovníkem. A co víc, v minulosti tajně studoval teorii reanimace do jisté míry pod Western. Major sir Eric Moreland Clapham-Lee, nositel Řádu za význačné služby, byl nejlepší chirurg u naší divize, a byl spěšně odvelen do sektoru St. Eloi, když se zprávy o těžkých bojích donesly až do vrchního velitelství. Přilétal v aeroplánu pilotovaném statečným poručíkem Ronaldem Hillem, jenomže byl přímo nad místem určení sestřelen. Pád probíhal dramaticky a úděsně; Hill byl po pádu k nepoznání, leč velkého chirurga vyprostili ve stavu, kdy měl téměř odtrženou hlavu, avšak jinak bylo tělo zcela neporušeno. West se lačně vrhl na tu neživou věc, která kdysi bývala jeho přítelem a kolegou-vědcem; a já jsem se rozechvěl strachem, když oddělil hlavu od trupu a umístil ji do své pekelné kádě s kašovitou plazí tkání, aby ji konzervoval pro budoucí pokusy, a začal se zabývat bezhlavým trupem na operačním stole. Vstříkl injekce nové krve, na krku bez hlavy spojil některé žíly, tepny a nervy a uzavřel příšerný otvor kožními štěpy z neidentifikovaného exempláře, který nosíval uniformu důstojníka. Věděl jsem, o co mu šlo – zjistit, zdali toto vysoce organizované tělo mohlo bez hlavy projevovat některé známky duševního života, jímž se vyznačoval sir Eric Moreland Clapham-Lee. Kdysi student reanimace, tento tichý trup byl nyní příšerně povolán, aby se sám stal objektem experimentu.
Stále vidím Herberta Westa, jak pod zlověstným elektrickým světlem vstřikuje injekci svého oživujícího roztoku do paže bezhlavého těla. Tu scénu nedokáži popsat – omdlel bych, kdybych se o to pokusil, protože šílenství tu bloumalo místností naplněnou roztříděnými zbytky mrtvol, kde na kluzké podlaze stála krev s drobnějšími lidskými pozůstatky téměř po kotníky vysoko a kde odporné plazí zrůdnosti pučely, bublaly a připékaly se nad mžikajícím namodrale zeleným přeludem mdlého plamene ve vzdáleném rohu plném černých stínů.
Exemplár, jak se West opakovaně vyjádřil, měl skvělý nervový systém. Od takového systému se dalo očekávat mnoho; a jakmile se začaly objevovat náznaky křečovitých záškubů, spatřil jsem na Westově obličeji horečnatý zájem. Asi očekával, že uvidí důkaz svého sílícího názoru, že vědomí, rozum a osobnost může existovat nezávisle na mozku – že člověka nespojuje žádný centrální sjednocující duch, ale že je pouze strojem z nervové tkáně, každá část více či méně sama o sobě kompletní. Jednou jedinou triumfální demonstrací hodlal West zařadit tajemství života do kategorie mýtu. Tělo sebou nyní trhalo mnohem rázněji a před našimi chtivými zraky počalo děsivě oddechovat. Ruce se nepokojně hýbaly, nohy se pozvedaly a různé svaly se stahovaly v odpuzující křeči. Potom to bezhlavé tělo rozpřáhlo ruce v gestu nepochybného zoufalství – inteligentní zoufalství zřejmě dostačovalo k prokázání všech Westových teorií. Nervy si dozajista vybavovaly poslední činy onoho muže, když ještě žil; zápas, aby se osvobodil z padajícího aeroplánu.
To, co následovalo, nebudu jakživ vědět bezpečně a s určitostí. Mohla to být všechno pouze halucinace z šoku, způsobeného v tom okamžiku nenadálým a úplným zničením celé budovy v kataklyzmatu německé dělostřelecké palby – kdo by to mohl popřít, když West a já jsme byli prokazatelně jedinými lidmi, kteří palbu přežili? West si to alespoň před svým nedávným zmizením stále myslel, ale stávalo se, že si to myslet nedokázal; protože bylo divné, že bychom tenkrát měli oba tutéž halucinaci. Sama hrůzná událost byla velice prostá, pozoruhodná jenom tím, jaké důsledky z ní vyplynuly.
