Tajemství přitahuje tajemství. Od chvíle, kdy jsem své jméno široce proslavil ukázkami triků, které nikdo nedokázal vysvětlit, slýchal jsem o podivných příbězích a událostech, které lidé vzhledem k mému povolání dávali do souvislosti s mými zájmy a činností. Některá vyprávění jsou obyčejná a nedůležitá, některá hluboce dramatická a strhující, jiná v sobě tají tajemné a nebezpečné zážitky a další mě zaplétají do rozsáhlého vědeckého a historického výzkumu. Mnohé příběhy jsem již vyprávěl a vyprávět budu zcela bez zábran; o jednom z nich však mluvím s velkou nechutí a předkládám vám ho až nyní po neúnavném přesvědčování ze strany vydavatelů tohoto časopisu, kteří zaslechli neurčité zvěsti z úst ostatních členů mé rodiny.
Tato dosud pečlivě střežená vzpomínka se váže k mé soukromé návštěvě Egypta, která se uskutečnila před čtrnácti lety, a vyhýbal jsem se jí z několika důvodů. Za prvé, nerad těžím z určitých nepochybně skutečných událostí a okolností, které očividně nejsou známy myriádám turistů, proudícím kolem pyramid, a které jsou zjevně pilně utajovány káhirskými úřady, i když si jich nemohou tak úplně nevšímat. Za druhé, nerad líčím příhodu, ve které musela velkou roli hrát moje vlastní fantazie. To, co jsem viděl – nebo si myslel, že vidím – , se ve skutečnosti určitě nestalo; spíše bychom v té události měli vidět důsledek mých tehdy čerstvých studií egyptologie a spekulací týkajících se tématu, které prostředí přirozeně podněcovalo. Tyto stimuly působící na mou představivost, umocněné rozčilením ze skutečné události, která byla strašlivá sama o sobě, nepochybně daly vzniknout dalším hrůzám, které se odehrály té podivné, dávno minulé noci.
V lednu roku 1910 mi skončilo angažmá v Anglii a já podepsal smlouvu na turné po australských divadlech. Na cestu jsem měl dostatek času, rozhodl jsem se tedy učinit ji co nejzajímavější; doprovázen svou ženou jsem se nechal parníkem jménem Malwa společnosti P. & O. příjemně unášet kolem kontinentu, přistál jsem v Marseilles a posléze zamířil do Port Saidu. Odtud jsem se chtěl vydat do nejdůležitějších historických míst v dolním Egyptě, ještě než se konečně vypravím do Austrálie.
Cesta byla příjemná, zpestřovalo ji mnoho zábavných příhod, které odpoutávají kouzelníka od jeho práce. Abychom měli klidnou cestu, měl jsem v úmyslu své jméno tajit; k prozrazení mě však vyprovokoval kolega kouzelník, který se snažil bavit cestující tak průměrnými triky, že jsem nevydržel a zopakoval představení způsobem, který mé inkognito prozradil. Zmiňuji se o tom proto, že jsem tím způsobil přesně to, čeho jsem se obával dávno předtím, než jsem se demaskoval před skupinou turistů, kteří se chystali rozprchnout se po celém údolí Nilu. Ohlašovali mou přítomnost, kamkoli jsem se vrtnul, a olupovali mě a mou ženu o klidnou nenápadnost, po které jsme toužili. Cestoval jsem za zvláštnostmi a přitom jsem byl často nucen podrobit se sám coby zvláštnost zvědavému zkoumání!
Přijeli jsme do Egypta za pitoreskními a mystickými dojmy, ale když loď zakotvila u Port Saidu a my pasažéři v malých loďkách zamířili ke břehu, moc spokojeni jsme nebyli. Nízké písečné duny, boje pohupující se na mělké vodě a bezútěšně evropanské městečko postrádající jakoukoli zajímavost kromě velké sochy De Lessepse, to vše nás donutilo urychleně putovat za něčím, co by stálo za to. Po chvíli dohadování jsme se rozhodli ihned pokračovat do Káhiry a k pyramidám a později do Alexandrie, kde bychom se nalodili na australskou loď a také zde shlédli všechny řecko-římské památky, které starověká metropole může nabídnout.
Cesta železnicí byla poměrně snesitelná a trvala pouze čtyři a půl hodiny. Viděli jsme velkou část suezského kanálu, podle něhož jsme dojeli až do Ismailie, a později, při pohledu na zrestaurovaný kanál pro pitnou vodu z doby Střední říše, se také nadechli atmosféry starého Egypta, a když jsme konečně zastavili na hlavním nádraží, v houstnoucím večeru jsme zahlédli záři nad Káhirou.
Očekávalo nás ale další zklamání, protože vše, co jsme spatřili, vypadalo evropsky – vyjma oblečení a tísnících se zástupů. Prozaická podzemní dráha nás zavezla na náměstí překypující vozy, taxíky, trolejbusy, zaplavené elektrickými světly zářícími na vysokých budovách; a divadlo, ve kterém jsem přes mnohé žádosti odmítl vystupovat, ale které jsem později navštívil jako divák, bylo nedávno přejmenováno na Americký kosmograf. Ubytovali jsme se v Shepheardově hotelu, objednali si taxi a křižovali široké, upravené ulice; uprostřed dokonalých služeb, které nabízely zdejší restaurace, zdviže a v podstatě angloamerický luxus, se zdálo, že tajemný Orient a nezapomenutelná minulost jsou velmi vzdálené.
Ovšem druhý den nás příjemně uvrhl přímo do ovzduší Tisíce a jedné noci; ve spletitých uličkách a pod exotickým nebem Káhiry se zdálo, že Bagdád Haruna-al-Rašída znovu ožil. V rukou bedekr jsme minuli Ezbecké zahrady a prošli podél Muski, zamířili do domorodých čtvrtí a brzy jsme padli do rukou hlučného cicerona (průvodce cizinců), který – bez ohledu na to, co se později udalo – byl nepochybně mistrem svého oboru.
Teprve později jsem si uvědomil, že jsem měl o řádného průvodce žádat v hotelu. Tento muž, oholený, mluvící zvláštním dutým hlasem, a poměrně čistý chlapík, vypadající jako faraón a který si říkal Abdul Reis el Drogman, měl – jak se posléze ukázalo – mezi ostatními průvodci jakési vysoké postavení; i když později vyšlo najevo, že ho policie nezná, a měla za to, že reis je označení pro jakoukoli osobu, která má moc, a že „Drogman“ není nic jiného než zkomolenina slova, kterým se označuje průvodce cizinců – dragoman.
Abdul nás vedl k zázrakům, o kterých jsme dřív jenom četli nebo snili. Stará Káhira je knihou plnou příběhů, přímo snem – labyrint úzkých uliček prosycených vonnými tajemstvími; arabeskové balkóny a arkýře se téměř dotýkaly nad dlažbou kočičích hlav; vír orientálního pouličního ruchu naplněného podivnými výkřiky, práskáním bičů, hrkáním vozíků, cinkáním peněz a hýkáním oslů; byl to barevný kaleidoskop oděvů, závojů, turbanů a fezů; hemžení nosičů vody a dervišů; psů a koček; věštců a holičů; a nad tím vším kvílení slepých žebráků natlačených ve výklencích a sonorní vyzpěvování meuzinů na minaretech, rýsujících se ladně proti hluboké, nehybné modři nebe.
Zastřešené, méně hlučné bazary nebyly o nic méně lákavé. Koření, voňavky, kadidlo, korálky, koberečky, hedvábí a mosazné výrobky. Starý Mahomud Sulejman seděl s nohama zkříženýma mezi gumovými láhvemi, zatímco štěbetající mládež roztloukala hořčici v prohlubni hlavice starobylého klasického korintského sloupu, snad ze sousední Heliopole, kde Augustus položil táborem jednu ze svých tří egyptských legií. Starobylé se začalo prolínat s exotikou. A potommešitya muzeum – všechno jsme viděli a snažili se, aby naše arabská veselost nepodlehla temnějšímu kouzlu faraónského Egypta, jaké nabízely nesmírně cenné poklady v muzeu. Tam jsme měli skončit, a zatím jsme se soustředili na středověkou saracénskou slávu kalifů, jejichž mešity s hrobkami tvořily třpytivou pohádkovou říši nekropolí na okraji Arabské pouště.
Abdul nás vedl podél Sharia Mohammed Al i k starobylé mešitě sultána Hassana a věžím Babel-Azab a za nimi jsme se vyšplhali po chodníku mezi příkrými zdmi k obrovské citadele, kterou postavil sám Saladin z kamenů zapomenutých pyramid. Slunce už zapadalo, když jsme zlézali tu horu, obcházeli moderní mešitu Mohammeda Aliho a dívali se z uzoučkého ochozu ze závratné výšky dolů na tajuplnou Káhiru – Káhiru zlatou, plnou zdobných paláců a éterických minaretů a zahrad hýřících všemi barvami.
Vysoko nad městem se tyčila veliká klasicistní budova nového muzea; a za ní – za tajemným žlutým Nilem, otcem věků a dynastií – číhaly hrozivé písky Libyjské pouště, zvlněné, nekonečné a skrývající starší zlé arkanum.
Rudé slunce pomalu klesalo a s egyptským soumrakem se blížil nemilosrdný chlad, a jak slunce balancovalo na obzoru, připomínajíc starého boha Heliopole – Re-Harachteje, doslova „Slunce na horizontu“ – rýsovaly se proti jeho planoucímu ohni černé siluety pyramid v Gize – tyto prastaré hrobky tam stály tisíc let už tehdy, když Tutanchamón ve vzdálených Thébách vztyčil svůj zlatý trůn. V té chvíli jsme věděli, že pro nás skončila Káhira doby saracénské a že musíme okusit hlubší tajemství starého Egypta – černého Khemu, kde vládli Re i Amon, Isis i Osiris.
