Zda sny vyvolaly horečku, nebo horečka vyvolala sny, Walter Gilman nevěděl. V pozadí všeho číhala ponurá, hnilobná hrůza starobylého města a plesnivého nesvatého podkroví, kde psal, studoval a zápolil s čísly a vzorci – pokud se právě nepřevaloval na úzké železné posteli. Jeho uši začínaly být nadpřirozeně a nesnesitelně citlivé a už dávno zastavil laciné hodiny na krbové římse, jejichž tikání mu připadalo jako dělostřelba. Tichý pohyb černého města venku, zlověstné šramocení krys v prožraných přepážkách a skřípání skrytých trámů ve věkovitém domě pro něho byly v noci hotovým burácejícím pandemoniem. Tma byla vždy nabitá nevysvětlenými zvuky – a přece se někdy chvěl strachem, aby hluky, jež slyšel, neutichly a nenechaly ho zaslechnout jisté jiné, slabší hluky, o nichž tušil, že se za nimi tají.
Byl v neměnném, legendami opředeném Arkhamu s jeho houští mansardových střech, jež se kymácejí a propadají nad podkrovími, kde se za temných starých provinciálních časů ukrývaly čarodějnice před královými muži. A žádné místo ve městě nebylo nositelem hrůzostrašnějších vzpomínek než pokoj v podkroví, kde sídlil – neboť právě v tomto domě a v tomto pokoji sídlila také stará Kezia Masonova, jejíž útěk ze salemského žaláře si nikdy nikdo neuměl vysvětlit. Stalo se to roku 1692 – žalářník se zbláznil a blábolil o něčem malém a chlupatém s bílými tesáky, co vyběhlo z Keziiny cely, a ani Cotton Mather nedovedl vyložit křivky a úhly načmárané na šedivé stěny nějakou červenou lepkavou tekutinou.
Snad neměl Gilman studovat tak pilně. Neeuklidovská geometrie a kvantová fyzika samy dost namáhají mozek, a když do nich člověk zamíchá lidové pověsti a pokouší se vystopovat podivné pozadí mnohorozměrné skutečnosti za krvelačnými náznaky gotických příběhů a bláznivých historek šeptaných u krbu, nemůže čekat, že se úplně vyhne duševnímu vypětí. Gilman pocházel z Haverhillu, ale teprve když v Arkhamu vstoupil na univerzitu, začal svou matematiku spojovat s fantastickými pověstmi prastaré magie. Cosi v ovzduší omšelého města skrytě působilo na jeho obraznost. Profesoři z Miskatonické univerzity na něho naléhali, aby se mírnil, a sami mu v několika ohledech snížili množství učiva. Navíc mu zabránili hledat v pochybných starých knihách o zakázaných tajemstvích, jež byly chovány pod zámkem ve sklepení univerzitní knihovny. Všechna tato opatření však přišla pozdě, takže Gilman už načerpal jisté strašlivé nápovědi z obávaného Necronomiconu od Abdula Alhazreda, z fragmentární Knihy Eibon a potlačených Unaussprechlichen Kulten od von Junzta, jež mohl uvést do vztahu se svými abstraktními vzorci o vlastnostech prostoru a spoj ničích mezi známými a neznámými prostory.
Věděl, že má pokoj ve starém čarodějnickém domě – proto si jej také najal. V záznamech hrabství Essex toho bylo o procesu s Kezií Masonovou hodně, a to, co pod nátlakem přiznala před státním soudem, Gilmana až nerozumně zaujalo. Pověděla soudci Hathornovi o čarách a křivkách, jimiž se dalo ukázat, kudy projít stěnami prostoru do jiných prostorů za ním, a naznačila, že se takové čáry a křivky často používaly na jistých půlnočních shromážděních v temném údolí s bílým kamenem za Luční horou a na pustém ostrůvku v řece. Mluvila i o Černém muži, o své přísaze a o svém novém tajném jménu Nahab.
Pak načmárala ty klikyháky na stěny své cely a zmizela.
Gilman věřil ohledně Kezie podivným věcem a zvláštně jej vzrušilo, když se dozvěděl, že její obydlí po více než dvě stě pětatřiceti letech ještě stojí. Když vyslechl, co se v Arkhamu šeptalo o její vytrvalé přítomnosti ve starém domě a v úzkých uličkách, o otiscích křivých lidských zubů na některých spáčích v onom domě a jinde, o dětském pláči, který bylo slyšet před prvomájovou nocí a před dušičkami, o puchu, který často postřehli v podkroví starého domu těsně po těchto obávaných dnech a o něčem malém, chlupatém s ostrými zuby, co obcházelo trouchnivějící stavbu a město a podivně se lísalo k lidem v černých hodinách před úsvitem, rozhodl se, že tam musí za každou cenu bydlet. Pokoj tam dostal snadno: dům byl nepopulární, těžko se pronajímal a dávno už v něm bylo laciné bydlení. Gilman by neuměl říci, co očekával, že tam najde, ale věděl, že chce být v budově, kde jakási okolnost více méně náhle dala průměrné stařeně ze sedmnáctého století nahlédnout do matematických hlubin, jež možná přesahovaly nejsmělejší moderní výboje Planckovy, Heisenbergovy, Einsteinovy a de Sitterovy.
Všude, kde oprýskaly tapety, zkoumal dřevo a omítku a hledal stopy tajemných vzorců, a do týdne se mu podařilo najmout východní podkrovní pokoj, kde prý Kezia provozovala svá kouzla. Byl prázdný už od začátku – nikdo tam totiž dlouho nevydržel – ale polský domácí jej nerad pronajímal. Přesto se Gilmanovi nedělo vůbec nic, dokud nedostal tu horečku. Ponurými chodbami a komůrkami se nemíhala žádná přízračná Kezia, do jeho chmurného podstřeší se nevplížilo nic malého, chlupatého a nelísalo se k němu, a jeho vytrvalé hledání neodměnil žádný záznam čarodějčiných zaklínadel. Někdy chodil na procházky stinnou spletí nedlážděných zatuchlých uliček, kde se vratce nakláněly přízračné hnědé domy neznámého stáří a výsměšně se šklebily úzkými okny z malých tabulek. Věděl, že se tu kdysi děly podivné věci, a pod povrchem cosi slaboučce naznačovalo, že všechno z té zrůdné minulosti možná – alespoň v nejtemnějších, nejužších a nejklikatějších uličkách – nadobro nezaniklo. Dvakrát také dovesloval na obávaný ostrůvek v řece a načrtl si zvláštní úhly, jež svíraly řady mechem obrostlých stojících šedých kamenů, jejichž původ byl tajemný a nepamětný.
Gilmanův pokoj byl prostorný, ale měl podivně nepravidelný tvar: severní stěna se od vnějšího k vnitřnímu konci zřetelně skláněla dovnitř, kdežto nízký strop se mírně svažoval stejným směrem dolů. Do prostoru, který musel existovat mezi šikmou stěnou a rovnou vnější zdí na severní straně domu, nebyl žádný přístup a nebylo ani patrné, že by tam někdy přístup býval, kromě zjevné krysí díry a stop po jiných, ucpaných, ačkoli pohled zvenčí ukazoval, kde bylo kdysi dávno zatlučeno okno. Půda nad stropem – jež musela mít šikmou podlahu – byla rovněž nepřístupná. Když Gilman po žebříku vyšplhal na pavučinami obetkanou rovnou půdu nad zbytkem podkroví, našel tam stopy někdejšího otvoru, pevně a bytelně překrytého starobylými prkny a zajištěného tlustými dřevěnými hřebíky, běžnými v koloniálním stavitelství. Ale žádné přesvědčování nepřimělo paličatého domácího, aby mu dovolil prozkoumat jeden či druhý uzavřený prostor.
Jak plynul čas, jeho zaujetí nepravidelnou stěnou a stropem v jeho pokoji rostlo: začal totiž do zvláštních úhlů vkládat matematický význam, který se zdál něco neurčitě napovídat o jejich účelu. Stará Kezia měla možná výborné důvody žít v místnosti se zvláštními úhly, uvažoval: netvrdila snad, že se právě prostřednictvím jistých úhlů dostávala za hranice světa prostoru, který známe? Jeho zájem se postupně odvracel od neprozkoumaných hlubin za šikmými povrchy, protože se nyní jevilo, že účel těch povrchů se týká té strany, na které právě byl.
Průvodní horečka zápalu mozkových blan a sny začaly počátkem února. Zvláštní úhly v Gilmanově pokoji na něho zřejmě již nějakou dobu měly podivný, téměř hypnotizující účinek, a jak pokračovala bezútěšná zima, přistihoval se, že stále upřeněji zírá do rohu, kde se skloněný strop stýkal s dovnitř se svažující stěnou. Tou dobou se značně trápil neschopností soustředit se na své řádné studium a velmi se obával zkoušek v polovině roku. Ale přecitlivělost sluchu jej popouzela skoro stejně silně. Ze života se stala vtíravá a takřka nesnesitelná kakofonie a byl tu ten stálý, děsivý dojem jiných zvuků – snad z končin za hranicemi života –, jež se chvěly na pomezí slyšitelnosti. Z konkrétních hluků byly nejhorší krysy v starobylých přepážkách. Jejich škrábání se někdy zdálo nejen pokradmé, ale i cílevědomé. Když se ozývalo z míst za šikmou severní stěnou, mísilo se s jakýmsi suchým harašením – a když se ozvalo z po staletí zavřené půdy nad šikmým stropem, Gilman se pokaždé napjal, jako by očekával nějakou hrůzu, která si jen dává na čas, než sestoupí a zcela ho pohltí.
