I
Nemohu sice popřít, že jsem prohnal svému nejlepšímu příteli hlavou šest kulek, ale přesto doufám, že touto výpovědí dokážu, že nejsem vrah. Nejprve si všichni řeknou, že jsem zešílel - že jsem šílenější než muž, kterého jsem zastřelil v cele arkhamského sanatoria. Pak někteří moji čtenáři zváží všechna tvrzení, srovnají je se známými fakty a řeknou si, že jsem ani nemohl jinak, poté co jsem stanul tváří v tvář tomu hrůznému důkazu - té věci na prahu dveří. Do té doby jsem i já považoval děsuplné příběhy, v nichž jsem účinkoval, za pouhé šílenství. Ještě teď se sám sebe ptám, zda jsem se nemýlil - či zda přece jen nejsem blázen. Nevím, i jiní však mohou vyprávět o Edwardovi a Asenath Derbyových podivné věci, a dokonce ani chladnokrevní policisté si s objasněním té poslední děsivé návštěvy nevědí rady. Pokusili se vymyslet chabou teorii o příšerném žertu či výhružkách ze strany propuštěného služebnictva, i když v hloubi srdce cítí, že pravda je nekonečně strašnější a neuvěřitelnější. A proto tvrdím, že jsem Edwarda Derbyho nezabil. Spíše jsem ho pomstil a zbavil tím Zemi děsu, jehož přetrvávaní by mohlo napáchat nevýslovné zločiny na celém lidstvu. Hned vedle cest, po nichž dennodenně chodíme, se nacházejí černé zóny stínu a občas se přihodí, že některá zlovolná duše si k nám prorazí cestu. Když se tak stane, člověk, který ví, oč běží, musí zasáhnout, aniž předem zváží důsledky. Znal jsem Edwarda Pickmana Derbyho po celý jeho život. Přestože byl o osm let mladší než já, byl tak vyspělý, že jsme si od chvíle, kdy mu bylo osm a mne šestnáct, výborně rozuměli. Byl to nejfenomenálnější malý učenec, jakého jsem kdy poznal; v sedmi letech psal ponuré, fantastické a téměř morbidní verše, jež uváděly v úžas jeho vychovatele. Edwardova předčasná vyspělost byla snad způsobena tím, že ho vychovávali soukromě a v ústraní, jako ve vatičce. Byl to jedináček slabé tělesné konstituce, což silně znepokojovalo jeho milující rodiče a melo za následek, že si jej k sobě pevně připoutali. Nesměl nikdy ven bez doprovodu chůvy a málokdy měl příležitost jen tak si pohrát s jinými dětmi. To vše nepochybně způsobilo, že chlapec vedl podivný, tajnůstkářský vnitrní život a jedinou cestou ke svobodě mu byla vlastní představivost. Edwardova mladická učenost byla zkrátka úžasná a prapodivná; přestože jsem byl starší, jeho obratně psané literární práce mne upoutávaly. V té době jsem měl sklon k umění poněkud bizarního rázu a v tomto dítěti jsem objevil výjimečně spřízněného ducha. V pozadí naší společné lásky ke stínům a zázrakům stálo bezpochyby starobylé, polorozpadlé a poněkud hrůzostrašné město, v němž jsme žili - začarovaný, prokletý a pověstmi opředený Arkham, jehož stísněné, prověšené mansardové střechy a rozpadající se georgiánské balustrády se po staletí krčí podél temně hučícího Miskatonicu. Jak plynul čas, začal jsem se zabývat architekturou a vzdal se záměru ilustrovat knihu Edwardových démonických básní. Naše přátelství tím nicméně nijak neutrpělo. Podivný génius mladého Derbyho se pozoruhodně rozvíjel, a když mu bylo osmnáct let, jeho sebrané hrůzostrašné básně, vydané pod názvem Azathoth a jiné hrůzy, způsobily