Kolem nás existují mystéria zla i mystéria dobra; podle mého názoru žijeme a pohybujeme se v neznámém světě plném jeskyň a stínů, kde sídlí obyvatelé soumraku. Člověk se snad jednou vrátí na stezku vývoje; jsem přesvědčen, že strašlivá tradice ještě zcela nezanikla.
Arthur Machen
Před několika týdny vyvolal vysoký, podsaditý, spořádaně vyhlížející chodec velkou pozornost podivným zvratem ve svém chování. Ke zmíněnému zvratu došlo na jednom nároží vesničky Pascoag na Rhode Islandu. Muž podle všeho scházel s vršku po silnici vedoucí z Chepachetu; když dorazil k souvislé zástavbě, zabočil vlevo na hlavní třídu, kde několik skromných obchodních budov vzdáleně připomíná město. V této chvíli došlo bez viditelného popudu k překvapivé změně v jeho chování; muž se na okamžik nepříčetně zahleděl na nejvyšší z budov stojících před ním a pak, vyrážeje vyděšený hysterický jekot, se dal na šílený úprk, jenž skončil na následující křižovatce zavrávoráním a pádem. Postavili ho na nohy, ochotné ruce jej oprášily a bylo shledáno, že je příčetný, po tělesné stránce nedotčený a zcela zřejmě vyléčený z náhlého nervového záchvatu. Zahanbeně zamumlal vysvětlení týkající se záchvatu, který právě přestál, a se sklopeným zrakem zamířil zpět po silnici k Chepachetu; klopýtal z dohledu, aniž se jedinkrát ohlédl. Bylo ku podivu, že taková nehoda se přihodila mohutnému, robustnímu, normálně vyhlížejícímu a zdatnému muži, a neobvyklost té příhody nezmírnily ani poznámky náhodného kolemjdoucího, který v muži poznal podnájemníka majitele známé mlékárny na kraji Chepachetu.
Byl to, jak se ukázalo, detektiv newyorské policie jménem Thomas F. Malone, toho času na dlouhodobé dovolené a pod lékařským dohledem po nepřiměřené náročné práci na jednom strašlivém místním případu, který se - umocněn nešťastnou náhodou - proměnil v drama. Při razii, jíž se detektiv účastnil, se zřítilo několik starých cihlových budov; ohromná ztráta na životech zatčených i jeho kolegů uvedla detektiva do stavu podivného děsu. V důsledku této události začal mít náhle nepochopitelný strach ze všech budov, jež jen vzdáleně připomínaly ony zhroucené; nakonec mu nervoví specialisté pohled na takové věci na neurčito zakázali. Policejní lékař, který měl příbuzné v Chepachetu, mu navrhl tuto poklidnou vesničku s dřevěnými domky v koloniálním stylu jako ideální místo pro duševní zotavení a trpitel se tam odebral se slibem, že se neodváží do cihlových ulic větších osad tak dlouho, dokud mu to nepovolí woonsocketský odborník, který ho měl pod dohledem. Tahle vycházka na nákup do Pascoagu byla omylem a pacient zaplatil za svou neposlušnost úlekem, modřinami a ponížením.
Tak se to šuškalo v Chepachetu a Pascoagu a uvěřili tomu i nejučenější znalci. Malone však zpočátku říkal lékařům mnohem více a zmlkl, až když shledal, že vzbuzuje hlubokou nedůvěru. Pak mlčel a neprotestoval, ani když se obecně uznávalo, že vyšinutí jeho duševní rovnováhy bylo zaviněno zhroucením několika zanedbaných cihlových domů v brooklynské čtvrti Red Hook, kterážto nehoda měla za následek smrt mnoha neohrožených policistů. Všeobecně se tvrdilo, že snaha vyčistit tato semeniště nepořádku a násilí byla pro něho příliš velkým soustem; některé okolnosti byly už tak dost úděsné a ona nečekaná tragédie byla poslední kapkou. Tohle jednoduché vysvětlení každý chápal, a protože Malone nebyl žádný prosťáček, vytušil, že věci by se raději měly nechat tak, jak jsou. Líčit lidem bez špetky představivosti hrůzy přesahující meze lidského chápání -hrůzu domů, bloků a měst prožraných leprou a rakovinou zla zavlečeného sem z jiných světů - by místo poklidného života v ústraní určitě znamenalo svěrací kazajku, a Malone byl navzdory svému mysticismu rozumný muž. Měl v sobě keltskou jasnozřivost pro věci podivné a skryté, ale měl i logický postřeh pro věci navenek nepřesvědčivé. Tato směsice povahových vlastností ho za dvaačtyřicet let života, která měl za sebou, zavedla hezky daleko a na místa dost povážlivá, vezmeme-li v úvahu, že šlo o absolventa dublinské univerzity, narozeného v georgiánské vile nedaleko Phoenix Parku.
Když si nyní Malone znovu promítal všechno, co viděl, vnímal a zakusil, pocítil uspokojení, že nikomu nesvěřil tajemství, jež mohlo změnit odvážného bojovníka v roztřeseného neurotika; jež bylo schopno změnit staré cihlové barabizny a moře tmavých, jemně řezaných tváří v děsivá, tajuplná varování. Nebylo to poprvé, kdy jeho zkušenosti měly zůstat nesdíleny - avšak nebyl i sám jeho ponor do mnohojazyčné propasti newyorského podsvětí podivínstvím, pro něž neexistovalo rozumné vysvětlení? Mohl snad rozpoznat prozaické starodávné čáry a groteskní zázraky, odhalující se citlivému zraku v jedovatém pařeništi, kde se mísil kalný jed chorobných věků a zvěčňovaly se nechutné hrůzy? V této dotěrné, nepolapitelné změti vnější lačnosti a vnitřního rouhání spatřil pekelný zelený plamen tajemných zázraků a jen se usmíval, když si všichni jeho známí v New Yorku tropili žerty z jeho pokusu v policejní praxi. Byli ohromně duchaplní a cyničtí, posmívali se jeho fantastickému pronásledování nepoznatelných záhad a ujišťovali ho, že v dnešním New Yorku nezbylo už nic než laciná vulgárnost. Jeden z nich se vsadil - navzdory mnoha špičkám na jeho účet v Dublin Review - o velkou částku, že by Malone nebyl ani schopen napsat o newyorském prostředí skutečně zajímavý příběh; a nyní, při pohledu zpět, si Malone musil přiznat, že touto kosmickou ironií se potvrdila slova prorokova, i když jejich štiplavý význam byl skrytě pozměněn. Nakonec vyšlo najevo, že o takové hrůze se povídka napsat nedá, protože, podobně jako kniha zmiňovaná Poeovou německou autoritou, "es lasst sich nicht lesen - nestrpí, aby byla čtena".
II.