Sny byly úplně za hranicí zdravého rozumu a Gilman se domníval, že musí být společným plodem jeho studia matematiky a lidových pověstí. Příliš přemýšlel o neurčitých krajích, jež podle jeho vzorců musí ležet za třemi rozměry, které známe, a o možnosti, že stará Kezia Masonova – vedena jakýmsi nepředstavitelným vlivem – skutečně nalezla bránu do těch krajů. Zažloutlé okresní záznamy obsahující její svědectví a svědectví jejích žalobců tak proklatě napovídaly věci přesahující lidskou zkušenost – a popisy hbitého malého chlupatého objektu, který jí sloužil jako rarášek, byly přes své neuvěřitelné podrobnosti tak bolestně realistické!
Ten objekt – o nic větší než statná krysa – a měšťany nazývaný zvláštním jménem „Hnědý Jenkin“ – byl, jak se zdálo, plodem pozoruhodného případu davové sugesce, protože v roce 1692 plných jedenáct osob svědčilo, že ho viděly. Byly tu i nedávné pověsti, jež se znepokojivě a nepochopitelně shodovaly. Svědkové říkali, že má dlouhé chlupy a tvar krysy, ale jeho zubatý, vousatý obličejík je zlověstně lidský, zatímco tlapky jsou jako malinké lidské ručičky. Přenášel vzkazy mezi starou Kezií a ďáblem a živil se krví čarodějnice, kterou sál jako upír. Jeho hlas byl jakési hnusné chichotání a uměl mluvit všemi jazyky. Ze všech bizarních zrůdností v Gilmanových snech jej nic nenaplňovalo větší panikou a nevolností než tento rouhavý zakrslý kříženec, jehož obraz mu kmital před očima v podobě tisíckrát hnusnější než cokoliv, co jeho bdělá mysl vyvodila ze starobylých záznamů a novodobých šeptaných historek.
Gilmanovy sny se skládaly převážně z pohybu bezhraničnými propastmi nevysvětlitelně barevného příšeří a nepochopitelně rozrušeného zvuku, propastmi, jejichž hmotné a gravitační vlastnosti ve vztahu ke svému vlastnímu jsoucnu nedokázal ani v nejmenším vysvětlit. Nechodil ani nešplhal, nelétal ani neplaval, neplazil se ani nelezl, přesto vždy zakoušel jakýsi pohyb, zčásti dobrovolný a zčásti nedobrovolný. Svůj vlastní stav nemohl dobře posoudit, protože v pohledu na vlastní paže, nohy a trup mu vždy bránilo jakési podivné znetvoření perspektivy, cítil však, že jeho tělesné uspořádání a schopnosti jsou jaksi úžasně proměněny a šikmo promítnuty – ač ne bez jistého groteskního vztahu k jeho normálním rozměrům a vlastnostem.
Propasti rozhodně nebyly prázdné, byly natěsnané nepopsatelnými zaúhlenými hmotami z cize zbarvené látky, z nichž některé se zdály organické, kdežto jiné neorganické. Několik organických objektů vyvolávalo v hloubi jeho mysli neurčité vzpomínky, ačkoli si nedokázal vědomě vybavit, co pokřiveně připomínají nebo naznačují. V pozdějších snech začal rozlišovat samostatné kategorie, do nichž se zdály organické objekty patřit a jež jako by v každém případě znamenaly radikálně odlišný druh chování a základní motivace. Zdálo se mu, že jedna z těch kategorií obsahuje objekty poněkud méně nelogické a bezcílné ve svých pohybech než ty z ostatních kategorií.
Všechny objekty – organické i neorganické – byly naprosto nepopsatelné, ba nepochopitelné. Gilman někdy přirovnával neorganické hmoty k hranolům, bludištím, seskupením krychlí a rovin a kyklopským budovám, organické věci na něho střídavě působily jako shluky bublin, chobotnice, stonožky, oživlé hinduistické modly a spletité arabesky probuzené k jakémusi hadímu životu. Všechno, co viděl, bylo nevýslovně hrozivé a děsivé, a kdykoli se podle pohybů zdálo, že si ho některé z organických jsoucen všimlo, cítil pronikavý, ohavný děs, který jej obvykle ze spaní vytrhl. O tom, jak se ta organická jsoucna pohybovala, nemohl říci víc než o tom, jak se pohyboval sám. Časem vypozoroval další záhadu – sklon jistých jsoucen náhle se zjevovat z prázdného prostoru, nebo stejně náhle úplně mizet. Vřeštivá, burácející změť zvuků, jež prostupovala propasti, byla úplně nerozebratelná, pokud jde o tóninu, témbr či rytmus, zdála se však synchronická s jakýmisi viditelnými změnami ve všech neurčitých objektech, organických i neorganických. Gilman měl neustálý pocit děsu, že by během toho či onoho ze svých tajemných, neúprosně nevyhnutelných výkyvů mohla dostoupit nějakého nesnesitelného stupně intenzity.
Ale Hnědého Jenkina nevídal v těchto vírech úplného odcizení. Ta otřesná malá hrůza byla vyhrazena jistým lehčím, zřetelnějším snům, které jej přepadaly těsně předtím, než úplně klesl do hlubin spánku. Lehával ve tmě a úporně se snažil zůstat bdělý, když tu jako by se ve staletém pokoji zatetelila slabá, kmitavá záře a ukázala ve fialové mlze sbíhání zaúhlených rovin, které se tak vtíravě zmocňovaly jeho mozku. Jevilo se, že ta hrůza vyskakuje z krysí díry v koutě a ťapká k němu přes proláklou prkennou podlahu se zlým očekáváním ve své vousaté lidské tvářičce – ale tento sen se naštěstí vždy rozplynul dřív, než se objekt dostal tak blízko, aby se k němu přilísal. Měl pekelně dlouhé, ostré psí zuby. Gilman se denně snažil krysí díru ucpat, ale skuteční nájemníci přepážek překážku každou noc prohryzali, ať byla z čehokoli. Jednou přiměl domácího, aby přes otvor přibil kus plechu, ale příští noc vyhlodaly krysy novou díru – přičemž do pokoje vtlačily nebo vtáhly zvláštní štěpinku kosti.
Gilman nešel se svou horečkou k lékaři, protože věděl, že by neudělal zkoušky, kdyby ho poslal do fakultní nemocnice, právě když se nejvíc potřebuje učit. Stejně propadl z infinitesimálního počtu a obecné psychologie pro pokročilé, i když ne bez naděje na to, že do konce semestru zameškanou látku dohoní.
V březnu do jeho lehčích přeběžných snů vstoupil nový prvek, a přízračná podoba Hnědého Jenkina začala být doprovázena mlžnou skvrnou, jež se postupně stále více podobala shrbené stařeně. Tento přírůstek ho znepokojil víc, než si uměl vysvětlit, ale nakonec usoudil, že se podobá jedné babce, kterou dvakrát skutečně potkal v temné spleti uliček opuštěných doků. Obakrát jej téměř roztřásl zlý, sardonický a zdánlivě neodůvodněný upřený pohled té babice – zejména poprvé, když mu přerostlá krysa přebíhající přes stinné ústí sousední uličky nerozumně vybavila v mysli Hnědého Jenkina. Teď, uvažoval, se ta leknutí zrcadlí v jeho rozrušených snech.
Nemohl popřít, že starý dům má nezdravý vliv, stále jej tam však držely pozůstatky jeho počátečního morbidního zájmu. Přesvědčoval se, že za jeho noční fantazie může jen horečka, a až ta přejde, obludných vidin se zbaví. Vidiny však měly odpudivou životnost a přesvědčivost a pokaždé, když se probudil, zůstal v něm neurčitý pocit, že podstoupil víc, než si pamatuje. Byl si ohavně jist, že v nevybavených snech rozmlouval jak s Hnědým Jenkinem, tak se stařenou, a že na něj naléhali, aby s nimi někam šel a seznámil se s třetí bytostí, která má větší moc.
Ke konci března začal matematiku dohánět, ačkoli ostatní studia jej stále více obtěžovala. Získával intuitivní schopnost řešit riemanovské rovnice a omračoval profesora Uphama svým chápání čtyřrozměrných a jiných problémů, které položily celý zbytek třídy na lopatky. Jednoho odpoledne se diskutovalo o možných extrémních zakřiveních prostoru a o teoretických bodech sblížení, či dokonce styku mezi naší částí kosmu a různými jinými končinami, tak odlehlými jako nejvzdálenější hvězdy nebo samy transgalaktické propasti – nebo až tak bájně dalekými jako tušené představitelné kosmické jednotky za hranicí celého Einsteinova časoprostorového kontinua. Gilmanovo pojednání tohoto námětu naplnilo všechny obdivem, přestože některé jeho hypotetické příklady rozhojnily vždy hojné drby o jeho nervní a samotářské výstřednosti. Nad čím však studenti vrtěli hlavou, byla jeho střízlivě předložená teorie, že by člověk mohl – ovšem při matematických znalostech, o nichž vůbec není pravděpodobné, že by byly lidmi dosažitelné – vědomě vykročit ze Země na kterékoli jiné nebeské těleso, které by snad leželo na jednom z nekonečného počtu specifických bodů v kosmickém prostoru.