Druhý den ráno jsme zamířili k pyramidám, projeli jsme ostrovem Chizereh zarostlým albiziemi a přes nevelký anglický most až na západní pobřeží. Jeli jsme silnicí po pobřeží, alejemi vzrostlých albizií a kolem rozlehlé zoologické zahrady na předměstí Gízy, kde je nyní postaven nový most do Káhiry. Pak jsme se stočili směrem do vnitrozemí kolem Sharia-el-Haram, projeli oblastí kanálů se zrcadlovou hladinou a zaprášených domorodých vesnic, až se před námi na obzoru vynořil kýžený cíl, který svými obrysy rozrážel opar vznášející se nad kalužemi u cesty. Skutečně, jak řekl na tomto místě už Napoleon, na nás shlíželo čtyřicet století.
Cesta se nyní prudce zdvíhala, až jsme se dostali na své stanoviště mezi stanicí trolejbusů a hotelem Měna House; Abdul Reis, který pohotově zakoupil lístky na pyramidy, si zjevně dobře rozuměl s davem ječících, dotěrných beduínů, kteří obývali ušpiněnou, zablácenou vesnici kousek odtud a nebezpečně dotírali na každého cestovatele; dokázal je zadržet bez většího dohadování u zátoky a vybral pro nás párek nádherných velbloudů, sám nasedl na osla a svěřil vedení našich zvířat skupince mužů a chlapců za dražší peníz, než bylo obvyklé. Vzdálenost, kterou jsme měli překonat, byla tak malá, že velbloudi byli stěží zapotřebí, nelitovali jsme však, že si vyzkoušíme tento poněkud nepohodlný způsob pouštního cestování.
Pyramidy se tyčily na vysoké skalní plošině, nedaleko od nejsevernějšího pohřebiště králů a hodnostářů, které bylo vybudováno v sousedství zaniklého hlavního města Memphis, jež se rozkládalo na stejném břehu Nilu poněkud jižněji od Gízy a jež vzkvétalo v letech 3400 až 2000 před Kristem. Největší pyramida, která stojí nejblíže moderní silnice, byla postavena králem Cheopsem čili Chufevem asi v roce 2800 před Kristem a v nejvyšším bodě měří 450 stop. Jihozápadně od ní leží Druhá pyramida, postavená o generaci později králem Chefrenem, o něco nižší, avšak díky vyššímu podloží působící mohutnějším dojmem, a za ní o hodně nižší Třetí pyramida krále Mycerina, postavená kolem roku 2700 před Kristem. Poblíž okraje plošiny, východně od Druhé pyramidy, stojí – s obličejem přitesaným pravděpodobně do podoby obrovského portrétu Chefrena – monstrózníSfinga, němá, výsměšná a moudrá, mimo veškeré lidstvo a čas.
Na několika místech se nalézají malé pyramidy a stopy zborcených pyramid a celá plošina je poseta hrobkami hodnostářů nikoli královského rodu. Tyto stavby byly označovány podle svého tvaru kamenných lavic jako mastaby a kryly hluboké pohřební šachty, jaké byly nalezeny i na jiných memphiských pohřebištích; jejich ukázkou je Pernebova hrobka v Metropolitním muzeu v New Yorku. V Gize však tyto nadzemní stavby smetl čas a drancování; pouze ve skále vylámané chodby, naplněné pískem nebo vyčištěné archeology zde zůstaly, aby dosvědčovaly jejich někdejší existenci. S každou hrobkou byla spojena kaple, ve které kněží nebo příbuzní zemřelého nabízeli potravu a oběti pro ka či životnou podstatu zemřelého. Malé hrobky mají své obětní kaple v kamenných mastabách nebo nadstavbách, ale pyramidy, ve kterých leží královští faraóni, měly zádušní kaple, jež byly samostatnými chrámy, každý východně od své pyramidy, a vedla k němu vzestupná cesta od masivního údolního chrámu čili propylonu na okraji skalní plošiny.
Údolní chrám tvořící bránu vedoucí ke Druhé pyramidě, téměř pohřbený v pohyblivých píscích, zívá z podzemí jihovýchodně od Sfingy. Stále přetrvávající tradice ho nazývá „chrámem Sfingy“; můžeme toto označení snad přijmout jako správné, jestliže Sfinga představuje stavitele Druhé pyramidy Chefrena. Už z doby před Chefrenem pocházejí nepříjemné příběhy o Sfinze, ale ať už byly její starší rysy jakékoli, monarcha je nahradil svými vlastními, takže člověk může kolosu do tváře pohlédnout beze strachu.
Právě v údolním chrámu, který tvoří bránu, byla nalezena Chefrenova socha z dioritu v životní velikosti, která je nyní vystavena v Káhirském muzeu; je to socha, před kterou jsem stanul v bázni, když jsem ji spatřil. Nejsem si jist, zda je nyní vykopána již celá stavba, ale v roce 1910 byla z větší části pod zemí a v noci byl její vchod neprostupně zatarasený. Pracovali tam němečtí archeologové, a válka či jiné překážky je mohly zdržet. Po tom, co jsem zažil a co se v Káhiře povídalo mezi beduíny ať veřejně či tajně, bych dal nevím co za to, abych se dozvěděl, jaké byly objevy, které souvisely s určitou šachtou v příčné galerii, kde byly nalezeny sochy faraónů v podivných juxtapozicích se sochami opic.
Cesta, kterou jsme se toho rána vydali na velbloudech, se ostře stáčela kolem dřevěných policejních baráků, poštovního úřadu, obchodu se smíšeným zbožím a krámky a mířila na jih a východ dokonalou křivkou, která zdolávala skalní plošinu, a dovedla nás tváří v tvář poušti na závětrné straně Velké pyramidy. Projížděli jsme kolem východní strany kyklopské stavby, dívali se před sebe dolů do údolí s menšími pyramidami, za kterými východně od nás se leskl věčný Nil a na západ se třpytila věčná poušť. Velice blízko se tyčily tři velké pyramidy, ta největší z nich zbavená vnějšího pláště a odhalující tak obrovské kvádry, ale ostatním tu a tam zůstal zachován přesně padnoucí plášť, který je za jejich dob pokrýval a činil je hladkými.
Nyní jsme se přiblížili ke Sfinze a tiše znehybněli pod jejíma uhrančivýma, hroznýma, nevidomýma očima. Na rozložitých kamenných prsou jsme stěží rozeznávali znak Re-Harachteje, z období poslední dynastie; a ačkoli písek zakrýval desku mezi jejími obrovitými tlapami, připomenuli jsme si, co na ni dal vytesat Thutmosis IV., a jaký měl sen, když byl princem. V té chvíli nás úsměv Sfingy jaksi zamrazil, neboť v nás probudil zvědavost, jak se to má s legendami o podzemních chodbách pod monstrózní sochou, které vedou kamsi dolů, do hloubek, kam se nikdo neodvážil vkročit – do hloubek, které vedou k tajemstvím starším, než je Egypt doby dynastií, jež jsme objevili a která zlověstně souvisejí s přežíváním neobvyklých bohů se zvířecími hlavami v starověkém panteonu v okolí Nilu. Právě tehdy jsem se tázal sebe sama, čí strašlivá moc se už dlouho neprojevila.
Ostatní turisté nás začali předbíhat a my jsme se přesunuli k pískem bičovanému chrámu Sfingy, ležícímu padesát yardů na jihovýchod, o kterém jsem se již dříve zmiňoval jako o vstupní bráně, od které vede vzestupná cesta k zádušnímu chrámu Druhé pyramidy. Většina z ní byla stále skryta pod zemí, a i když jsme sesedli z velbloudů a kráčeli po moderní silnici k alabastrovému koridoru a sloupové síni, cítil jsem, že Abdul a místní německý průvodce nám neukázali všechno, co se zde dá uvidět.
Potom jsme absolvovali tradiční okruh po plošině s pyramidami, prohlédli si Druhou pyramidu a zvláštní pozůstatky jejího zádušního chrámu ležícího na východ od ní, pak Třetí pyramidu a její maličké jižní satelity a zbořený východní chrám, kamenné hrobky s uloženou čtvrtou a pátou dynastií a slavnou Campbellovu hrobku, jejíž temná šachta se nořila příkře do hloubky padesáti tří stop k ponurému sarkofágu, který, jakmile jsme se k němu spustili po laně, jeden z našich poháněčů velbloudů očistil od navátého písku.
Najednou k nám dolehly výkřiky od Velké pyramidy, kde beduíni obléhali skupinku turistu a předháněli se v nabídkách, kdo předvede rychlejší sólový výstup na pyramidu a sestup z ní. Říká se, že sedmdesát minut je pro takový výkon rekord, ale mnozí chtiví šejkové a jejich synové nás ujišťovali, že ho dokáží zkrátit o pět minut, pokud je popožene tučný bakšiš. Žádnou takovou pobídku neobdrželi, dovolili jsme ale Abdulovi, aby nás vzal nahoru, kde nás očekávala odměna v podobě úžasného výhledu nejen na vzdálenou, zářící Káhiru se zdobnými citadelami na pozadí zlatých a fialových kopců, ale i na všechny pyramidy memphiského okrsku, od Abu Roash na severu po Dashur na jihu. Sakkárská stupňovitá pyramida, která ukazuje, jak se nízká mastaba vyvíjela ve skutečnou pyramidu, se jasně a třpytivě rýsovala na písku v dálce. Právě poblíž tohoto památníku byla nalezena proslavená Pernebova hrobka – více než čtyři sta mil severně od thébského skalnatého údolí, kde spí Tutanchamón. Opět mě umlčela posvátná bázeň. Taková starobylost, jakou jsem viděl, a tajemství, jež, jak se zdálo, skrývá a chrání každý z těchto monumentů, mě naplňovala úctou a pocitem nesmírnosti, jaký jsem do té doby nikdy nezakusil.