Tělo na stole se zvedlo a slepě a hrozivě kolem sebe zašmátralo, a my jsme zaslechli nějaký zvuk. Ten zvuk bych ani nenazval hlasem, protože byl až příliš odporný. Avšak jeho zabarvení na něm nebylo nejhroznější. Ani jeho poselství – prostě zaječel: „Vyskoč, Ronalde, proboha, vyskoč!“ Hrozné bylo místo, odkud vyšel.
Protože vyšel z obrovské zakryté kádě v ghúlském koutě, kde se plazily a hemžily černé stíny.
NEXT>>>
Odebrali jsme se na lože asi k jedenácté, ale nespal jsem klidně. Bolton měl na tak malé město překvapivě dobrou policii, a já jsem si nemohl pomoci, hlavou mi táhly obavy z nepříjemností, které by následovaly, kdyby tu záležitost ze včerejší noci někdy vypátrala. To by mohlo znamenat konec veškeré naší místní práce – a možná i vězení pro Westa i pro mne. Ty drby o zápasu, které se šířily městem, se mi nelíbily. Když hodiny odbily třetí, měsíc mi zasvítil do očí, ale obrátil jsem se na druhý bok, protože se mi nechtělo vstávat a stahovat roletu. Potom se ozvalo to vytrvalé bušení na dveře k zadnímu vchodu.
Ležel jsem, ani jsem se nehnul, a byl jsem ještě trochu omámený spánkem, leč netrvalo dlouho, když jsem zaslechl, jak West klepe na moje dveře. Měl na sobě župan a trepky a v rukou držel revolver a elektrickou svítilnu. Podle revolveru jsem poznal, že spíše pomýšlel na šíleného Itala než na policii.
„Měli bychom raději jít oba,“ šeptal. „Stejně by nemělo cenu, kdybychom neotevřeli, a třeba to je nějaký pacient – bude to asi jeden z těch bláznů, co to zkoušejí u zadních dveří.“
Načež jsme oba po špičkách sestoupili po schodech, se strachem dílem ospravedlnitelným a dílem přicházejícím jenž duše tajemných hodin mezi půlnocí a svítáním. Bušení neustávalo a poněkud sílilo. Když jsme došli ke dveřím, opatrně jsem odsunul zástrčku a prudce je rozrazil. A sotva paprsky měsíce odhalily siluetu postavy, která se před námi tyčila, West provedl nezvyklou věc. Vzdor zjevnému nebezpečí, že přiláká pozornost policie a snese na naše hlavy obávané policejní vyšetřování – jež bylo nakonec milosrdně odvráceno díky poměrné odloučenosti našeho domku – můj přítel znenadání, vzrušeně a zbytečně vyprázdnil všech šest komor svého revolveru do nočního návštěvníka.
Neboť onen návštěvník nebyl ani Ital, ani policista.
Proti přízračnému měsíci se úděsně rýsovalo gigantické, znetvořené tělo, jaké byste si nebyli schopni představit snad ani v nočních můrách – inkoustově černé zjevení se skelným zrakem, téměř na všech čtyřech, pokryté kusy hlíny a trouchnivějícího dřeva, listím a šlahouny, pomazané sraženou krví, a držící v lesknoucích se zubech sněhobílý, hrozný, oválný předmět, který končil drobnou ručičkou.
IV. VÝKŘIK MRTVÉHO
Výkřik mrtvého muže ve mně vyvolal následný akutní strach z dr. Herberta Westa, který znepokojoval pozdější léta našeho společného života. Je přirozené, že taková věc, jako je výkřik mrtvého člověka, vyvolá hrůzu, protože to nesporně není ani příjemná, ani obvyklá událost; ale já jsem již podobným zážitkům uvykl, tudíž jsem při této příležitosti zakoušel muka jen kvůli těm zvláštním okolnostem. A jak jsem už naznačil, nebyl to vlastně ten mrtvý muž, koho jsem se začal obávat.
