Dlažba, z níž se snadno zvedl, byla z žilkovaného leštěného kamene, jehož totožnost nedokázal určit, a dlaždice byly vytesány v tvarech s bizarními úhly, jež mu nepřipadaly ani tak asymetrické jako spíš založené na nějaké nezemské symetrii, jejíž zákony nemohl pochopit. Balustráda sahala až po prsa, byla jemná a fantasticky tvarovaná a na zábradlí stály nedaleko od sebe figurky groteskního tvaru a skvělé řemeslné práce. Zdálo se, že jsou jako celá balustráda vyrobeny z nějakého lesklého kovu, jehož barvu nebylo v tomto chaosu smíšených září možné uhodnout a jejich povaha byla naprosto nepředstavitelná. Tvořil je jakýsi žlábkovaný soudkovitý předmět s tenkými vodorovnými rameny trčícími z ústředního kruhu jako špice kola a se svislými knoflíky či kuličkami vyčnívajícími z hlavy a spodku soudku. Každý z těchto knoflíků byl středem soustavy pěti dlouhých, plochých, trojúhelníkovitě se zužujících ramen, jež byla okolo něj uspořádána jako ramena mořské hvězdice – téměř vodorovně, ale nepatrně se odklánějíce od ústředního soudku. Spodek dolního knoflíku byl přiletován k dlouhému zábradlí tak maličkým styčným bodem, že několik figurek bylo ulomeno a scházelo. Figurky byly vysoké asi čtyři a půl palce a trčící ramena měla celkem asi dvaapůlpalcový průměr.
Když se Gilman postavil, dlaždice ho pálily do bosých nohou. Byl úplně sám a první, co udělal, bylo, že došel k zábradlí a s pocitem závratě se podívat dolů na nekonečné kyklopské město téměř dva tisíce stop pod ním. Jak naslouchal, zdálo se mu, že z úzkých uliček dole stoupá rytmická změť tichého melodického pískání ve velkém tónovém rozsahu, a přál si, aby mohl rozeznat obyvatele tohoto místa. Po chvíli se mu z té podívané zatočila hlava, takže kdyby se instinktivně nechytil lesklé balustrády, byl by se skácel na dlažbu. Pravá ruka mu dopadla na jednu vyčnívající figurku. Dotek ho trochu stabilizoval, ale na exotickou křehkost kovotepeckého díla to bylo příliš a ostnatá figurka se mu v ruce ulomila. Stále napůl omámen ji dál svíral, zatímco se druhou rukou chytil volného místa na hladkém zábradlí.
Nyní však jeho přecitlivělý sluch zachytil cosi vzadu. Ohlédl se na plochou terasu. Tiše, ale ne nějak kradmo se k němu blížilo pět postav. Dvě z nich byly zlověstná stařena a zubatý, chlupatý malý živočich. Z těch ostatních tří ztratil vědomí – byly to totiž živé bytosti vysoké osm stop, tvarované přesně jako ostnaté sošky na balustrádě, a pohybovaly se pavoučím vrtěním dolní sady hvězdicovitých ramen.
Gilman se vzbudil v posteli zalit studeným potem. Obličej, ruce a nohy ho svědily. Seskočil na podlahu, v šíleném spěchu se umyl a oblékl, jako by se potřeboval dostat co nejrychleji z domu. Nevěděl, kam chce jít, ale cítil, že opět musí obětovat přednášky. Podivný tah směrem k tomu bodu na obloze mezi Hydrou a Argem polevil, ale jeho místo zaujal jiný, ještě silnější. Nyní cítil, že musí jít na sever – nekonečně na sever. Děsil se přejít most, z nějž bylo vidět opuštěný ostrůvek v Miskatonicu, a tak šel přes most na Peabody Avenue. Velmi často klopýtal, protože oči i uši měl připoutány k nesmírně vysokému bodu na prázdné modré obloze.
Asi po hodině se trochu ovládl a viděl, že je daleko od města. Kolem dokola se prostírala nehostinná prázdnota slanišť, kdežto úzká silnička před ním vedla do Innsmouthu – toho starobylého, napůl opuštěného městečka, jež se Arkhamští tak podivně zdráhali navštěvovat. Ačkoli tah k severu nezeslábl, začal se mu bránit, jako se bránil tomu druhému tahu, a tak nakonec shledal, že může téměř vyvážit jeden druhým. Dovlekl se zpět do města, vypil v cukrárně trochu kávy, dopotácel se do veřejné knihovny a nazdařbůh listoval v lehčích časopisech. V jednu chvíli potkal několik přátel, kteří se podivili, jak je zvláštně opálený, ale on jim o své vycházce neřekl. Ve tři se v restauraci naobědval a přitom si všiml, že se tah buď zmenšil, nebo rozdělil. Pak zabíjel čas na laciném představení v kině a díval se na přihlouplý film znovu a znovu, aniž mu věnoval pozornost.
Asi v devět večer se odloudal domů a vklopýtal do starobylého domu. Joe Mazurewicz kňoural nesrozumitelné modlitby a Gilman pospíšil do svého podkroví, aniž se podíval, zda je Elwood doma. Šok ho čekal, když rozsvítil mdlé elektrické světlo. Ihned spatřil, že na stole je něco, co tam nepatří, a druhý pohled neponechal žádný prostor pochybám. Na boku ležela – protože sama stát nemohla – ta exotická ostnatá figurka, kterou ve svém obludném snu ulomil z fantastické balustrády. Nechyběla žádná podrobnost. Žlábkovaný soudkovitý střed, tenká, kruhem trčící ramena, knoflíky na obou koncích a plochá hvězdicovitá ramena, mírně se stáčející ven, vyčnívající z těchto knoflíků – všechno bylo na místě. V elektrickém světle se barva zdála zářivě šedá, zeleně žilkovaná, a Gilman ve své hrůze a zmatku viděl, že jeden z knoflíků končí zubatým lomem, který odpovídá jeho bývalému místu napojení na snové zábradlí.
Jen sklon k omámené strnulosti ho uchránil od hlasitého výkřiku. Stále omámen vzal ostnatou věc do ruky a odpotácel se dolů k bytu domácího Dombrowskiho. Plesnivými chodbami se stále rozléhaly kňouravé modlitby pověrčivého opraváře stavů, ale Gilmanovi už nevadily. Domácí byl doma a přívětivě ho pozdravil. Ne, ještě tu věc neviděl a nic o ní neví. Ale jeho manželka říkala, že na jedné posteli našla legrační plechovou věc, když v poledne uklízela. Třeba je to tohle. Dombrowski ji zavolal a ona se přikolébala. Ano, je to ta věc. Našla ji v posteli mladého pána – na straně u zdi. Zdála se jí hrozně divná, ale mladý pán má přece v pokoji spoustu divných věcí – knížek a hračiček a obrázků a čmáranic na papíře. Ona o tom rozhodně nic neví.
A tak se Gilman vrátil nahoru v duševním zmatku, přesvědčen, že buď pořád ještě sní, nebo že jeho náměsíčnost dosáhla neuvěřitelných krajností a vede ho k loupežím na neznámých místech. Kde tu zvláštnost vzal? Nevzpomínal si, že by ji viděl v kterémkoli arkhamském muzeu. Někde ovšem musela být a pohled na ni, když ji ve spánku uchopil, musel vyvolat ten podivný snový obraz terasy s balustrádou. Zítra se opatrně vyptá – a možná navštíví neurologa.
Mezitím se pokusí vystopovat, kam se náměsíčně toulá. Po schodech nahoru a na podlaze chodby v podkroví nasypal trochu mouky vypůjčené od domácího – otevřeně přiznal, nač. Cestou sestavil u Elwoodových dveří, ale vevnitř byla tma. Vešel do pokoje, položil ostnatou věc na stůl a lehl si úplně duševně i fyzicky vyčerpán. Ani se nezdržoval svlékáním. Měl dojem, že ze zatlučené půdy nad šikmým stropem slyší tiché škrábání a ťapání, ale byl tak rozrušen, že mu to ani nevadilo. Ten záhadný tah od severu opět velmi zesílil, třebaže se teď zdálo, že přichází z místa níže na obloze.
V oslnivém snovém fialovém světle přišla stařena a to zubaté, chlupaté opět a zřetelněji než kdy předtím. Tentokrát se skutečně dostali až k němu a on ucítil, jak ho chytají svraskalé pařáty té babice. Byl vytažen z postele do prázdného prostoru a chviličku slyšel rytmické burácení a viděl okolo sebe vřít soumračnou beztvarost neurčitých propastí. Ten okamžik však byl velmi krátký, protože vzápětí byl v hrubém malém prostoru bez oken, s neohoblovanými trámy a prkny, které se mu sbíhaly kousek nad hlavou, a se zvláštní šikmou podlahou pod nohama. Na té podlaze byly podepřeny do roviny nízké skřínky plné knih nejrůznějšího stupně starobylosti a rozkladu a uprostřed byl stůl a lavice, obojí zřejmě přitlučené na místo. Na knihovničkách byly rozloženy malé předměty neznámého tvaru a povahy a Gilmanovi se v planoucím fialovém světle zdálo, že vidí protějšek ostnaté sošky, která ho tak hrozně zarazila. Nalevo podlaha prudce spadala dolů a tvořila černou trojúhelníkovou jámu, z níž po chviličce suchého harašení vylezla ta chlupatá ohavnost se žlutými tesáky a vousatým lidským obličejíkem.