Malone zastával názor, že v bytí je neustále přítomno skryté tajemství. V mládí chápal utajenou krásu věcí a extázi z ní a býval i básníkem; avšak chudoba, žal a vyhnanství obrátily jeho pohled pochmurnějším směrem: vzrušovaly ho výhonky zla v okolním světě. Každodenní život se pro něho stal fantasmagorií makabrózních stínoher; tu se třpytil a civěl na něho s obskurní prohnilostí v nejlepším Beardsleyově stylu, tu poodhaloval hrůzu za těmi nejobyčejnějšími tvary a předměty, jako je tomu v jemnějších, méně známých pracích Gustava Dorého. Považoval často za milosrdné, že většina vysoce inteligentních lidí si tropí žerty z nejniternějších záhad. Uvažoval takto: jestliže by kdy tyto skvělé mozky přišly do bezprostředního styku s tajemstvími, která jsou chráněna ve starodávných, primitivních kultech, výsledné abnormality by nejen brzy přivedly svět do zkázy, ale ohrozily by samotnou celistvost vesmíru. Všechny takové úvahy byly bezpochyby morbidní, ale byly účinně vyvažovány bystrou logikou a hlubokým smyslem pro humor. Malonea uspokojovalo, že mohl svá pozorování zanechat ve stavu napůl odhalených, zakázaných vizí, a lehce si s nimi pohrávat; hysterie se dostavila, až když byl uvržen povinností do pekla odhalení příliš náhlého a zhoubného, než aby mu mohl uniknout.
Když se doslechl o redhookském případu, sloužil nějakou dobu na policejní stanici v Butler Street v Brooklynu. Čtvrť Red Hook je bludiště hybridního nepořádku poblíž starodávného nábřeží proti Governors Island; špinavé ulice šplhají do kopce na vyvýšeninu, kde unavené, dlouhé Clinton Street a Court Street vedou směrem k Borough Hall. Domy jsou tu většinou postaveny z cihel a pocházejí z první čtvrtiny až poloviny devatenáctého století; některé ze zapadlejších uliček a průchodů se vyznačují tou úžasnou starodávnou atmosférou, kterou bychom v duchu tradiční četby mohli nazvat dickensovskou. Obyvatelstvo je beznadějnou, záhadnou směsicí: syrské, španělské, italské a černošské prvky jsou vklíněné do zlomků nepříliš vzdálené skandinávské a americké oblasti. Je to bábel řevu a špíny, vysílající podivné výkřiky jako odpověď na šplouchání olejnatých vln o svá nevlídná mola a na nestvůrné varhanní litanie přístavních hvizdů. Toto místo kdysi dávno poskytovalo utěšenější obraz: v zapadlých uličkách bylo vidět jasnooké námořníky a vkusná zámožná obydlí tam, kde je návrší lemováno většími domy. Zbytky bývalé idyly lze vystopovat v úhledných tvarech budov či tu a tam stojících velebných chrámech stejně jako důkazy originálního uměleckého pojetí ve zlomcích detailů zde či onde - sešlapané schodiště, otlučená vrata, červotočivá dvojice ozdobných pilířovitých sloupů nebo kousek kdysi travnatého prostranství se zohýbaným zrezivělým železným zábradlím. Domy stojí obvykle těsně vedle sebe a občas se z nich vyhoupne věžička s okénky do všech stran, aby vyprávěla o dobách, kdy námořní kapitáni a loďaři obhlíželi ze svých obydlí moře.
Z této změti hmotné a duševní hniloby vzlétá k nebesům rouhání ve stovce dialektů. Plíživé hordy se valí, ječíce a zpívajíce, uličkami a třídami; občas, když si jimi razí cestu návštěvník, něčí ruce pokradmu zhasnou světla či zatáhnou žaluzie a z oken zmizí tmavé, hříchem poznamenané tváře. Policisté nespoléhají na udržování pořádku či nápravu a snaží se spíše vztyčit hradbu, aby ochránili vnější svět před nákazou. Zařinčí patrola a odpovědí jí je jakési přízračné ticho. Takoví zatčení nebývají sdílní. Přestupky se od sebe liší stejně jako místní dialekty a zahrnují pašování rumu a vypovězených cizinců a různé stupně nezákonných činností a zvráceného zla až po vraždu a násilí v té nejděsivější podobě. Že se tyto viditelné záležitosti nepřiházejí častěji, není zásluhou okolí. Pokud ovšem umění něco skrývat nepovažujeme za ctnost. Do čtvrti Red Hook přichází více lidí, než ji opouští - anebo alespoň než ji opouští po souši - a nejčastěji odcházejí ti, kteří nejsou schopni přizpůsobit se místním poměrům.
Malone v tomto stavu věcí vycítil slabý puch tajemství příšernějších než kterýkoli z hříchů odhalených občany a oplakávaných faráři a lidumily. Jsa člověkem, v němž se spojovala představivost s vědeckými poznatky, uvědomoval si, že moderní lidé, nespoutaní zákony, mají nepřirozený sklon napodobovat v každodenním životě i v rituálních zvycích nejtemnější instinktní chování primitivního divošství lidoopů; často pozoroval s rozechvěním antropologa zpívající a klnoucí procesí poďobaných mladíků s kalným pohledem, která se v temných ranních hodinách vinula kolem. Tlupy těchto mladíků bylo vidět neustále; dotěrně okouněli na nárožích, se zápalem hráli před vchody na laciné hudební nástroje, omámeně podřimovali nebo ordinérně rozmlouvali u kavárenských stolků nedaleko Borough Hall a někdy šeptem vedli rozhovory u špinavých taxíků, zaparkovaných pod drolícími se barabiznami se zabedněnými okny. Naháněli mu husí kůži a fascinovali ho více, než se opovážil přiznat svým druhům ve službě, neboť v nich spatřoval jakési obludné vlákno s tajnou návazností, jakýsi nepřátelský, kryptický starodávný druh, stojící zcela mimo nečetný popis faktů, zvyků a doupat, shromážděný s uvědomělou, metodickou péčí policií. Vnitřně cítil, že ti lidé musí být dědici nějaké hrůzné pravěké tradice, podílníky znehodnocených a rozbitých úlomků kultů a obřadů starších než lidstvo. Napovídala mu to jejich soudržnost a určitost a poukazovaly na to i jednotlivé náznaky řádu, skrytého pod jejich špinavým zmatkem. Nečetl nadarmo taková pojednání jako Čarodějnické kulty v západní Evropě od slečny Murrayové a věděl, že až do dneška dozajista přežívá mezi sedláky a tuláky příšerný utajený systém shromáždění a orgií odvozených od temných věrouk vzniklých ještě v předárijském období a figurujících ve všeobecně rozšířených legendách jako černé mše a čarodějnické sabaty. Nemohl ani na okamžik předpokládat, že by tyto pekelné pozůstatky staré uralsko-altajské asiatské magie a kultů plodnosti byly nyní již zcela zahlazeny, a často uvažoval o tom, o kolik starší a temnější než ty nejhorší z šeptaných povídaček mohou některé z nich ve skutečnosti být.
III.