Herbert West, jehož společníkem a asistentem jsem byl, se vyznačoval vědeckými zájmy, které zdaleka přesahovaly obvyklou erudici vesnického lékaře. Z tohoto důvodu si také, když si založil lékařskou praxi v Boltonu, vybral osamělý dům u chudinského hřbitova. Krátce a brutálně řečeno, Westovým jediným zájmem, který ho naprosto pohlcoval, bylo tajné studium projevů života a jeho zástavy, jež vedlo k reanimaci mrtvých injekcemi excitačního roztoku. Pro tyto strašlivé experimenty bylo nutné mít neustálý přísun co nejčerstvějších lidských mrtvol; velice čerstvých, protože i sebemenší rozklad nenapravitelně poškozoval strukturu mozku, a lidských, protože jsme zjistili, že roztok musí mít odlišné složení pro různé typy organismů. Bylý usmrceny desítky králíků a morčat a na nich provedeny oživovací pokusy, ale všechny vedly do slepé uličky. West nezažil nikdy plný úspěch, protože se mu nikdy nepodařilo získat mrtvolu, která by byla dostatečně čerstvá. Chtěl těla, z nichž vitalita vyprchala před několika okamžiky; těla, v nichž všechny buňky zůstaly netknuty a jež byla způsobilá k opětnému přijetí impulsu směřujícímu k tomu modu pohybu, jenž se zove život. Existovala naděje, že by tento druhý a umělý život mohl být opakováním injekcí změněn na život věčný, ale již dříve jsme zjistili, že obyčejný přirozený život na takové působení nereaguje. Aby se ustanovil umělý vzruch, musí přirozený život vyhasnout – vzorky musí být velmi čerstvé, ale dočista mrtvé.
Toto hrůzyplné bádání začalo, ještě když jsme s Western studovali na lékařské fakultě Miskatonické univerzity v Arkhamu a živě si poprvé uvědomili onu naveskrz mechanickou podstatu života. To bylo před sedmi lety, jenže nyní West vypadal sotva o den starší – drobný, světlovlasý, hladce oholený, tichého hlasu a obrýlený, pouze s nahodilým zábleskem v chladném modrém oku, napovídajícím o zarytém a vzrůstajícím fanatismu v jeho charakteru pod náporem hrozných výzkumů. Výsledky nedokonalé reanimace, kdy hroudy hřbitovní prsti bývaly různými modifikacemi oživujícího roztoku uváděny do morbidního, nepřirozeného a bezduchého pohybu, nám často přinášely zážitky nanejvýš odporné.
Jedna věc ze sebe vydala nervy drásající výkřik, druhá se divoce postavila, ztloukla nás oba do bezvědomí a řádila otřesným způsobem jako pominutá, dokud ji neumístili za mříže útulku pro choromyslné; a ještě další, šeredná africká obluda, se vydrápala z mělkého hrobu a spáchala děsivý skutek – West ten objekt musel tenkrát zastřelit. Nemohli jsme získat těla dostatečně čerstvá, aby po oživení projevovala alespoň nějaké stopy rozumu, a tak jsme chtě nechtě vytvořili bezejmenné hrůzy. Znepokojovalo nás pomyšlení, že jedno, případně dvě z našich monster dosud žijí. Tato myšlenka nás pronásledovala jako stín, až nakonec West za strašlivých okolností zmizel. Ale v době, kdy v naší sklepní laboratoři v odloučeném boltonském domku zněl křik, jsme strach podřizovali touze po naprosto čerstvých exemplářích. West byl mnohem chtivější než já, až jsem měl někdy pocit, že se na každého velice zdravého živého člověka dívá se skrývanou dychtivou žádostivostí.
Teprve v červenci roku 1910 se smůla, co se týče exemplářů, začala od nás odvracet. Odjel jsem na dlouhou návštěvu k rodičům do Illinois a po návratu jsem našel Westa v nezvykle povznesené náladě. Jak mi rozčileně sdělil, s největší pravděpodobností se mu podařilo vyřešit problém čerstvosti pomocí přístupu ze zcela nového úhlu – a to umělou konzervací. Věděl jsem, že pracuje na nějaké nové a vysoce neobvyklé balzamovací sloučenině, a proto mne nepřekvapilo, že vše dobře dopadlo; když mi ale vysvětlil podrobnosti, byl jsem poněkud na rozpacích, v čem nám vlastně může taková sloučenina být nápomocna, neboť nežádoucí rozklad exemplářů byl většinou zaviněn zpožděním, k němuž došlo dříve, než jsme šije zajistili. Jak jsem nyní pochopil, tuto skutečnost si West hluboce uvědomoval; vytvořil svou balzamovací sloučeninu spíše pro budoucí než pro bezprostřední použití a spoléhal na osud, že nám poskytne opět nějakou velice čerstvou a nepohřbenou mrtvolu jako před léty, když jsme si opatřili toho černocha zabitého v boltonském rohovnickém zápase. A osud se nad námi slitoval, neboť nyní tu v tajné sklepní laboratoři ležela mrtvola, jejíž rozklad nemohl v žádném případě doposud nastat. Co se stane po reanimaci a zdali vůbec smíme doufat v obnovení ducha a rozumu, se West neodvažoval říci předem. Dnešní pokus se měl stát mezníkem v našich studiích, a proto nové tělo uchovával do doby, než se vrátím, abychom oba mohli společně zhlédnout onen výjev obvyklým způsobem.