Zle rozšklebená ježibaba ho stále svírala a za stolem stála postava, kterou ještě neviděl – vysoký hubený muž mrtvolně černé barvy, ale bez sebemenší stopy černošských rysů, neměl vlasy ani vousy a jako jediný oděv měl na sobě beztvarý hábit z nějaké těžké černé látky. Nohy nebylo možné za stolem a lavicí rozeznat, musel však být obutý, protože kdykoli změnil polohu, klapalo to. Muž nemluvil a jeho drobné, pravidelné rysy neměly žádný výraz. Jen ukázal na knihu obrovité velikosti, jež ležela otevřená na stole, zatímco ježibaba strčila Gilmanovi do pravé ruky veliký šedý brk. Na všem ležel příkrov šíleného strachu a vyvrcholilo to, když to chlupaté vyběhlo snícímu po šatech na rameno, pak dolů po levé paži, a nakonec ho ostře kouslo do zápěstí těsně pod manžetou. Když z rány vystříkla krev, Gilman omdlel.
Vzbudil se dvaadvacátého ráno s bolestí v levém zápěstí a viděl, že má manžetu hnědou od zaschlé krve. Vzpomínky měl velmi zmatené, ale výjev s černým mužem v neznámém prostoru vyvstával živě. Ve spaní ho musely pokousat krysy a vyvolat tak vyvrcholení toho strašného snu. Otevřel dveře a viděl, že mouka na podlaze chodby je nedotčená, jedině velikými otisky nohou přihlouplého chlapíka, který bydlel na druhé straně podkroví. Tentokrát tedy ve spaní nechodil. Ale s těmi krysami se bude muset něco udělat. Promluví si o nich s domácím. Opět se pokusil ucpat díru dole v šikmé stěně. Vrazil tam svícen, který se zdál mít zhruba správnou velikost. V uších mu hrozně zvonilo, jakoby ozvěnou nějakého hrozného hluku slyšeného ve snu.
Když se koupal a převlékal, snažil se vzpomenout si, co se mu zdálo po výjevu ve fialově osvětleném prostoru, ale nedařilo se mu vybavit si nic určitého. Dějiště výjevu muselo odpovídat zatlučené půdě nahoře, jež útočila tak prudce na jeho obrazotvornost, ale pozdější dojmy byly slabé a mlhavé. Byly to náznaky neurčitých soumračných propastí za nimi – propastí, v nichž se nevyskytovaly žádné pevné náznaky tvarů. Byl tam zaveden bublinatým slepencem a mnohostěnem, které ho vždy pronásledovaly, ale i ty se jako on v tomto vzdálenějším prázdnu nejzazší černoty změnily v chuchvalečky mléčné, nepatrně svítivé mlhy. Cosi jiného šlo napřed – větší chuchvalec, který se tu a tam zhustilv nepojmenovatelné náznaky tvaru – a zdálo se mu, že nepostupují přímou čarou, ale spíše cizokrajnými křivkami a spirálami jakéhosi éterického víru, který se řídil zákony neznámými fyzice a matematice jakéhokoli představitelného kosmu. Nakonec tam byla nápověď obřích poskakujících stínů, obludného, poloslyšitelného tepání a tenkého, jednotvárného pískání neviděné flétny – ale to bylo vše. Gilman usoudil, že tu poslední představu získal z toho, co četl v Necronomiconu o nemyslícím jsoucnu Azathothovi, jež vládne všemu času a prostoru z podivného černého trůnu uprostřed chaosu.
Když smyl krev, ranky na zápěstí byly velmi nepatrné a Gilman se divil umístění dvou droboučkých vpichů. Uvědomil si, že na pokrývce, na níž ležel, nebyla žádná krev – což bylo velmi zvláštní přitom, kolik jí měl na ruce a na manžetě. Chodil ve spaní po svém pokoji a kousla ho krysa, když si sedl na židli nebo strnul v nějaké méně rozumné poloze? Hledal zahnědlé skvrny po všech koutech, ale žádné nenašel. Měl by raději, pomyslel si, posypat podlahu v pokoji i za dveřmi – ačkoli vlastně žádný další důkaz o tom, že ve spaní chodí, nepotřeboval. Věděl, že chodí, a teď šlo o to, aby to zarazil. Toho rána se podivné tahy z prostoru zdály slabší, ačkoli je nahradil jiný, ještě nevysvětlitelnější pocit. Bylo to neurčité naléhavé puzení uprchnout z této situace, ale nebylo v něm ani stopy po určitém směru, jímž by si přál prchat. Když vzal do ruky podivnou ostnatou sošku na stole, zdálo se mu, že starší tah k severu trošku zesílil, ale i tak byl zcela překonán novějším a více zarážejícím puzením.
Odnesl ostnatou sošku dolů do Elwoodova pokoje a obrnil se proti kňourání opraváře stavů, které stoupalo z přízemí. Elwood byl naštěstí doma a zřejmě už vstal. Byl čas chvíli si popovídat, než půjdou na snídani a do školy, a tak Gilman ze sebe chvatně vysypal své nedávné sny a obavy. Hostitel byl velmi vnímavý a souhlasil, že by se s tím mělo něco dělat. Byl otřesen hostovou staženou, vyzáblou tváří a všiml si podivného, nenormálně vypadajícího opálení, o němž se během uplynulého týdne zmínili i jiní. Nemohl ovšem říci mnoho. Gilmana na žádné výpravě ve spánku neviděl a neměl tušení, co by ta kuriózní soška mohla být. Slyšel však jednou večer rozhovor francouzského Kanaďana, který bydlel přímo pod Gilmanem, s Mazurewiczem. Vyprávěli si, jak se bojí nadcházející Valpuržiny noci, do které zbývá už jen několik dní, a litovali nešťastného mladého pána, kterému už není pomoci. Desrochers, člověk z pokoje pod Gilmanem, mluvil o krocích obutých i neobutých nohou v noci a o fialovém světle, které viděl, když se jednou v noci se strachem vyplížil nahoru, aby se ke Gilmanovi podíval klíčovou dírkou. Když štěrbinami okolo dveří zahlédl to světlo, už se neodvážil podívat. Ozýval se tam také tichý hovor – a když jej začal líčit, jeho hlas poklesl v neslyšitelný šepot.
Elwood si neuměl představit, co přivedlo ty pověrčivce k tlachání, ale soudil, že jejich obrazotvornost na jedné straně podnítilo Gilmanovo noční vysedávání a chození a mluvení ve spánku, a na druhé straně blízkost tradičně obávané noci před prvním májem. Bylo jasné, že Gilman ze spaní mluví, a pomýlená představa fialového snového světla určitě vznikla z Desrochersova naslouchání u klíčové dírky. Tihle prosťáčci si snadno představí, že viděli kdejakou podivnost, o které slyšeli. A co dělat? Gilman by se měl raději přestěhovat dolů k Elwoodovi a nespat sám. Pokud bude Elwood vzhůru, probudí ho, vždycky když začne ze spaní mluvit nebo vstávat. Co nejdříve také musí k odborníkovi. Mezitím obejdou s ostnatou soškou různá muzea a některé profesory, budou se ptát, co to je, a řeknou, že to našli v městské popelnici. A Dombrowski musí otrávit ty krysy ve zdech.
Povzbuzen Elwoodovou podporou šel Gilman toho dne na přednášky. Stále jím zmítala podivná puzení, ale vcelku se mu dařilo jim uhýbat. Ve chvíli volna ukázal podivnou sošku několika profesorům. Všechny silně zaujala, ale žádný nemohl vrhnout světlo na její povahu nebo původ. Té noci spal na lůžku, které nechal Elwood domácím donést do pokoje ve druhém patře, a poprvé za několik týdnů se úplně zbavil zneklidňujících snů. Ale horečka trvala a kňourání opraváře stavů ho rozčilovalo.
Několik dalších dní se Gilman těšil z takřka dokonalé imunity vůči morbidním jevům. Jak říkal Elwood, nejevil žádný sklon mluvit ze spaní nebo vstávat, a domácí mezitím všude nakladl jed na krysy. Jediný zneklidňující prvek byly řeči pověrčivých cizinců, jejichž obrazotvornost byla velmi vzrušena. Mazurewicz ho stále přemlouval, aby si opatřil křížek, a nakonec mu vnutil jeden, který prý byl posvěcen dobrým Otcem Iwanickim. I Desrochers povídal – ano, tvrdil, že první a druhou noc Gilmanovy nepřítomnosti se v prázdném pokoji ozývaly opatrné kroky. Paul Choynski měl dojem, že tu noc slyšel zvuky na chodbách a na schodech, a tvrdil, že někdo tiše zkoušel kliku jeho dveří, kdežto paní Dombrowská přísahala, že poprvé od Všech svatých viděla Hnědého Jenkina. Ale takové naivní historky nemohly nic znamenat a Gilman nechal laciný kovový křížek nečinně viset na knoflíku dvířek hostitelova prádelníku.