Takový krok podle něho vyžadoval pouze dvě stadia: za prvé vyjít z trojrozměrné sféry, kterou známe, a za druhé vrátit se zpět do trojrozměrné sféry v jiném bodě, snad nekonečně vzdáleném. Bylo představitelné, že by se toho dalo v mnoha případech dosáhnout bez ztráty života. Jakákoli bytost z jakékoli části trojrozměrného prostoru by pravděpodobně mohla přežít ve čtvrtém rozměru, a její přežití ve druhém stadiu by záviselo na tom, jakou cizí část trojrozměrného prostoru si vybere k opětovnému vstupu. Obyvatelé některých planet by snad mohli žít na některých jiných – dokonce i na planetách patřících do jiných galaxií nebo do podobně utvářených fází jiného časoprostorového kontinua –, ačkoli samozřejmě musí existovat obrovský počet vzájemně neobyvatelných, ač matematicky protistojných těles nebo výsečí prostoru.
Bylo také možné, že by obyvatelé dané rozměrové říše mohli přežít vstup do mnoha neznámých a nepochopitelných říší s ještě dalšími či donekonečna násobenými rozměry – ať již uvnitř nebo vně daného časoprostorového kontinua – a že by také opak byl pravdou. To byla záležitost spekulace, třebaže si člověk mohl být celkem jist, že mutace, k níž by došlo při přechodu z jakékoli dané rozměrové roviny na další, vyšší rovinu, by nerušila biologickou soudržnost, jak ji chápeme. Gilman neuměl jasně říci, jaké důvody má pro svůj poslední předpoklad, ale jeho mlhavost v tomto ohledu byla více než vyvážena jasností jiných složitých myšlenek. Profesoru Uphamovi se zvláště líbila jeho demonstrace spřízněnosti vyšší matematiky s jistými fázemi čarodějného učení jež se předávalo z věku do věku od nevýslovně dávné – lidské či předlidské – minulosti, jejíž poznání kosmu a jeho zákonitostí bylo větší než naše.
Kolem prvního dubna si Gilman dělal značné starosti, protože jeho vleklá horečka nepolevovala. Znepokojovalo jej také to, co někteří z jeho spolunájemníků říkali o jeho náměsíčnosti. Zdálo se, že často nebývá v posteli, a člověk v pokoji pod ním si všiml vrzání jeho podlahy v jistých nočních hodinách. Ten člověk také mluvil o nočních krocích obutých nohou, Gilman si však byl jist, že v tom se musí mýlit, protože boty i ostatní oblečení byly vždy ráno přesně na témže místě. V tomto morbidním starém domě si mohl člověk vypěstovat všelijaké sluchové přeludy – nebyl si snad sám Gilman nyní i za denního světla jistý, že z černých prázden za šikmou stěnou a nad šikmým stropem se ozývá jiný hluk než šramocení krys? Jeho chorobně vnímavé uši začaly naslouchat, zda nezaslechnou tiché kroky po odnepaměti zatlučené půdě nad hlavou, a iluze takových úkazů byla někdy až bolestně reálná.
Věděl však, že se skutečně stal náměsíčníkem: dvakrát byl totiž jeho pokoj v noci shledán prázdný, přestože oblečení bylo všechno na místě. Ujistil jej o tom Frank Elwood, kolega ze studií, kterého chudoba přiměla ubytovat se v tomto špinavém a nepopulárním domě. Elwood studoval hluboko do noci a přišel si pro pomoc s diferenciální rovnicí, jenže Gilmana nenašel. Bylo od něho dost opovážlivé, že otevřel nezamčené dveře, když se nedoklepal, ale potřeboval pomoc velmi naléhavě a doufal, že se hostitel nepohorší, když ho jemným šťouchnutím probudí. Ani jednou však Gilman v pokoji nebyl – a když se tom dozvěděl, divil se, kudy se to mohl toulat bos a jen v nočním oděvu. Rozhodl se, že to prozkoumá, pokud budou zprávy o jeho chození ve spánku pokračovat, a uvažoval, že by posypal podlahu chodby moukou, aby viděl, kam míří jeho kroky. Jediným představitelným východem byly dveře, protože za úzkým oknem si nebylo nač stoupnout.
Během dubna rozčilovaly Gilmanův horečkou zbystřený sluch kňouravé modlitby pověrčivého opraváře stavů Joea Mazurewicze, který měl pokoj v přízemí. Mazurewicz vykládal dlouhé, rozvláčné příběhy o přízraku staré Kezii a toho chlupatého, zubatého lísavého tvora a říkal, že někdy ho straší tak, že mu uleví jen jeho stříbrný křížek – který mu pro ten účel dal Otec Iwanicki z kostela svatého Stanislava. Nyní se modlil, protože se blížil sabat čarodějnic. Noc před prvním májem byla Valpuržina noc, kdy se po zemi toulá nejčernější zlo a všichni Satanovi otroci se shromažďují k bezejmenným obřadům a skutkům. V Arkhamu to vždycky byla špatná doba, třebaže lepší lidé nahoře na Miskatonické třídě a na Hlavní a Saltonstallské ulici předstírali, že o tom nic nevědí. Budou se dít ošklivé věci – a nejspíš se ztratí jedno nebo dvě děti. Joe o takových věcech věděl, protože jeho babička ve staré vlasti slyšela historky od své babičky. V tomto období bylo moudré modlit se růženec. Už tři měsíce se Kezia a Hnědý Jenkin neukázali poblíž Joeova pokoje ani pokoje Paula Choynskiho a také nikde jinde – a když se takhle ztratili, nevěstilo to nic dobrého. Musejí něco chystat.
Šestnáctého zaskočil Gilman do ordinace k lékaři a překvapilo ho, že nemá tak vysokou teplotu, jak se obával. Lékař se ho ostře vyptával a poradil mu, aby navštívil neurologa. Když o tom uvažoval, byl rád, že nešel za ještě zvědavějším univerzitním lékařem. Starý Waldron, který mu už předtím omezoval činnost, by ho přinutil odpočívat a to nebylo možné teď, když byl se svými rovnicemi tak blízko významných výsledků. Jistě byl blízko hranice mezi známým vesmírem a čtvrtým rozměrem, a kdo mohl říci, jak daleko snad ještě dojde?
Ale jak ho ty myšlenky napadaly, divil se, odkud má tu zvláštní sebedůvěru. Pocházel celý tento nebezpečný pocit naléhavosti ze vzorců na papírech, které den co den popisoval? Tiché, kradmé, domnělé kroky na zatlučené půdě nahoře ho rozčilovaly. A nyní v něm také rostl pocit, že ho někdo neustále přesvědčuje, aby udělal něco strašného, co udělat nemohl. A co to náměsíčnictví? Kam to někdy v noci chodí? A co je ten slaboučký náznak zvuku, který jako by čas od času pronikal šílenou změtí rozeznatelných zvuků i za jasného světla, a když byl zcela probuzený? Jeho rytmus neodpovídal ničemu na Zemi, leda snad kadenci jednoho či dvou sabatních zpěvů, o nichž lépe pomlčet, a někdy se bál, že odpovídá jistým vlastnostem neurčitého vřeštění či burácení v oněch naprosto cizích propastech snu.
Sny zatím začínaly být odporné. V lehčí předběžné fázi teď byla stařena ďábelsky zřetelná a Gilman věděl, že je to ta, která ho vyděsila v chudinské čtvrti. Její ohnutá záda, dlouhý nos a svraštělá brada byly nezaměnitelné a její beztvarý hnědý hábit byl jako ten, který si pamatoval. Na tváři měla výraz ohavné zloby a rozjaření, a když se probouzel, vybavoval si skřehotavý hlas, který přesvědčoval a hrozil. Musí se seznámit s Tím černým a jít s nimi k Azathothovu trůnu v nejzazším chaosu – to říkala. Musí vlastní krví podepsat Azathothovu knihu a přijmout nové tajné jméno, když došel tak daleko ve svém nezávislém zkoumání. To, co mu bránilo jít s ní a s Hnědým Jenkinem a tím třetím k trůnu Chaosu, kde nesmyslně piští tenké flétny, bylo, že jméno „Azathoth“ viděl v Necronomiconu a věděl, že značí prabytné zlo příliš hrůzné na to, aby se dalo popsat.
Stařena se vždy zčistajasna objevila blízko kouta, kde se sešikmení dolů stýkalo se sešikmením dovnitř. Zdálo se, že krystalizuje v bodě blíž stropu než podlahy, a každou noc byla o trochu blíž a zřetelnější, než se sen přesunul. Také Hnědý Jenkin byl nakonec vždycky o něco blíž a nažloutlé tesáky se mu otřesně leskly v tom nezemském fialovém fosforeskování. Jeho pronikavé hnusné chichotání utkvívalo Gilmanovi stále více v hlavě a ráno si pamatoval, jak pronášel slova „Azathoth“ a „Nyarlathotep“.