Na události ve čtvrti Red Hook upozornil Malonea případ Roberta Suydama. Suydam byl samotářský knihomol; pocházel ze staré holandské rodiny a býval dosti zámožný. Obýval prostorný, ale neudržovaný dům, který vystavěl ve Flatbushi jeho děd, když vesnička ještě byla sotva něčím více než malebnou skupinkou domků v koloniálním stylu, které obklopovaly břečťanem porostlý kostel reformované církve s věžičkou a hřbitovem, obehnaným železným plůtkem, kde byly náhrobky jako někde v Holandsku. Ve svém pustém obydlí, zastrčeném z Martense Street do dvorka zarostlého mohutnými stromy, Suydam četl a přemítal snad šest desítek let - kromě jednoho období o generaci dříve, kdy se přeplavil do Starého světa a zůstal tam z dohledu celých osm let. Nemohl si dovolit žádné služebnictvo a do své absolutní samoty vpouštěl jen několik návštěvníků; vyhýbal se důvěrným přátelským svazkům a své nečetné známé přijímal v jednom ze tří pokojů v přízemí, které udržoval v pořádku - v rozlehlé knihovně s vysokými stropy, jejíž stěny byly plné polic napěchovaných potrhanými svazky mohutného, starodávného a neurčitě odpudivého vzezření. Růst městečka a konečně jeho pohlcení brooklynským obvodem pro Suydama nic neznamenalo, a tak i on sám znamenal pro městečko stále méně a méně. Starší lidé si na něho na ulici neustále ukazovali, ale pro většinu mladších byl pouze podivínským obtloustlým staříkem, jehož rozcuchané bílé vlasy, strniště na bradě, černý oblýskaný oblek a hůl se zlatou hlavicí nevyvolávaly nic než pobavený pohled. Dokud mu případ nebyl přidělen, Malone ani nevěděl, jak Suydam vypadá, ale doslechl se o něm nepřímo, jakožto o skutečně uznávané autoritě na středověké pověry, a chystal se někdy v budoucnu sehnat jeho rozebraný spisek o kabale a faustovské legendě, ze kterého mu kdysi jeden přítel zpaměti citoval.
Ze Suydama se stal "případ", když jeho vzdálení a jediní příbuzní z ničeho nic požadovali soudní ověření jeho příčetnosti. Okolnímu světu se tento krok zdál náhlý, ale ve skutečnosti se k němu přistoupilo až po delším pozorování a jednom neveselém pohovoru. Tvrzení příbuzných bylo podloženo podivnými změnami v Suydamově mluvě a zvycích, dále tím, že dělal zmatené narážky na budoucí divy a nepopsatelná zjevení, která se mají odehrát na nepříliš vzdálených, neblaze proslulých místech v Brooklynu. Jak ubíhala léta, byl Suydam stále zanedbanější a zanedbanější, až se ploužil po okolí jako skutečný žebrák; občas byl spatřen zahanbenými přáteli ve stanicích podzemní dráhy nebo jak marní čas na lavičkách poblíž Borough Hall v rozhovoru s nebezpečně vyhlížejícími cizinci temné pleti. Když promluvil, blekotal něco o neomezené moci, kterou má téměř na dosah ruky, a s vědoucími úšklebky opakoval taková mystická slova či jména jako "Sephiroth", "Asmodej" a "Samael". Soudní šetření prokázalo, že utrácí svůj příjem či jeho větší část promrhává na nákup prapodivných svazků dovážených z Londýna a Paříže, a na udržování špinavého suterénního bytu ve čtvrti Red Hook, kde tráví téměř každou noc, přijímá podezřelá poselstva složená z lotrů a cizinců a zřejmě za zelenými roletami tajemných oken provozuje nějaké obřady. Detektivové, kteří jej měli za úkol sledovat, přinášeli zprávy o zvláštních výkřicích, zpěvu a dupání nohou, které pronikaly z těchto nočních ritů, a navzdory tomu, že podobné orgie byly v této prohnilé čtvrti běžným jevem, byli otřeseni jejich zvláštní extatičností a zaujatostí. Suydamovi se však, když byl případ projednáván, podařilo uchovat si svobodu. Před soudem se choval civilizovaně a rozvážně a ochotně přiznal, že během doby, kdy se oddával studiu a vědeckému bádání, si patrně osvojil podivné chování a extravagantní způsob vyjadřování. Dále vypověděl, že se zabýval zkoumáním jistých detailů evropské tradice, jež si vyžadovalo nejtěsnější kontakt se skupinami přistěhovalců, s jejich písněmi a lidovými tanci. Fáma, že se má stát obětí nějaké pochybné tajné společnosti, rozšiřovaná jeho příbuzenstvem, je očividně absurdní a ukazuje jenom, jak žalostně málo chápou jeho samého a jeho práci. Díky tomuto rozumnému vysvětlení Suydam při vyhrál a bylo mu dovoleno nerušené odejít; rodiny Suydamů, Corlearů a Van Bruntů znechuceně rezignovaly a odvolaly placené detektivy.
V tomto okamžiku se do případu zapojila skupina federálních inspektorů a policie; mezi nimi byl i Malone. Představitelé zákona pozorovali Suydamův případ se zájmem a v mnoha jeho stadiích byli přizváni, aby byli nápomocni soukromým detektivům. Při jejich činnosti se ukázalo, že Suydamovi noví společníci patří mezi ty nejhanebnější a nejkrutější zločince, jací se kdy vyskytovali v křivolakých uličkách čtvrti Red Hook, a že alespoň třetina z nich jsou známými a notorickými delikventy, pokud jde o krádeže, potyčky či pašování nezákonných přistěhovalců. Vskutku by se dalo říci, že vybraný kroužek, který se soustředil okolo starého učence, se svým obsazením téměř přesně shodoval s příslušníky těch nejhorších organizovaných klik, které pašovaly na pobřeží jisté neznámé, bezejmenné drogy, prozíravě vracené celníky na Ellis Islandu zpět. V nesčetných doupatech na Parker Place - dnes už se to místo jmenuje jinak - kde si Suydam držel svůj suterénní byt, vznikla velice zvláštní kolonie nepopsatelné šikmooké populace, která používala arabskou abecedu, ale byla účinně zatlačována jinou početnou skupinou Syřanů z okolí Atlantic Avenue. Všichni by bývali mohli být deportováni, protože neměli potřebné doklady, ale cesty práva jsou křivolaké a do čtvrti Red Hook je lepší se nepouštět, dokud k tomu člověka nedonutí veřejný zájem.