Gilman a Elwood tři dny obcházeli místní muzea a snažili se identifikovat podivnou ostnatou sošku, ale vždy neúspěšně. Všude však vzbouzeli silný zájem, protože naprostá cizokrajnost té věci byla rukavicí hozenou vědecké zvídavosti. Jedno z malých trčících ramen bylo ulomeno a podrobeno chemickému rozboru a o výsledcích se v univerzitních kruzích ještě nepřestalo mluvit. Profesor Ellery našel v té podivné slitině platinu, železo a telurium, ale byly k nim přimíšeny nejméně tři další zjevné prvky vysoké atomové váhy, které chemie vůbec neuměla zařadit. Nejenže neodpovídaly žádnému známému prvku, ale nezapadaly ani do prázdných míst vyhrazených pro pravděpodobné prvky v periodické tabulce. Záhada zůstává dodnes nerozřešena, ačkoli soška je vystavena v muzeu Miskatonické univerzity.
Ráno sedmadvacátého dubna se v pokoji, kde byl Gilman hostem, objevila čerstvá krysí díra, ale Dombrowski ji během dne zatloukl plechem. Jed příliš neúčinkoval, protože škrábání a šramot ve stěnách prakticky nezeslábly.
Elwood byl toho večera pryč do pozdních hodin a Gilman na něho čekal. Nechtěl v tom pokoji usnout sám – zvlášť proto, že měl dojem, že ve večerním šeru zahlédl odpudivou stařenu, jejíž obraz se tak hrůzně přenesl do jeho snů. Rád by byl věděl, kdo to je a co bylo to, co v její blízkosti harašilo plechovkou v hromadě odpadků v ústí špinavého dvorku. Babice si ho zřejmě všimla a zle se na něho ušklíbla – i když to si možná jen představoval.
Druhý den byli oba mladíci velmi unavení a věděli, že v noci budou spát jako dřevo. Večer ospale probírali matematická studia, která Gilmana tak plně a snad škodlivě zaujala, a dohadovali se o spojitosti se starobylou magií a lidovými pověstmi, která se zdála tak temně pravděpodobná. Mluvili o staré Kezii Masonové a Elwood souhlasil, že Gilman má dobré vědecké podklady pro názor, že snad náhodou přišla k zvláštním a významným informacím. Tajné kulty, k nimž tyto čarodějnice náležely, často střežily a předávaly překvapující tajemství ze starších, zapomenutých aeonů, a nebylo nijak nemožné, že Kezia skutečně zvládla umění procházet branami dimenzí. Tradice zdůrazňuje zbytečnost hmotných překážek pohybu čarodějnice, a kdo může říci, co je podkladem starých pohádek o nočních projížďkách na koštěti?
Zda může moderní badatel někdy dosáhnout stejných schopností pouhým matematickým bádáním, to se teprve ukáže. Úspěch by podle Gilmana mohl vést k nebezpečným a nemyslitelným situacím, kdo totiž může předpovědět, jaké podmínky budou v přilehlém, ač normálně nedosažitelném rozměru? Pestrost možností byla naproti tomu obrovská. V jistých pásech prostoru nemůže existovat čas, a vstoupí-li někdo do takového pásu a zůstane v něm, může si na neurčito uchovat svůj život a mládí, nikdy netrpět látkovou výměnou ani stárnutím, leda v malých dávkách, když navštíví svou vlastní rovinu nebo nějakou podobnou. Člověk by například mohl přejít do bezčasého rozměru a v nějakém vzdáleném období dějin Země by se mohl vynořit stejně mladý jako předtím.
Těžko se dalo nějak opodstatněně hádat, zda se to někdy někomu podařilo. Staré pověsti jsou mlhavé a mnohoznačné a v historických dobách se zdají všechny pokusy o překonání zakázaných mezer komplikovány zvláštními a strašlivými svazky s bytostmi a posly zvenčí. Od nepaměti existovala postava posla či vyslance skrytých strašných sil – „Ten černý“ z čarodějnického kultu a „Nyarlathotep“ z Necronomiconu. Byl tu také matoucí problém menších poslů nebo zprostředkovatelů – pseudozvířat a podivných kříženců, které pověsti popisují jako rarášky čarodějnic. Když Gilman a Elwood uléhali, tak ospalí, že se už nemohli dohadovat dál, slyšeli, jak se do domu vpotácel podnapilý Joe Mazurewicz, a otřásli se nad zoufalou prudkostí jeho kňouravých modliteb.
Té noci viděl Gilman opět fialové světlo. Slyšel ve snu hlodání a škrabání v přepážkách a měl dojem, že někdo nemotorně zápasí se závorou. Pak spatřil stařenu a to malé chlupaté, jak se k němu blíží po koberci. Tvář čarodějnice zářila nelidským rozjařením a malá žlutozubá morbidnost se posměšně chichotala, když ukazovala na tvrdě spící postavu Elwooda na lůžku na druhé straně pokoje. Strachem způsobená strnulost potlačila veškeré pokusy vykřiknout. Jako už jednou uchopila ohavná babice Gilmana za ramena a strhla ho s postele do prázdna. Opět se kolem něj mihlo nekonečno vřískajících soumračných propastí, ale v příštím okamžiku měl dojem, že je v neznámé tmavé, blátivé, zapáchající uličce a kolem dokola se tyčí trouchnivějící zdi prastarých domů.
Vpředu byl černý muž v hábitu, kterého již viděl ve sbíhavém prostoru předešlého snu, zatímco z menší vzdálenosti kývala a pánovitě se šklebila stařena. Hnědý Jenkin se přítulně a hravě otíral o kotníky černého muže, mizející z větší části v hlubokém bahně. Vpravo byl temný otevřený vchod, k němuž mlčky ukazoval černý muž. Rozšklebená babice se do něj vrhla a vtáhla za sebou Gilmana za rukáv pyžama. Byly tam hrozivě vrzající, zle páchnoucí schody, na nichž se stařena zdála vyzařovat slaboučké fialové světlo, a posléze dveře na jednom poschodí. Stařena zašátrala po závoře a pak do dveří strčila, až se rozevřely, pokynula Gilmanovi, aby počkal, a zmizela v černém otvoru.
Mladíkovy přecitlivělé uši postřehly ohavný dušený výkřik, a čarodějnice vzápětí vyšla s malou bezvědomou postavičkou v náručí a strkala ji snícímu, jako by mu velela ji nést. Pohled na tu postavičku a výraz jejího obličeje zrušil kouzlo. Stále příliš omámený na to, aby dokázal vykřiknout, vrhl se bezhlavě dolů po páchnoucím schodišti do bláta venku a zastavil se, teprve když ho uchopil čekající černý muž a začal ho rdousit. Když ztrácel vědomí, slyšel slabé, ostré chichotání zubaté krysí nenormálnosti.
Ráno devětadvacátého se Gilman probudil do víru hrůzy. Jakmile otevřel oči, věděl, že je něco strašně v nepořádku, protože byl zpátky ve svém starém podkrovním pokoji se šikmou stěnou a stropem a válel se na nyní nepovlečené posteli. Nevysvětlitelně ho bolel krk, a když se namáhavě posadil, s rostoucím úlekem viděl, že má nohy a manžety pyžama hnědé od zaschlého bláta. Chviličku měl paměť beznadějně zamlženou, ale věděl přinejmenším, že musel chodit ve spaní. Elwood spal tak hluboce, že ho neslyšel a nezastavil. Na podlaze byly zmatené blátivé stopy, ale divné bylo, že se netáhly až ke dveřím. Čím víc na ně Gilman hleděl, tím zvláštnější se zdály: vedle těch, které poznával jako svoje, byly totiž nějaké menší, téměř kulaté otisky – jaké by mohly nadělat nohy velké židle nebo stolu, až na to, že většina jich byla jakoby rozpůlená. Byly tam také podivné blátivé krysí stopy vedoucí z čerstvé díry a zpátky do ní. Gilmanem zacloumal naprostý zmatek a strach ze šílenství, když se dopotácel ke dveřím a viděl, že venku žádné stopy bláta nejsou. Čím víc si na svůj ohavný sen vzpomínal, tím víc se děsil, a k jeho zoufalství ještě přispělo, že slyšel Joea Mazurewicze, jak o dvě patra níž truchlivě prozpěvuje.
Sešel do Elwoodova pokoje, vzbudil dosud spícího hostitele a začal vyprávět, v jakém stavu se našel, ale Elwood si neuměl představit, co se doopravdy mohlo stát. Kde mohl Gilman být, jak se dostal zpátky do svého pokoje, aniž zanechal stopy na chodbě, a jak se v podkrovním pokoji mezi jeho stopy zamíchaly ty blátivé otisky jako od nábytku, to bylo naprosto nevytušitelné. A pak ty tmavé, sinavé otisky na jeho hrdle, jako by se pokoušel sám sebe uškrtit. Přiložil si k nim ruce, ale zjistil, že ani přibližně neodpovídají. Zatímco rozmlouvali, přišel Desrochers, aby jim sdělil, že po půlnoci slyšel nahoře strašný rachot. Ne, na schodech nebyl po půlnoci nikdo – ačkoli těsně před půlnocí slyšel v podkroví tiché přecházení a opatrně sestupující kroky, které se mu nelíbily. Řekl, že je to pro Arkham velmi špatná roční doba. Mladý pán by měl rozhodně raději nosit křížek, který mu dal Joe Mazurewicz. Ani za dne není bezpečno, protože po rozednění se v domě ozývaly divné zvuky – zejména rychle zdušený tenký dětský pláč.
Gilman šel toho rána mechanicky na přednášky, ale vůbec se nemohl soustředit. Zmocnilo se ho ohavné zlé tušení a očekávání, jako by na něj měla dopadnout nějaká drtivá rána. V poledne poobědval v univerzitním bufetu a při čekání na moučník sebral ze sousední židle noviny. Moučník však už nesnědl: jedna zprávička na první straně ho totiž omráčila tak, že dokázal sotva zaplatit účet a s vytřeštěnýma očima se dopotácel do Elwoodova pokoje.