I v hlubších snech bylo všechno zřetelnější a Gilman cítil, že soumračné propasti okolo něho patří čtvrtému rozměru. Ta organická jsoucna, jejichž pohyby se zdály nejméně nesmyslné a neodůvodněné, byly pravděpodobně průměty životních forem z naší vlastní planety, včetně lidských bytostí. Co byly ty druhé ve své vlastní rozměrové sféře nebo sférách, o tom se neodvažoval přemýšlet. Dvě z méně nesmyslně se pohybujících věcí – dosti velký slepenec třpytivých, prolamovaně kulovitých bublin a mnohem menší mnohostěn neznámých barev a rychle se měnících povrchových úhlů – ho zřejmě braly na vědomí a následovaly ho nebo pluly před ním, když měnil polohu mezi obřími hranoly, bludišti, shluky krychlí a rovin a jakoby budov: a neurčité vřeštění a řev mezitím stále sílily, jako by se blížilo nějaké obludné vyvrcholení naprosto nesnesitelné intenzity.
Během noci z 19. na 20. dubna došlo k novému vývoji. Gilman se zpola nedobrovolně pohyboval v soumračných propastech, bublinatá hmota a malý mnohostěn pluly napřed, a tu si všiml zvláštně pravidelných úhlů, jež svíraly hrany některých obrovitých hranolových shluků. V příští vteřině byl z propasti venku a stál roztřeseně na skalnatém úbočí zalitém prudkým rozptýleným zeleným světlem. Byl bos a v nočním oděvu, a když se pokusil jít, zjistil, že sotva zvedá nohy. Vířivá mlha ukrývala vše kromě nejbližšího svažitého terénu a on couval před pomyšlením na zvuky, jež by se z té mlhy mohly ozvat.
Pak spatřil dvě postavy, které se pracně vlekly k němu – stařenu a to malé chlupaté. Babice se namáhavě zvedla na kolena a podařilo se jí zvláštním způsobem zkřížit paže, zatímco Hnědý Jenkin ukázal jistým směrem hrozně lidskou přední tlapkou, kterou zvedl se zjevnou námahou. Hnán puzením, které nevycházelo z něho, vlekl se Gilman kupředu po dráze určené úhlem stařeniných paží a namířením tlapky té malé zrůdy, a než se odšoural tri kroky, byl zpátky v soumračné propasti. Míhaly se kolem něj geometrické tvary a on závratně a nekonečně padal. Nakonec se vzbudil na své posteli v bláznivě zaúhleném podkroví strašidelného starého domu.
To dopoledne do něho nic nebylo a nešel na přednášky. Jakási neznámá přitažlivost mu táhla oči zdánlivě nesmyslným směrem, protože se nemohl ubránit zírání na jisté prázdné místo na podlaze. Jak plynul den, ohnisko jeho nevidoucích očí měnilo polohu, a v poledne již překonal puzení zírat do prázdna. Asi ve dvě šel na oběd, a jak se proplétal úzkými uličkami města, shledával, že se stále obrací na jihovýchod. Jen s úsilím dokázal vytrvat v jídelně v Kostelní ulici a po jídle cítil neznámý tah ještě silněji.
Přece jen bude muset jít za neurologem – třeba to souvisí s jeho náměsíčností –, ale mezitím se může alespoň pokusit zlomit to morbidní kouzlo sám. Jistě ještě dokáže odejít od toho tahu, a tak s velkým odhodláním zamířil přímo proti němu a cílevědomě se vlekl Posádkovou ulicí na sever. Než došel k mostu přes Miskatonic, byl zalit studeným potem, a pevně sevřel železné zábradlí, když zíral proti proudu na zlopověstný ostrůvek, kde se v odpoledním slunci chmuřily pravidelné řady stojících kamenů.
Pak sebou trhl. Na opuštěném ostrově bylo totiž jasně vidět živou postavu a druhý pohled mu řekl, že je to jistě ta podivná stařena, jejíž zlověstný vzhled se tak katastrofálně zamíchal do jeho snů. A vysoká tráva v její blízkosti se pohybovala, jako by u země lezl nějaký jiný živý tvor. Když se stařena začala otáčet k němu, zbrkle utekl z mostu, pod ochranu spletitých poříčních uliček města. I když byl ostrov daleko, cítil, že by ze sardonického pohledu té shrbené, věkovité postavy v hnědém mohlo plynout obludné a neotřesitelné zlo.
Tah k jihovýchodu stále trval a Gilman se jen se strašným odhodláním dokázal dovléci do starého domu a nahoru po rozvrzaných schodech. Celé hodiny bezcílně a mlčky seděl a oči se mu postupně sunuly na západ. Kolem šesté svým zbystřeným sluchem postřehl kňouravé modlitby Joea Mazurewicze dvě patra pod sebou, v zoufalství popadl klobouk a vykročil do ulic zlacených zapadajícím sluncem. Nechal tah, který teď mířil přímo na jih, ať ho vede, kam chce. Za hodinu jej zastihla tma na širých polích za Katovým potokem a vpředu se třpytily jarní hvězdy. Puzení kráčet se postupně měnilo v puzení mysticky vyskočit do prostoru, a náhle si uvědomil, odkud vlastně přichází ten tah.
Byl na obloze. Jistý bod mezi hvězdami měl na něho nárok a volal ho. Zjevně to byl bod někde mezi Hydrou a Lodí Argo a on poznal, že byl k němu puzen od okamžiku, kdy se brzy po rozednění probudil. Ráno byl dole, odpoledne stoupal na jihovýchodě a nyní byl zhruba na jihu, ale stáčel se na západ. Co znamená tahle novinka? Začíná šílet? Jak dlouho to bude trvat? Gilman opět sebral odhodlání, otočil se a odvlekl se zpět do zlověstného starého domu.
Mazurewicz na něho čekal u dveří a zdálo se, že mu zároveň chce a nechce povědět nějaký nový kus pověry. Týkal se čarodějného světla. Joe byl večer předtím oslavovat – v Massachusetts byl Den vlastenců – a domů přišel po půlnoci. Když zvenčí pohlédl nahoru na dům, nejprve se mu zdálo, že je za Gilmanovým oknem tma, ale pak spatřil uvnitř slabou fialovou záři. Chtěl pána varovat před tou září, protože v Arkhamu každý věděl, že to je čarodějné světlo Kezie, které se mihotá kolem Hnědého Jenkina a přízraku samotné ježibaby. Dřív o tom nemluvil, ale teď musí, protože to znamená, že Kezia a její zubatý rarášek obcházejí mladého pána. Někdy se zdávalo jemu, Paulu Choynskimu i domácímu Dombrowskimu, že vidí, jak to světlo proniká štěrbinami v zatlučené půdě nad pokojem mladého pána, ale všichni se dohodli, že o tom nebudou mluvit. Bylo by však lepší, kdyby si pán najal jiný pokoj a opatřil si křížek od nějakého dobrého kněze jako Otec Iwanicki.
Jak chlapík blábolil, Gilman cítil, že mu hrdlo svírá bezejmenný strach. Věděl, že Joe musel být podnapilý, když se v noci vracel domů, ale zmínka o fialovém světle v okně podkroví měla děsivý význam. Právě taková mihotavá záře si vždy pohrávala okolo stařeny a toho malého chlupatého v oněch lehčích, zřetelnějších snech, které předcházely jeho pád do neznámých propastí, a pomyšlení, že jiná bdící osoba mohla vidět snové světlo, byla naprosto mimo zdravý rozum. Ale kde ten člověk přišel na takový divný nápad? Že by Gilman ve snu nejen chodil po domě, ale také mluvil? Ne, Joe říkal, že ne – ale to si musí ověřit. Třeba mu bude moci něco říci Frank Elwood, i když se mu nechtělo se ptát.
Horečka – divoké sny – náměsíčnost – iluze zvuků – tah k místu na obloze – a teď podezření, že ze sna šíleně blábolí! Musí přestat studovat, navštívit neurologa a něco se sebou udělat. Když vystoupil do druhého patra, zastavil se u Elwoodových dveří, ale druhý mladík byl pryč. Zdráhavě pokračoval nahoru do svého podkrovního pokoje a ve tmě se posadil. Jeho pohled byl stále tažen na jihozápad, ale přistihl se, že také napjatě sleduje, zda se něco neozve na zavřené půdě nahoře, a napůl si představuje, že nepatrnou skulinou v nízkém šikmém stropě proniká zlé fialové světlo.
Té noci, když Gilman usnul, vysvitlo na něho fialové světlo se zvýšenou intenzitou a stará čaroděj nice a to malé chlupaté – přiblížily se víc než kdy předtím – se mu pošklebovaly nelidským vřískáním a ďábelskými gesty. Rád se propadl do neurčitě burácejících soumračných propastí, ačkoli pronásledování tím třpytivým slepencem bublin a kaleidoskopickým mnohostěnem bylo hrozivé a rozčilující. Pak nastal posun, když nad ním i pod ním vyvstaly obrovské sbíhající se roviny něčeho kluzkého – posun, který skončil zábleskem delíria a vzplanutím neznámého, cizího světla, v němž se šíleně a nerozpletitelně mísila žlutá, karmínová a indigová.