West mi řekl, jak exemplář získal. Byl to statný muž; vybraně oblečený neznámý člověk, který před chvílí vystoupil z vlaku, aby projednal nějaký obchod s boltonskými prádelnami. Procházka městem trvala dlouho a v době, když se cestující zastavil u našeho domku, aby se otázal na cestu k továrně, jeho srdce začalo jevit příznaky velkého přetížení. Odmítl povzbuzující lék a zčistajasna, pouze o okamžik později, padl mrtev k zemi. Tuto mrtvolu, jak se dalo očekávat, považoval West za dar seslaný z nebes. Ve stručném rozhovoru cizinec naznačil, že ho v Boltonu nikdo nezná, a prohledání jeho kapes posléze odhalilo, že se jedná o jistého Roberta Leavitta ze St. Louis, zřejmě bez jakýchkoliv příbuzných, kteří by po něm v případě jeho zmizení pátrali. Kdyby tento muž nemohl být znovu přiveden k životu, nikdo by se o nezdařeném pokusu nedozvěděl. Naše materiály jsme pochovávali v pruhu hustého lesa mezi domem a místním pohřebištěm. Ovšem na druhé straně, kdyby oživen být mohl, kynula by nám proslulost a nehynoucí sláva. Proto West bez meškání vstříkl mrtvole do zápěstí injekci sloučeniny, která měla udržet tělo v čerstvém a použitelném stavu až do mého příjezdu. Nezdálo se, že by Westa otázka onoho pravděpodobně slabého srdce, která dle mého názora ohrožovala úspěch experimentu, zvlášť zatěžovala. Doufal, že konečně získá to, co nikdy předtím nezískal – opětně zažehnutou jiskru rozumu, a snad i normálního živého tvora.
Proto jsme v noci 18. července 1910 stáli, Herbert West a já, ve sklepní laboratoři a hleděli na bílou, tichou postavu pod oslepujícím světlem obloukové lampy. Balzamovací sloučenina účinkovala povážlivě dobře, a tak když jsem fascinován zíral na svalnaté tělo, které dva týdny leželo, aniž ztuhlo, jsem byl nucen požádat Westa o ujištění, že ta věc je opravdu mrtvá. Toto ujištění mi poskytl velmi ochotně; a připomenul mi, že oživující roztok nebyl nikdy používán bez podrobných testů, je-li exemplář živ; neboť kdyby byla přítomna sebemenší část původního života, roztok by se minul účinkem. Sotva se West jal provádět předběžné kroky, dolehla na mne nezměrná komplikovanost tohoto nového experimentu; složitost tak obrovská, že West nemohl důvěřovat žádné ruce, která by byla méně citlivá než jeho vlastní. Načež mi zakázal dotýkat se těla; vzápětí pak vstříkl injekci nějaké drogy do zápěstí, vedle místa, kam zapíchl jehlu, když podával injekci balzamovací sloučeniny. Toto, řekl, by mělo neutralizovat tu první sloučeninu a zapůsobit na systém, aby se normálně uvolnil. Oživující roztok pak bude volně reagovat, až ho vstříknu. Za malou chvíli, kdy se zdálo, že se v mrtvých údech děje jakási změna a počínají se mírně chvět, West prudce přitiskl na křečovitě se škubající obličej předmět zvící podušky a neodložil jej, dokud se neujistil, že umrlec je v klidu a připraven pro náš pokus o reanimaci. Tento pobledlý fanatik poté vykonal několik posledních zběžných testů, zda došlo k vymizení absolutně všech známek života, spokojeně poodstoupil, a nakonec injikoval do levé paže přesně odměřené množství životodárného elixíru, který připravil během odpoledne s větší pečlivostí, než bývalo naším zvykem za studia na univerzitě, kdy nám vše připadalo nové a kdy jsme mnohdy tápali. Nedokáži vyjádřit to zběsilé, bezdeché napětí, když jsme čekali na výsledky pokusu s tímto prvním opravdu čerstvým exemplářem – prvním, od nějž jsme mohli právem očekávat, že otevře rty a racionálně se rozhovoří, snad aby nám sdělil, co spatřil za onou bezednou propastí.