Předešlé noci došlo v Orneově uličce k podivnému únosu a dvouleté dítě tupé pradleny Anastazie Wolejkové úplně zmizelo. Jak vysvitlo, matka se takové věci již nějakou dobu obávala, ale důvody, které uváděla, byly tak groteskní, že je nikdo nebral vážně. Říkala, že od března vídala okolo domu Hnědého Jenkina a podle jeho úšklebků a chichotání usoudila, že malý Ladislas musí být označen jako oběť pro strašný sabat o Valpuržině noci. Prosila svou sousedku Mary Czankovou, aby spala v pokoji a pokusila se dítě ochránit, ale Mary se neodvážila. Policii to říci nemohla, protože ta takovým řečem nikdy nevěří. Děti byly takhle unášeny, kam jí paměť sahá. A její přítel Pete Stowacki jí pomoci nechtěl, protože by se děcka stejně rád zbavil.
Co však zalilo Gilmana studeným potem, byla výpověď dvojice ochmelků, kteří míjeli ústí uličky těsně po půlnoci. Přiznávali, že byli opilí, ale oba přísahali, že viděli do tmavého vchodu kradmo vcházet bláznivě vystrojenou trojici. Byl tam podle nich veliký černoch v dlouhém hávu, drobná stařena v hadrech a mladý běloch v nočním oděvu. Stařena mladíka vlekla, kdežto černochovi se v hnědém blátě kolem nohou motala ochočená krysa.
Gilman seděl celé odpoledne jako omámený. Tak ho po příchodu domů zastihl Elwood, který si mezitím přečetl noviny a vytvořil si na jejich základě strašlivé dohady. Tentokrát jeden ani druhý nemohli pochybovat, že se kolem nich svírá cosi ohavně vážného. Krystalizoval tu obludný a nemyslitelný vztah mezi výplody noční můry a skutečnostmi objektivního světa a jen obrovská bdělost mohla odvrátit ještě příšernější vývoj událostí. Gilman musí dříve nebo později k neurologovi, ale ne právě teď, když jsou noviny plné toho únosu.
Co se vlastně stalo, bylo k zešílení nejasné, a Gilman s Elwoodem si chvilku šeptem vyměňovali ty nejdivočejší teorie. Bylo snad Gilmanovo studium prostoru a jeho rozměrů úspěšnější, než sám věděl? Vyklouzl skutečně z naší sféry na netušená a nepředstavitelná místa? Kde – pokud vůbec někde – byl za oněch nocí démonického odcizení? Burácející soumračné propasti – zelené úbočí – palčivá terasa – tah z hvězd – nejzazší černý vír – černý muž – blátivá ulička a schody – stará čarodějnice a zubatá, chlupatá hrůza – bublinatý slepenec a malý mnohostěn – zvláštní opálení – rána na zápěstí – nevysvětlená soška – zablácené nohy – stopy na hrdle – historky a obavy pověrčivých cizinců – co to všechno značí? Do jaké míry se dají na takový případ uplatnit zákony zdravého rozumu?
Tu noc jeden ani druhý nespali, ale příští den oba vynechali školu a podřimovali. Bylo 30. dubna a se soumrakem přijde pekelný čas sabatu, jehož se bojí všichni cizinci a pověrčiví staří lidé. Mazurewicz přišel domů v šest a říkal, že lidé v továrně si šeptají, že se Valpuržiny radovánky budou konat v tmavé rokli za Luční horou, kde na místě podivně opuštěném rostlinami stojí starý bílý kámen. Někteří to dokonce říkali policii a radili, aby tam hledala ztracené děcko Wolejkové, ale nevěřili, že se něco podnikne. Joe naléhal, aby si nebohý mladý pán vzal jeho křížek na niklovém řetízku, a Gilman si jej navlékl a schoval pod košili, aby mu vyhověl.
Pozdě večer oba mladíci podřimovali na židli, ukolébáni rytmickým modlením opraváře stavů pod sebou. Gilman při podřimování naslouchal, jeho nadpřirozeně zostřený sluch jako by se napínal po nějakém tichém, obávaném ševelu na pozadí hluků ve starobylém domě. Vybavovaly se mu chorobné vzpomínky na slova v Necronomiconu a v Černé knize a shledal, že se pohupuje v hanebných rytmech, které údajně patří k nejčernějším sabatním obřadům a které prý mají původ mimo čas a prostor, jaké chápeme.
Vzápětí si uvědomil, na co čeká – na pekelné zpěvy účastníků obřadu v dalekém černém údolí. Jak to, že toho tolik ví o tom, co očekávají? Jak zná čas, kdy mají Nahab a její učeň přinést plnou misku, která bude následovat po černém kohoutovi a černém kozlu? Viděl, že Elwood usnul, a pokoušel se na něj zavolat a vzbudit ho. Něco mu však svíralo hrdlo. Nebyl svým vlastním pánem. Upsal se tedy přece černému muži do té knihy?
Pak jeho horečný, nenormální sluch zachytil vzdálené tóny nesené větrem. Přicházely přes míle kopců a polí a uliček, a přece je poznával. Ohně už zřejmě hoří a tanečníci začínají. Jak se ubránit a nejít? Co ho to lapilo do sítě? Matematika – lidové tradice – dům – stará Kezia – Hnědý Jenkin… a tu spatřil, že je ve stěně vedle jeho lůžka nová krysí díra. Nad vzdáleným prozpěvováním a bližším modlením Joea Mazurewicze se ozval jiný zvuk – kradmé, cílevědomé škrábání v přepážkách. Doufal, že nezhasne elektrické světlo. Pak spatřil v krysí díře zubatou, vousatou tvářičku – prokletou tvářičku, o níž si konečně uvědomil, že se otřesně a pokřiveně podobá staré Kezii – a zaslechl tiché šátrání u dveří.
Vyšlehly před ním vřeštivé soumračné propasti a cítil se bezmocný v beztvarém sevření bublinatého slepence. Před ním se řítil malý kaleidoskopický mnohostěn a v celém vířícím prázdnu se zvyšoval a zrychloval neurčitý tónový vzorec, který jako by předstiňoval jakési nevyslovené a nesnesitelné vyvrcholení. Zdálo se mu, že ví, co přijde – obludný výtrysk Valpuržina rytmu, v jehož kosmické tónině se soustředí všechno prabytné nejzazší časoprostorové vření, které leží za shluklými sférami hmoty a někdy propuká rytmickými ozvěnami, jež slabě pronikají do každé vrstvy jsoucna a ve všech světech dodávají ohavného významu jistým obávaným obdobím.
To vše ale ve vteřině zmizelo. Byl opět ve stísněném fialově nasvětleném skoseném prostoru s šikmou podlahou, nízkými skřínkami plnými starobylých knih, lavicí a stolem, podivnými předměty a trojúhelníkovou jámou na jedné straně. Na stole ležela malá bílá postavička – neoblečený bezvědomý chlapeček – kdežto na druhé straně stála zrůdná, rozšklebená stařena s lesklým nožem s groteskní střenkou v pravé ruce a s divně tvarovanou světlou kovovou miskou, pokrytou zvláštními rytými vzory a s křehkými držadly po stranách, v levé ruce. Prozpěvovala nějaký krákoravý obřad jazykem, jemuž Gilman nerozuměl, ale zdál se podobný něčemu, co bylo opatrně citováno v Necronomiconu.
Jakmile se scéna vyjasnila, viděl babici, jak se předklání a podává mu přes stůl prázdnou misku – a neschopen ovládat vlastní pohyby se po ní natáhl a vzal ji do obou rukou a přitom si všiml, že je poměrně lehká. V témže okamžiku se přes okraj trojúhelníkové černé jámy nalevo od něho vyškrábala hnusná podoba Hnědého Jenkina. Babice mu teď pokynula, aby držel misku v určité poloze, zatímco zvedla veliký a groteskní nůž nad malou bílou oběť, kam až pravou rukou dosáhla. To zubaté, chlupaté se začalo chichotat pokračování neznámého obřadu, zatímco čarodějnice krákorala hnusné odpovědi. Gilman pocítil, jak jeho duševní a citovou ochromeností projíždí hlodavý, palčivý odpor, a světlá kovová miska se mu v ruce roztřásla. O vteřinu později pohyb nože dolů úplně zrušil kouzlo, a on s hlasitým zvonivým zařinčením upustil misku a rukama zběsile vyrazil vpřed, aby zabránil zrůdnému činu.
V mžiku oběhl po šikmé podlaze stůl, vyrval stařeně nůž z drápů a s třeskem jej hodil přes okraj úzké trojúhelníkové jámy. Vzápětí se však situace obrátila, protože ty vražedné drápy se těsně sevřely okolo jeho hrdla, zatímco vrásčitá tvář se křivila nepříčetnou zuřivostí. Cítil, jak ho do krku dře řetízek laciného křížku, a pomyslel ve svém nebezpečí, jak by asi pohled na něj zapůsobil na toho zlého tvora. Její síla byla zcela nadlidská, ale když jej škrtila dál, zesláble si sáhl do záňadří, nahmatal kovový symbol, přetrhl řetízek a vytáhl jej ven.