Napolo ležel na vysoké terase s fantastickou balustrádou nad bezhraničnou džunglí cizokrajných, neuvěřitelných štítů, vyvážených rovin, kopulí, minaretů, vodorovných kotoučů spočívajících na vězících a nesčetných ještě divočejších tvarů – některých z kamene a jiných z kovu – Jež se nádherně blyštěly ve smíšeném, takřka žahavém světle mnohobarevné oblohy. Když vzhlédl, spatřil tři ohromující plamenné kotouče. Každý měl jiný odstín a byl v jiné výši nad nekonečně vzdáleným zvlněným obzorem nízkých hor. Za ním se tyčily vrstvy vyšších teras, až kam dohlédl. Město dole se táhlo do nedohledna a on doufal, že z něho nevystoupí žádný zvuk.
NEXT>>>
Byl v neměnném, legendami opředeném Arkhamu s jeho houští mansardových střech, jež se kymácejí a propadají nad podkrovími, kde se za temných starých provinciálních časů ukrývaly čarodějnice před královými muži. A žádné místo ve městě nebylo nositelem hrůzostrašnějších vzpomínek než pokoj v podkroví, kde sídlil – neboť právě v tomto domě a v tomto pokoji sídlila také stará Kezia Masonova, jejíž útěk ze salemského žaláře si nikdy nikdo neuměl vysvětlit. Stalo se to roku 1692 – žalářník se zbláznil a blábolil o něčem malém a chlupatém s bílými tesáky, co vyběhlo z Keziiny cely, a ani Cotton Mather nedovedl vyložit křivky a úhly načmárané na šedivé stěny nějakou červenou lepkavou tekutinou.
Snad neměl Gilman studovat tak pilně. Neeuklidovská geometrie a kvantová fyzika samy dost namáhají mozek, a když do nich člověk zamíchá lidové pověsti a pokouší se vystopovat podivné pozadí mnohorozměrné skutečnosti za krvelačnými náznaky gotických příběhů a bláznivých historek šeptaných u krbu, nemůže čekat, že se úplně vyhne duševnímu vypětí. Gilman pocházel z Haverhillu, ale teprve když v Arkhamu vstoupil na univerzitu, začal svou matematiku spojovat s fantastickými pověstmi prastaré magie. Cosi v ovzduší omšelého města skrytě působilo na jeho obraznost. Profesoři z Miskatonické univerzity na něho naléhali, aby se mírnil, a sami mu v několika ohledech snížili množství učiva. Navíc mu zabránili hledat v pochybných starých knihách o zakázaných tajemstvích, jež byly chovány pod zámkem ve sklepení univerzitní knihovny. Všechna tato opatření však přišla pozdě, takže Gilman už načerpal jisté strašlivé nápovědi z obávaného Necronomiconu od Abdula Alhazreda, z fragmentární Knihy Eibon a potlačených Unaussprechlichen Kulten od von Junzta, jež mohl uvést do vztahu se svými abstraktními vzorci o vlastnostech prostoru a spoj ničích mezi známými a neznámými prostory.
Věděl, že má pokoj ve starém čarodějnickém domě – proto si jej také najal. V záznamech hrabství Essex toho bylo o procesu s Kezií Masonovou hodně, a to, co pod nátlakem přiznala před státním soudem, Gilmana až nerozumně zaujalo. Pověděla soudci Hathornovi o čarách a křivkách, jimiž se dalo ukázat, kudy projít stěnami prostoru do jiných prostorů za ním, a naznačila, že se takové čáry a křivky často používaly na jistých půlnočních shromážděních v temném údolí s bílým kamenem za Luční horou a na pustém ostrůvku v řece. Mluvila i o Černém muži, o své přísaze a o svém novém tajném jménu Nahab.
Pak načmárala ty klikyháky na stěny své cely a zmizela.
Gilman věřil ohledně Kezie podivným věcem a zvláštně jej vzrušilo, když se dozvěděl, že její obydlí po více než dvě stě pětatřiceti letech ještě stojí. Když vyslechl, co se v Arkhamu šeptalo o její vytrvalé přítomnosti ve starém domě a v úzkých uličkách, o otiscích křivých lidských zubů na některých spáčích v onom domě a jinde, o dětském pláči, který bylo slyšet před prvomájovou nocí a před dušičkami, o puchu, který často postřehli v podkroví starého domu těsně po těchto obávaných dnech a o něčem malém, chlupatém s ostrými zuby, co obcházelo trouchnivějící stavbu a město a podivně se lísalo k lidem v černých hodinách před úsvitem, rozhodl se, že tam musí za každou cenu bydlet. Pokoj tam dostal snadno: dům byl nepopulární, těžko se pronajímal a dávno už v něm bylo laciné bydlení. Gilman by neuměl říci, co očekával, že tam najde, ale věděl, že chce být v budově, kde jakási okolnost více méně náhle dala průměrné stařeně ze sedmnáctého století nahlédnout do matematických hlubin, jež možná přesahovaly nejsmělejší moderní výboje Planckovy, Heisenbergovy, Einsteinovy a de Sitterovy.
Všude, kde oprýskaly tapety, zkoumal dřevo a omítku a hledal stopy tajemných vzorců, a do týdne se mu podařilo najmout východní podkrovní pokoj, kde prý Kezia provozovala svá kouzla. Byl prázdný už od začátku – nikdo tam totiž dlouho nevydržel – ale polský domácí jej nerad pronajímal. Přesto se Gilmanovi nedělo vůbec nic, dokud nedostal tu horečku. Ponurými chodbami a komůrkami se nemíhala žádná přízračná Kezia, do jeho chmurného podstřeší se nevplížilo nic malého, chlupatého a nelísalo se k němu, a jeho vytrvalé hledání neodměnil žádný záznam čarodějčiných zaklínadel. Někdy chodil na procházky stinnou spletí nedlážděných zatuchlých uliček, kde se vratce nakláněly přízračné hnědé domy neznámého stáří a výsměšně se šklebily úzkými okny z malých tabulek. Věděl, že se tu kdysi děly podivné věci, a pod povrchem cosi slaboučce naznačovalo, že všechno z té zrůdné minulosti možná – alespoň v nejtemnějších, nejužších a nejklikatějších uličkách – nadobro nezaniklo. Dvakrát také dovesloval na obávaný ostrůvek v řece a načrtl si zvláštní úhly, jež svíraly řady mechem obrostlých stojících šedých kamenů, jejichž původ byl tajemný a nepamětný.
Gilmanův pokoj byl prostorný, ale měl podivně nepravidelný tvar: severní stěna se od vnějšího k vnitřnímu konci zřetelně skláněla dovnitř, kdežto nízký strop se mírně svažoval stejným směrem dolů. Do prostoru, který musel existovat mezi šikmou stěnou a rovnou vnější zdí na severní straně domu, nebyl žádný přístup a nebylo ani patrné, že by tam někdy přístup býval, kromě zjevné krysí díry a stop po jiných, ucpaných, ačkoli pohled zvenčí ukazoval, kde bylo kdysi dávno zatlučeno okno. Půda nad stropem – jež musela mít šikmou podlahu – byla rovněž nepřístupná. Když Gilman po žebříku vyšplhal na pavučinami obetkanou rovnou půdu nad zbytkem podkroví, našel tam stopy někdejšího otvoru, pevně a bytelně překrytého starobylými prkny a zajištěného tlustými dřevěnými hřebíky, běžnými v koloniálním stavitelství. Ale žádné přesvědčování nepřimělo paličatého domácího, aby mu dovolil prozkoumat jeden či druhý uzavřený prostor.
Jak plynul čas, jeho zaujetí nepravidelnou stěnou a stropem v jeho pokoji rostlo: začal totiž do zvláštních úhlů vkládat matematický význam, který se zdál něco neurčitě napovídat o jejich účelu. Stará Kezia měla možná výborné důvody žít v místnosti se zvláštními úhly, uvažoval: netvrdila snad, že se právě prostřednictvím jistých úhlů dostávala za hranice světa prostoru, který známe? Jeho zájem se postupně odvracel od neprozkoumaných hlubin za šikmými povrchy, protože se nyní jevilo, že účel těch povrchů se týká té strany, na které právě byl.
Průvodní horečka zápalu mozkových blan a sny začaly počátkem února. Zvláštní úhly v Gilmanově pokoji na něho zřejmě již nějakou dobu měly podivný, téměř hypnotizující účinek, a jak pokračovala bezútěšná zima, přistihoval se, že stále upřeněji zírá do rohu, kde se skloněný strop stýkal s dovnitř se svažující stěnou. Tou dobou se značně trápil neschopností soustředit se na své řádné studium a velmi se obával zkoušek v polovině roku. Ale přecitlivělost sluchu jej popouzela skoro stejně silně. Ze života se stala vtíravá a takřka nesnesitelná kakofonie a byl tu ten stálý, děsivý dojem jiných zvuků – snad z končin za hranicemi života –, jež se chvěly na pomezí slyšitelnosti. Z konkrétních hluků byly nejhorší krysy v starobylých přepážkách. Jejich škrábání se někdy zdálo nejen pokradmé, ale i cílevědomé. Když se ozývalo z míst za šikmou severní stěnou, mísilo se s jakýmsi suchým harašením – a když se ozvalo z po staletí zavřené půdy nad šikmým stropem, Gilman se pokaždé napjal, jako by očekával nějakou hrůzu, která si jen dává na čas, než sestoupí a zcela ho pohltí.