Tyto stvůry se scházely v polozbořeném kamenném kostele, ve kterém se každou středu tančilo a jehož gotické pilíře se tyčily poblíž nejnebezpečnější oblasti nábřeží. Kdysi to býval katolický kostel, ale faráři z celého Brooklynu upírali tomu místu veškerou důležitost a autentičnost a policisté s nimi byli zajedno, když naslouchali zvukům, které odtud v noci vycházely. Když byl kostel temný a opuštěný, Malone si většinou představoval, že slyší strašlivě nakřáplé basové tóny varhan, skrytých hluboko pod zemí, zatímco ostatním pozorovatelům naskakovala husí kůže při vřeštění a bubnování, kterým byly doprovázeny viditelné obřady. Suydam při výslechu tvrdil, že se domnívá, že rituál je pozůstatkem nestoriánského křesťanství ovlivněného tibetským šamanismem. Argumentoval tím, že většina těchto lidí pochází z mongolského plemena z okolí Kurdistánu - Malone se nemohl ubránit myšlence, že odněkud z Kurdistánu či jeho okolí pocházejí Jezídové, poslední žijící perští vyznavači ďábla. Ať už tomu bylo jakkoliv, pokračující vyšetřování ve spojitosti se Suydamovým případem potvrdilo, že tito bezprávní nově příchozí zaplavují čtvrť Red Hook v neuvěřitelném množství; přicházeli prostřednictvím jakéhosi námořního spiknutí, které stálo mimo dosah pravomoci celníků a přístavní policie, zaplavovali Parker Place a rychle se šířili na návrší, kde byli vřele a bratrsky vítáni ostatními vybranými obyvateli této oblasti. Jejich dřepící postavy a charakteristický pohled úkosem, groteskně zkombinované s nevkusným americkým oblečením, se objevovaly stále častěji mezi povaleči a potulnými gangstery kolem Borough Hall; konečně bylo rozhodnuto, že je nutné zjistit jejich počet, upřesnit jejich původ a povolání, a pokud možno najít způsob, jak je zajistit a předat řádnému přistěhovaleckému úřadu. K tomuto úkolu byl Malone přidělen po dohodě městských a federálních jednotek, a když započal své pátrání ve čtvrti Red Hook, uvědomil si, že balancuje na pokraji bezejmenných hrůz a že jeho protivníkem a arcinepřítelem je zarostlý, nečesaný zjev Roberta Suydama.
IV.
Policejní metody jsou důmyslné a různorodé. Malone se pomocí nenápadných úvah, pečlivě volených náhodných rozhovorů, dobře načasovaných závdavků z butelky s alkoholem a rozšafných pohovorů s vyděšenými vězni dozvěděl mnohá skrytá fakta o hnutí, jež se vyvinulo do tak hrozivé podoby. Noví přistěhovalci byli skutečně Kurdové, ale hovořili podivným dialektem, který se filologicky nedal přesně zařadit. Ti z nich, kteří pracovali, byli většinou dělníky v docích, pokoutními podomními obchodníky, často obsluhovali v řeckých hospůdkách či prodávali v pouličních novinových stáncích. Většina z nich však očividně neměla žádný způsob obživy a byla zapletena do podsvětních čachrů, z nichž pašování zboží a alkoholu byly ty nejméně odsouzeníhodné. Připlouvali na parolodích či neregistrovaných plavidlech, která se vykládala potajmu za bezměsíčných nocí do veslic, jež se doplížily pod jistou přístavní hráz a vpluly skrytým kanálem do tajného podzemního jezírka pod jedním domem. Tu hráz, ten průplav a ten dům nebyl Malone schopen lokalizovat, jelikož vzpomínky jeho informátorů byly neuvěřitelně zmatené a přetlumočit jejich mluvu byl úkol, jehož splnění se do značné míry vymykalo schopnostem i těch nejzdatnějších tlumočníků; nebyl schopen získat ani reálné údaje, které by vysvětlily důvod jejich neustálého přílivu. Zdráhali se sdělit přesné místo, odkud přicházejí, a nikdy se nepodřekli natolik, aby odhalili toho, kdo je objevil a nasměroval. Projevovali očividně strašlivé zděšení, když byli tázáni po důvodech své přítomnosti. Zločinci z ostatních tlup byli stejně nesdílní a bylo zjištěno jen tolik, že nějaké božstvo nebo velekněz jim přislíbil neslýchanou moc, nadpřirozenou slávu a vládu v neznámé zemi.
Jak nově příchozí, tak i známé firmy s železnou pravidelností navštěvovali Suydamova ostře sledovaná noční setkání a policie záhy zjistila, že bývalý samotář pronajal další byty, ve kterých ubytovával hosty, kteří znali jeho heslo; nakonec tak obsadil celé tři domy a poskytoval stále útočiště mnoha podivným společníkům. Ve svém flatbushském domě se nyní zdržoval jen zřídka, docházeje tam zřejmě, jen aby přinášel a odnášel knihy, a jeho tvář a způsoby nabyly na hrozivé divokosti. Malone ho dvakrát vyslýchal, ale pokaždé byl nevybíravě odbyt. Suydam tvrdil, že o žádných záhadných intrikách a hnutích nic neví a nemá ani ponětí o tom, jak se sem Kurdové dostali a co chtějí. Jeho záměrem je nerušené studovat folklór všech přistěhovalců v obvodě, záměr, který nespadá do kompetence policie. Malone se zmínil o obdivu, který chová ke starému Suydamovu spisku o kabale a jiných mýtech, ale stařík zjihl jen na okamžik. Vycítil, že se někdo chce vměšovat do jeho záležitostí, a svého návštěvníka zcela jednoznačně odmítl. Malone se znechucen stáhl a věnoval pozornost jiným informačním kanálům.
Co by byl Malone býval odhalil, kdyby se byl mohl případem zabývat nepřetržitě, to se nikdo nikdy nedoví. Jak už to chodí, bezvýznamný konflikt mezi městskými a federálními úřady pozdržel pátrání o několik měsíců a detektiv měl napilno s jinými úkoly. Ale v žádném případě neztratil o věc zájem, aniž se přestal podivovat tomu, co se začalo dít s Robertem Suydamem. Ve stejné době, kdy byl New York zmítán vlnou dětských únosů a zmizení, rozdrbaný učenec prošel metamorfózou stejně zarážející jako absurdní. Jednoho dne byl spatřen nedaleko Borough Hall hladce oholen, čerstvě ostříhán a nově a vkusně oděn; od toho dne na něm byla neustále pozorována další zlepšení. Pokračoval nikým nerušen ve svém novém rozmaru, přidal k tomu nezvyklou jiskru v oku a břitkost řeči a kousek po kousku shazoval tloušťku, jež ho tak dlouho znetvořovala. Byl nyní často považován za mladšího, než ve skutečnosti byl, jeho krok nabyl na pružnosti a chování na lehkosti, což šlo výborně dohromady s jeho novým životním stylem, i vlasy mu zvláštním způsobem ztmavly, nikoli však barvením. Jak ubíhaly měsíce, oblékal se výstředněji, a konečně uvedl své přátele v úžas tím, že obnovil a zušlechtil svůj dům ve Flatbushi a otevřel jej pro veřejnost sérií večírků, na které sezval všechny známé, na které si jen vzpomněl, a zvláště přivítal své zcela zapomenuté příbuzenstvo, které ho kdysi chtělo nechat zavřít do blázince. Někteří přišli ze zvědavosti, jiní z povinnosti, ale všichni byli okouzleni vzcházející milostivostí a pohostinností bývalého poustevníka. On sám připustil, že už dokončil většinu svého zamýšleného bádání, a protože právě zdědil nějaký majetek po polozapomenutém příteli z Evropy, rozhodl se strávit zbývající léta života v jasnějším, druhém mládí, které mu bylo umožněno díky odpočinku, péči a dietě. Ve čtvrti Red Hook byl vídán stále méně a méně a byl častěji spatřován ve společnosti, ze které vyšel. Současně si policie povšimla, že zločinci si navykli místo v suterénním bytě na Parker Place scházet se ve staré kamenné kostelní tančíme, i když to místo a jeho okolí neustále překypovaly zločinným životem.