Zdálo se, že při pohledu na tu věc čarodějnice propadla panice, a její sevření povolilo natolik, že Gilman dostal možnost zcela se vyprostit. Strhl si s krku ocelové pařáty a byl by ježibabu odvlekl přes hranu jámy, kdyby její spáry opět nenabraly sílu a nesevřely se. Tentokrát se rozhodl odpovědět stejnou a vlastníma rukama se napřáhl po jejím hrdle. Než postřehla, co dělá, omotal jí kolem krku řetízek křížku a vzápětí jej utáhl tak, že nemohla dýchat. Během jejího posledního zápasu ucítil, že ho něco hryzlo do kotníku, a viděl, že jí přišel na pomoc Hnědý Jenkin. Jedním surovým kopnutím poslal tu morbidnost přes hranu jámy a slyšel, jak fňuká někde hluboko dole.
NEXT>>>
Když se Gilman postavil, dlaždice ho pálily do bosých nohou. Byl úplně sám a první, co udělal, bylo, že došel k zábradlí a s pocitem závratě se podívat dolů na nekonečné kyklopské město téměř dva tisíce stop pod ním. Jak naslouchal, zdálo se mu, že z úzkých uliček dole stoupá rytmická změť tichého melodického pískání ve velkém tónovém rozsahu, a přál si, aby mohl rozeznat obyvatele tohoto místa. Po chvíli se mu z té podívané zatočila hlava, takže kdyby se instinktivně nechytil lesklé balustrády, byl by se skácel na dlažbu. Pravá ruka mu dopadla na jednu vyčnívající figurku. Dotek ho trochu stabilizoval, ale na exotickou křehkost kovotepeckého díla to bylo příliš a ostnatá figurka se mu v ruce ulomila. Stále napůl omámen ji dál svíral, zatímco se druhou rukou chytil volného místa na hladkém zábradlí.
Nyní však jeho přecitlivělý sluch zachytil cosi vzadu. Ohlédl se na plochou terasu. Tiše, ale ne nějak kradmo se k němu blížilo pět postav. Dvě z nich byly zlověstná stařena a zubatý, chlupatý malý živočich. Z těch ostatních tří ztratil vědomí – byly to totiž živé bytosti vysoké osm stop, tvarované přesně jako ostnaté sošky na balustrádě, a pohybovaly se pavoučím vrtěním dolní sady hvězdicovitých ramen.
Gilman se vzbudil v posteli zalit studeným potem. Obličej, ruce a nohy ho svědily. Seskočil na podlahu, v šíleném spěchu se umyl a oblékl, jako by se potřeboval dostat co nejrychleji z domu. Nevěděl, kam chce jít, ale cítil, že opět musí obětovat přednášky. Podivný tah směrem k tomu bodu na obloze mezi Hydrou a Argem polevil, ale jeho místo zaujal jiný, ještě silnější. Nyní cítil, že musí jít na sever – nekonečně na sever. Děsil se přejít most, z nějž bylo vidět opuštěný ostrůvek v Miskatonicu, a tak šel přes most na Peabody Avenue. Velmi často klopýtal, protože oči i uši měl připoutány k nesmírně vysokému bodu na prázdné modré obloze.
Asi po hodině se trochu ovládl a viděl, že je daleko od města. Kolem dokola se prostírala nehostinná prázdnota slanišť, kdežto úzká silnička před ním vedla do Innsmouthu – toho starobylého, napůl opuštěného městečka, jež se Arkhamští tak podivně zdráhali navštěvovat. Ačkoli tah k severu nezeslábl, začal se mu bránit, jako se bránil tomu druhému tahu, a tak nakonec shledal, že může téměř vyvážit jeden druhým. Dovlekl se zpět do města, vypil v cukrárně trochu kávy, dopotácel se do veřejné knihovny a nazdařbůh listoval v lehčích časopisech. V jednu chvíli potkal několik přátel, kteří se podivili, jak je zvláštně opálený, ale on jim o své vycházce neřekl. Ve tři se v restauraci naobědval a přitom si všiml, že se tah buď zmenšil, nebo rozdělil. Pak zabíjel čas na laciném představení v kině a díval se na přihlouplý film znovu a znovu, aniž mu věnoval pozornost.
Asi v devět večer se odloudal domů a vklopýtal do starobylého domu. Joe Mazurewicz kňoural nesrozumitelné modlitby a Gilman pospíšil do svého podkroví, aniž se podíval, zda je Elwood doma. Šok ho čekal, když rozsvítil mdlé elektrické světlo. Ihned spatřil, že na stole je něco, co tam nepatří, a druhý pohled neponechal žádný prostor pochybám. Na boku ležela – protože sama stát nemohla – ta exotická ostnatá figurka, kterou ve svém obludném snu ulomil z fantastické balustrády. Nechyběla žádná podrobnost. Žlábkovaný soudkovitý střed, tenká, kruhem trčící ramena, knoflíky na obou koncích a plochá hvězdicovitá ramena, mírně se stáčející ven, vyčnívající z těchto knoflíků – všechno bylo na místě. V elektrickém světle se barva zdála zářivě šedá, zeleně žilkovaná, a Gilman ve své hrůze a zmatku viděl, že jeden z knoflíků končí zubatým lomem, který odpovídá jeho bývalému místu napojení na snové zábradlí.
Jen sklon k omámené strnulosti ho uchránil od hlasitého výkřiku. Stále omámen vzal ostnatou věc do ruky a odpotácel se dolů k bytu domácího Dombrowskiho. Plesnivými chodbami se stále rozléhaly kňouravé modlitby pověrčivého opraváře stavů, ale Gilmanovi už nevadily. Domácí byl doma a přívětivě ho pozdravil. Ne, ještě tu věc neviděl a nic o ní neví. Ale jeho manželka říkala, že na jedné posteli našla legrační plechovou věc, když v poledne uklízela. Třeba je to tohle. Dombrowski ji zavolal a ona se přikolébala. Ano, je to ta věc. Našla ji v posteli mladého pána – na straně u zdi. Zdála se jí hrozně divná, ale mladý pán má přece v pokoji spoustu divných věcí – knížek a hračiček a obrázků a čmáranic na papíře. Ona o tom rozhodně nic neví.
A tak se Gilman vrátil nahoru v duševním zmatku, přesvědčen, že buď pořád ještě sní, nebo že jeho náměsíčnost dosáhla neuvěřitelných krajností a vede ho k loupežím na neznámých místech. Kde tu zvláštnost vzal? Nevzpomínal si, že by ji viděl v kterémkoli arkhamském muzeu. Někde ovšem musela být a pohled na ni, když ji ve spánku uchopil, musel vyvolat ten podivný snový obraz terasy s balustrádou. Zítra se opatrně vyptá – a možná navštíví neurologa.
Mezitím se pokusí vystopovat, kam se náměsíčně toulá. Po schodech nahoru a na podlaze chodby v podkroví nasypal trochu mouky vypůjčené od domácího – otevřeně přiznal, nač. Cestou sestavil u Elwoodových dveří, ale vevnitř byla tma. Vešel do pokoje, položil ostnatou věc na stůl a lehl si úplně duševně i fyzicky vyčerpán. Ani se nezdržoval svlékáním. Měl dojem, že ze zatlučené půdy nad šikmým stropem slyší tiché škrábání a ťapání, ale byl tak rozrušen, že mu to ani nevadilo. Ten záhadný tah od severu opět velmi zesílil, třebaže se teď zdálo, že přichází z místa níže na obloze.
V oslnivém snovém fialovém světle přišla stařena a to zubaté, chlupaté opět a zřetelněji než kdy předtím. Tentokrát se skutečně dostali až k němu a on ucítil, jak ho chytají svraskalé pařáty té babice. Byl vytažen z postele do prázdného prostoru a chviličku slyšel rytmické burácení a viděl okolo sebe vřít soumračnou beztvarost neurčitých propastí. Ten okamžik však byl velmi krátký, protože vzápětí byl v hrubém malém prostoru bez oken, s neohoblovanými trámy a prkny, které se mu sbíhaly kousek nad hlavou, a se zvláštní šikmou podlahou pod nohama. Na té podlaze byly podepřeny do roviny nízké skřínky plné knih nejrůznějšího stupně starobylosti a rozkladu a uprostřed byl stůl a lavice, obojí zřejmě přitlučené na místo. Na knihovničkách byly rozloženy malé předměty neznámého tvaru a povahy a Gilmanovi se v planoucím fialovém světle zdálo, že vidí protějšek ostnaté sošky, která ho tak hrozně zarazila. Nalevo podlaha prudce spadala dolů a tvořila černou trojúhelníkovou jámu, z níž po chviličce suchého harašení vylezla ta chlupatá ohavnost se žlutými tesáky a vousatým lidským obličejíkem.
Zle rozšklebená ježibaba ho stále svírala a za stolem stála postava, kterou ještě neviděl – vysoký hubený muž mrtvolně černé barvy, ale bez sebemenší stopy černošských rysů, neměl vlasy ani vousy a jako jediný oděv měl na sobě beztvarý hábit z nějaké těžké černé látky. Nohy nebylo možné za stolem a lavicí rozeznat, musel však být obutý, protože kdykoli změnil polohu, klapalo to. Muž nemluvil a jeho drobné, pravidelné rysy neměly žádný výraz. Jen ukázal na knihu obrovité velikosti, jež ležela otevřená na stole, zatímco ježibaba strčila Gilmanovi do pravé ruky veliký šedý brk. Na všem ležel příkrov šíleného strachu a vyvrcholilo to, když to chlupaté vyběhlo snícímu po šatech na rameno, pak dolů po levé paži, a nakonec ho ostře kouslo do zápěstí těsně pod manžetou. Když z rány vystříkla krev, Gilman omdlel.