Unaveni výstupem a znechuceni dotěrnými beduíny, jejichž chování překračovalo všechny meze vkusu, jsme upustili od svízelné návštěvy zavalených chodeb v pyramidách, i když jsme si všimli, že několik nejvytrvalejších turistů se připravuje na vyčerpávající prolézání nejmohutnějším Cheopsovým pomníkem. Sotva jsme propustili a přeplatili našeho osobního průvodce a pod odpoledním sluncem s Abdulem Reisem nastoupili zpáteční cestu do Káhiry, začali jsme své pohodlnosti litovat. O níže položených chodbách pyramid se povídaly fantastické věci, jaké v bedekru nenajdete; jsou to chodby, jejichž vchody spěšně zavalili balvany a tím do nich znemožnili přístup určití tajnůstkářští archeologové, kteří je kdysi našli a prozkoumali.
Samozřejmě takové pověsti byly většinou nepodložené; bylo ale zvláštní, s jakou neoblomností bylo návštěvníkům bráněno vstupovat do pyramid v noci nebo vcházet do nejníže položených chodeb a komor Velké pyramidy. V posledně jmenovaném případě tu byl možná strach z psychologického efektu – návštěvník si uvědomí, že je zavalený hluboko pod gigantickým masívem mohutného zdiva a ví, že ho se životem pojí jediná chodba, kterou se sotva proplazí, a kterou může náhoda či zlý úmysl uzavřít. To vše působilo tak tajemně a přitažlivě, že jsme se rozhodli při nejbližší možné příležitosti plošinu s pyramidami navštívit ještě jednou. Mně se tato možnost naskytla dříve, než jsem očekával.
Ten večer, kdy se členové naší skupiny cítili poněkud unaveni po nabitém programu právě uplynulého dne, jsem se s Abdulem Reisem vydal na procházku po pitoreskní arabské čtvrti. I když jsem ji viděl už ve dne, přál jsem si zkoumat uličky a bazary za šera, kdy jim husté stíny a měkké sluneční světlo dodá snového, kouzelného nádechu. Zástupy domorodců řídly, stále tu však bylo velmi hlučno a těsno, když jsme v Suken-Nahasinu čili bazaru měďotepců procházeli shlukem rozveselených beduínů. Jejich pohlavár, drzý mladík hrubých rysů a s nedbale nasazeným fezem, nám věnoval nepříliš přátelskou pozornost, a nepochybně poznal mého poučeného, avšak zjevně povýšeneckého a posměvačného průvodce, což v mladíkovi vzbudilo zuřivost.
Myslel jsem, že se mu nelíbil jeho podivný, sotva znatelný úsměv, podobný úsměvu Sfingy, kterého jsem si často všiml a který mě popuzoval; nebo se mu snad nezdál hluboký, hrobový tón Abdulova hlasu. V každém případě došlo k výměně ostrých slov; a když vysoký Ali Ziz, jak jsem postřehl, že se cizinec jmenuje, pokud nebyl oslovován horšími jmény, začal zlostně trhat Abdulův oděv, nezůstalo jeho počínání bez odezvy a situace vyústila ve vzteklou rvačku, ve které zápasníci ztratili své přepečlivě opatrované pokrývky hlavy, a kdo ví, jak by vše dopadlo, kdybych nebyl zasáhl a muže násilím neoddělil.
Zprvu se zdálo, že moje počínání nevítá ani jeden ze zápasníků, posléze však došlo k příměří. Válečníci zkrotili svůj hněv a upravili si oděv a s důstojností stejně náhlou jako upřímnou ti dva uzavřeli zvláštní čestnou dohodu, která, jak jsem se záhy dozvěděl, patří k prastarým káhirským zvykům – dohodu o tom, že vyrovnají své účty nočním pěstním soubojem na vrcholku Velké pyramidy, a to v době, kdy i poslední obdivovatelé vyhlídky pod měsíčním úplňkem budou dávno pryč. Oba duelanti si měli opatřit sekundanty, souboj měl začít o půlnoci a měl probíhat nejcivilizovanější možnou formou.
Tyto přípravy vzbudily můj zájem. Samotný boj sliboval jedinečnou podívanou a pomyšlení, jaký pohled se bude nabízet z té úctu vzbuzující hory, přehlížející prastarou planinu Gízy pod bledým měsícem za sinalého šírání brzkých ranních hodin, to vše provokovalo každičkou částečku mé fantazie. Na mou žádost mě Abdul přeochotně zahrnul do skupiny svých sekundantů; tudíž po celý zbytek časného večera jsem jej provázel na pochůzkách po různých doupatech v nejzapadlejších čtvrtích města – většinou severovýchodně od Ezbekiyeh – kde jsme postupně získali vybranou a hrůzu nahánějící bandu vhodných hrdlořezů, kteří budou pěstní zápas sledovat.
Krátce po deváté naše skupina nasedla na osly, kteří byli pojmenováni královskými či turisticky vděčnými jmény jako „Ramses“, „Mark Twain“, „J. P. Morgan“ a „Minnehaha“, projeli jsme labyrintem uliček, které patřily jak Orientu, tak Západu, překročili bahnitý a lesem stěžňů obrostlý Nil po mostě s bronzovými lvy a klusali filozoficky stromořadím lebaků na cestě do Gízy. Cesta nám trvala něco málo přes dvě hodiny, ke konci jsme míjeli poslední vracející se turisty, pozdravili jsme poslední trolejbus, a pak jsme byli sami, kolem nás jen noc, minulost a zářící měsíc.
Na konci cesty nás čekaly obrovské pyramidy, strašidelné, plné neurčitého atavistického nebezpečí, kterého jsem si ve dne nepovšiml. I ta nejmenší pyramida měla v sobě cosi děsivého – cožpak není právě zde to místo, kde zaživa pohřbili královnu Nitocris ze Šesté dynastie? Tu křehkou královnu Nitocris, která kdysi pozvala všechny své nepřátele na slavnost do chrámu pod Nilem a utopila je, když otevřela stavidla? Vzpomněl jsem si, že Arabové si o Nitocris povídají a že v určitých fázích měsíce se Třetí pyramidě vyhýbají. Thomase Moore měl určitě na mysli právě Nitocris, když psal verše, které mumlá memphiský lodník:
Ta nymfa, jež dlí v podzemí
Mezi drahým kamením a nádherou, bez slunce
Ta paní z pyramidy!
I když jsme vyjeli brzo, Ali Ziz se svými společníky nás předstihl; viděli jsme jejich osly, jak se rýsují proti pouštní planině Kafrel Harém; blížili jsme se k ní oklikou kolem arabských obydlí v blízkosti Sfingy, nikoli přímo po silnici k Měna House, kde by nás mohl nějaký ospalý, líný policista zahlédnout a zastavit. Tady, kde špinaví beduíni používali kamenné hrobky Chefrenových dvořanů jako stáje pro velbloudy a osly, jsme stoupali stále výš po skalách a pískem k Velké pyramidě, po jejichž časem omšelých stěnách Arabové začali dychtivě šplhat; Abdul Reis mi nabídl pomoc, kterou jsem však nepotřeboval.
Jak většina cestovatelů ví, skutečný vrcholek této stavby je dávno ztracen v času, zůstala po něm poměrně rovná plošinka dvanáct na dvanáct yardů. Na tomto děsivém vrcholku jsme utvořili kruh, a o chvilku později sardonický pouštní měsíc shlížel dolů na bitku, která až na mohutnost povzbuzování diváků se mohla odehrávat v kterémkoli menším atletickém klubu v Americe. Když jsem se díval, cítil jsem, že nechybějí ani naše méně žádoucí vymoženosti; neboť každý úder, uskok a obrana prozrazovala mému nikoli nezkušenému oku „zdržování hry“. Můj pocit rychle pominul a přes některé výhrady k metodám boje jsem cítil jistou vlastnickou pýchu, když byl Abdul Reis prohlášen za vítěze.
Došlo k závratně rychlému usmíření a uprostřed zpěvu, bratření a popíjení jsem si stěží uvědomoval, že se kdy jaká potyčka odehrála. Kupodivu se mi zdálo, že jsem středem pozornosti víc než hlavní protagonisté; a z toho, co jsem z jejich arabštiny pochytil, jsem soudil, že se baví o mé profesi, útěcích z jakýchkoli pout a vězení, a způsob, jakým hovořili, prozradil, že mě nejen překvapivě dobře znají, ale budím v nich také jakési nepřátelství a nedůvěru, pokud se týče mých výkonů. Pomalu jsem vyrozuměl, že staré egyptské pověry nezmizely beze stop a že útržky podivného tajného učení a kultovní kněžské praktiky skrytě přežívají mezi feláhy do takové míry, že statečnost cizího hahwi neboli kouzelníka přijímají s nedůvěrou a mnoha výhradami. Pomyslel jsem si, jak velice je můj průvodce s hlubokým hlasem Abdul Reis podoben staroegyptskému knězi či faraónovi nebo usmívající se Sfinze… a zaujalo mě to.