skutečnou senzaci. Stal se protějškem smutně proslulého baudelairovského básníka Justina Geoffreye, autora Lidí z monolitu, který roku 1926, poté, co navštívil jednu neblaze proslulou uherskou vesnici, zemřel v záchvatech řevu v blázinci. Avšak pokud šlo o sebedůvěru a praktické záležitosti, Derby byl ve vývoji velice zpožděn, neboť si žil jako v bavlnce. Zdraví se mu upevnilo, avšak přepečliví rodiče nepřestávali podporovat jeho dětinskou nesamostatnost, takže Edward nikdy sám necestoval, samostatně se nerozhodoval ani na sebe nebral odpovědnost. Brzy bylo zřejmé, že nebude schopen prosadit se na obchodním či pracovním kolbišti, ale rodinné jmění bylo tak rozsáhlé, že to nebyla žádná tragédie. Dorůstal do mužných let a stále si uchovával klamně chlapecké vzezření. Byl plavovlasý a modrooký, s jemnou pletí dítěte; jeho pokusy nechat si narůst knír byly skoro nepostřehnutelné. Mel měkký a jemný hlas a vzhledem ke své životní nezkušenosti vypadal spíše jako baculatý jinoch než jako obézní, předčasně vyspělý mladý muž. Byl dost vysoký a měl hezkou tvář, takže by z něho mohl být pozoruhodný elegán, kdyby se ze stydlivosti nedržel v ústraní a pouze u studií. Rodiče s ním každé léto jezdili do ciziny a Edward si velice rychle osvojil vnější aspekty evropského myšlení a vyjadřování. Jeho poeovský talent jej vedl čím dál více k dekadenci a částečně se v něm probudily i jiné umělecké sklony a tužby. Vedli jsme tehdy spolu sáhodlouhé debaty. Ukončil jsem studia na Harvardově univerzitě, praktikoval u jednoho architekta v Bostonu, oženil jsem se a nakonec se vrátil do Arkhamu, abych začal provozovat své povolání. Usadil jsem se v rodinném sídle v Saltonstall Street, neboť můj otec se ze zdravotních důvodů přestěhoval na Floridu. Edward mne téměř každý večer navštěvoval, takže jsem ho začal považovat za člena domácnosti. Zvonil či klepal charakteristickým způsobem, jenž se časem stal zakódovaným signálem, takže jsem vždy po večeři čekal, až uslyším ony tri důvěrné energické údery následované po malé pauze dvěma dalšími. Občas jsem zavítal také já k němu a závistivě si prohlížel tajemné svazky v jeho stále se rozrůstající knihovně. Derby vystudoval Miskatonickou univerzitu v Arkhamu, neboť jeho rodiče si nepřáli, aby bydlel někde na koleji. Začal v šestnácti a po třech letech absolvoval; jeho hlavním oborem byla anglická a francouzská literatura - dosahoval vynikajících výsledků ve všech předmětech kromě matematiky a přírodních věd. S ostatními studenty se stýkal velmi zřídka, ačkoli závistivě pokukoval po "odvážlivcích" či "bohémech", jejichž povrchně "světácký" jazyk a nesmyslné ironickou pózu napodoboval, a přál si najít odvahu k tomu, aby si osvojil jejich pochybné chování. Ve skutečnosti se však stal téměř fanatickým vyznavačem podzemních magických učení, jejichž sbírkou byla Miskatonická knihovna proslulá. Edward se vždy kolébal na hladině fantazie a neobyčejnosti, nyní se však hluboce ponořil do opravdových magických znaků a záhad z bájné minulosti, zanechaných zde pro poučení či zmatení příštích generací. Četl takové spisy jako hrůzyplnou Knihu Eibon, Die Unaussprechlichen Kulten od Von