West byl materialista a v žádnou duši nevěřil; veškeré projevy vědomí přičítal tělesným procesům; pročež také netoužil odhalit hrůzná tajemství zátočin a jeskyň za hranicí smrti. Ne že bych s ním teoreticky nesouhlasil, ale přesto jsem si zachovával mlhavé instinktivní pozůstatky primitivní víry mých předků; proto jsem nemohl nepozorovat mrtvolu s jistým pocitem tísně a děsivého očekávání. A kromě toho – nikdy mi nevymizí z paměti ten hrůzný, nelidský ryk, který jsme zaslechli oné noci po našem prvním pokusu v opuštěném farmářském stavení v Arkhamu.
Uplynula velmi krátká doba, když jsem spatřil, že tento pokus neměl být naprostým nezdarem. Do tváří až doposud bílých jako křída se vléval nádech barvy a šířil se pod nezvykle hojným strništěm pískově zbarvených vousů. West, který na levém zápěstí sledoval puls, náhle významně přikývl; a téměř ve stejném okamžiku se zrcátko, nakloněné nad ústy umrlce, zamžilo. Pak následovalo několik křečovitých svalových záškubů, a potom slyšitelné dýchání a zřetelný pohyb hrudníku. Pohlédl jsem na sevřená oční víčka a myslím, že jsem zachytil jakési zachvění. Poté se víčka rozevřela, odhalila oči, které byly šedé, klidné a živé, ale stále bez inteligence, a dokonce bez zájmu.
V záblesku fantastického rozmaru jsem do uší, které pozvolna růžověly, zašeptal otázky; otázky o jiných světech, o nichž by paměť mohla vydat svědectví. Následující hrůza mi je vyhnala z hlavy, ale myslím, že poslední, již jsem opakoval, zněla: „Kde jste byl?“ Doposud nevím, zdali jsem dostal odpověď nebo ne, protože z těch hezky tvarovaných úst nevyšel žádný zvuk; ale najisto vím, že v tom okamžiku jsem si určitě myslel, že se ty tenké rty bezhlase pohnuly a vytvářely slabiky, které bych vokalizoval jako „jenom teď“, kdyby ta slova měla nějaký smysl nebo důležitost. V tom okamžiku, jak jsem řekl, mne naplňovala hrdost z přesvědčení, že prvního velkého cíle bylo dosaženo; a že reanimovaná mrtvola poprvé vyslovila zřetelná slova, vybuzená skutečným rozumem. V dalším okamžiku nebylo o triumfu pochyb; roztoku se bezpochyby skutečně podařilo, alespoň dočasně, vykonat své poslání a v mrtvém člověku obnovit racionální a řečí obdařený život. Ale v tom triumfu se mi vyjevila největší ze všech hrůz – ne hrůza z té věci, která promluvila, ale z činu, jehož jsem byl svědkem, a z muže, s nímž byly spojeny mé profesionální osudy.
Protože toto velmi čerstvé tělo, když se nakonec prosvíjelo do plného a děsivého vědomí s očima vytřeštěnýma vzpomínkou na poslední událost na zemi, divoce rozpřáhlo ruce v boji na život a na smrt se vzduchem; a náhle se zhroutilo do druhé a konečné smrti, z níž nemohlo být návratu, a zaryčelo slova, která mi budou navěky znít v rozbolavělé hlavě:
„Pomoc! Nepřibližuj se ke mně, ty proklatý zlatovlasý ďáble – a nedotýkej se mě tou zatracenou jehlou!“
V. HRŮZA ZE STÍNŮ
Již mnoho mužů vyprávělo o ohavnostech, o nichž se tisk nezmiňoval, které se přihodily na bojištích Velké války. Z některých těchto věcí jsem omdléval, jiné mne rozezmítávaly do zničujících křečí nauzey, zatímco ještě další mne rozechvívaly a nutily k tomu, abych se po setmění ohlížel. A vzdor těm nejstrašnějším z nich věřím, že mohu vyprávět o věci ze všech nejodpornější – o šokující, nepřirozené a neuvěřitelné hrůze ze stínů.