Náhle se v mžiku přihodilo cosi, co dalo za pravdu mému počátečnímu neklidu a donutilo mě proklínat tupost, s jakou jsem přihlížel nočnímu dobrodružství, a nepoznal, jak průhlednou a zákeřnou léčku na mě nastrojili. Bez varování, nepochybně na jakési sotva postřehnutelné znamení od Abdula, se na mě celá horda beduínů vrhla; vytáhli odkudsi silné provazy a svázali mě stejně pevně, jak jsem už vícekrát ve svém životě svázán byl, ať už na jevišti či mimo ně.
Zpočátku jsem se bránil, ale brzy jsem poznal, že jeden muž nepořídí nic proti bandě více než dvaceti svalnatých barbarů. Ruce mi svázali za zády, kolena mi přitáhli co nejvíce dozadu a zápěstí mi důkladně připoutali nepoddajnými šňůrami ke kotníkům. Do úst mi nacpali roubík, přes oči ztuha uvázali pásku. Pak mě Arabové vzali na ramena a začali sestupovat z pyramidy, a v té chvíli jsem zaslechl hluboký hlas svého bývalého průvodce Abdula, který se mi škodolibě posmíval a popichoval mě, a ujišťoval mě, že už brzy mé „čarovné schopnosti“ podstoupí zkoušku, při které rychle vezme za své mé sebevědomí, které jsem snad získal při zdolávání zkoušek, kterým mě podrobila Amerika a Evropa. Egypt, připomínal mi, je velmi starý, plný skrytých mystérií a starobylých sil, o kterých nemají ani ponětí dnešní vědci, kterým se s nudnou jednotvárností stále nedařilo lapit mě do jejich léček.
Nedokážu říci, jak daleko či kterým směrem mě nesli, okolnosti mi nedovolily jakékoli smysluplné uvažování. Přesto však vím, že mě neodnesli příliš daleko; moji únosci totiž ani jednou příliš nezrychlili krok a drželi mě na ramenou překvapivě krátkou dobu. Právě při pomyšlení, jak krátký to byl čas, se až otřesu, kdykoli si na Gízu a tamější plošinu vzpomenu – člověka ohromí, jak těsně vedou běžné turistické cesty kolem čehosi, co existovalo kdysi a musí existovat ještě teď.
Strašlivá zrůdnost situace, o které mluvím, nebyla zpočátku patrná. Mí uchvatitelé mě položili na zem, poznal jsem, že je to spíše písek nežli skála, pak mi omotali lano kolem hrudi a odtáhli mě několik stop k rozeklanému otvoru v zemi, do kterého mě ihned s hrubým strkáním svrhli. Celé věky jsem narážel do kamenných výčnělků stěn úzké vysekané studny, o které jsem měl za to, že to musí být jedna z nesčetných pohřebních šachet na plošině, avšak ta ohromující, téměř neuvěřitelná hloubka mě nakonec připravila o jakýkoli úsudek.
Hrůza, kterou jsem prožíval, se každou uplývající vteřinou prohlubovala. Připadalo mi, že nemůžu padat šachtou v pevné skále tak dlouho, aniž bych nenarazil na jádro planety, a že žádný člověk nedokáže vyrobit lano tak dlouhé, aby dosáhlo do takových bezbožných a, jak se mi zdálo, nezměřitelných propastí, sahajících snad až do podsvětí; takové myšlenky však byly tak směšné, že bylo snazší nedůvěřovat vlastním smyslům. Ani teď si nejsem jist, protože vím, jak klamně vnímáme čas, když se ocitneme v odloučení a je nám znemožněn pohyb. Vím ale určitě, že jsem si zachoval logické uvažování; alespoň moje fantazie nepřidávala další fantomy k situaci, která byla strašná sama o sobě, a to, co jsem zažil, se dá vysvětlit spíše nějakým druhem mozkových iluzí než skutečnou halucinací.
Tyto moje pocity však nebyly příčinou toho, že jsem poprvé na chvilku ztratil vědomí. Hrůzná zkouška v sobě obsahovala mnoho pastí a nový děs ve mně vyvolalo znatelné zrychlení mého sestupu. Arabové nahoře teď popouštěli lano velice rychle a hrubé, stísněné stěny šachty mě v mém divokém pádu krutě odíraly. Šaty jsem měl na cáry, cítil jsem, jak z nesčetných ran na mém těle teče krev, a uvědomoval jsem si to i přes stále vzrůstající mučivou bolest. Moje nozdry také zachytily jakési neurčité nebezpečí; plíživý pach vlhka a zatuchliny se nepodobal ničemu, co jsem kdy cítil, a závany vůně koření a kadidla mě ještě více zmátly.
Posléze moje mysl už nevydržela. Bylo to strašné – daleko horší, než se dá vypovědět, protože všechno se odehrávalo v mé duši a není možné můj stav popsat. Byla to extáze nočních můr a všemožných děsů dohromady. Přepadla mě tak náhle a byla pustošivá a ďábelská – v jednu chvíli jsem v agónii padal úzkou šachtou chňapající po mně milióny zubů, v příštím okamžiku jsem se vznášel na netopýřích křídlech nad propastmi pekla; klouzal jsem volně a střemhlav nekonečnými mílemi nespoutaného, zatuchlého prostoru; cítil jsem závrať, když jsem vzlétal k nezměrným vrcholům mrazivého éteru a vzápětí se bez dechu propadal do hltavých hlubin vzduchoprázdna… Děkuji Bohu za to, že byl tak milosrdný a zahnal do nevědomí drásavé fúrie, ve které se proměnilo mé vědomí a které napůl ochromily mé smysly, když jako harpyje dorážely na mou mysl! Ta chvíle oddechu, jakkoli byla krátká, mi dodala sílu a dost zdravého rozumu, abych dokázal vzdorovat stále silnějším útokům kosmického děsu, který na mě cestou číhal a vysmíval se mi.
II
Jen pomalu jsem se vzpamatovával po mysteriózním letu záhrobím. Byl to proces značně bolestivý, zabarvený fantastickými sny, které pramenily ze skutečnosti, že jsem byl svázaný a oslepený. Sny byly velmi jasné ve chvíli, kdy jsem je prožíval, zakalily se ale téměř okamžitě, když jsem přišel k sobě, až je posléze skoro smazaly následující příšerné zážitky – ať už skutečné či vymyšlené. Zdálo se mi, že mě svírá jakási obrovská, strašlivá pracka; žlutá, chlupatá pracka s pěti drápy se vysunula ze země, aby mě rozdrtila a zničila. A když jsem přestal přemýšlet, co pracka znamená, zdálo se mi, že je to Egypt. Ve snu jsem přehlížel události minulých týdnů, a viděljsem, že jsem byl lákán a váben do pasti krok za krokem, nenápadně a zákeřně, jakýmsi ďábelským duchem pocházejícím od starověkého Nilu; tím duchem, který byl v Egyptě dřív než lidé, a který tu bude stále, i když lidé odejdou.
Viděl jsem hrůzu a nezdravou starobu Egypta, skutečnost, že byl vždycky strašlivě spjat s hrobkami a chrámy mrtvých. Viděl jsem strašidelná procesí kněží s hlavami býků, sokolů, koček a ibisů; strašidelná procesí, neustále pochodující podzemními labyrinty a řadami vysokých propylonů, vedle kterých si člověk připadá jako moucha, a nabízející nepoj menovatelnou oběť nepojmenovatelným bohům. Kamenné kolosy kráčely nekonečnou nocí a vedly stádo šklebících se androsfing ke břehům nezměrných nehybných řek plných smoly. A za tím vším jsem zřel nevýslovné zlo prvotní nekromancie, černé a amorfní, která po mně dychtivě sahá v temnotách, aby zadusila ducha, který se opovážil poskvrnit ji svou přítomností.
V mém spícím mozku se odehrávalo melodrama o zlověstné nenávisti a úkladech a já viděl černou duši Egypta, jak mě volá a vábí neslyšnými šepoty; volá, láká a přitahuje mě třpytem a nádherou saracénského pozlátka, ale stále mě stahuje dolů do prastarých katakomb a k hrůzám jejich mrtvých a k propastnému faraónskému srdci.
Potom tváře ve snu nabyly lidskou podobu a já uviděl svého průvodce Abdula Reise v královském úboru, na obličeji úšklebek Sfingy. A já věděl, že ten výraz patřil Chefrenovi Velikému, který postavil Druhou pyramidu a který svůj úsměv nechal vtesat do obličeje Sfingy a vybudoval ten obrovský údolní chrám s myriádami chodeb, o kterých se archeologové domnívají, že je už všechny vykopali z navršených písků a lhostejných skal. Díval jsem se na dlouhou, ztuhlou Chefrenovu ruku; tu dlouhou, nehybnou ruku, jak jsem ji viděl u slavné sochy v káhirském muzeu – u té sochy, kterou našli v strašlivém vstupním chrámu – a podivil jsem se, že jsem nevykřikl, když jsem stejnou ruku viděl u Abdula Reise… Ta ruka? Byla příšerně studená a drtila mě; cítil jsem chlad a sevření sarkofágu… chlad a stisk nezapomenutelného Egypta… Byl to sám temný Egypt Měst mrtvých… ta žlutá pracka… a zvláštní věci, které se šeptaly o Chefrenovi…
V tomto okamžiku jsem se ale začal probouzet – či spíše jsem přešel do mělčího spánku, než byl ten předešlý. Vzpomněl jsem si na zápas na vrcholku pyramidy, na zrádné beduíny, útok, hrůzyplný sestup na provaze nekonečnou kamennou hlubinou a šílené houpání a pronikání studenou prázdnotou provoněnou aromatickými pachy. Poznal jsem nyní, že ležím na vlhkém kameni a že pouta se mi zařezávají do masa s nezmenšenou silou. Byla tam velká zima a připadalo mi, že slyším jakýsi slabounký zvuk – jakoby proudění vzduchu. Rány a podlitiny, které jsem utržil od rozeklaných stěn skalní šachty, mě bolely, nesnesitelně bodaly a pálily, a pouhé převaleni vrhalo mé tělo do nevýslovné agónie.