NEXT>>>
Arthur Machen
Před několika týdny vyvolal vysoký, podsaditý, spořádaně vyhlížející chodec velkou pozornost podivným zvratem ve svém chování. Ke zmíněnému zvratu došlo na jednom nároží vesničky Pascoag na Rhode Islandu. Muž podle všeho scházel s vršku po silnici vedoucí z Chepachetu; když dorazil k souvislé zástavbě, zabočil vlevo na hlavní třídu, kde několik skromných obchodních budov vzdáleně připomíná město. V této chvíli došlo bez viditelného popudu k překvapivé změně v jeho chování; muž se na okamžik nepříčetně zahleděl na nejvyšší z budov stojících před ním a pak, vyrážeje vyděšený hysterický jekot, se dal na šílený úprk, jenž skončil na následující křižovatce zavrávoráním a pádem. Postavili ho na nohy, ochotné ruce jej oprášily a bylo shledáno, že je příčetný, po tělesné stránce nedotčený a zcela zřejmě vyléčený z náhlého nervového záchvatu. Zahanbeně zamumlal vysvětlení týkající se záchvatu, který právě přestál, a se sklopeným zrakem zamířil zpět po silnici k Chepachetu; klopýtal z dohledu, aniž se jedinkrát ohlédl. Bylo ku podivu, že taková nehoda se přihodila mohutnému, robustnímu, normálně vyhlížejícímu a zdatnému muži, a neobvyklost té příhody nezmírnily ani poznámky náhodného kolemjdoucího, který v muži poznal podnájemníka majitele známé mlékárny na kraji Chepachetu.
Byl to, jak se ukázalo, detektiv newyorské policie jménem Thomas F. Malone, toho času na dlouhodobé dovolené a pod lékařským dohledem po nepřiměřené náročné práci na jednom strašlivém místním případu, který se - umocněn nešťastnou náhodou - proměnil v drama. Při razii, jíž se detektiv účastnil, se zřítilo několik starých cihlových budov; ohromná ztráta na životech zatčených i jeho kolegů uvedla detektiva do stavu podivného děsu. V důsledku této události začal mít náhle nepochopitelný strach ze všech budov, jež jen vzdáleně připomínaly ony zhroucené; nakonec mu nervoví specialisté pohled na takové věci na neurčito zakázali. Policejní lékař, který měl příbuzné v Chepachetu, mu navrhl tuto poklidnou vesničku s dřevěnými domky v koloniálním stylu jako ideální místo pro duševní zotavení a trpitel se tam odebral se slibem, že se neodváží do cihlových ulic větších osad tak dlouho, dokud mu to nepovolí woonsocketský odborník, který ho měl pod dohledem. Tahle vycházka na nákup do Pascoagu byla omylem a pacient zaplatil za svou neposlušnost úlekem, modřinami a ponížením.
Tak se to šuškalo v Chepachetu a Pascoagu a uvěřili tomu i nejučenější znalci. Malone však zpočátku říkal lékařům mnohem více a zmlkl, až když shledal, že vzbuzuje hlubokou nedůvěru. Pak mlčel a neprotestoval, ani když se obecně uznávalo, že vyšinutí jeho duševní rovnováhy bylo zaviněno zhroucením několika zanedbaných cihlových domů v brooklynské čtvrti Red Hook, kterážto nehoda měla za následek smrt mnoha neohrožených policistů. Všeobecně se tvrdilo, že snaha vyčistit tato semeniště nepořádku a násilí byla pro něho příliš velkým soustem; některé okolnosti byly už tak dost úděsné a ona nečekaná tragédie byla poslední kapkou. Tohle jednoduché vysvětlení každý chápal, a protože Malone nebyl žádný prosťáček, vytušil, že věci by se raději měly nechat tak, jak jsou. Líčit lidem bez špetky představivosti hrůzy přesahující meze lidského chápání -hrůzu domů, bloků a měst prožraných leprou a rakovinou zla zavlečeného sem z jiných světů - by místo poklidného života v ústraní určitě znamenalo svěrací kazajku, a Malone byl navzdory svému mysticismu rozumný muž. Měl v sobě keltskou jasnozřivost pro věci podivné a skryté, ale měl i logický postřeh pro věci navenek nepřesvědčivé. Tato směsice povahových vlastností ho za dvaačtyřicet let života, která měl za sebou, zavedla hezky daleko a na místa dost povážlivá, vezmeme-li v úvahu, že šlo o absolventa dublinské univerzity, narozeného v georgiánské vile nedaleko Phoenix Parku.
Když si nyní Malone znovu promítal všechno, co viděl, vnímal a zakusil, pocítil uspokojení, že nikomu nesvěřil tajemství, jež mohlo změnit odvážného bojovníka v roztřeseného neurotika; jež bylo schopno změnit staré cihlové barabizny a moře tmavých, jemně řezaných tváří v děsivá, tajuplná varování. Nebylo to poprvé, kdy jeho zkušenosti měly zůstat nesdíleny - avšak nebyl i sám jeho ponor do mnohojazyčné propasti newyorského podsvětí podivínstvím, pro něž neexistovalo rozumné vysvětlení? Mohl snad rozpoznat prozaické starodávné čáry a groteskní zázraky, odhalující se citlivému zraku v jedovatém pařeništi, kde se mísil kalný jed chorobných věků a zvěčňovaly se nechutné hrůzy? V této dotěrné, nepolapitelné změti vnější lačnosti a vnitřního rouhání spatřil pekelný zelený plamen tajemných zázraků a jen se usmíval, když si všichni jeho známí v New Yorku tropili žerty z jeho pokusu v policejní praxi. Byli ohromně duchaplní a cyničtí, posmívali se jeho fantastickému pronásledování nepoznatelných záhad a ujišťovali ho, že v dnešním New Yorku nezbylo už nic než laciná vulgárnost. Jeden z nich se vsadil - navzdory mnoha špičkám na jeho účet v Dublin Review - o velkou částku, že by Malone nebyl ani schopen napsat o newyorském prostředí skutečně zajímavý příběh; a nyní, při pohledu zpět, si Malone musil přiznat, že touto kosmickou ironií se potvrdila slova prorokova, i když jejich štiplavý význam byl skrytě pozměněn. Nakonec vyšlo najevo, že o takové hrůze se povídka napsat nedá, protože, podobně jako kniha zmiňovaná Poeovou německou autoritou, "es lasst sich nicht lesen - nestrpí, aby byla čtena".
II.