Junzta a zakázaný Necronomicon bláznivého Araba Abdula Alhazreda, rodičům však o tom neřekl ani slovo. Když mu bylo dvacet let, narodil se mi syn, jedináček, a Edward měl zřejmou radost, když jsem toho nového človíčka pojmenoval Edward Derby Upton - po něm. Ve svých pětadvaceti letech byl Edward Derby fenomenálním učencem a poměrně známým básníkem a fantastou, i když nedostatek kontaktu a odpovědnosti zpomaloval jeho literární růst, neboť jeho práce byly odvozené a přespříliš knižní. Byl jsem patrně jeho nejbližším přítelem - nacházel jsem v něm nevyčerpatelný zdroj zásadních teoretických námětů a Edward se spoléhal na mé rady ve všech záležitostech, o nichž se nechtěl zmiňovat rodičům. Neoženil se - spíše kvůli stydlivosti, neschopnosti a ochranné péci rodičů, než že by k tomu nemel sklon - a do společnosti chodil co nejméně, pouze na skok. Když začala válka, zůstal doma, jednak ze zdravotních důvodů, jednak kvůli hluboce zakořeněné plachosti. Já jsem byl povolán do Plattsburgu, ale nakonec jsem se za moře vůbec nedostal. Léta ubíhala. Když bylo Edwardovi čtyřiatřicet, zemřela mu matka, a jakási podivná duševní choroba jej na mnoho měsíců zbavila všech sil. Otec ho však odvezl do Evropy a Edwardovi se podařilo zbavit se letargie bez viditelných následku. Po návratu jako by pocítil jisté absurdní veselí, jako by se částečně vymanil z nějakého neviditelného područí. Bez ohledu na to, že již dosáhl středního věku, se začal stýkat s "nejradikálnější" skupinou na univerzitě a zúčastňoval se neobyčejně bouřlivých podniků - jednou musel zaplatit nějakému vyděrači značnou sumu (kterou si vypůjčil ode mne), aby se otec nedověděl o jeho účasti v jakési aféře. O bezuzdné Miskatonické skupině se mnoho povídalo a některé pověsti byly zvlášť podivné. Hovořilo se dokonce o černé magii a o naprosto neuvěřitelných událostech.
II
Když bylo Edwardovi třicet osm let, poznal Asenath Waiteovou. Bylo jí tenkrát podle mého soudu asi třiadvacet a navštěvovala zvláštní kurs středověké metafyziky na Miskatonické univerzitě. Dcera jednoho mého přítele ji znala už z dřívějška -z Halí School v Kingsportu - a raději se jí kvůli její divné pověsti vyhýbala. Asenath byla tmavovlasá, menší postavy a velice pohledná, až na to, že mela příliš vypoulené oči; zvlášť citlivé lidi však něco v jejím vzezření odpuzovalo. Obyčejní lidé se jí vyhýbali zejména kvůli jejímu původu a způsobu vyjadřování. Pocházela z rodu innsmouthských Waiteů a kolem rozpadajícího se, napůl opuštěného Innsmouthu a jeho obyvatel se po generace šířily ponuré pověsti. Kolují strašlivé příběhy o událostech z poloviny minulého století a o něčem velmi podivném, "ne zcela lidském", týkajícím se starých rodin ze zchátralého rybářského přístavu - příběhy, které si dokážou vymyslet a opravdu děsivým způsobem vyprávět pouze staří obyvatelé Nové Anglie. Pokud šlo o Asenath, situace byla o to horší, že byla dcerou Efraima Waitea - pozdním dítětem, které měl s neznámou ženou, jež neustále nosila závoj. Efraim bydlel v Innsmouthu ve zchátralém dome na Washington Street a lidé, kteří jeho dům viděli (obyvatelé Arkhamu do Innsmouthu raději nejezdí, pokud se tomu mohou