V roce 1915 jsem byl lékařem s hodností nadporučíka u Kanadského pluku ve Flandrech, jedním z mnoha Američanů, kteří předešli dokonce svou vládu a vrhli se do gigantického boje. Nevstoupil jsem do armády z vlastní iniciativy, ale byl to spíše přirozený důsledek vstupu do armády muže, u něhož jsem působil jako nepostradatelný asistent – slovutného bostonského specialisty, vyhlášeného chirurga dr. Herberta Westa. Dr. West po příležitosti sloužit jako chirurg ve velké válce přímo bažil, a když se ona příležitost naskytla, odvlekl mne s sebou bezmála proti mé vůli. Existovaly důvody, proč bych byl býval rád, aby nás válka rozdělila; důvody, proč mne Westova lékařská praxe a jeho společnost čím dál tím víc iritovala; když ale odejel do Ottawy a pomocí vlivu jistého kolegy si zajistil lékařské místo a důstojnicky patent jako major, nemohl jsem vzdorovat tak neodbytnému a panovačnému přesvědčování člověka, který si umínil, že ho budu doprovázet jako obvykle ve funkci asistenta.
Když říkám, že dr. West po službě v boji bažil, tím rozhodně nechci naznačit, že by jevil přirozený sklon k válkám, nebo že by se strachoval o bezpečnost civilizace. Vždy ledově chladný intelektuální stroj: drobný, světlovlasý, s modrýma očima a obrýlený. Myslím, že se tajně poškleboval mému občasnému válečnému vytržení a odsudkům netečné neutrality. Nicméně tu existovalo něco, po čem lačnil na flanderských bojištích; a aby si to zajistil, musel přijmout vojenský zevnějšek. Co chtěl, nebyla věc, po které by toužilo mnoho lidí, ale něco ve spojitosti s podivuhodným odvětvím lékařské vědy, které se rozhodl zcela tajně provozovat a v němž už dosáhl překvapujících a čas od času i příšerných výsledků. Vlastně mu nešlo o nic více a o nic méně než o soustavný přísun čerstvě zabitých lidí v rozličných stadiích těžkého zranění.
Herbert West potřeboval čerstvé mrtvoly, protože jeho celoživotním cílem byla reanimace mrtvých. O této práci neměla exkluzivní klientela, která mu tak rychle po jeho příchodu do Bostonu zbudovala proslulost, ani potuchy; jenže až příliš dobře jsem ji znal já, který jsem býval jeho nejdůvěrnějším přítelem a jediným asistentem už od dávných dob na lékařské fakultě Miskatonické univerzity v Arkhamu. Právě tenkrát na univerzitě West započal se svými strašlivými pokusy, nejprve na drobných živočiších a potom na lidských tělech, která získával otřesným způsobem. Měl roztok, který injikoval mrtvolám do žil, a pokud byly dostatečně čerstvé, roztodivně reagovaly. Dalo mu nesmírnou práci, než objevil odpovídající složení, neboť zjistil, že každý typ organismu si vyžaduje určitý stimul, který musí být individuálnímu organismu speciálně přizpůsoben. Hrůza ho obcházela, když si vzpomněl na své částečné nezdary; na bezejmenné tvory pocházející z nedokonalých roztoků nebo nedostatečně čerstvých umrlců. Jistý počet těchto nezdarů zůstal naživu – jeden byl v ústavu pro choromyslné, kdežto ostatní zmizely – a když uvažoval o myslitelných, ale ve skutečnosti nemožných eventualitách, často se pod slupkou obvyklé netečnosti třásl hrůzou.
West záhy vypozoroval, že prvotním předpokladem využitelnosti exempláře je absolutní čerstvost, a proto se uchýlil k úděsným a nepřirozeným prostředkům, totiž k vylupování hrobů. Na fakultě a během společné počáteční lékařské praxe v průmyslovém Boltonu lze můj vztah k Westovi charakterizovat do značné míry jako fascinovaný obdiv; leč jak vzrůstala smělost jeho metod, začal ve mně hlodat strach. Nelíbil se mi pohled, jakým se díval na zdravá lidská těla; a potom přišla ta akce ve sklepní laboratoři, která na mne dolehla jako noční můra a kdy mi došlo, že jistý exemplář byl živým tělem v době, kdy jej West získal. To bylo vůbec poprvé, kdy se mu v nějaké mrtvole podařilo obnovit projev racionálního myšlení; a úspěch, získaný za takovou strašnou cenu, ho učinil naprosto bezcitným.