Vzbudil se dvaadvacátého ráno s bolestí v levém zápěstí a viděl, že má manžetu hnědou od zaschlé krve. Vzpomínky měl velmi zmatené, ale výjev s černým mužem v neznámém prostoru vyvstával živě. Ve spaní ho musely pokousat krysy a vyvolat tak vyvrcholení toho strašného snu. Otevřel dveře a viděl, že mouka na podlaze chodby je nedotčená, jedině velikými otisky nohou přihlouplého chlapíka, který bydlel na druhé straně podkroví. Tentokrát tedy ve spaní nechodil. Ale s těmi krysami se bude muset něco udělat. Promluví si o nich s domácím. Opět se pokusil ucpat díru dole v šikmé stěně. Vrazil tam svícen, který se zdál mít zhruba správnou velikost. V uších mu hrozně zvonilo, jakoby ozvěnou nějakého hrozného hluku slyšeného ve snu.
Když se koupal a převlékal, snažil se vzpomenout si, co se mu zdálo po výjevu ve fialově osvětleném prostoru, ale nedařilo se mu vybavit si nic určitého. Dějiště výjevu muselo odpovídat zatlučené půdě nahoře, jež útočila tak prudce na jeho obrazotvornost, ale pozdější dojmy byly slabé a mlhavé. Byly to náznaky neurčitých soumračných propastí za nimi – propastí, v nichž se nevyskytovaly žádné pevné náznaky tvarů. Byl tam zaveden bublinatým slepencem a mnohostěnem, které ho vždy pronásledovaly, ale i ty se jako on v tomto vzdálenějším prázdnu nejzazší černoty změnily v chuchvalečky mléčné, nepatrně svítivé mlhy. Cosi jiného šlo napřed – větší chuchvalec, který se tu a tam zhustilv nepojmenovatelné náznaky tvaru – a zdálo se mu, že nepostupují přímou čarou, ale spíše cizokrajnými křivkami a spirálami jakéhosi éterického víru, který se řídil zákony neznámými fyzice a matematice jakéhokoli představitelného kosmu. Nakonec tam byla nápověď obřích poskakujících stínů, obludného, poloslyšitelného tepání a tenkého, jednotvárného pískání neviděné flétny – ale to bylo vše. Gilman usoudil, že tu poslední představu získal z toho, co četl v Necronomiconu o nemyslícím jsoucnu Azathothovi, jež vládne všemu času a prostoru z podivného černého trůnu uprostřed chaosu.
Když smyl krev, ranky na zápěstí byly velmi nepatrné a Gilman se divil umístění dvou droboučkých vpichů. Uvědomil si, že na pokrývce, na níž ležel, nebyla žádná krev – což bylo velmi zvláštní přitom, kolik jí měl na ruce a na manžetě. Chodil ve spaní po svém pokoji a kousla ho krysa, když si sedl na židli nebo strnul v nějaké méně rozumné poloze? Hledal zahnědlé skvrny po všech koutech, ale žádné nenašel. Měl by raději, pomyslel si, posypat podlahu v pokoji i za dveřmi – ačkoli vlastně žádný další důkaz o tom, že ve spaní chodí, nepotřeboval. Věděl, že chodí, a teď šlo o to, aby to zarazil. Toho rána se podivné tahy z prostoru zdály slabší, ačkoli je nahradil jiný, ještě nevysvětlitelnější pocit. Bylo to neurčité naléhavé puzení uprchnout z této situace, ale nebylo v něm ani stopy po určitém směru, jímž by si přál prchat. Když vzal do ruky podivnou ostnatou sošku na stole, zdálo se mu, že starší tah k severu trošku zesílil, ale i tak byl zcela překonán novějším a více zarážejícím puzením.
Odnesl ostnatou sošku dolů do Elwoodova pokoje a obrnil se proti kňourání opraváře stavů, které stoupalo z přízemí. Elwood byl naštěstí doma a zřejmě už vstal. Byl čas chvíli si popovídat, než půjdou na snídani a do školy, a tak Gilman ze sebe chvatně vysypal své nedávné sny a obavy. Hostitel byl velmi vnímavý a souhlasil, že by se s tím mělo něco dělat. Byl otřesen hostovou staženou, vyzáblou tváří a všiml si podivného, nenormálně vypadajícího opálení, o němž se během uplynulého týdne zmínili i jiní. Nemohl ovšem říci mnoho. Gilmana na žádné výpravě ve spánku neviděl a neměl tušení, co by ta kuriózní soška mohla být. Slyšel však jednou večer rozhovor francouzského Kanaďana, který bydlel přímo pod Gilmanem, s Mazurewiczem. Vyprávěli si, jak se bojí nadcházející Valpuržiny noci, do které zbývá už jen několik dní, a litovali nešťastného mladého pána, kterému už není pomoci. Desrochers, člověk z pokoje pod Gilmanem, mluvil o krocích obutých i neobutých nohou v noci a o fialovém světle, které viděl, když se jednou v noci se strachem vyplížil nahoru, aby se ke Gilmanovi podíval klíčovou dírkou. Když štěrbinami okolo dveří zahlédl to světlo, už se neodvážil podívat. Ozýval se tam také tichý hovor – a když jej začal líčit, jeho hlas poklesl v neslyšitelný šepot.
Elwood si neuměl představit, co přivedlo ty pověrčivce k tlachání, ale soudil, že jejich obrazotvornost na jedné straně podnítilo Gilmanovo noční vysedávání a chození a mluvení ve spánku, a na druhé straně blízkost tradičně obávané noci před prvním májem. Bylo jasné, že Gilman ze spaní mluví, a pomýlená představa fialového snového světla určitě vznikla z Desrochersova naslouchání u klíčové dírky. Tihle prosťáčci si snadno představí, že viděli kdejakou podivnost, o které slyšeli. A co dělat? Gilman by se měl raději přestěhovat dolů k Elwoodovi a nespat sám. Pokud bude Elwood vzhůru, probudí ho, vždycky když začne ze spaní mluvit nebo vstávat. Co nejdříve také musí k odborníkovi. Mezitím obejdou s ostnatou soškou různá muzea a některé profesory, budou se ptát, co to je, a řeknou, že to našli v městské popelnici. A Dombrowski musí otrávit ty krysy ve zdech.
Povzbuzen Elwoodovou podporou šel Gilman toho dne na přednášky. Stále jím zmítala podivná puzení, ale vcelku se mu dařilo jim uhýbat. Ve chvíli volna ukázal podivnou sošku několika profesorům. Všechny silně zaujala, ale žádný nemohl vrhnout světlo na její povahu nebo původ. Té noci spal na lůžku, které nechal Elwood domácím donést do pokoje ve druhém patře, a poprvé za několik týdnů se úplně zbavil zneklidňujících snů. Ale horečka trvala a kňourání opraváře stavů ho rozčilovalo.
Několik dalších dní se Gilman těšil z takřka dokonalé imunity vůči morbidním jevům. Jak říkal Elwood, nejevil žádný sklon mluvit ze spaní nebo vstávat, a domácí mezitím všude nakladl jed na krysy. Jediný zneklidňující prvek byly řeči pověrčivých cizinců, jejichž obrazotvornost byla velmi vzrušena. Mazurewicz ho stále přemlouval, aby si opatřil křížek, a nakonec mu vnutil jeden, který prý byl posvěcen dobrým Otcem Iwanickim. I Desrochers povídal – ano, tvrdil, že první a druhou noc Gilmanovy nepřítomnosti se v prázdném pokoji ozývaly opatrné kroky. Paul Choynski měl dojem, že tu noc slyšel zvuky na chodbách a na schodech, a tvrdil, že někdo tiše zkoušel kliku jeho dveří, kdežto paní Dombrowská přísahala, že poprvé od Všech svatých viděla Hnědého Jenkina. Ale takové naivní historky nemohly nic znamenat a Gilman nechal laciný kovový křížek nečinně viset na knoflíku dvířek hostitelova prádelníku.
Gilman a Elwood tři dny obcházeli místní muzea a snažili se identifikovat podivnou ostnatou sošku, ale vždy neúspěšně. Všude však vzbouzeli silný zájem, protože naprostá cizokrajnost té věci byla rukavicí hozenou vědecké zvídavosti. Jedno z malých trčících ramen bylo ulomeno a podrobeno chemickému rozboru a o výsledcích se v univerzitních kruzích ještě nepřestalo mluvit. Profesor Ellery našel v té podivné slitině platinu, železo a telurium, ale byly k nim přimíšeny nejméně tři další zjevné prvky vysoké atomové váhy, které chemie vůbec neuměla zařadit. Nejenže neodpovídaly žádnému známému prvku, ale nezapadaly ani do prázdných míst vyhrazených pro pravděpodobné prvky v periodické tabulce. Záhada zůstává dodnes nerozřešena, ačkoli soška je vystavena v muzeu Miskatonické univerzity.
Ráno sedmadvacátého dubna se v pokoji, kde byl Gilman hostem, objevila čerstvá krysí díra, ale Dombrowski ji během dne zatloukl plechem. Jed příliš neúčinkoval, protože škrábání a šramot ve stěnách prakticky nezeslábly.