vyhnout), prohlašovali, že podkrovní okna byla vždy zabedněna a že se z nich občas vpodvečer linuly prapodivné zvuky. Stařec býval svého času zázračně nadaným studentem magie a vyprávělo se, že byl schopen jen tak z rozmaru rozpoutat či utišit mořskou bouři. Jako chlapec jsem ho jednou nebo dvakrát videl, když se objevil v Arkhamu, aby nahlédl do zakázaných svazku v univerzitní knihovně, a jeho ďábelsky vlčí obličej s rozcuchanými ocelově šedými vousy ve mne vzbuzoval odpor. Zemřel ve stavu nepříčetnosti - za poněkud zvláštních okolností - těsně předtím, než jeho dcera (podle jeho poslední vůle univerzální dědička celého majetku) začala navštěvovat Halí School; byla však jeho chorobně dychtivou žačkou a vypadala stejně ďábelsky jako kdysi on. Přítel, jehož dcera chodila s Asenath Waiteovou do školy, mi o ní vyprávěl mnoho podivných historek, jakmile se začalo proslýchat, že navázala známost s Edwardem. Ve škole vystupovala Asenath podle všeho v roli jakési čarodějky a byla zřejmě doopravdy schopna konat velice překvapivě zázraky. Zdokonalovala se v umění rozpoutávat bouře, třebaže její zdánlivé úspěchy byly obvykle přičítány jejím zvláštním předpovídacím schopnostem. Všechna zvířata k ní cítila zřetelný odpor a Asenath dovedla několika pohyby pravé ruky donutit kteréhokoli psa, aby začal výt. Čas od času projevila ojedinělé - a na tak mladou dívku velice šokující - útržky vědomostí a jazykových výrazů. Děsila spolužačky nevysvětlitelným pošilháváním a pomrkáváním a zdálo se, že se jim v této situaci s chutí zlomyslně vysmívá. Nejzvláštnější však byly řádné doložené případy jejího vlivu na jiné lidi. Byla nade vši pochybnost skutečnou hypnotizérkou. Pouhým pohledem dovedla často vzbudit v nejedné spolužačce zřetelný pocit změny osobnosti - jako by se médium přestěhovalo na okamžik do těla čarodějky a zíralo přes půl místnosti na své vlastní tělo, jehož oči zářily, rozšiřovaly se a nabývaly cizího výrazu. Asenath často vzrušeně hovořila o povaze vědomí a o jeho nezávislosti na fyzické schránce - nebo alespoň na životních pochodech fyzické schránky. Do nepříčetné zuřivosti ji však uvádělo to, že není muž; byla totiž přesvědčena, že mužský rozum má jisté jedinečné a dalekosáhlé kosmické schopnosti. Mít tak mužský rozum, prohlašovala, nejen že by se vyrovnala svému otci, nýbrž by ho dokonce i předčila v ovládání neznámých sil. Edward poznal Asenath na setkání "inteligence", jež se konalo v jednom studentském pokoji, a když mne příštího dne navštívil, nebyl schopen mluvit o nikom jiném. Zjistil, že Asenath je erudovaná a zajímá se o tytéž věci, jimž sám nejvíce propadl, a navíc ho fascinovala svým vzhledem. Nikdy jsem tu mladou ženu neviděl a z letmých zmínek o ní jsem si ji dokázal představit pouze matně, avšak věděl jsem, co je zač. Bylo k politování, jak se do ní Derby zbláznil; presto jsem neřekl nic, čím bych jej odradil, poněvadž zaslepenosti vždy nejlépe prospěje pravý opak. Svému otci se prý o Asenath nezmínil ani slůvkem. V několika příštích týdnech mi mladý Derby nevyprávěl skoro o ničem jiném než o Asenath. Tou dobou si i jiní lidé povšimli jeho pozdních námluv, shodli se však na