NEXT>>>
Tato dosud pečlivě střežená vzpomínka se váže k mé soukromé návštěvě Egypta, která se uskutečnila před čtrnácti lety, a vyhýbal jsem se jí z několika důvodů. Za prvé, nerad těžím z určitých nepochybně skutečných událostí a okolností, které očividně nejsou známy myriádám turistů, proudícím kolem pyramid, a které jsou zjevně pilně utajovány káhirskými úřady, i když si jich nemohou tak úplně nevšímat. Za druhé, nerad líčím příhodu, ve které musela velkou roli hrát moje vlastní fantazie. To, co jsem viděl – nebo si myslel, že vidím – , se ve skutečnosti určitě nestalo; spíše bychom v té události měli vidět důsledek mých tehdy čerstvých studií egyptologie a spekulací týkajících se tématu, které prostředí přirozeně podněcovalo. Tyto stimuly působící na mou představivost, umocněné rozčilením ze skutečné události, která byla strašlivá sama o sobě, nepochybně daly vzniknout dalším hrůzám, které se odehrály té podivné, dávno minulé noci.
V lednu roku 1910 mi skončilo angažmá v Anglii a já podepsal smlouvu na turné po australských divadlech. Na cestu jsem měl dostatek času, rozhodl jsem se tedy učinit ji co nejzajímavější; doprovázen svou ženou jsem se nechal parníkem jménem Malwa společnosti P. & O. příjemně unášet kolem kontinentu, přistál jsem v Marseilles a posléze zamířil do Port Saidu. Odtud jsem se chtěl vydat do nejdůležitějších historických míst v dolním Egyptě, ještě než se konečně vypravím do Austrálie.
Cesta byla příjemná, zpestřovalo ji mnoho zábavných příhod, které odpoutávají kouzelníka od jeho práce. Abychom měli klidnou cestu, měl jsem v úmyslu své jméno tajit; k prozrazení mě však vyprovokoval kolega kouzelník, který se snažil bavit cestující tak průměrnými triky, že jsem nevydržel a zopakoval představení způsobem, který mé inkognito prozradil. Zmiňuji se o tom proto, že jsem tím způsobil přesně to, čeho jsem se obával dávno předtím, než jsem se demaskoval před skupinou turistů, kteří se chystali rozprchnout se po celém údolí Nilu. Ohlašovali mou přítomnost, kamkoli jsem se vrtnul, a olupovali mě a mou ženu o klidnou nenápadnost, po které jsme toužili. Cestoval jsem za zvláštnostmi a přitom jsem byl často nucen podrobit se sám coby zvláštnost zvědavému zkoumání!
Přijeli jsme do Egypta za pitoreskními a mystickými dojmy, ale když loď zakotvila u Port Saidu a my pasažéři v malých loďkách zamířili ke břehu, moc spokojeni jsme nebyli. Nízké písečné duny, boje pohupující se na mělké vodě a bezútěšně evropanské městečko postrádající jakoukoli zajímavost kromě velké sochy De Lessepse, to vše nás donutilo urychleně putovat za něčím, co by stálo za to. Po chvíli dohadování jsme se rozhodli ihned pokračovat do Káhiry a k pyramidám a později do Alexandrie, kde bychom se nalodili na australskou loď a také zde shlédli všechny řecko-římské památky, které starověká metropole může nabídnout.
Cesta železnicí byla poměrně snesitelná a trvala pouze čtyři a půl hodiny. Viděli jsme velkou část suezského kanálu, podle něhož jsme dojeli až do Ismailie, a později, při pohledu na zrestaurovaný kanál pro pitnou vodu z doby Střední říše, se také nadechli atmosféry starého Egypta, a když jsme konečně zastavili na hlavním nádraží, v houstnoucím večeru jsme zahlédli záři nad Káhirou.
Očekávalo nás ale další zklamání, protože vše, co jsme spatřili, vypadalo evropsky – vyjma oblečení a tísnících se zástupů. Prozaická podzemní dráha nás zavezla na náměstí překypující vozy, taxíky, trolejbusy, zaplavené elektrickými světly zářícími na vysokých budovách; a divadlo, ve kterém jsem přes mnohé žádosti odmítl vystupovat, ale které jsem později navštívil jako divák, bylo nedávno přejmenováno na Americký kosmograf. Ubytovali jsme se v Shepheardově hotelu, objednali si taxi a křižovali široké, upravené ulice; uprostřed dokonalých služeb, které nabízely zdejší restaurace, zdviže a v podstatě angloamerický luxus, se zdálo, že tajemný Orient a nezapomenutelná minulost jsou velmi vzdálené.
Ovšem druhý den nás příjemně uvrhl přímo do ovzduší Tisíce a jedné noci; ve spletitých uličkách a pod exotickým nebem Káhiry se zdálo, že Bagdád Haruna-al-Rašída znovu ožil. V rukou bedekr jsme minuli Ezbecké zahrady a prošli podél Muski, zamířili do domorodých čtvrtí a brzy jsme padli do rukou hlučného cicerona (průvodce cizinců), který – bez ohledu na to, co se později udalo – byl nepochybně mistrem svého oboru.
Teprve později jsem si uvědomil, že jsem měl o řádného průvodce žádat v hotelu. Tento muž, oholený, mluvící zvláštním dutým hlasem, a poměrně čistý chlapík, vypadající jako faraón a který si říkal Abdul Reis el Drogman, měl – jak se posléze ukázalo – mezi ostatními průvodci jakési vysoké postavení; i když později vyšlo najevo, že ho policie nezná, a měla za to, že reis je označení pro jakoukoli osobu, která má moc, a že „Drogman“ není nic jiného než zkomolenina slova, kterým se označuje průvodce cizinců – dragoman.
Abdul nás vedl k zázrakům, o kterých jsme dřív jenom četli nebo snili. Stará Káhira je knihou plnou příběhů, přímo snem – labyrint úzkých uliček prosycených vonnými tajemstvími; arabeskové balkóny a arkýře se téměř dotýkaly nad dlažbou kočičích hlav; vír orientálního pouličního ruchu naplněného podivnými výkřiky, práskáním bičů, hrkáním vozíků, cinkáním peněz a hýkáním oslů; byl to barevný kaleidoskop oděvů, závojů, turbanů a fezů; hemžení nosičů vody a dervišů; psů a koček; věštců a holičů; a nad tím vším kvílení slepých žebráků natlačených ve výklencích a sonorní vyzpěvování meuzinů na minaretech, rýsujících se ladně proti hluboké, nehybné modři nebe.
Zastřešené, méně hlučné bazary nebyly o nic méně lákavé. Koření, voňavky, kadidlo, korálky, koberečky, hedvábí a mosazné výrobky. Starý Mahomud Sulejman seděl s nohama zkříženýma mezi gumovými láhvemi, zatímco štěbetající mládež roztloukala hořčici v prohlubni hlavice starobylého klasického korintského sloupu, snad ze sousední Heliopole, kde Augustus položil táborem jednu ze svých tří egyptských legií. Starobylé se začalo prolínat s exotikou. A potommešitya muzeum – všechno jsme viděli a snažili se, aby naše arabská veselost nepodlehla temnějšímu kouzlu faraónského Egypta, jaké nabízely nesmírně cenné poklady v muzeu. Tam jsme měli skončit, a zatím jsme se soustředili na středověkou saracénskou slávu kalifů, jejichž mešity s hrobkami tvořily třpytivou pohádkovou říši nekropolí na okraji Arabské pouště.
Abdul nás vedl podél Sharia Mohammed Al i k starobylé mešitě sultána Hassana a věžím Babel-Azab a za nimi jsme se vyšplhali po chodníku mezi příkrými zdmi k obrovské citadele, kterou postavil sám Saladin z kamenů zapomenutých pyramid. Slunce už zapadalo, když jsme zlézali tu horu, obcházeli moderní mešitu Mohammeda Aliho a dívali se z uzoučkého ochozu ze závratné výšky dolů na tajuplnou Káhiru – Káhiru zlatou, plnou zdobných paláců a éterických minaretů a zahrad hýřících všemi barvami.
Vysoko nad městem se tyčila veliká klasicistní budova nového muzea; a za ní – za tajemným žlutým Nilem, otcem věků a dynastií – číhaly hrozivé písky Libyjské pouště, zvlněné, nekonečné a skrývající starší zlé arkanum.
Rudé slunce pomalu klesalo a s egyptským soumrakem se blížil nemilosrdný chlad, a jak slunce balancovalo na obzoru, připomínajíc starého boha Heliopole – Re-Harachteje, doslova „Slunce na horizontu“ – rýsovaly se proti jeho planoucímu ohni černé siluety pyramid v Gize – tyto prastaré hrobky tam stály tisíc let už tehdy, když Tutanchamón ve vzdálených Thébách vztyčil svůj zlatý trůn. V té chvíli jsme věděli, že pro nás skončila Káhira doby saracénské a že musíme okusit hlubší tajemství starého Egypta – černého Khemu, kde vládli Re i Amon, Isis i Osiris.