Elwood byl toho večera pryč do pozdních hodin a Gilman na něho čekal. Nechtěl v tom pokoji usnout sám – zvlášť proto, že měl dojem, že ve večerním šeru zahlédl odpudivou stařenu, jejíž obraz se tak hrůzně přenesl do jeho snů. Rád by byl věděl, kdo to je a co bylo to, co v její blízkosti harašilo plechovkou v hromadě odpadků v ústí špinavého dvorku. Babice si ho zřejmě všimla a zle se na něho ušklíbla – i když to si možná jen představoval.
Druhý den byli oba mladíci velmi unavení a věděli, že v noci budou spát jako dřevo. Večer ospale probírali matematická studia, která Gilmana tak plně a snad škodlivě zaujala, a dohadovali se o spojitosti se starobylou magií a lidovými pověstmi, která se zdála tak temně pravděpodobná. Mluvili o staré Kezii Masonové a Elwood souhlasil, že Gilman má dobré vědecké podklady pro názor, že snad náhodou přišla k zvláštním a významným informacím. Tajné kulty, k nimž tyto čarodějnice náležely, často střežily a předávaly překvapující tajemství ze starších, zapomenutých aeonů, a nebylo nijak nemožné, že Kezia skutečně zvládla umění procházet branami dimenzí. Tradice zdůrazňuje zbytečnost hmotných překážek pohybu čarodějnice, a kdo může říci, co je podkladem starých pohádek o nočních projížďkách na koštěti?
Zda může moderní badatel někdy dosáhnout stejných schopností pouhým matematickým bádáním, to se teprve ukáže. Úspěch by podle Gilmana mohl vést k nebezpečným a nemyslitelným situacím, kdo totiž může předpovědět, jaké podmínky budou v přilehlém, ač normálně nedosažitelném rozměru? Pestrost možností byla naproti tomu obrovská. V jistých pásech prostoru nemůže existovat čas, a vstoupí-li někdo do takového pásu a zůstane v něm, může si na neurčito uchovat svůj život a mládí, nikdy netrpět látkovou výměnou ani stárnutím, leda v malých dávkách, když navštíví svou vlastní rovinu nebo nějakou podobnou. Člověk by například mohl přejít do bezčasého rozměru a v nějakém vzdáleném období dějin Země by se mohl vynořit stejně mladý jako předtím.
Těžko se dalo nějak opodstatněně hádat, zda se to někdy někomu podařilo. Staré pověsti jsou mlhavé a mnohoznačné a v historických dobách se zdají všechny pokusy o překonání zakázaných mezer komplikovány zvláštními a strašlivými svazky s bytostmi a posly zvenčí. Od nepaměti existovala postava posla či vyslance skrytých strašných sil – „Ten černý“ z čarodějnického kultu a „Nyarlathotep“ z Necronomiconu. Byl tu také matoucí problém menších poslů nebo zprostředkovatelů – pseudozvířat a podivných kříženců, které pověsti popisují jako rarášky čarodějnic. Když Gilman a Elwood uléhali, tak ospalí, že se už nemohli dohadovat dál, slyšeli, jak se do domu vpotácel podnapilý Joe Mazurewicz, a otřásli se nad zoufalou prudkostí jeho kňouravých modliteb.
Té noci viděl Gilman opět fialové světlo. Slyšel ve snu hlodání a škrabání v přepážkách a měl dojem, že někdo nemotorně zápasí se závorou. Pak spatřil stařenu a to malé chlupaté, jak se k němu blíží po koberci. Tvář čarodějnice zářila nelidským rozjařením a malá žlutozubá morbidnost se posměšně chichotala, když ukazovala na tvrdě spící postavu Elwooda na lůžku na druhé straně pokoje. Strachem způsobená strnulost potlačila veškeré pokusy vykřiknout. Jako už jednou uchopila ohavná babice Gilmana za ramena a strhla ho s postele do prázdna. Opět se kolem něj mihlo nekonečno vřískajících soumračných propastí, ale v příštím okamžiku měl dojem, že je v neznámé tmavé, blátivé, zapáchající uličce a kolem dokola se tyčí trouchnivějící zdi prastarých domů.
Vpředu byl černý muž v hábitu, kterého již viděl ve sbíhavém prostoru předešlého snu, zatímco z menší vzdálenosti kývala a pánovitě se šklebila stařena. Hnědý Jenkin se přítulně a hravě otíral o kotníky černého muže, mizející z větší části v hlubokém bahně. Vpravo byl temný otevřený vchod, k němuž mlčky ukazoval černý muž. Rozšklebená babice se do něj vrhla a vtáhla za sebou Gilmana za rukáv pyžama. Byly tam hrozivě vrzající, zle páchnoucí schody, na nichž se stařena zdála vyzařovat slaboučké fialové světlo, a posléze dveře na jednom poschodí. Stařena zašátrala po závoře a pak do dveří strčila, až se rozevřely, pokynula Gilmanovi, aby počkal, a zmizela v černém otvoru.
Mladíkovy přecitlivělé uši postřehly ohavný dušený výkřik, a čarodějnice vzápětí vyšla s malou bezvědomou postavičkou v náručí a strkala ji snícímu, jako by mu velela ji nést. Pohled na tu postavičku a výraz jejího obličeje zrušil kouzlo. Stále příliš omámený na to, aby dokázal vykřiknout, vrhl se bezhlavě dolů po páchnoucím schodišti do bláta venku a zastavil se, teprve když ho uchopil čekající černý muž a začal ho rdousit. Když ztrácel vědomí, slyšel slabé, ostré chichotání zubaté krysí nenormálnosti.
Ráno devětadvacátého se Gilman probudil do víru hrůzy. Jakmile otevřel oči, věděl, že je něco strašně v nepořádku, protože byl zpátky ve svém starém podkrovním pokoji se šikmou stěnou a stropem a válel se na nyní nepovlečené posteli. Nevysvětlitelně ho bolel krk, a když se namáhavě posadil, s rostoucím úlekem viděl, že má nohy a manžety pyžama hnědé od zaschlého bláta. Chviličku měl paměť beznadějně zamlženou, ale věděl přinejmenším, že musel chodit ve spaní. Elwood spal tak hluboce, že ho neslyšel a nezastavil. Na podlaze byly zmatené blátivé stopy, ale divné bylo, že se netáhly až ke dveřím. Čím víc na ně Gilman hleděl, tím zvláštnější se zdály: vedle těch, které poznával jako svoje, byly totiž nějaké menší, téměř kulaté otisky – jaké by mohly nadělat nohy velké židle nebo stolu, až na to, že většina jich byla jakoby rozpůlená. Byly tam také podivné blátivé krysí stopy vedoucí z čerstvé díry a zpátky do ní. Gilmanem zacloumal naprostý zmatek a strach ze šílenství, když se dopotácel ke dveřím a viděl, že venku žádné stopy bláta nejsou. Čím víc si na svůj ohavný sen vzpomínal, tím víc se děsil, a k jeho zoufalství ještě přispělo, že slyšel Joea Mazurewicze, jak o dvě patra níž truchlivě prozpěvuje.
Sešel do Elwoodova pokoje, vzbudil dosud spícího hostitele a začal vyprávět, v jakém stavu se našel, ale Elwood si neuměl představit, co se doopravdy mohlo stát. Kde mohl Gilman být, jak se dostal zpátky do svého pokoje, aniž zanechal stopy na chodbě, a jak se v podkrovním pokoji mezi jeho stopy zamíchaly ty blátivé otisky jako od nábytku, to bylo naprosto nevytušitelné. A pak ty tmavé, sinavé otisky na jeho hrdle, jako by se pokoušel sám sebe uškrtit. Přiložil si k nim ruce, ale zjistil, že ani přibližně neodpovídají. Zatímco rozmlouvali, přišel Desrochers, aby jim sdělil, že po půlnoci slyšel nahoře strašný rachot. Ne, na schodech nebyl po půlnoci nikdo – ačkoli těsně před půlnocí slyšel v podkroví tiché přecházení a opatrně sestupující kroky, které se mu nelíbily. Řekl, že je to pro Arkham velmi špatná roční doba. Mladý pán by měl rozhodně raději nosit křížek, který mu dal Joe Mazurewicz. Ani za dne není bezpečno, protože po rozednění se v domě ozývaly divné zvuky – zejména rychle zdušený tenký dětský pláč.
Gilman šel toho rána mechanicky na přednášky, ale vůbec se nemohl soustředit. Zmocnilo se ho ohavné zlé tušení a očekávání, jako by na něj měla dopadnout nějaká drtivá rána. V poledne poobědval v univerzitním bufetu a při čekání na moučník sebral ze sousední židle noviny. Moučník však už nesnědl: jedna zprávička na první straně ho totiž omráčila tak, že dokázal sotva zaplatit účet a s vytřeštěnýma očima se dopotácel do Elwoodova pokoje.
Předešlé noci došlo v Orneově uličce k podivnému únosu a dvouleté dítě tupé pradleny Anastazie Wolejkové úplně zmizelo. Jak vysvitlo, matka se takové věci již nějakou dobu obávala, ale důvody, které uváděla, byly tak groteskní, že je nikdo nebral vážně. Říkala, že od března vídala okolo domu Hnědého Jenkina a podle jeho úšklebků a chichotání usoudila, že malý Ladislas musí být označen jako oběť pro strašný sabat o Valpuržině noci. Prosila svou sousedku Mary Czankovou, aby spala v pokoji a pokusila se dítě ochránit, ale Mary se neodvážila. Policii to říci nemohla, protože ta takovým řečem nikdy nevěří. Děti byly takhle unášeny, kam jí paměť sahá. A její přítel Pete Stowacki jí pomoci nechtěl, protože by se děcka stejně rád zbavil.