tom, že Edward ani zdaleka nevypadá na svůj skutečný věk, a ani se jim nezdál být nevhodný coby protějšek svého bizarního božstva. Přestože byl líný a rád si pohověl, byl pouze mírně obézní a v obličeji neměl jedinou vrásku. Naproti tomu Asenath už mela kolem očí předčasné vějířky způsobené cvičením pevné vůle. Tehdy Edward přivedl svoji dívku ke mne na návštěvu a já jsem okamžitě poznal, že jeho zájem není v žádném případe jednostranný. Neustále ho sledovala očima, téměř jako dravec, a já jsem si povšiml, že jejich důvěrný vztah se již velice upevnil. Krátce nato mne navštívil starý pan Derby, jehož jsem vždy obdivoval a ctil. Doslechl se, co se povídá o nové známosti jeho syna, a vydoloval z "chlapce" celou pravdu. Edward se chtěl s Asenath oženit, a byl si již dokonce prohlédnout pár domu na předměstí. Otec věděl, že obvykle mám na jeho syna velký vliv, a požádal mne, abych se pokusil celou tu neuváženou záležitost skoncovat; s politováním jsem však vyjádřil své pochyby. Tentokrát to nebyla otázka Edwardovy slabé vůle, nýbrž otázka pevné vůle té ženy. Věcné dítě přeneslo svou závislost z rodičů na novou, silnější osobnost a nedalo se s tím nic dělat. Svatba se konala měsíc nato - oddával je soudce, jak si přála nevěsta. Pan Derby se držel mé rady a nic nenamítal. Krátkého obřadu se zúčastnila rovněž moje žena, můj syn a já - a dále neukáznění mladí lidé z univerzity. Asenath zakoupila staré crowninshieldské venkovské sídlo na konci High Street a oba manželé se zde zamýšleli usadit, jen co zajedou do Innsmouthu a přivezou odtud tři sluhy, pár knih a zařízení do domácnosti. Asenath přiměly trvale se odstěhovat z domova ani ne tak ohledem vůči Edwardovi a jeho otci jako spíš osobní přání být blízko univerzity, její knihovny a zástupu "kultivovaných lidí". Když mne po skončení líbánek Edward navštívil, zdálo se mi, že se trochu změnil. Asenath ho přesvědčila, aby si oholil řídce rašící knírek, ale to nebylo zdaleka všechno. Vypadal rozvážněji a zamyšleněji, jeho obvyklou dětinskou trucovitost vystřídal téměř ryzí smutek. Byl jsem na vážkách, zda se mi Edwardova proměna líbí, či ne. Rozhodne vypadal nyní dospěleji než předtím. Snad mu též prospělo, že se oženil - cožpak by změna závislosti nemohla být začátkem vlastní neutralizace, jež by nakonec vedla k odpovědné nezávislosti? Přišel sám, neboť Asenath měla napilno. Přivezla z Innsmouthu (Derby se při vyslovení tohoto jména otřásl) obrovské množství knih a přístrojů a dokončovala renovaci crowninshieldského sídla a okolí. Její innsmouthský domov působil značně znepokojivým dojmem, avšak díky jistým předmětům se tam Edward naučil několik překvapivých věcí. Pod vedením Asenath dělal nyní rychlé pokroky v esoterických naukách. Některé pokusy, jež zamýšlela provést, byly velice odvážné a radikální - Edward měl pocit, že je nesmí ani popsat, ale jejím schopnostem a záměrům důvěřoval. Také všichni tři sluhové byli velmi zvláštní - neuvěřitelně obstarožní manželský pár, který sloužil už starému Efraimovi a občas na něho a Asenathinu matku v tajuplných narážkách vzpomínal, a snědá mladá dívka abnormálního vzezření, jež byla neustále cítit rybinou.