Druhý den ráno jsme zamířili k pyramidám, projeli jsme ostrovem Chizereh zarostlým albiziemi a přes nevelký anglický most až na západní pobřeží. Jeli jsme silnicí po pobřeží, alejemi vzrostlých albizií a kolem rozlehlé zoologické zahrady na předměstí Gízy, kde je nyní postaven nový most do Káhiry. Pak jsme se stočili směrem do vnitrozemí kolem Sharia-el-Haram, projeli oblastí kanálů se zrcadlovou hladinou a zaprášených domorodých vesnic, až se před námi na obzoru vynořil kýžený cíl, který svými obrysy rozrážel opar vznášející se nad kalužemi u cesty. Skutečně, jak řekl na tomto místě už Napoleon, na nás shlíželo čtyřicet století.
Cesta se nyní prudce zdvíhala, až jsme se dostali na své stanoviště mezi stanicí trolejbusů a hotelem Měna House; Abdul Reis, který pohotově zakoupil lístky na pyramidy, si zjevně dobře rozuměl s davem ječících, dotěrných beduínů, kteří obývali ušpiněnou, zablácenou vesnici kousek odtud a nebezpečně dotírali na každého cestovatele; dokázal je zadržet bez většího dohadování u zátoky a vybral pro nás párek nádherných velbloudů, sám nasedl na osla a svěřil vedení našich zvířat skupince mužů a chlapců za dražší peníz, než bylo obvyklé. Vzdálenost, kterou jsme měli překonat, byla tak malá, že velbloudi byli stěží zapotřebí, nelitovali jsme však, že si vyzkoušíme tento poněkud nepohodlný způsob pouštního cestování.
Pyramidy se tyčily na vysoké skalní plošině, nedaleko od nejsevernějšího pohřebiště králů a hodnostářů, které bylo vybudováno v sousedství zaniklého hlavního města Memphis, jež se rozkládalo na stejném břehu Nilu poněkud jižněji od Gízy a jež vzkvétalo v letech 3400 až 2000 před Kristem. Největší pyramida, která stojí nejblíže moderní silnice, byla postavena králem Cheopsem čili Chufevem asi v roce 2800 před Kristem a v nejvyšším bodě měří 450 stop. Jihozápadně od ní leží Druhá pyramida, postavená o generaci později králem Chefrenem, o něco nižší, avšak díky vyššímu podloží působící mohutnějším dojmem, a za ní o hodně nižší Třetí pyramida krále Mycerina, postavená kolem roku 2700 před Kristem. Poblíž okraje plošiny, východně od Druhé pyramidy, stojí – s obličejem přitesaným pravděpodobně do podoby obrovského portrétu Chefrena – monstrózníSfinga, němá, výsměšná a moudrá, mimo veškeré lidstvo a čas.
Na několika místech se nalézají malé pyramidy a stopy zborcených pyramid a celá plošina je poseta hrobkami hodnostářů nikoli královského rodu. Tyto stavby byly označovány podle svého tvaru kamenných lavic jako mastaby a kryly hluboké pohřební šachty, jaké byly nalezeny i na jiných memphiských pohřebištích; jejich ukázkou je Pernebova hrobka v Metropolitním muzeu v New Yorku. V Gize však tyto nadzemní stavby smetl čas a drancování; pouze ve skále vylámané chodby, naplněné pískem nebo vyčištěné archeology zde zůstaly, aby dosvědčovaly jejich někdejší existenci. S každou hrobkou byla spojena kaple, ve které kněží nebo příbuzní zemřelého nabízeli potravu a oběti pro ka či životnou podstatu zemřelého. Malé hrobky mají své obětní kaple v kamenných mastabách nebo nadstavbách, ale pyramidy, ve kterých leží královští faraóni, měly zádušní kaple, jež byly samostatnými chrámy, každý východně od své pyramidy, a vedla k němu vzestupná cesta od masivního údolního chrámu čili propylonu na okraji skalní plošiny.
Údolní chrám tvořící bránu vedoucí ke Druhé pyramidě, téměř pohřbený v pohyblivých píscích, zívá z podzemí jihovýchodně od Sfingy. Stále přetrvávající tradice ho nazývá „chrámem Sfingy“; můžeme toto označení snad přijmout jako správné, jestliže Sfinga představuje stavitele Druhé pyramidy Chefrena. Už z doby před Chefrenem pocházejí nepříjemné příběhy o Sfinze, ale ať už byly její starší rysy jakékoli, monarcha je nahradil svými vlastními, takže člověk může kolosu do tváře pohlédnout beze strachu.
Právě v údolním chrámu, který tvoří bránu, byla nalezena Chefrenova socha z dioritu v životní velikosti, která je nyní vystavena v Káhirském muzeu; je to socha, před kterou jsem stanul v bázni, když jsem ji spatřil. Nejsem si jist, zda je nyní vykopána již celá stavba, ale v roce 1910 byla z větší části pod zemí a v noci byl její vchod neprostupně zatarasený. Pracovali tam němečtí archeologové, a válka či jiné překážky je mohly zdržet. Po tom, co jsem zažil a co se v Káhiře povídalo mezi beduíny ať veřejně či tajně, bych dal nevím co za to, abych se dozvěděl, jaké byly objevy, které souvisely s určitou šachtou v příčné galerii, kde byly nalezeny sochy faraónů v podivných juxtapozicích se sochami opic.
Cesta, kterou jsme se toho rána vydali na velbloudech, se ostře stáčela kolem dřevěných policejních baráků, poštovního úřadu, obchodu se smíšeným zbožím a krámky a mířila na jih a východ dokonalou křivkou, která zdolávala skalní plošinu, a dovedla nás tváří v tvář poušti na závětrné straně Velké pyramidy. Projížděli jsme kolem východní strany kyklopské stavby, dívali se před sebe dolů do údolí s menšími pyramidami, za kterými východně od nás se leskl věčný Nil a na západ se třpytila věčná poušť. Velice blízko se tyčily tři velké pyramidy, ta největší z nich zbavená vnějšího pláště a odhalující tak obrovské kvádry, ale ostatním tu a tam zůstal zachován přesně padnoucí plášť, který je za jejich dob pokrýval a činil je hladkými.
Nyní jsme se přiblížili ke Sfinze a tiše znehybněli pod jejíma uhrančivýma, hroznýma, nevidomýma očima. Na rozložitých kamenných prsou jsme stěží rozeznávali znak Re-Harachteje, z období poslední dynastie; a ačkoli písek zakrýval desku mezi jejími obrovitými tlapami, připomenuli jsme si, co na ni dal vytesat Thutmosis IV., a jaký měl sen, když byl princem. V té chvíli nás úsměv Sfingy jaksi zamrazil, neboť v nás probudil zvědavost, jak se to má s legendami o podzemních chodbách pod monstrózní sochou, které vedou kamsi dolů, do hloubek, kam se nikdo neodvážil vkročit – do hloubek, které vedou k tajemstvím starším, než je Egypt doby dynastií, jež jsme objevili a která zlověstně souvisejí s přežíváním neobvyklých bohů se zvířecími hlavami v starověkém panteonu v okolí Nilu. Právě tehdy jsem se tázal sebe sama, čí strašlivá moc se už dlouho neprojevila.
Ostatní turisté nás začali předbíhat a my jsme se přesunuli k pískem bičovanému chrámu Sfingy, ležícímu padesát yardů na jihovýchod, o kterém jsem se již dříve zmiňoval jako o vstupní bráně, od které vede vzestupná cesta k zádušnímu chrámu Druhé pyramidy. Většina z ní byla stále skryta pod zemí, a i když jsme sesedli z velbloudů a kráčeli po moderní silnici k alabastrovému koridoru a sloupové síni, cítil jsem, že Abdul a místní německý průvodce nám neukázali všechno, co se zde dá uvidět.
Potom jsme absolvovali tradiční okruh po plošině s pyramidami, prohlédli si Druhou pyramidu a zvláštní pozůstatky jejího zádušního chrámu ležícího na východ od ní, pak Třetí pyramidu a její maličké jižní satelity a zbořený východní chrám, kamenné hrobky s uloženou čtvrtou a pátou dynastií a slavnou Campbellovu hrobku, jejíž temná šachta se nořila příkře do hloubky padesáti tří stop k ponurému sarkofágu, který, jakmile jsme se k němu spustili po laně, jeden z našich poháněčů velbloudů očistil od navátého písku.
Najednou k nám dolehly výkřiky od Velké pyramidy, kde beduíni obléhali skupinku turistu a předháněli se v nabídkách, kdo předvede rychlejší sólový výstup na pyramidu a sestup z ní. Říká se, že sedmdesát minut je pro takový výkon rekord, ale mnozí chtiví šejkové a jejich synové nás ujišťovali, že ho dokáží zkrátit o pět minut, pokud je popožene tučný bakšiš. Žádnou takovou pobídku neobdrželi, dovolili jsme ale Abdulovi, aby nás vzal nahoru, kde nás očekávala odměna v podobě úžasného výhledu nejen na vzdálenou, zářící Káhiru se zdobnými citadelami na pozadí zlatých a fialových kopců, ale i na všechny pyramidy memphiského okrsku, od Abu Roash na severu po Dashur na jihu. Sakkárská stupňovitá pyramida, která ukazuje, jak se nízká mastaba vyvíjela ve skutečnou pyramidu, se jasně a třpytivě rýsovala na písku v dálce. Právě poblíž tohoto památníku byla nalezena proslavená Pernebova hrobka – více než čtyři sta mil severně od thébského skalnatého údolí, kde spí Tutanchamón. Opět mě umlčela posvátná bázeň. Taková starobylost, jakou jsem viděl, a tajemství, jež, jak se zdálo, skrývá a chrání každý z těchto monumentů, mě naplňovala úctou a pocitem nesmírnosti, jaký jsem do té doby nikdy nezakusil.