Malone zastával názor, že v bytí je neustále přítomno skryté tajemství. V mládí chápal utajenou krásu věcí a extázi z ní a býval i básníkem; avšak chudoba, žal a vyhnanství obrátily jeho pohled pochmurnějším směrem: vzrušovaly ho výhonky zla v okolním světě. Každodenní život se pro něho stal fantasmagorií makabrózních stínoher; tu se třpytil a civěl na něho s obskurní prohnilostí v nejlepším Beardsleyově stylu, tu poodhaloval hrůzu za těmi nejobyčejnějšími tvary a předměty, jako je tomu v jemnějších, méně známých pracích Gustava Dorého. Považoval často za milosrdné, že většina vysoce inteligentních lidí si tropí žerty z nejniternějších záhad. Uvažoval takto: jestliže by kdy tyto skvělé mozky přišly do bezprostředního styku s tajemstvími, která jsou chráněna ve starodávných, primitivních kultech, výsledné abnormality by nejen brzy přivedly svět do zkázy, ale ohrozily by samotnou celistvost vesmíru. Všechny takové úvahy byly bezpochyby morbidní, ale byly účinně vyvažovány bystrou logikou a hlubokým smyslem pro humor. Malonea uspokojovalo, že mohl svá pozorování zanechat ve stavu napůl odhalených, zakázaných vizí, a lehce si s nimi pohrávat; hysterie se dostavila, až když byl uvržen povinností do pekla odhalení příliš náhlého a zhoubného, než aby mu mohl uniknout.
Když se doslechl o redhookském případu, sloužil nějakou dobu na policejní stanici v Butler Street v Brooklynu. Čtvrť Red Hook je bludiště hybridního nepořádku poblíž starodávného nábřeží proti Governors Island; špinavé ulice šplhají do kopce na vyvýšeninu, kde unavené, dlouhé Clinton Street a Court Street vedou směrem k Borough Hall. Domy jsou tu většinou postaveny z cihel a pocházejí z první čtvrtiny až poloviny devatenáctého století; některé ze zapadlejších uliček a průchodů se vyznačují tou úžasnou starodávnou atmosférou, kterou bychom v duchu tradiční četby mohli nazvat dickensovskou. Obyvatelstvo je beznadějnou, záhadnou směsicí: syrské, španělské, italské a černošské prvky jsou vklíněné do zlomků nepříliš vzdálené skandinávské a americké oblasti. Je to bábel řevu a špíny, vysílající podivné výkřiky jako odpověď na šplouchání olejnatých vln o svá nevlídná mola a na nestvůrné varhanní litanie přístavních hvizdů. Toto místo kdysi dávno poskytovalo utěšenější obraz: v zapadlých uličkách bylo vidět jasnooké námořníky a vkusná zámožná obydlí tam, kde je návrší lemováno většími domy. Zbytky bývalé idyly lze vystopovat v úhledných tvarech budov či tu a tam stojících velebných chrámech stejně jako důkazy originálního uměleckého pojetí ve zlomcích detailů zde či onde - sešlapané schodiště, otlučená vrata, červotočivá dvojice ozdobných pilířovitých sloupů nebo kousek kdysi travnatého prostranství se zohýbaným zrezivělým železným zábradlím. Domy stojí obvykle těsně vedle sebe a občas se z nich vyhoupne věžička s okénky do všech stran, aby vyprávěla o dobách, kdy námořní kapitáni a loďaři obhlíželi ze svých obydlí moře.
Z této změti hmotné a duševní hniloby vzlétá k nebesům rouhání ve stovce dialektů. Plíživé hordy se valí, ječíce a zpívajíce, uličkami a třídami; občas, když si jimi razí cestu návštěvník, něčí ruce pokradmu zhasnou světla či zatáhnou žaluzie a z oken zmizí tmavé, hříchem poznamenané tváře. Policisté nespoléhají na udržování pořádku či nápravu a snaží se spíše vztyčit hradbu, aby ochránili vnější svět před nákazou. Zařinčí patrola a odpovědí jí je jakési přízračné ticho. Takoví zatčení nebývají sdílní. Přestupky se od sebe liší stejně jako místní dialekty a zahrnují pašování rumu a vypovězených cizinců a různé stupně nezákonných činností a zvráceného zla až po vraždu a násilí v té nejděsivější podobě. Že se tyto viditelné záležitosti nepřiházejí častěji, není zásluhou okolí. Pokud ovšem umění něco skrývat nepovažujeme za ctnost. Do čtvrti Red Hook přichází více lidí, než ji opouští - anebo alespoň než ji opouští po souši - a nejčastěji odcházejí ti, kteří nejsou schopni přizpůsobit se místním poměrům.
Malone v tomto stavu věcí vycítil slabý puch tajemství příšernějších než kterýkoli z hříchů odhalených občany a oplakávaných faráři a lidumily. Jsa člověkem, v němž se spojovala představivost s vědeckými poznatky, uvědomoval si, že moderní lidé, nespoutaní zákony, mají nepřirozený sklon napodobovat v každodenním životě i v rituálních zvycích nejtemnější instinktní chování primitivního divošství lidoopů; často pozoroval s rozechvěním antropologa zpívající a klnoucí procesí poďobaných mladíků s kalným pohledem, která se v temných ranních hodinách vinula kolem. Tlupy těchto mladíků bylo vidět neustále; dotěrně okouněli na nárožích, se zápalem hráli před vchody na laciné hudební nástroje, omámeně podřimovali nebo ordinérně rozmlouvali u kavárenských stolků nedaleko Borough Hall a někdy šeptem vedli rozhovory u špinavých taxíků, zaparkovaných pod drolícími se barabiznami se zabedněnými okny. Naháněli mu husí kůži a fascinovali ho více, než se opovážil přiznat svým druhům ve službě, neboť v nich spatřoval jakési obludné vlákno s tajnou návazností, jakýsi nepřátelský, kryptický starodávný druh, stojící zcela mimo nečetný popis faktů, zvyků a doupat, shromážděný s uvědomělou, metodickou péčí policií. Vnitřně cítil, že ti lidé musí být dědici nějaké hrůzné pravěké tradice, podílníky znehodnocených a rozbitých úlomků kultů a obřadů starších než lidstvo. Napovídala mu to jejich soudržnost a určitost a poukazovaly na to i jednotlivé náznaky řádu, skrytého pod jejich špinavým zmatkem. Nečetl nadarmo taková pojednání jako Čarodějnické kulty v západní Evropě od slečny Murrayové a věděl, že až do dneška dozajista přežívá mezi sedláky a tuláky příšerný utajený systém shromáždění a orgií odvozených od temných věrouk vzniklých ještě v předárijském období a figurujících ve všeobecně rozšířených legendách jako černé mše a čarodějnické sabaty. Nemohl ani na okamžik předpokládat, že by tyto pekelné pozůstatky staré uralsko-altajské asiatské magie a kultů plodnosti byly nyní již zcela zahlazeny, a často uvažoval o tom, o kolik starší a temnější než ty nejhorší z šeptaných povídaček mohou některé z nich ve skutečnosti být.
III.