III
V následujících dvou letech jsem se vídával s Derbym stále méně a méně. Někdy se stalo, že uplynulo celých čtrnáct dní, aniž se ozvalo ono důvěrné trojité a dvojité zaklepání na dveře, a když už mne přišel navštívit - anebo, a to se stávalo čím dál řidčeji, jsem navštívil já jeho, byl pramálo ochoten hovořit o důležitých věcech. Pokud šlo o studium okultismu, o němž se kdysi tak zevrubně vyjadřoval a o němž diskutoval, stal se velice uzavřeným a vyhýbal se i rozhovorům o své žene. Ta od svatby nesmírně zestárla - a kupodivu vypadala, jako by byla starší než on. Ve tváři měla ten nejzatvrzelejší výraz, jaký jsem kdy viděl, a celý její vzhled vyvolával neurčitý, nedefinovatelný odpor. Moje žena a syn si toho všimli stejně jako já a všichni jsme ji časem přestali navštěvovat, za což - jak Edward přiznal v jedné ze svých
klukovsky netaktních chvilek - nám byla neskonale vděčná. Derbyovi čas od času odjížděli na daleké cesty - údajně do Evropy, ačkoli Edward se někdy v narážkách zmiňoval o odlehlejších místech. Po roce se mezi lidmi začaly šířit řeči, že se Edward Derby změnil. Hovořilo se o tom jen tak mimochodem, protože šlo o čistě duševní změnu; presto vyvolala několik zajímavých otázek. Občas se zdálo, že Edwardův výraz a skutky se vůbec neslučují s jeho obvyklou nemastnou neslanou povahou. Tak například: přestože dříve neuměl řídit, nyní ho čas od času někdo zahlédl, jak se řítí v Asenathine silném packardu domů nebo ven z crowninshieldského sídla, přičemž řídil mistrně a složité dopravní situace řešil s přehledem a rozhodností, jež byla jeho přirozené povaze naprosto cizí. V takových případech jako by se vždy právě vrátil z nějaké cesty nebo se někam chystal - kam, to nikdo nedokázal uhádnout, ačkoli nejčastěji si vybíral silnici vedoucí do Innsmouthu. Tato metamorfóza se kupodivu nezdála být nijak příjemná. Povídalo se, že Edward se v takových okamžicích příliš podobá své žene či samotnému starému Efraimu Waiteovi - je však docela možné, že ty okamžiky působily nepřirozeně jen proto, že nastávaly tak zřídka. Někdy - mnoho hodin poté, co takhle vyrazil - se vracel apaticky rozvalen na zadním sedadle vozu, který řídil zřejmě najatý řidič či mechanik. V době, kdy se zmenšoval okruh Edwardových společenských styků (mohu říci, že včetně jeho návštěv u mne), začal u něho za volantem převládat nerozhodný výraz ze starých časů - jeho nezodpovědná dětinskost byla dokonce ještě výraznější než v minulosti. Zatímco Asenathin obličej stárl, Edwardova tvář - kromě oněch výjimečných situací - se rozjasňovala do jakési nadmíru zdůrazněné nezralosti, s výjimkou okamžiku, kdy jí probleskl stín nového smutku či poznání. Bylo to opravdu velice záhadné. Derbyovi se mezitím téměř rozešli s bláznivým univerzitním kroužkem - prý nikoli proto, že by oni sami byli znechuceni, nýbrž proto, že něco z jejich nynějšího předmětu bádání šokovalo dokonce i ty nejotrlejší z ostatních dekadentů. Ve třetím roce manželství mi Edward začal otevřeně naznačovat, že pociťuje strach a nespokojenost. Trousil poznámky o tom, že to "zachází příliš daleko", a tajuplně hovořil o potřebě "uchovat si identitu". Zpočátku jsem si takových narážek nevšímal, ale časem jsem se ho začal opatrně vyptávat; vzpomněl jsem si, co říkala dcera mého přítele o Asenathine hypnotickém vlivu na ostatní dívky ve škole - na situace, kdy si studentky myslely, že jsou v jejím tele, a dívaly se přes celou posluchárnu samy na sebe. Toto vyptávání Edwarda očividně vyplašilo, ale zároveň byl za ně vděčný, a jednou zamumlal něco v tom smyslu, že si se mnou později vážně pohovoří. Někdy v té době zemřel starý pan Derby; později jsem tomu byl velice rád. Edward byl hluboce rozrušen, avšak rozhodně žalu ze ztráty otce úplně nepodlehl. Po svatbě se s otcem vídával překvapivě málo, neboť Asenath soustředila veškerý jeho základní smysl pro rodinné svazky na svou osobu. Někteří lidé mu vyčítali, že je k otcově smrti lhostejný - zvláště proto, že se při jízdě autem stále častěji choval povýšeně a sebejistě. Nyní si přál, aby se mohl přestěhovat zpět do starého rodinného sídla, avšak Asenath trvala na tom, že zůstanou v crowninshieldském domě, kde se již dobře zabydlela. Zanedlouho poté se moje žena dozvěděla od své přítelkyně -jedné z těch mála, které nepřerušily s Derbyovými styky - podivnou věc. Přítelkyně se vydala navštívit manžele na konec High Street a zahlédla, jak se z výjezdu prudce vyřítilo auto s Edwardovým podivne sebejistým a téměř výsměšným obličejem za volantem. Zazvonili a protivná služka jí chladně sdělila, že ani Asenath není doma; přítelkyně si však při odchodu ještě jednou dům prohlédla.