Sny byly úplně za hranicí zdravého rozumu a Gilman se domníval, že musí být společným plodem jeho studia matematiky a lidových pověstí. Příliš přemýšlel o neurčitých krajích, jež podle jeho vzorců musí ležet za třemi rozměry, které známe, a o možnosti, že stará Kezia Masonova – vedena jakýmsi nepředstavitelným vlivem – skutečně nalezla bránu do těch krajů. Zažloutlé okresní záznamy obsahující její svědectví a svědectví jejích žalobců tak proklatě napovídaly věci přesahující lidskou zkušenost – a popisy hbitého malého chlupatého objektu, který jí sloužil jako rarášek, byly přes své neuvěřitelné podrobnosti tak bolestně realistické!
Ten objekt – o nic větší než statná krysa – a měšťany nazývaný zvláštním jménem „Hnědý Jenkin“ – byl, jak se zdálo, plodem pozoruhodného případu davové sugesce, protože v roce 1692 plných jedenáct osob svědčilo, že ho viděly. Byly tu i nedávné pověsti, jež se znepokojivě a nepochopitelně shodovaly. Svědkové říkali, že má dlouhé chlupy a tvar krysy, ale jeho zubatý, vousatý obličejík je zlověstně lidský, zatímco tlapky jsou jako malinké lidské ručičky. Přenášel vzkazy mezi starou Kezií a ďáblem a živil se krví čarodějnice, kterou sál jako upír. Jeho hlas byl jakési hnusné chichotání a uměl mluvit všemi jazyky. Ze všech bizarních zrůdností v Gilmanových snech jej nic nenaplňovalo větší panikou a nevolností než tento rouhavý zakrslý kříženec, jehož obraz mu kmital před očima v podobě tisíckrát hnusnější než cokoliv, co jeho bdělá mysl vyvodila ze starobylých záznamů a novodobých šeptaných historek.
Gilmanovy sny se skládaly převážně z pohybu bezhraničnými propastmi nevysvětlitelně barevného příšeří a nepochopitelně rozrušeného zvuku, propastmi, jejichž hmotné a gravitační vlastnosti ve vztahu ke svému vlastnímu jsoucnu nedokázal ani v nejmenším vysvětlit. Nechodil ani nešplhal, nelétal ani neplaval, neplazil se ani nelezl, přesto vždy zakoušel jakýsi pohyb, zčásti dobrovolný a zčásti nedobrovolný. Svůj vlastní stav nemohl dobře posoudit, protože v pohledu na vlastní paže, nohy a trup mu vždy bránilo jakési podivné znetvoření perspektivy, cítil však, že jeho tělesné uspořádání a schopnosti jsou jaksi úžasně proměněny a šikmo promítnuty – ač ne bez jistého groteskního vztahu k jeho normálním rozměrům a vlastnostem.
Propasti rozhodně nebyly prázdné, byly natěsnané nepopsatelnými zaúhlenými hmotami z cize zbarvené látky, z nichž některé se zdály organické, kdežto jiné neorganické. Několik organických objektů vyvolávalo v hloubi jeho mysli neurčité vzpomínky, ačkoli si nedokázal vědomě vybavit, co pokřiveně připomínají nebo naznačují. V pozdějších snech začal rozlišovat samostatné kategorie, do nichž se zdály organické objekty patřit a jež jako by v každém případě znamenaly radikálně odlišný druh chování a základní motivace. Zdálo se mu, že jedna z těch kategorií obsahuje objekty poněkud méně nelogické a bezcílné ve svých pohybech než ty z ostatních kategorií.
Všechny objekty – organické i neorganické – byly naprosto nepopsatelné, ba nepochopitelné. Gilman někdy přirovnával neorganické hmoty k hranolům, bludištím, seskupením krychlí a rovin a kyklopským budovám, organické věci na něho střídavě působily jako shluky bublin, chobotnice, stonožky, oživlé hinduistické modly a spletité arabesky probuzené k jakémusi hadímu životu. Všechno, co viděl, bylo nevýslovně hrozivé a děsivé, a kdykoli se podle pohybů zdálo, že si ho některé z organických jsoucen všimlo, cítil pronikavý, ohavný děs, který jej obvykle ze spaní vytrhl. O tom, jak se ta organická jsoucna pohybovala, nemohl říci víc než o tom, jak se pohyboval sám. Časem vypozoroval další záhadu – sklon jistých jsoucen náhle se zjevovat z prázdného prostoru, nebo stejně náhle úplně mizet. Vřeštivá, burácející změť zvuků, jež prostupovala propasti, byla úplně nerozebratelná, pokud jde o tóninu, témbr či rytmus, zdála se však synchronická s jakýmisi viditelnými změnami ve všech neurčitých objektech, organických i neorganických. Gilman měl neustálý pocit děsu, že by během toho či onoho ze svých tajemných, neúprosně nevyhnutelných výkyvů mohla dostoupit nějakého nesnesitelného stupně intenzity.
Ale Hnědého Jenkina nevídal v těchto vírech úplného odcizení. Ta otřesná malá hrůza byla vyhrazena jistým lehčím, zřetelnějším snům, které jej přepadaly těsně předtím, než úplně klesl do hlubin spánku. Lehával ve tmě a úporně se snažil zůstat bdělý, když tu jako by se ve staletém pokoji zatetelila slabá, kmitavá záře a ukázala ve fialové mlze sbíhání zaúhlených rovin, které se tak vtíravě zmocňovaly jeho mozku. Jevilo se, že ta hrůza vyskakuje z krysí díry v koutě a ťapká k němu přes proláklou prkennou podlahu se zlým očekáváním ve své vousaté lidské tvářičce – ale tento sen se naštěstí vždy rozplynul dřív, než se objekt dostal tak blízko, aby se k němu přilísal. Měl pekelně dlouhé, ostré psí zuby. Gilman se denně snažil krysí díru ucpat, ale skuteční nájemníci přepážek překážku každou noc prohryzali, ať byla z čehokoli. Jednou přiměl domácího, aby přes otvor přibil kus plechu, ale příští noc vyhlodaly krysy novou díru – přičemž do pokoje vtlačily nebo vtáhly zvláštní štěpinku kosti.
Gilman nešel se svou horečkou k lékaři, protože věděl, že by neudělal zkoušky, kdyby ho poslal do fakultní nemocnice, právě když se nejvíc potřebuje učit. Stejně propadl z infinitesimálního počtu a obecné psychologie pro pokročilé, i když ne bez naděje na to, že do konce semestru zameškanou látku dohoní.
V březnu do jeho lehčích přeběžných snů vstoupil nový prvek, a přízračná podoba Hnědého Jenkina začala být doprovázena mlžnou skvrnou, jež se postupně stále více podobala shrbené stařeně. Tento přírůstek ho znepokojil víc, než si uměl vysvětlit, ale nakonec usoudil, že se podobá jedné babce, kterou dvakrát skutečně potkal v temné spleti uliček opuštěných doků. Obakrát jej téměř roztřásl zlý, sardonický a zdánlivě neodůvodněný upřený pohled té babice – zejména poprvé, když mu přerostlá krysa přebíhající přes stinné ústí sousední uličky nerozumně vybavila v mysli Hnědého Jenkina. Teď, uvažoval, se ta leknutí zrcadlí v jeho rozrušených snech.
Nemohl popřít, že starý dům má nezdravý vliv, stále jej tam však držely pozůstatky jeho počátečního morbidního zájmu. Přesvědčoval se, že za jeho noční fantazie může jen horečka, a až ta přejde, obludných vidin se zbaví. Vidiny však měly odpudivou životnost a přesvědčivost a pokaždé, když se probudil, zůstal v něm neurčitý pocit, že podstoupil víc, než si pamatuje. Byl si ohavně jist, že v nevybavených snech rozmlouval jak s Hnědým Jenkinem, tak se stařenou, a že na něj naléhali, aby s nimi někam šel a seznámil se s třetí bytostí, která má větší moc.
Ke konci března začal matematiku dohánět, ačkoli ostatní studia jej stále více obtěžovala. Získával intuitivní schopnost řešit riemanovské rovnice a omračoval profesora Uphama svým chápání čtyřrozměrných a jiných problémů, které položily celý zbytek třídy na lopatky. Jednoho odpoledne se diskutovalo o možných extrémních zakřiveních prostoru a o teoretických bodech sblížení, či dokonce styku mezi naší částí kosmu a různými jinými končinami, tak odlehlými jako nejvzdálenější hvězdy nebo samy transgalaktické propasti – nebo až tak bájně dalekými jako tušené představitelné kosmické jednotky za hranicí celého Einsteinova časoprostorového kontinua. Gilmanovo pojednání tohoto námětu naplnilo všechny obdivem, přestože některé jeho hypotetické příklady rozhojnily vždy hojné drby o jeho nervní a samotářské výstřednosti. Nad čím však studenti vrtěli hlavou, byla jeho střízlivě předložená teorie, že by člověk mohl – ovšem při matematických znalostech, o nichž vůbec není pravděpodobné, že by byly lidmi dosažitelné – vědomě vykročit ze Země na kterékoli jiné nebeské těleso, které by snad leželo na jednom z nekonečného počtu specifických bodů v kosmickém prostoru.