O jeho metodách během následujích pěti let se neodvažuji hovořit. Byl jsem k němu přitahován toliko silou strachu a byl jsem svědkem výjevů, které by žádná lidská ústa nemohla opakovat. Postupně jsem dospěl k názoru, že sám Herbert West je mnohem děsivější než všechno, co kdy vykonal – to bylo tehdy, kdy mi začalo svítat, že jeho kdysi normální vědecká snaha o prodloužení života se nenápadně zvrhla v pouhou morbidní a ghúlskou zvědavost a v tajemný smysl pro mrtvolnou pitoresknost. Z jeho zájmu se nejprve stal ďábelský a perverzní návyk, jenž se posléze změnil v odpudivou a nelidsky krutou abnormalitu; očima hltal bez zachvění uměle stvořené nestvůry, z pohledu na které by se většina lidí skácela mrtva děsem a ošklivostí; pod bledou maskou rozumovosti se přeměnil v pohrdavého Baudelaira fyzikálního experimentu – v unylého Elagabala hrobek.
S nebezpečím se potýkal neústupně; zločiny páchal nevzrušeně. Vrcholu pravděpodobně dosáhl, když prokázal, že racionální život může být obnoven; a hledal nové světy, které by dobyl experimentováním s reanimací izolovaných částí těl. Měl divoké a originální představy o nezávislých životních vlastnostech organických buněk a o nervové tkáni odloučené od přirozených fyziologických systémů; a dosáhl jistých ohavných předběžných výsledků ve formě nesmrtelné, uměle vyživované tkáně získané z polovylíhnutých vajec jakéhosi nepopsatelného tropického plaza. Toužebně si přál vyřešit dva biologické problémy – za prvé, zdali je možná existence vědomí a racionálního působení bez mozku, a mohla-li by vycházet z míchy a různých nervových center; a za druhé, zdali je vedle hmotných buněk možná i existence éterických, nehmatatelných vztahů, které by spojovaly chirurgicky oddělené části toho, co dříve býval jednolitý živý organismus. Všechny tyto výzkumné práce si vyžadovaly soustavný přísun čerstvě usmrceného lidského masa – a z toho důvodu Herbert West vstoupil do Velké války.
Ta fantastická, nevýslovná věc se přihodila jedné půlnoci ke konci března roku 1915 v polní nemocnici za liniemi poblíž St. Eloi. Dokonce i nyní se sám sebe táži, nemohlo-li jít o něco jiného než o démonický, delirantní sen. West si zřídil soukromou laboratoř ve východní místnosti dočasně obývané, jako stodola vyhlížející budovy, kterou mu přidělili, když prohlásil, že se zabývá novými a radikálními metodami léčby až doposud beznadějných případů zmrzačení. Zde se uprostřed zakrvácených těl oháněl skalpelem jako řezník – nikdy jsem nemohl přivyknout frivolnosti, s níž při práci zacházel s některými věcmi. Čas od času opravdu konal pro vojáky skutečné zázraky chirurgie; leč jeho nejoblíbenější zábava byla poněkud méně veřejného a filantropického rázu, a vyžadovala si mnoho vysvětlení zvuků, které zněly prapodivně i uprostřed tohoto babylónu prokletých. Mezi těmito zvuky byly časté výstřely z revolveru – dozajista ne neobvyklé na bitevním poli, ale rozhodně neobvyklé v nemocnici. Oživené exempláře dr. Westa neměly mít dlouhou existenci a nebyly určeny pro širokou veřejnost. Kromě lidské tkáně West používal rovněž hodně tkáně z embryí plazů, tkáně, kterou už dříve vykultivoval s mimořádnými výsledky. Pro udržování života ve fragmentech těl bez orgánů, což nyní byla hlavní aktivita mého přítele, měla lepší vlastnosti než lidský materiál. Do temného kouta laboratoře, nad podivný plynový inkubátor, umístil velkou přikrytou káď plnou této plazí buněčné hmoty, která se tam ohavně množila a rostla za neustálého bublání.