A v jednom okně Edwardovy knihovny zahlédla tvář, která se rychle stáhla zpět - tvář, jejíž bolestný, přemožený a nostalgicky beznadějný výraz nepopsatelně svíral u srdce. Byla to Asenathina tvář, čemuž se vzhledem k jejímu obvykle despotickému výrazu stěží dalo uvěřit; návštěvnice však přesto přísahala, že v té chvíli z ní hleděly smutné, otupělé oči ubohého Edwarda. Edward mne nyní navštěvoval poněkud častěji a jeho narážky byly tu a tam konkrétnější. Tomu, co říkal, se nedalo věřit - dokonce ani ve starobylém, pověstmi opředeném Arkhamu; podával však své temné učení tak upřímně a přesvědčivě, že jsem se začal obávat o jeho duševní zdraví. Hovořil o děsivých schůzkách na osamělých místech, o obřích zříceninách v srdci maineských lesů, z nichž vedou široká schodiště dolu do propastí nocí zahalených tajemstvím, o spletitých zákoutích vedoucích skrze neviditelné zdi do jiných oblastí prostoru a času a o odporných proměnách osobnosti, jež umožňují bádání na vzdálených a zakázaných místech, v jiných světech a v různých spojitých časoprostorech. Edward občas podepřel některé ze svých potřeštěných tvrzení tím, že mi ukazoval předměty, které mne dočista vyvedly z míry - nedefinovatelně zbarvené a nemožně tvarované, neslýchané předměty, jejichž bláznivé křivky a plochy neodpovídaly žádnému záměru a nepodléhaly žádné představitelné geometrii. Tyto věci, říkal, pocházejí "zvenčí"; jeho žena věděla, jak je získat. Někdy - avšak pokaždé vystrašeným a nejasným šeptem - narážel na něco, co se týkalo starého Efraima Waitea, kterého náhodou kdysi zahlédl v univerzitní knihovně. Tyto narážky byly vždy neurčité, ale zdálo se, že vzbuzují zvlášť hrozivé pochyby, zda ten starý čaroděj doopravdy zemřel - v duchovním i hmotném smyslu.
Chvílemi se Derby ve svém vytržení odmlčel a já jsem začal uvažovat o tom, že Asenath zřejmě dokáže jeho řeč vnímat na velkou vzdálenost a pomocí nějakého neznámého druhu telepatického mesmerismu jej umlčet - pomocí téže síly, jakou předváděla ve škole. Jistě ho podezírala, že mi prozradil mnoho věcí, neboť po několika týdnech se pokusila pomocí nepochopitelně důrazných slov a pohledu jeho návštěvy ukončit. Dostával se ke mně velice obtížně; ačkoli předstíral, že jde někam jinam, jakási neviditelná síla obvykle omezovala jeho pohyb nebo způsobila, že zapomínal, kam chce jít. Navštěvoval mne většinou tehdy, když byla Asenath pryč - "pryč ve svém vlastním tele", jak se jednou podivně vyjádřil. Vždy na to později přišla - sluhové sledovali jeho odchody a příchody, avšak patrně považovala za bezúčelné zavést jakékoli drastické opatření.
IV
Když jsem jednoho srpnového dne dostal ten telegram ze státu Maine, byl Derby ženatý již více než tři roky. Už dva měsíce jsem ho neviděl, ale slyšel jsem, že je pryč "kvůli obchodu". Mělo se za to, že Asenath je s ním, i když zlé jazyky tvrdily, že za dvojitými záclonami horních oken domu se někdo skrývá. Lidé sledovali, co sluhové nakupují. A nyní mi policejní šéf města Chesuncooku poslal telegram, že z lesu se vypotácel zablácený šílenec, blouznící v deliriu a hystericky se dovolávající mé ochrany. Byl to Edward - a byl schopen vzpomenout si pouze na své vlastní jméno a adresu. Chesuncook leží v těsné blízkosti nejrozlehlejšího, nejhlubšího a nejméně probádaného lesního pásma ve státe Maine a cesta autem mi zabrala celý den horečného kodrcání fantastickou krajinou. Derby byl zavřen v jedné cele městského útulku a zmítal se mezi záchvaty zuřivosti a apatií. Okamžitě mě poznal a začal na mne chrlit téměř nesouvislý příval slov, postrádajících smysl.