Na události ve čtvrti Red Hook upozornil Malonea případ Roberta Suydama. Suydam byl samotářský knihomol; pocházel ze staré holandské rodiny a býval dosti zámožný. Obýval prostorný, ale neudržovaný dům, který vystavěl ve Flatbushi jeho děd, když vesnička ještě byla sotva něčím více než malebnou skupinkou domků v koloniálním stylu, které obklopovaly břečťanem porostlý kostel reformované církve s věžičkou a hřbitovem, obehnaným železným plůtkem, kde byly náhrobky jako někde v Holandsku. Ve svém pustém obydlí, zastrčeném z Martense Street do dvorka zarostlého mohutnými stromy, Suydam četl a přemítal snad šest desítek let - kromě jednoho období o generaci dříve, kdy se přeplavil do Starého světa a zůstal tam z dohledu celých osm let. Nemohl si dovolit žádné služebnictvo a do své absolutní samoty vpouštěl jen několik návštěvníků; vyhýbal se důvěrným přátelským svazkům a své nečetné známé přijímal v jednom ze tří pokojů v přízemí, které udržoval v pořádku - v rozlehlé knihovně s vysokými stropy, jejíž stěny byly plné polic napěchovaných potrhanými svazky mohutného, starodávného a neurčitě odpudivého vzezření. Růst městečka a konečně jeho pohlcení brooklynským obvodem pro Suydama nic neznamenalo, a tak i on sám znamenal pro městečko stále méně a méně. Starší lidé si na něho na ulici neustále ukazovali, ale pro většinu mladších byl pouze podivínským obtloustlým staříkem, jehož rozcuchané bílé vlasy, strniště na bradě, černý oblýskaný oblek a hůl se zlatou hlavicí nevyvolávaly nic než pobavený pohled. Dokud mu případ nebyl přidělen, Malone ani nevěděl, jak Suydam vypadá, ale doslechl se o něm nepřímo, jakožto o skutečně uznávané autoritě na středověké pověry, a chystal se někdy v budoucnu sehnat jeho rozebraný spisek o kabale a faustovské legendě, ze kterého mu kdysi jeden přítel zpaměti citoval.
Ze Suydama se stal "případ", když jeho vzdálení a jediní příbuzní z ničeho nic požadovali soudní ověření jeho příčetnosti. Okolnímu světu se tento krok zdál náhlý, ale ve skutečnosti se k němu přistoupilo až po delším pozorování a jednom neveselém pohovoru. Tvrzení příbuzných bylo podloženo podivnými změnami v Suydamově mluvě a zvycích, dále tím, že dělal zmatené narážky na budoucí divy a nepopsatelná zjevení, která se mají odehrát na nepříliš vzdálených, neblaze proslulých místech v Brooklynu. Jak ubíhala léta, byl Suydam stále zanedbanější a zanedbanější, až se ploužil po okolí jako skutečný žebrák; občas byl spatřen zahanbenými přáteli ve stanicích podzemní dráhy nebo jak marní čas na lavičkách poblíž Borough Hall v rozhovoru s nebezpečně vyhlížejícími cizinci temné pleti. Když promluvil, blekotal něco o neomezené moci, kterou má téměř na dosah ruky, a s vědoucími úšklebky opakoval taková mystická slova či jména jako "Sephiroth", "Asmodej" a "Samael". Soudní šetření prokázalo, že utrácí svůj příjem či jeho větší část promrhává na nákup prapodivných svazků dovážených z Londýna a Paříže, a na udržování špinavého suterénního bytu ve čtvrti Red Hook, kde tráví téměř každou noc, přijímá podezřelá poselstva složená z lotrů a cizinců a zřejmě za zelenými roletami tajemných oken provozuje nějaké obřady. Detektivové, kteří jej měli za úkol sledovat, přinášeli zprávy o zvláštních výkřicích, zpěvu a dupání nohou, které pronikaly z těchto nočních ritů, a navzdory tomu, že podobné orgie byly v této prohnilé čtvrti běžným jevem, byli otřeseni jejich zvláštní extatičností a zaujatostí. Suydamovi se však, když byl případ projednáván, podařilo uchovat si svobodu. Před soudem se choval civilizovaně a rozvážně a ochotně přiznal, že během doby, kdy se oddával studiu a vědeckému bádání, si patrně osvojil podivné chování a extravagantní způsob vyjadřování. Dále vypověděl, že se zabýval zkoumáním jistých detailů evropské tradice, jež si vyžadovalo nejtěsnější kontakt se skupinami přistěhovalců, s jejich písněmi a lidovými tanci. Fáma, že se má stát obětí nějaké pochybné tajné společnosti, rozšiřovaná jeho příbuzenstvem, je očividně absurdní a ukazuje jenom, jak žalostně málo chápou jeho samého a jeho práci. Díky tomuto rozumnému vysvětlení Suydam při vyhrál a bylo mu dovoleno nerušené odejít; rodiny Suydamů, Corlearů a Van Bruntů znechuceně rezignovaly a odvolaly placené detektivy.
V tomto okamžiku se do případu zapojila skupina federálních inspektorů a policie; mezi nimi byl i Malone. Představitelé zákona pozorovali Suydamův případ se zájmem a v mnoha jeho stadiích byli přizváni, aby byli nápomocni soukromým detektivům. Při jejich činnosti se ukázalo, že Suydamovi noví společníci patří mezi ty nejhanebnější a nejkrutější zločince, jací se kdy vyskytovali v křivolakých uličkách čtvrti Red Hook, a že alespoň třetina z nich jsou známými a notorickými delikventy, pokud jde o krádeže, potyčky či pašování nezákonných přistěhovalců. Vskutku by se dalo říci, že vybraný kroužek, který se soustředil okolo starého učence, se svým obsazením téměř přesně shodoval s příslušníky těch nejhorších organizovaných klik, které pašovaly na pobřeží jisté neznámé, bezejmenné drogy, prozíravě vracené celníky na Ellis Islandu zpět. V nesčetných doupatech na Parker Place - dnes už se to místo jmenuje jinak - kde si Suydam držel svůj suterénní byt, vznikla velice zvláštní kolonie nepopsatelné šikmooké populace, která používala arabskou abecedu, ale byla účinně zatlačována jinou početnou skupinou Syřanů z okolí Atlantic Avenue. Všichni by bývali mohli být deportováni, protože neměli potřebné doklady, ale cesty práva jsou křivolaké a do čtvrti Red Hook je lepší se nepouštět, dokud k tomu člověka nedonutí veřejný zájem.
Tyto stvůry se scházely v polozbořeném kamenném kostele, ve kterém se každou středu tančilo a jehož gotické pilíře se tyčily poblíž nejnebezpečnější oblasti nábřeží. Kdysi to býval katolický kostel, ale faráři z celého Brooklynu upírali tomu místu veškerou důležitost a autentičnost a policisté s nimi byli zajedno, když naslouchali zvukům, které odtud v noci vycházely. Když byl kostel temný a opuštěný, Malone si většinou představoval, že slyší strašlivě nakřáplé basové tóny varhan, skrytých hluboko pod zemí, zatímco ostatním pozorovatelům naskakovala husí kůže při vřeštění a bubnování, kterým byly doprovázeny viditelné obřady. Suydam při výslechu tvrdil, že se domnívá, že rituál je pozůstatkem nestoriánského křesťanství ovlivněného tibetským šamanismem. Argumentoval tím, že většina těchto lidí pochází z mongolského plemena z okolí Kurdistánu - Malone se nemohl ubránit myšlence, že odněkud z Kurdistánu či jeho okolí pocházejí Jezídové, poslední žijící perští vyznavači ďábla. Ať už tomu bylo jakkoliv, pokračující vyšetřování ve spojitosti se Suydamovým případem potvrdilo, že tito bezprávní nově příchozí zaplavují čtvrť Red Hook v neuvěřitelném množství; přicházeli prostřednictvím jakéhosi námořního spiknutí, které stálo mimo dosah pravomoci celníků a přístavní policie, zaplavovali Parker Place a rychle se šířili na návrší, kde byli vřele a bratrsky vítáni ostatními vybranými obyvateli této oblasti. Jejich dřepící postavy a charakteristický pohled úkosem, groteskně zkombinované s nevkusným americkým oblečením, se objevovaly stále častěji mezi povaleči a potulnými gangstery kolem Borough Hall; konečně bylo rozhodnuto, že je nutné zjistit jejich počet, upřesnit jejich původ a povolání, a pokud možno najít způsob, jak je zajistit a předat řádnému přistěhovaleckému úřadu. K tomuto úkolu byl Malone přidělen po dohodě městských a federálních jednotek, a když započal své pátrání ve čtvrti Red Hook, uvědomil si, že balancuje na pokraji bezejmenných hrůz a že jeho protivníkem a arcinepřítelem je zarostlý, nečesaný zjev Roberta Suydama.