V tu noc, o níž mluvím, jsme měli skvělý nový exemplář – muže fyzicky silného a vyznačujícího se takovými duševními schopnostmi, že citlivý nervový systém byl zaručen. Byla to poněkud ironická situace, protože právě tento muž byl oním důstojníkem, který kdysi Westovi pomohl k místu v armádě a který měl být nyní naším spolupracovníkem. A co víc, v minulosti tajně studoval teorii reanimace do jisté míry pod Western. Major sir Eric Moreland Clapham-Lee, nositel Řádu za význačné služby, byl nejlepší chirurg u naší divize, a byl spěšně odvelen do sektoru St. Eloi, když se zprávy o těžkých bojích donesly až do vrchního velitelství. Přilétal v aeroplánu pilotovaném statečným poručíkem Ronaldem Hillem, jenomže byl přímo nad místem určení sestřelen. Pád probíhal dramaticky a úděsně; Hill byl po pádu k nepoznání, leč velkého chirurga vyprostili ve stavu, kdy měl téměř odtrženou hlavu, avšak jinak bylo tělo zcela neporušeno. West se lačně vrhl na tu neživou věc, která kdysi bývala jeho přítelem a kolegou-vědcem; a já jsem se rozechvěl strachem, když oddělil hlavu od trupu a umístil ji do své pekelné kádě s kašovitou plazí tkání, aby ji konzervoval pro budoucí pokusy, a začal se zabývat bezhlavým trupem na operačním stole. Vstříkl injekce nové krve, na krku bez hlavy spojil některé žíly, tepny a nervy a uzavřel příšerný otvor kožními štěpy z neidentifikovaného exempláře, který nosíval uniformu důstojníka. Věděl jsem, o co mu šlo – zjistit, zdali toto vysoce organizované tělo mohlo bez hlavy projevovat některé známky duševního života, jímž se vyznačoval sir Eric Moreland Clapham-Lee. Kdysi student reanimace, tento tichý trup byl nyní příšerně povolán, aby se sám stal objektem experimentu.
Stále vidím Herberta Westa, jak pod zlověstným elektrickým světlem vstřikuje injekci svého oživujícího roztoku do paže bezhlavého těla. Tu scénu nedokáži popsat – omdlel bych, kdybych se o to pokusil, protože šílenství tu bloumalo místností naplněnou roztříděnými zbytky mrtvol, kde na kluzké podlaze stála krev s drobnějšími lidskými pozůstatky téměř po kotníky vysoko a kde odporné plazí zrůdnosti pučely, bublaly a připékaly se nad mžikajícím namodrale zeleným přeludem mdlého plamene ve vzdáleném rohu plném černých stínů.
Exemplár, jak se West opakovaně vyjádřil, měl skvělý nervový systém. Od takového systému se dalo očekávat mnoho; a jakmile se začaly objevovat náznaky křečovitých záškubů, spatřil jsem na Westově obličeji horečnatý zájem. Asi očekával, že uvidí důkaz svého sílícího názoru, že vědomí, rozum a osobnost může existovat nezávisle na mozku – že člověka nespojuje žádný centrální sjednocující duch, ale že je pouze strojem z nervové tkáně, každá část více či méně sama o sobě kompletní. Jednou jedinou triumfální demonstrací hodlal West zařadit tajemství života do kategorie mýtu. Tělo sebou nyní trhalo mnohem rázněji a před našimi chtivými zraky počalo děsivě oddechovat. Ruce se nepokojně hýbaly, nohy se pozvedaly a různé svaly se stahovaly v odpuzující křeči. Potom to bezhlavé tělo rozpřáhlo ruce v gestu nepochybného zoufalství – inteligentní zoufalství zřejmě dostačovalo k prokázání všech Westových teorií. Nervy si dozajista vybavovaly poslední činy onoho muže, když ještě žil; zápas, aby se osvobodil z padajícího aeroplánu.
To, co následovalo, nebudu jakživ vědět bezpečně a s určitostí. Mohla to být všechno pouze halucinace z šoku, způsobeného v tom okamžiku nenadálým a úplným zničením celé budovy v kataklyzmatu německé dělostřelecké palby – kdo by to mohl popřít, když West a já jsme byli prokazatelně jedinými lidmi, kteří palbu přežili? West si to alespoň před svým nedávným zmizením stále myslel, ale stávalo se, že si to myslet nedokázal; protože bylo divné, že bychom tenkrát měli oba tutéž halucinaci. Sama hrůzná událost byla velice prostá, pozoruhodná jenom tím, jaké důsledky z ní vyplynuly.
Tělo na stole se zvedlo a slepě a hrozivě kolem sebe zašmátralo, a my jsme zaslechli nějaký zvuk. Ten zvuk bych ani nenazval hlasem, protože byl až příliš odporný. Avšak jeho zabarvení na něm nebylo nejhroznější. Ani jeho poselství – prostě zaječel: „Vyskoč, Ronalde, proboha, vyskoč!“ Hrozné bylo místo, odkud vyšel.
Protože vyšel z obrovské zakryté kádě v ghúlském koutě, kde se plazily a hemžily černé stíny.
NEXT>>>