Takový krok podle něho vyžadoval pouze dvě stadia: za prvé vyjít z trojrozměrné sféry, kterou známe, a za druhé vrátit se zpět do trojrozměrné sféry v jiném bodě, snad nekonečně vzdáleném. Bylo představitelné, že by se toho dalo v mnoha případech dosáhnout bez ztráty života. Jakákoli bytost z jakékoli části trojrozměrného prostoru by pravděpodobně mohla přežít ve čtvrtém rozměru, a její přežití ve druhém stadiu by záviselo na tom, jakou cizí část trojrozměrného prostoru si vybere k opětovnému vstupu. Obyvatelé některých planet by snad mohli žít na některých jiných – dokonce i na planetách patřících do jiných galaxií nebo do podobně utvářených fází jiného časoprostorového kontinua –, ačkoli samozřejmě musí existovat obrovský počet vzájemně neobyvatelných, ač matematicky protistojných těles nebo výsečí prostoru.
Bylo také možné, že by obyvatelé dané rozměrové říše mohli přežít vstup do mnoha neznámých a nepochopitelných říší s ještě dalšími či donekonečna násobenými rozměry – ať již uvnitř nebo vně daného časoprostorového kontinua – a že by také opak byl pravdou. To byla záležitost spekulace, třebaže si člověk mohl být celkem jist, že mutace, k níž by došlo při přechodu z jakékoli dané rozměrové roviny na další, vyšší rovinu, by nerušila biologickou soudržnost, jak ji chápeme. Gilman neuměl jasně říci, jaké důvody má pro svůj poslední předpoklad, ale jeho mlhavost v tomto ohledu byla více než vyvážena jasností jiných složitých myšlenek. Profesoru Uphamovi se zvláště líbila jeho demonstrace spřízněnosti vyšší matematiky s jistými fázemi čarodějného učení jež se předávalo z věku do věku od nevýslovně dávné – lidské či předlidské – minulosti, jejíž poznání kosmu a jeho zákonitostí bylo větší než naše.
Kolem prvního dubna si Gilman dělal značné starosti, protože jeho vleklá horečka nepolevovala. Znepokojovalo jej také to, co někteří z jeho spolunájemníků říkali o jeho náměsíčnosti. Zdálo se, že často nebývá v posteli, a člověk v pokoji pod ním si všiml vrzání jeho podlahy v jistých nočních hodinách. Ten člověk také mluvil o nočních krocích obutých nohou, Gilman si však byl jist, že v tom se musí mýlit, protože boty i ostatní oblečení byly vždy ráno přesně na témže místě. V tomto morbidním starém domě si mohl člověk vypěstovat všelijaké sluchové přeludy – nebyl si snad sám Gilman nyní i za denního světla jistý, že z černých prázden za šikmou stěnou a nad šikmým stropem se ozývá jiný hluk než šramocení krys? Jeho chorobně vnímavé uši začaly naslouchat, zda nezaslechnou tiché kroky po odnepaměti zatlučené půdě nad hlavou, a iluze takových úkazů byla někdy až bolestně reálná.
Věděl však, že se skutečně stal náměsíčníkem: dvakrát byl totiž jeho pokoj v noci shledán prázdný, přestože oblečení bylo všechno na místě. Ujistil jej o tom Frank Elwood, kolega ze studií, kterého chudoba přiměla ubytovat se v tomto špinavém a nepopulárním domě. Elwood studoval hluboko do noci a přišel si pro pomoc s diferenciální rovnicí, jenže Gilmana nenašel. Bylo od něho dost opovážlivé, že otevřel nezamčené dveře, když se nedoklepal, ale potřeboval pomoc velmi naléhavě a doufal, že se hostitel nepohorší, když ho jemným šťouchnutím probudí. Ani jednou však Gilman v pokoji nebyl – a když se tom dozvěděl, divil se, kudy se to mohl toulat bos a jen v nočním oděvu. Rozhodl se, že to prozkoumá, pokud budou zprávy o jeho chození ve spánku pokračovat, a uvažoval, že by posypal podlahu chodby moukou, aby viděl, kam míří jeho kroky. Jediným představitelným východem byly dveře, protože za úzkým oknem si nebylo nač stoupnout.
Během dubna rozčilovaly Gilmanův horečkou zbystřený sluch kňouravé modlitby pověrčivého opraváře stavů Joea Mazurewicze, který měl pokoj v přízemí. Mazurewicz vykládal dlouhé, rozvláčné příběhy o přízraku staré Kezii a toho chlupatého, zubatého lísavého tvora a říkal, že někdy ho straší tak, že mu uleví jen jeho stříbrný křížek – který mu pro ten účel dal Otec Iwanicki z kostela svatého Stanislava. Nyní se modlil, protože se blížil sabat čarodějnic. Noc před prvním májem byla Valpuržina noc, kdy se po zemi toulá nejčernější zlo a všichni Satanovi otroci se shromažďují k bezejmenným obřadům a skutkům. V Arkhamu to vždycky byla špatná doba, třebaže lepší lidé nahoře na Miskatonické třídě a na Hlavní a Saltonstallské ulici předstírali, že o tom nic nevědí. Budou se dít ošklivé věci – a nejspíš se ztratí jedno nebo dvě děti. Joe o takových věcech věděl, protože jeho babička ve staré vlasti slyšela historky od své babičky. V tomto období bylo moudré modlit se růženec. Už tři měsíce se Kezia a Hnědý Jenkin neukázali poblíž Joeova pokoje ani pokoje Paula Choynskiho a také nikde jinde – a když se takhle ztratili, nevěstilo to nic dobrého. Musejí něco chystat.
Šestnáctého zaskočil Gilman do ordinace k lékaři a překvapilo ho, že nemá tak vysokou teplotu, jak se obával. Lékař se ho ostře vyptával a poradil mu, aby navštívil neurologa. Když o tom uvažoval, byl rád, že nešel za ještě zvědavějším univerzitním lékařem. Starý Waldron, který mu už předtím omezoval činnost, by ho přinutil odpočívat a to nebylo možné teď, když byl se svými rovnicemi tak blízko významných výsledků. Jistě byl blízko hranice mezi známým vesmírem a čtvrtým rozměrem, a kdo mohl říci, jak daleko snad ještě dojde?
Ale jak ho ty myšlenky napadaly, divil se, odkud má tu zvláštní sebedůvěru. Pocházel celý tento nebezpečný pocit naléhavosti ze vzorců na papírech, které den co den popisoval? Tiché, kradmé, domnělé kroky na zatlučené půdě nahoře ho rozčilovaly. A nyní v něm také rostl pocit, že ho někdo neustále přesvědčuje, aby udělal něco strašného, co udělat nemohl. A co to náměsíčnictví? Kam to někdy v noci chodí? A co je ten slaboučký náznak zvuku, který jako by čas od času pronikal šílenou změtí rozeznatelných zvuků i za jasného světla, a když byl zcela probuzený? Jeho rytmus neodpovídal ničemu na Zemi, leda snad kadenci jednoho či dvou sabatních zpěvů, o nichž lépe pomlčet, a někdy se bál, že odpovídá jistým vlastnostem neurčitého vřeštění či burácení v oněch naprosto cizích propastech snu.
Sny zatím začínaly být odporné. V lehčí předběžné fázi teď byla stařena ďábelsky zřetelná a Gilman věděl, že je to ta, která ho vyděsila v chudinské čtvrti. Její ohnutá záda, dlouhý nos a svraštělá brada byly nezaměnitelné a její beztvarý hnědý hábit byl jako ten, který si pamatoval. Na tváři měla výraz ohavné zloby a rozjaření, a když se probouzel, vybavoval si skřehotavý hlas, který přesvědčoval a hrozil. Musí se seznámit s Tím černým a jít s nimi k Azathothovu trůnu v nejzazším chaosu – to říkala. Musí vlastní krví podepsat Azathothovu knihu a přijmout nové tajné jméno, když došel tak daleko ve svém nezávislém zkoumání. To, co mu bránilo jít s ní a s Hnědým Jenkinem a tím třetím k trůnu Chaosu, kde nesmyslně piští tenké flétny, bylo, že jméno „Azathoth“ viděl v Necronomiconu a věděl, že značí prabytné zlo příliš hrůzné na to, aby se dalo popsat.
Stařena se vždy zčistajasna objevila blízko kouta, kde se sešikmení dolů stýkalo se sešikmením dovnitř. Zdálo se, že krystalizuje v bodě blíž stropu než podlahy, a každou noc byla o trochu blíž a zřetelnější, než se sen přesunul. Také Hnědý Jenkin byl nakonec vždycky o něco blíž a nažloutlé tesáky se mu otřesně leskly v tom nezemském fialovém fosforeskování. Jeho pronikavé hnusné chichotání utkvívalo Gilmanovi stále více v hlavě a ráno si pamatoval, jak pronášel slova „Azathoth“ a „Nyarlathotep“.
I v hlubších snech bylo všechno zřetelnější a Gilman cítil, že soumračné propasti okolo něho patří čtvrtému rozměru. Ta organická jsoucna, jejichž pohyby se zdály nejméně nesmyslné a neodůvodněné, byly pravděpodobně průměty životních forem z naší vlastní planety, včetně lidských bytostí. Co byly ty druhé ve své vlastní rozměrové sféře nebo sférách, o tom se neodvažoval přemýšlet. Dvě z méně nesmyslně se pohybujících věcí – dosti velký slepenec třpytivých, prolamovaně kulovitých bublin a mnohem menší mnohostěn neznámých barev a rychle se měnících povrchových úhlů – ho zřejmě braly na vědomí a následovaly ho nebo pluly před ním, když měnil polohu mezi obřími hranoly, bludišti, shluky krychlí a rovin a jakoby budov: a neurčité vřeštění a řev mezitím stále sílily, jako by se blížilo nějaké obludné vyvrcholení naprosto nesnesitelné intenzity.