Unaveni výstupem a znechuceni dotěrnými beduíny, jejichž chování překračovalo všechny meze vkusu, jsme upustili od svízelné návštěvy zavalených chodeb v pyramidách, i když jsme si všimli, že několik nejvytrvalejších turistů se připravuje na vyčerpávající prolézání nejmohutnějším Cheopsovým pomníkem. Sotva jsme propustili a přeplatili našeho osobního průvodce a pod odpoledním sluncem s Abdulem Reisem nastoupili zpáteční cestu do Káhiry, začali jsme své pohodlnosti litovat. O níže položených chodbách pyramid se povídaly fantastické věci, jaké v bedekru nenajdete; jsou to chodby, jejichž vchody spěšně zavalili balvany a tím do nich znemožnili přístup určití tajnůstkářští archeologové, kteří je kdysi našli a prozkoumali.
Samozřejmě takové pověsti byly většinou nepodložené; bylo ale zvláštní, s jakou neoblomností bylo návštěvníkům bráněno vstupovat do pyramid v noci nebo vcházet do nejníže položených chodeb a komor Velké pyramidy. V posledně jmenovaném případě tu byl možná strach z psychologického efektu – návštěvník si uvědomí, že je zavalený hluboko pod gigantickým masívem mohutného zdiva a ví, že ho se životem pojí jediná chodba, kterou se sotva proplazí, a kterou může náhoda či zlý úmysl uzavřít. To vše působilo tak tajemně a přitažlivě, že jsme se rozhodli při nejbližší možné příležitosti plošinu s pyramidami navštívit ještě jednou. Mně se tato možnost naskytla dříve, než jsem očekával.
Ten večer, kdy se členové naší skupiny cítili poněkud unaveni po nabitém programu právě uplynulého dne, jsem se s Abdulem Reisem vydal na procházku po pitoreskní arabské čtvrti. I když jsem ji viděl už ve dne, přál jsem si zkoumat uličky a bazary za šera, kdy jim husté stíny a měkké sluneční světlo dodá snového, kouzelného nádechu. Zástupy domorodců řídly, stále tu však bylo velmi hlučno a těsno, když jsme v Suken-Nahasinu čili bazaru měďotepců procházeli shlukem rozveselených beduínů. Jejich pohlavár, drzý mladík hrubých rysů a s nedbale nasazeným fezem, nám věnoval nepříliš přátelskou pozornost, a nepochybně poznal mého poučeného, avšak zjevně povýšeneckého a posměvačného průvodce, což v mladíkovi vzbudilo zuřivost.
Myslel jsem, že se mu nelíbil jeho podivný, sotva znatelný úsměv, podobný úsměvu Sfingy, kterého jsem si často všiml a který mě popuzoval; nebo se mu snad nezdál hluboký, hrobový tón Abdulova hlasu. V každém případě došlo k výměně ostrých slov; a když vysoký Ali Ziz, jak jsem postřehl, že se cizinec jmenuje, pokud nebyl oslovován horšími jmény, začal zlostně trhat Abdulův oděv, nezůstalo jeho počínání bez odezvy a situace vyústila ve vzteklou rvačku, ve které zápasníci ztratili své přepečlivě opatrované pokrývky hlavy, a kdo ví, jak by vše dopadlo, kdybych nebyl zasáhl a muže násilím neoddělil.
Zprvu se zdálo, že moje počínání nevítá ani jeden ze zápasníků, posléze však došlo k příměří. Válečníci zkrotili svůj hněv a upravili si oděv a s důstojností stejně náhlou jako upřímnou ti dva uzavřeli zvláštní čestnou dohodu, která, jak jsem se záhy dozvěděl, patří k prastarým káhirským zvykům – dohodu o tom, že vyrovnají své účty nočním pěstním soubojem na vrcholku Velké pyramidy, a to v době, kdy i poslední obdivovatelé vyhlídky pod měsíčním úplňkem budou dávno pryč. Oba duelanti si měli opatřit sekundanty, souboj měl začít o půlnoci a měl probíhat nejcivilizovanější možnou formou.
Tyto přípravy vzbudily můj zájem. Samotný boj sliboval jedinečnou podívanou a pomyšlení, jaký pohled se bude nabízet z té úctu vzbuzující hory, přehlížející prastarou planinu Gízy pod bledým měsícem za sinalého šírání brzkých ranních hodin, to vše provokovalo každičkou částečku mé fantazie. Na mou žádost mě Abdul přeochotně zahrnul do skupiny svých sekundantů; tudíž po celý zbytek časného večera jsem jej provázel na pochůzkách po různých doupatech v nejzapadlejších čtvrtích města – většinou severovýchodně od Ezbekiyeh – kde jsme postupně získali vybranou a hrůzu nahánějící bandu vhodných hrdlořezů, kteří budou pěstní zápas sledovat.
Krátce po deváté naše skupina nasedla na osly, kteří byli pojmenováni královskými či turisticky vděčnými jmény jako „Ramses“, „Mark Twain“, „J. P. Morgan“ a „Minnehaha“, projeli jsme labyrintem uliček, které patřily jak Orientu, tak Západu, překročili bahnitý a lesem stěžňů obrostlý Nil po mostě s bronzovými lvy a klusali filozoficky stromořadím lebaků na cestě do Gízy. Cesta nám trvala něco málo přes dvě hodiny, ke konci jsme míjeli poslední vracející se turisty, pozdravili jsme poslední trolejbus, a pak jsme byli sami, kolem nás jen noc, minulost a zářící měsíc.
Na konci cesty nás čekaly obrovské pyramidy, strašidelné, plné neurčitého atavistického nebezpečí, kterého jsem si ve dne nepovšiml. I ta nejmenší pyramida měla v sobě cosi děsivého – cožpak není právě zde to místo, kde zaživa pohřbili královnu Nitocris ze Šesté dynastie? Tu křehkou královnu Nitocris, která kdysi pozvala všechny své nepřátele na slavnost do chrámu pod Nilem a utopila je, když otevřela stavidla? Vzpomněl jsem si, že Arabové si o Nitocris povídají a že v určitých fázích měsíce se Třetí pyramidě vyhýbají. Thomase Moore měl určitě na mysli právě Nitocris, když psal verše, které mumlá memphiský lodník:
Ta nymfa, jež dlí v podzemí
Mezi drahým kamením a nádherou, bez slunce
Ta paní z pyramidy!
I když jsme vyjeli brzo, Ali Ziz se svými společníky nás předstihl; viděli jsme jejich osly, jak se rýsují proti pouštní planině Kafrel Harém; blížili jsme se k ní oklikou kolem arabských obydlí v blízkosti Sfingy, nikoli přímo po silnici k Měna House, kde by nás mohl nějaký ospalý, líný policista zahlédnout a zastavit. Tady, kde špinaví beduíni používali kamenné hrobky Chefrenových dvořanů jako stáje pro velbloudy a osly, jsme stoupali stále výš po skalách a pískem k Velké pyramidě, po jejichž časem omšelých stěnách Arabové začali dychtivě šplhat; Abdul Reis mi nabídl pomoc, kterou jsem však nepotřeboval.
Jak většina cestovatelů ví, skutečný vrcholek této stavby je dávno ztracen v času, zůstala po něm poměrně rovná plošinka dvanáct na dvanáct yardů. Na tomto děsivém vrcholku jsme utvořili kruh, a o chvilku později sardonický pouštní měsíc shlížel dolů na bitku, která až na mohutnost povzbuzování diváků se mohla odehrávat v kterémkoli menším atletickém klubu v Americe. Když jsem se díval, cítil jsem, že nechybějí ani naše méně žádoucí vymoženosti; neboť každý úder, uskok a obrana prozrazovala mému nikoli nezkušenému oku „zdržování hry“. Můj pocit rychle pominul a přes některé výhrady k metodám boje jsem cítil jistou vlastnickou pýchu, když byl Abdul Reis prohlášen za vítěze.
Došlo k závratně rychlému usmíření a uprostřed zpěvu, bratření a popíjení jsem si stěží uvědomoval, že se kdy jaká potyčka odehrála. Kupodivu se mi zdálo, že jsem středem pozornosti víc než hlavní protagonisté; a z toho, co jsem z jejich arabštiny pochytil, jsem soudil, že se baví o mé profesi, útěcích z jakýchkoli pout a vězení, a způsob, jakým hovořili, prozradil, že mě nejen překvapivě dobře znají, ale budím v nich také jakési nepřátelství a nedůvěru, pokud se týče mých výkonů. Pomalu jsem vyrozuměl, že staré egyptské pověry nezmizely beze stop a že útržky podivného tajného učení a kultovní kněžské praktiky skrytě přežívají mezi feláhy do takové míry, že statečnost cizího hahwi neboli kouzelníka přijímají s nedůvěrou a mnoha výhradami. Pomyslel jsem si, jak velice je můj průvodce s hlubokým hlasem Abdul Reis podoben staroegyptskému knězi či faraónovi nebo usmívající se Sfinze… a zaujalo mě to.
Náhle se v mžiku přihodilo cosi, co dalo za pravdu mému počátečnímu neklidu a donutilo mě proklínat tupost, s jakou jsem přihlížel nočnímu dobrodružství, a nepoznal, jak průhlednou a zákeřnou léčku na mě nastrojili. Bez varování, nepochybně na jakési sotva postřehnutelné znamení od Abdula, se na mě celá horda beduínů vrhla; vytáhli odkudsi silné provazy a svázali mě stejně pevně, jak jsem už vícekrát ve svém životě svázán byl, ať už na jevišti či mimo ně.