IV.
Policejní metody jsou důmyslné a různorodé. Malone se pomocí nenápadných úvah, pečlivě volených náhodných rozhovorů, dobře načasovaných závdavků z butelky s alkoholem a rozšafných pohovorů s vyděšenými vězni dozvěděl mnohá skrytá fakta o hnutí, jež se vyvinulo do tak hrozivé podoby. Noví přistěhovalci byli skutečně Kurdové, ale hovořili podivným dialektem, který se filologicky nedal přesně zařadit. Ti z nich, kteří pracovali, byli většinou dělníky v docích, pokoutními podomními obchodníky, často obsluhovali v řeckých hospůdkách či prodávali v pouličních novinových stáncích. Většina z nich však očividně neměla žádný způsob obživy a byla zapletena do podsvětních čachrů, z nichž pašování zboží a alkoholu byly ty nejméně odsouzeníhodné. Připlouvali na parolodích či neregistrovaných plavidlech, která se vykládala potajmu za bezměsíčných nocí do veslic, jež se doplížily pod jistou přístavní hráz a vpluly skrytým kanálem do tajného podzemního jezírka pod jedním domem. Tu hráz, ten průplav a ten dům nebyl Malone schopen lokalizovat, jelikož vzpomínky jeho informátorů byly neuvěřitelně zmatené a přetlumočit jejich mluvu byl úkol, jehož splnění se do značné míry vymykalo schopnostem i těch nejzdatnějších tlumočníků; nebyl schopen získat ani reálné údaje, které by vysvětlily důvod jejich neustálého přílivu. Zdráhali se sdělit přesné místo, odkud přicházejí, a nikdy se nepodřekli natolik, aby odhalili toho, kdo je objevil a nasměroval. Projevovali očividně strašlivé zděšení, když byli tázáni po důvodech své přítomnosti. Zločinci z ostatních tlup byli stejně nesdílní a bylo zjištěno jen tolik, že nějaké božstvo nebo velekněz jim přislíbil neslýchanou moc, nadpřirozenou slávu a vládu v neznámé zemi.
Jak nově příchozí, tak i známé firmy s železnou pravidelností navštěvovali Suydamova ostře sledovaná noční setkání a policie záhy zjistila, že bývalý samotář pronajal další byty, ve kterých ubytovával hosty, kteří znali jeho heslo; nakonec tak obsadil celé tři domy a poskytoval stále útočiště mnoha podivným společníkům. Ve svém flatbushském domě se nyní zdržoval jen zřídka, docházeje tam zřejmě, jen aby přinášel a odnášel knihy, a jeho tvář a způsoby nabyly na hrozivé divokosti. Malone ho dvakrát vyslýchal, ale pokaždé byl nevybíravě odbyt. Suydam tvrdil, že o žádných záhadných intrikách a hnutích nic neví a nemá ani ponětí o tom, jak se sem Kurdové dostali a co chtějí. Jeho záměrem je nerušené studovat folklór všech přistěhovalců v obvodě, záměr, který nespadá do kompetence policie. Malone se zmínil o obdivu, který chová ke starému Suydamovu spisku o kabale a jiných mýtech, ale stařík zjihl jen na okamžik. Vycítil, že se někdo chce vměšovat do jeho záležitostí, a svého návštěvníka zcela jednoznačně odmítl. Malone se znechucen stáhl a věnoval pozornost jiným informačním kanálům.
Co by byl Malone býval odhalil, kdyby se byl mohl případem zabývat nepřetržitě, to se nikdo nikdy nedoví. Jak už to chodí, bezvýznamný konflikt mezi městskými a federálními úřady pozdržel pátrání o několik měsíců a detektiv měl napilno s jinými úkoly. Ale v žádném případě neztratil o věc zájem, aniž se přestal podivovat tomu, co se začalo dít s Robertem Suydamem. Ve stejné době, kdy byl New York zmítán vlnou dětských únosů a zmizení, rozdrbaný učenec prošel metamorfózou stejně zarážející jako absurdní. Jednoho dne byl spatřen nedaleko Borough Hall hladce oholen, čerstvě ostříhán a nově a vkusně oděn; od toho dne na něm byla neustále pozorována další zlepšení. Pokračoval nikým nerušen ve svém novém rozmaru, přidal k tomu nezvyklou jiskru v oku a břitkost řeči a kousek po kousku shazoval tloušťku, jež ho tak dlouho znetvořovala. Byl nyní často považován za mladšího, než ve skutečnosti byl, jeho krok nabyl na pružnosti a chování na lehkosti, což šlo výborně dohromady s jeho novým životním stylem, i vlasy mu zvláštním způsobem ztmavly, nikoli však barvením. Jak ubíhaly měsíce, oblékal se výstředněji, a konečně uvedl své přátele v úžas tím, že obnovil a zušlechtil svůj dům ve Flatbushi a otevřel jej pro veřejnost sérií večírků, na které sezval všechny známé, na které si jen vzpomněl, a zvláště přivítal své zcela zapomenuté příbuzenstvo, které ho kdysi chtělo nechat zavřít do blázince. Někteří přišli ze zvědavosti, jiní z povinnosti, ale všichni byli okouzleni vzcházející milostivostí a pohostinností bývalého poustevníka. On sám připustil, že už dokončil většinu svého zamýšleného bádání, a protože právě zdědil nějaký majetek po polozapomenutém příteli z Evropy, rozhodl se strávit zbývající léta života v jasnějším, druhém mládí, které mu bylo umožněno díky odpočinku, péči a dietě. Ve čtvrti Red Hook byl vídán stále méně a méně a byl častěji spatřován ve společnosti, ze které vyšel. Současně si policie povšimla, že zločinci si navykli místo v suterénním bytě na Parker Place scházet se ve staré kamenné kostelní tančíme, i když to místo a jeho okolí neustále překypovaly zločinným životem.
NEXT>>>
H.P. Lovecraft
(The Horror at Red Hook)
Děs redhookské čtvrti