Během noci z 19. na 20. dubna došlo k novému vývoji. Gilman se zpola nedobrovolně pohyboval v soumračných propastech, bublinatá hmota a malý mnohostěn pluly napřed, a tu si všiml zvláštně pravidelných úhlů, jež svíraly hrany některých obrovitých hranolových shluků. V příští vteřině byl z propasti venku a stál roztřeseně na skalnatém úbočí zalitém prudkým rozptýleným zeleným světlem. Byl bos a v nočním oděvu, a když se pokusil jít, zjistil, že sotva zvedá nohy. Vířivá mlha ukrývala vše kromě nejbližšího svažitého terénu a on couval před pomyšlením na zvuky, jež by se z té mlhy mohly ozvat.
Pak spatřil dvě postavy, které se pracně vlekly k němu – stařenu a to malé chlupaté. Babice se namáhavě zvedla na kolena a podařilo se jí zvláštním způsobem zkřížit paže, zatímco Hnědý Jenkin ukázal jistým směrem hrozně lidskou přední tlapkou, kterou zvedl se zjevnou námahou. Hnán puzením, které nevycházelo z něho, vlekl se Gilman kupředu po dráze určené úhlem stařeniných paží a namířením tlapky té malé zrůdy, a než se odšoural tri kroky, byl zpátky v soumračné propasti. Míhaly se kolem něj geometrické tvary a on závratně a nekonečně padal. Nakonec se vzbudil na své posteli v bláznivě zaúhleném podkroví strašidelného starého domu.
To dopoledne do něho nic nebylo a nešel na přednášky. Jakási neznámá přitažlivost mu táhla oči zdánlivě nesmyslným směrem, protože se nemohl ubránit zírání na jisté prázdné místo na podlaze. Jak plynul den, ohnisko jeho nevidoucích očí měnilo polohu, a v poledne již překonal puzení zírat do prázdna. Asi ve dvě šel na oběd, a jak se proplétal úzkými uličkami města, shledával, že se stále obrací na jihovýchod. Jen s úsilím dokázal vytrvat v jídelně v Kostelní ulici a po jídle cítil neznámý tah ještě silněji.
Přece jen bude muset jít za neurologem – třeba to souvisí s jeho náměsíčností –, ale mezitím se může alespoň pokusit zlomit to morbidní kouzlo sám. Jistě ještě dokáže odejít od toho tahu, a tak s velkým odhodláním zamířil přímo proti němu a cílevědomě se vlekl Posádkovou ulicí na sever. Než došel k mostu přes Miskatonic, byl zalit studeným potem, a pevně sevřel železné zábradlí, když zíral proti proudu na zlopověstný ostrůvek, kde se v odpoledním slunci chmuřily pravidelné řady stojících kamenů.
Pak sebou trhl. Na opuštěném ostrově bylo totiž jasně vidět živou postavu a druhý pohled mu řekl, že je to jistě ta podivná stařena, jejíž zlověstný vzhled se tak katastrofálně zamíchal do jeho snů. A vysoká tráva v její blízkosti se pohybovala, jako by u země lezl nějaký jiný živý tvor. Když se stařena začala otáčet k němu, zbrkle utekl z mostu, pod ochranu spletitých poříčních uliček města. I když byl ostrov daleko, cítil, že by ze sardonického pohledu té shrbené, věkovité postavy v hnědém mohlo plynout obludné a neotřesitelné zlo.
Tah k jihovýchodu stále trval a Gilman se jen se strašným odhodláním dokázal dovléci do starého domu a nahoru po rozvrzaných schodech. Celé hodiny bezcílně a mlčky seděl a oči se mu postupně sunuly na západ. Kolem šesté svým zbystřeným sluchem postřehl kňouravé modlitby Joea Mazurewicze dvě patra pod sebou, v zoufalství popadl klobouk a vykročil do ulic zlacených zapadajícím sluncem. Nechal tah, který teď mířil přímo na jih, ať ho vede, kam chce. Za hodinu jej zastihla tma na širých polích za Katovým potokem a vpředu se třpytily jarní hvězdy. Puzení kráčet se postupně měnilo v puzení mysticky vyskočit do prostoru, a náhle si uvědomil, odkud vlastně přichází ten tah.
Byl na obloze. Jistý bod mezi hvězdami měl na něho nárok a volal ho. Zjevně to byl bod někde mezi Hydrou a Lodí Argo a on poznal, že byl k němu puzen od okamžiku, kdy se brzy po rozednění probudil. Ráno byl dole, odpoledne stoupal na jihovýchodě a nyní byl zhruba na jihu, ale stáčel se na západ. Co znamená tahle novinka? Začíná šílet? Jak dlouho to bude trvat? Gilman opět sebral odhodlání, otočil se a odvlekl se zpět do zlověstného starého domu.
Mazurewicz na něho čekal u dveří a zdálo se, že mu zároveň chce a nechce povědět nějaký nový kus pověry. Týkal se čarodějného světla. Joe byl večer předtím oslavovat – v Massachusetts byl Den vlastenců – a domů přišel po půlnoci. Když zvenčí pohlédl nahoru na dům, nejprve se mu zdálo, že je za Gilmanovým oknem tma, ale pak spatřil uvnitř slabou fialovou záři. Chtěl pána varovat před tou září, protože v Arkhamu každý věděl, že to je čarodějné světlo Kezie, které se mihotá kolem Hnědého Jenkina a přízraku samotné ježibaby. Dřív o tom nemluvil, ale teď musí, protože to znamená, že Kezia a její zubatý rarášek obcházejí mladého pána. Někdy se zdávalo jemu, Paulu Choynskimu i domácímu Dombrowskimu, že vidí, jak to světlo proniká štěrbinami v zatlučené půdě nad pokojem mladého pána, ale všichni se dohodli, že o tom nebudou mluvit. Bylo by však lepší, kdyby si pán najal jiný pokoj a opatřil si křížek od nějakého dobrého kněze jako Otec Iwanicki.
Jak chlapík blábolil, Gilman cítil, že mu hrdlo svírá bezejmenný strach. Věděl, že Joe musel být podnapilý, když se v noci vracel domů, ale zmínka o fialovém světle v okně podkroví měla děsivý význam. Právě taková mihotavá záře si vždy pohrávala okolo stařeny a toho malého chlupatého v oněch lehčích, zřetelnějších snech, které předcházely jeho pád do neznámých propastí, a pomyšlení, že jiná bdící osoba mohla vidět snové světlo, byla naprosto mimo zdravý rozum. Ale kde ten člověk přišel na takový divný nápad? Že by Gilman ve snu nejen chodil po domě, ale také mluvil? Ne, Joe říkal, že ne – ale to si musí ověřit. Třeba mu bude moci něco říci Frank Elwood, i když se mu nechtělo se ptát.
Horečka – divoké sny – náměsíčnost – iluze zvuků – tah k místu na obloze – a teď podezření, že ze sna šíleně blábolí! Musí přestat studovat, navštívit neurologa a něco se sebou udělat. Když vystoupil do druhého patra, zastavil se u Elwoodových dveří, ale druhý mladík byl pryč. Zdráhavě pokračoval nahoru do svého podkrovního pokoje a ve tmě se posadil. Jeho pohled byl stále tažen na jihozápad, ale přistihl se, že také napjatě sleduje, zda se něco neozve na zavřené půdě nahoře, a napůl si představuje, že nepatrnou skulinou v nízkém šikmém stropě proniká zlé fialové světlo.
Té noci, když Gilman usnul, vysvitlo na něho fialové světlo se zvýšenou intenzitou a stará čaroděj nice a to malé chlupaté – přiblížily se víc než kdy předtím – se mu pošklebovaly nelidským vřískáním a ďábelskými gesty. Rád se propadl do neurčitě burácejících soumračných propastí, ačkoli pronásledování tím třpytivým slepencem bublin a kaleidoskopickým mnohostěnem bylo hrozivé a rozčilující. Pak nastal posun, když nad ním i pod ním vyvstaly obrovské sbíhající se roviny něčeho kluzkého – posun, který skončil zábleskem delíria a vzplanutím neznámého, cizího světla, v němž se šíleně a nerozpletitelně mísila žlutá, karmínová a indigová.
Napolo ležel na vysoké terase s fantastickou balustrádou nad bezhraničnou džunglí cizokrajných, neuvěřitelných štítů, vyvážených rovin, kopulí, minaretů, vodorovných kotoučů spočívajících na vězících a nesčetných ještě divočejších tvarů – některých z kamene a jiných z kovu – Jež se nádherně blyštěly ve smíšeném, takřka žahavém světle mnohobarevné oblohy. Když vzhlédl, spatřil tři ohromující plamenné kotouče. Každý měl jiný odstín a byl v jiné výši nad nekonečně vzdáleným zvlněným obzorem nízkých hor. Za ním se tyčily vrstvy vyšších teras, až kam dohlédl. Město dole se táhlo do nedohledna a on doufal, že z něho nevystoupí žádný zvuk.
NEXT>>>
H.P. Lovecraft
(The Dreams in the Witch-House)
Sny v čarodějnickém domě