Co však zalilo Gilmana studeným potem, byla výpověď dvojice ochmelků, kteří míjeli ústí uličky těsně po půlnoci. Přiznávali, že byli opilí, ale oba přísahali, že viděli do tmavého vchodu kradmo vcházet bláznivě vystrojenou trojici. Byl tam podle nich veliký černoch v dlouhém hávu, drobná stařena v hadrech a mladý běloch v nočním oděvu. Stařena mladíka vlekla, kdežto černochovi se v hnědém blátě kolem nohou motala ochočená krysa.
Gilman seděl celé odpoledne jako omámený. Tak ho po příchodu domů zastihl Elwood, který si mezitím přečetl noviny a vytvořil si na jejich základě strašlivé dohady. Tentokrát jeden ani druhý nemohli pochybovat, že se kolem nich svírá cosi ohavně vážného. Krystalizoval tu obludný a nemyslitelný vztah mezi výplody noční můry a skutečnostmi objektivního světa a jen obrovská bdělost mohla odvrátit ještě příšernější vývoj událostí. Gilman musí dříve nebo později k neurologovi, ale ne právě teď, když jsou noviny plné toho únosu.
Co se vlastně stalo, bylo k zešílení nejasné, a Gilman s Elwoodem si chvilku šeptem vyměňovali ty nejdivočejší teorie. Bylo snad Gilmanovo studium prostoru a jeho rozměrů úspěšnější, než sám věděl? Vyklouzl skutečně z naší sféry na netušená a nepředstavitelná místa? Kde – pokud vůbec někde – byl za oněch nocí démonického odcizení? Burácející soumračné propasti – zelené úbočí – palčivá terasa – tah z hvězd – nejzazší černý vír – černý muž – blátivá ulička a schody – stará čarodějnice a zubatá, chlupatá hrůza – bublinatý slepenec a malý mnohostěn – zvláštní opálení – rána na zápěstí – nevysvětlená soška – zablácené nohy – stopy na hrdle – historky a obavy pověrčivých cizinců – co to všechno značí? Do jaké míry se dají na takový případ uplatnit zákony zdravého rozumu?
Tu noc jeden ani druhý nespali, ale příští den oba vynechali školu a podřimovali. Bylo 30. dubna a se soumrakem přijde pekelný čas sabatu, jehož se bojí všichni cizinci a pověrčiví staří lidé. Mazurewicz přišel domů v šest a říkal, že lidé v továrně si šeptají, že se Valpuržiny radovánky budou konat v tmavé rokli za Luční horou, kde na místě podivně opuštěném rostlinami stojí starý bílý kámen. Někteří to dokonce říkali policii a radili, aby tam hledala ztracené děcko Wolejkové, ale nevěřili, že se něco podnikne. Joe naléhal, aby si nebohý mladý pán vzal jeho křížek na niklovém řetízku, a Gilman si jej navlékl a schoval pod košili, aby mu vyhověl.
Pozdě večer oba mladíci podřimovali na židli, ukolébáni rytmickým modlením opraváře stavů pod sebou. Gilman při podřimování naslouchal, jeho nadpřirozeně zostřený sluch jako by se napínal po nějakém tichém, obávaném ševelu na pozadí hluků ve starobylém domě. Vybavovaly se mu chorobné vzpomínky na slova v Necronomiconu a v Černé knize a shledal, že se pohupuje v hanebných rytmech, které údajně patří k nejčernějším sabatním obřadům a které prý mají původ mimo čas a prostor, jaké chápeme.
Vzápětí si uvědomil, na co čeká – na pekelné zpěvy účastníků obřadu v dalekém černém údolí. Jak to, že toho tolik ví o tom, co očekávají? Jak zná čas, kdy mají Nahab a její učeň přinést plnou misku, která bude následovat po černém kohoutovi a černém kozlu? Viděl, že Elwood usnul, a pokoušel se na něj zavolat a vzbudit ho. Něco mu však svíralo hrdlo. Nebyl svým vlastním pánem. Upsal se tedy přece černému muži do té knihy?
Pak jeho horečný, nenormální sluch zachytil vzdálené tóny nesené větrem. Přicházely přes míle kopců a polí a uliček, a přece je poznával. Ohně už zřejmě hoří a tanečníci začínají. Jak se ubránit a nejít? Co ho to lapilo do sítě? Matematika – lidové tradice – dům – stará Kezia – Hnědý Jenkin… a tu spatřil, že je ve stěně vedle jeho lůžka nová krysí díra. Nad vzdáleným prozpěvováním a bližším modlením Joea Mazurewicze se ozval jiný zvuk – kradmé, cílevědomé škrábání v přepážkách. Doufal, že nezhasne elektrické světlo. Pak spatřil v krysí díře zubatou, vousatou tvářičku – prokletou tvářičku, o níž si konečně uvědomil, že se otřesně a pokřiveně podobá staré Kezii – a zaslechl tiché šátrání u dveří.
Vyšlehly před ním vřeštivé soumračné propasti a cítil se bezmocný v beztvarém sevření bublinatého slepence. Před ním se řítil malý kaleidoskopický mnohostěn a v celém vířícím prázdnu se zvyšoval a zrychloval neurčitý tónový vzorec, který jako by předstiňoval jakési nevyslovené a nesnesitelné vyvrcholení. Zdálo se mu, že ví, co přijde – obludný výtrysk Valpuržina rytmu, v jehož kosmické tónině se soustředí všechno prabytné nejzazší časoprostorové vření, které leží za shluklými sférami hmoty a někdy propuká rytmickými ozvěnami, jež slabě pronikají do každé vrstvy jsoucna a ve všech světech dodávají ohavného významu jistým obávaným obdobím.
To vše ale ve vteřině zmizelo. Byl opět ve stísněném fialově nasvětleném skoseném prostoru s šikmou podlahou, nízkými skřínkami plnými starobylých knih, lavicí a stolem, podivnými předměty a trojúhelníkovou jámou na jedné straně. Na stole ležela malá bílá postavička – neoblečený bezvědomý chlapeček – kdežto na druhé straně stála zrůdná, rozšklebená stařena s lesklým nožem s groteskní střenkou v pravé ruce a s divně tvarovanou světlou kovovou miskou, pokrytou zvláštními rytými vzory a s křehkými držadly po stranách, v levé ruce. Prozpěvovala nějaký krákoravý obřad jazykem, jemuž Gilman nerozuměl, ale zdál se podobný něčemu, co bylo opatrně citováno v Necronomiconu.
Jakmile se scéna vyjasnila, viděl babici, jak se předklání a podává mu přes stůl prázdnou misku – a neschopen ovládat vlastní pohyby se po ní natáhl a vzal ji do obou rukou a přitom si všiml, že je poměrně lehká. V témže okamžiku se přes okraj trojúhelníkové černé jámy nalevo od něho vyškrábala hnusná podoba Hnědého Jenkina. Babice mu teď pokynula, aby držel misku v určité poloze, zatímco zvedla veliký a groteskní nůž nad malou bílou oběť, kam až pravou rukou dosáhla. To zubaté, chlupaté se začalo chichotat pokračování neznámého obřadu, zatímco čarodějnice krákorala hnusné odpovědi. Gilman pocítil, jak jeho duševní a citovou ochromeností projíždí hlodavý, palčivý odpor, a světlá kovová miska se mu v ruce roztřásla. O vteřinu později pohyb nože dolů úplně zrušil kouzlo, a on s hlasitým zvonivým zařinčením upustil misku a rukama zběsile vyrazil vpřed, aby zabránil zrůdnému činu.
V mžiku oběhl po šikmé podlaze stůl, vyrval stařeně nůž z drápů a s třeskem jej hodil přes okraj úzké trojúhelníkové jámy. Vzápětí se však situace obrátila, protože ty vražedné drápy se těsně sevřely okolo jeho hrdla, zatímco vrásčitá tvář se křivila nepříčetnou zuřivostí. Cítil, jak ho do krku dře řetízek laciného křížku, a pomyslel ve svém nebezpečí, jak by asi pohled na něj zapůsobil na toho zlého tvora. Její síla byla zcela nadlidská, ale když jej škrtila dál, zesláble si sáhl do záňadří, nahmatal kovový symbol, přetrhl řetízek a vytáhl jej ven.
Zdálo se, že při pohledu na tu věc čarodějnice propadla panice, a její sevření povolilo natolik, že Gilman dostal možnost zcela se vyprostit. Strhl si s krku ocelové pařáty a byl by ježibabu odvlekl přes hranu jámy, kdyby její spáry opět nenabraly sílu a nesevřely se. Tentokrát se rozhodl odpovědět stejnou a vlastníma rukama se napřáhl po jejím hrdle. Než postřehla, co dělá, omotal jí kolem krku řetízek křížku a vzápětí jej utáhl tak, že nemohla dýchat. Během jejího posledního zápasu ucítil, že ho něco hryzlo do kotníku, a viděl, že jí přišel na pomoc Hnědý Jenkin. Jedním surovým kopnutím poslal tu morbidnost přes hranu jámy a slyšel, jak fňuká někde hluboko dole.
NEXT>>>