Zpočátku jsem se bránil, ale brzy jsem poznal, že jeden muž nepořídí nic proti bandě více než dvaceti svalnatých barbarů. Ruce mi svázali za zády, kolena mi přitáhli co nejvíce dozadu a zápěstí mi důkladně připoutali nepoddajnými šňůrami ke kotníkům. Do úst mi nacpali roubík, přes oči ztuha uvázali pásku. Pak mě Arabové vzali na ramena a začali sestupovat z pyramidy, a v té chvíli jsem zaslechl hluboký hlas svého bývalého průvodce Abdula, který se mi škodolibě posmíval a popichoval mě, a ujišťoval mě, že už brzy mé „čarovné schopnosti“ podstoupí zkoušku, při které rychle vezme za své mé sebevědomí, které jsem snad získal při zdolávání zkoušek, kterým mě podrobila Amerika a Evropa. Egypt, připomínal mi, je velmi starý, plný skrytých mystérií a starobylých sil, o kterých nemají ani ponětí dnešní vědci, kterým se s nudnou jednotvárností stále nedařilo lapit mě do jejich léček.
Nedokážu říci, jak daleko či kterým směrem mě nesli, okolnosti mi nedovolily jakékoli smysluplné uvažování. Přesto však vím, že mě neodnesli příliš daleko; moji únosci totiž ani jednou příliš nezrychlili krok a drželi mě na ramenou překvapivě krátkou dobu. Právě při pomyšlení, jak krátký to byl čas, se až otřesu, kdykoli si na Gízu a tamější plošinu vzpomenu – člověka ohromí, jak těsně vedou běžné turistické cesty kolem čehosi, co existovalo kdysi a musí existovat ještě teď.
Strašlivá zrůdnost situace, o které mluvím, nebyla zpočátku patrná. Mí uchvatitelé mě položili na zem, poznal jsem, že je to spíše písek nežli skála, pak mi omotali lano kolem hrudi a odtáhli mě několik stop k rozeklanému otvoru v zemi, do kterého mě ihned s hrubým strkáním svrhli. Celé věky jsem narážel do kamenných výčnělků stěn úzké vysekané studny, o které jsem měl za to, že to musí být jedna z nesčetných pohřebních šachet na plošině, avšak ta ohromující, téměř neuvěřitelná hloubka mě nakonec připravila o jakýkoli úsudek.
Hrůza, kterou jsem prožíval, se každou uplývající vteřinou prohlubovala. Připadalo mi, že nemůžu padat šachtou v pevné skále tak dlouho, aniž bych nenarazil na jádro planety, a že žádný člověk nedokáže vyrobit lano tak dlouhé, aby dosáhlo do takových bezbožných a, jak se mi zdálo, nezměřitelných propastí, sahajících snad až do podsvětí; takové myšlenky však byly tak směšné, že bylo snazší nedůvěřovat vlastním smyslům. Ani teď si nejsem jist, protože vím, jak klamně vnímáme čas, když se ocitneme v odloučení a je nám znemožněn pohyb. Vím ale určitě, že jsem si zachoval logické uvažování; alespoň moje fantazie nepřidávala další fantomy k situaci, která byla strašná sama o sobě, a to, co jsem zažil, se dá vysvětlit spíše nějakým druhem mozkových iluzí než skutečnou halucinací.
Tyto moje pocity však nebyly příčinou toho, že jsem poprvé na chvilku ztratil vědomí. Hrůzná zkouška v sobě obsahovala mnoho pastí a nový děs ve mně vyvolalo znatelné zrychlení mého sestupu. Arabové nahoře teď popouštěli lano velice rychle a hrubé, stísněné stěny šachty mě v mém divokém pádu krutě odíraly. Šaty jsem měl na cáry, cítil jsem, jak z nesčetných ran na mém těle teče krev, a uvědomoval jsem si to i přes stále vzrůstající mučivou bolest. Moje nozdry také zachytily jakési neurčité nebezpečí; plíživý pach vlhka a zatuchliny se nepodobal ničemu, co jsem kdy cítil, a závany vůně koření a kadidla mě ještě více zmátly.
Posléze moje mysl už nevydržela. Bylo to strašné – daleko horší, než se dá vypovědět, protože všechno se odehrávalo v mé duši a není možné můj stav popsat. Byla to extáze nočních můr a všemožných děsů dohromady. Přepadla mě tak náhle a byla pustošivá a ďábelská – v jednu chvíli jsem v agónii padal úzkou šachtou chňapající po mně milióny zubů, v příštím okamžiku jsem se vznášel na netopýřích křídlech nad propastmi pekla; klouzal jsem volně a střemhlav nekonečnými mílemi nespoutaného, zatuchlého prostoru; cítil jsem závrať, když jsem vzlétal k nezměrným vrcholům mrazivého éteru a vzápětí se bez dechu propadal do hltavých hlubin vzduchoprázdna… Děkuji Bohu za to, že byl tak milosrdný a zahnal do nevědomí drásavé fúrie, ve které se proměnilo mé vědomí a které napůl ochromily mé smysly, když jako harpyje dorážely na mou mysl! Ta chvíle oddechu, jakkoli byla krátká, mi dodala sílu a dost zdravého rozumu, abych dokázal vzdorovat stále silnějším útokům kosmického děsu, který na mě cestou číhal a vysmíval se mi.
II
Jen pomalu jsem se vzpamatovával po mysteriózním letu záhrobím. Byl to proces značně bolestivý, zabarvený fantastickými sny, které pramenily ze skutečnosti, že jsem byl svázaný a oslepený. Sny byly velmi jasné ve chvíli, kdy jsem je prožíval, zakalily se ale téměř okamžitě, když jsem přišel k sobě, až je posléze skoro smazaly následující příšerné zážitky – ať už skutečné či vymyšlené. Zdálo se mi, že mě svírá jakási obrovská, strašlivá pracka; žlutá, chlupatá pracka s pěti drápy se vysunula ze země, aby mě rozdrtila a zničila. A když jsem přestal přemýšlet, co pracka znamená, zdálo se mi, že je to Egypt. Ve snu jsem přehlížel události minulých týdnů, a viděljsem, že jsem byl lákán a váben do pasti krok za krokem, nenápadně a zákeřně, jakýmsi ďábelským duchem pocházejícím od starověkého Nilu; tím duchem, který byl v Egyptě dřív než lidé, a který tu bude stále, i když lidé odejdou.
Viděl jsem hrůzu a nezdravou starobu Egypta, skutečnost, že byl vždycky strašlivě spjat s hrobkami a chrámy mrtvých. Viděl jsem strašidelná procesí kněží s hlavami býků, sokolů, koček a ibisů; strašidelná procesí, neustále pochodující podzemními labyrinty a řadami vysokých propylonů, vedle kterých si člověk připadá jako moucha, a nabízející nepoj menovatelnou oběť nepojmenovatelným bohům. Kamenné kolosy kráčely nekonečnou nocí a vedly stádo šklebících se androsfing ke břehům nezměrných nehybných řek plných smoly. A za tím vším jsem zřel nevýslovné zlo prvotní nekromancie, černé a amorfní, která po mně dychtivě sahá v temnotách, aby zadusila ducha, který se opovážil poskvrnit ji svou přítomností.
V mém spícím mozku se odehrávalo melodrama o zlověstné nenávisti a úkladech a já viděl černou duši Egypta, jak mě volá a vábí neslyšnými šepoty; volá, láká a přitahuje mě třpytem a nádherou saracénského pozlátka, ale stále mě stahuje dolů do prastarých katakomb a k hrůzám jejich mrtvých a k propastnému faraónskému srdci.
Potom tváře ve snu nabyly lidskou podobu a já uviděl svého průvodce Abdula Reise v královském úboru, na obličeji úšklebek Sfingy. A já věděl, že ten výraz patřil Chefrenovi Velikému, který postavil Druhou pyramidu a který svůj úsměv nechal vtesat do obličeje Sfingy a vybudoval ten obrovský údolní chrám s myriádami chodeb, o kterých se archeologové domnívají, že je už všechny vykopali z navršených písků a lhostejných skal. Díval jsem se na dlouhou, ztuhlou Chefrenovu ruku; tu dlouhou, nehybnou ruku, jak jsem ji viděl u slavné sochy v káhirském muzeu – u té sochy, kterou našli v strašlivém vstupním chrámu – a podivil jsem se, že jsem nevykřikl, když jsem stejnou ruku viděl u Abdula Reise… Ta ruka? Byla příšerně studená a drtila mě; cítil jsem chlad a sevření sarkofágu… chlad a stisk nezapomenutelného Egypta… Byl to sám temný Egypt Měst mrtvých… ta žlutá pracka… a zvláštní věci, které se šeptaly o Chefrenovi…
V tomto okamžiku jsem se ale začal probouzet – či spíše jsem přešel do mělčího spánku, než byl ten předešlý. Vzpomněl jsem si na zápas na vrcholku pyramidy, na zrádné beduíny, útok, hrůzyplný sestup na provaze nekonečnou kamennou hlubinou a šílené houpání a pronikání studenou prázdnotou provoněnou aromatickými pachy. Poznal jsem nyní, že ležím na vlhkém kameni a že pouta se mi zařezávají do masa s nezmenšenou silou. Byla tam velká zima a připadalo mi, že slyším jakýsi slabounký zvuk – jakoby proudění vzduchu. Rány a podlitiny, které jsem utržil od rozeklaných stěn skalní šachty, mě bolely, nesnesitelně bodaly a pálily, a pouhé převaleni vrhalo mé tělo do nevýslovné agónie.
NEXT>>>
H.P. Lovecraft
(Imprisoned with the Pharaohs)
Uvězněn s faraóny