"Dane - proboha! Jeskyně shaggothu! Šest tisíc schodu pod zemí... nejodpornější hnus... nikdy bych nedovolil, aby mě s sebou vzala, a najednou jsem se tam octl... Ia! Shub-Niggu-rath! Z oltáře se zvedl přízrak a pět set hrdel kvílelo - ta Zakuklená věc mečela: ,Kamog! Kamog!' - to bylo na tom sabatu tajné jméno starého Efraima - byl jsem tam, kam mě podle svého vlastního slibu neměla brát... Chvilku předtím jsem byl zamčen v knihovně, a pak jsem se octl tam, kam odešla ona s mým tělem - na místě naprostého rouhání, v ďábelské jeskyni, kde začíná říše temnoty a jejíž bránu hlídá strážce... Viděl jsem jednoho shaggotha - měnil podobu - já už to dál nevydržím - zabiju ji, jestli mě tam ještě někdy pošle - zabiju tu bytost - ji, jeho, to - zabiju to! Zabiju to svýma vlastníma rukama!" Trvalo mi hodinu, než jsem ho uklidnil, ale nakonec si dal říct. Příští den jsem mu ve vesnici sehnal slušné šaty a vyrazili jsme do Arkhamu. Hysterický záchvat ho již přešel a nyní spíše mlčel, avšak když jsme projížděli Augustou, začal si něco nejasně mumlat - jako by v něm pohled na město vyvolával nepříjemné vzpomínky. Bylo zřejmé, že si nepřeje jet domu; když jsem uvážil neuvěřitelné představy, jež podle všeho měl o své žene - představy pramenící nepochybně ze skutečného hypnotického utrpení, které prodělal, usoudil jsem, že to tak bude lepší. Rozhodl jsem se, že ho na čas ubytuji ve svém domě, bez ohledu na nepříjemnosti, které budu mít s Asenath. Později mu pomůžu, aby se mohl nechat rozvést, neboť zde nepochybně působily duševní podněty, kvůli nimž se Edwardovo manželství začalo podobat sebevraždě. Když jsme se opět dostali do otevřené krajiny, Derby přestal mumlat; nechal jsem ho klímat na vedlejším sedadle a pokračoval jsem v jízdě. Když jsme se při západu slunce řítili Portlandem, mumlání opět začalo, o něco zřetelněji než předtím; uslyšel jsem příval zcela nepříčetného blábolení o Asenath. Bylo očividné, jak týrá Edwardovy nervy, neboť ve spojitosti s ní spřádal v hlavě celou řadu halucinací. Nynější kritická situace, mumlal si pokradmu, je pouze jednou z dlouhé řady dalších. Asenath se ho postupně zmocňuje a on ví, že jednoho dne jej už nepropustí. I nyní ho zřejmě propustila jen proto, že musela, neboť se tam nedokázala udržet delší dobu. Neustále si půjčuje jeho tělo a odchází na bezejmenná místa, kde se konají neznámé obřady; zanechává jej přitom ve svém tele a zamyká nahoře - někdy se však již nedokáže udržet a Edward se náhle ocitne zpátky ve svém těle na nějakém vzdáleném, strašlivém a pravděpodobně úplně neznámém místě. Někdy se jí podaří opět se ho zmocnit, někdy ne. Často ho nechá někde na holičkách, přesně tak, jak jsem ho našel - pokaždé se musí nějakým způsobem dostat z té hrozné dálky domů; jakmile najde vůz, najme si nějakého řidiče, který jej odveze. Nejhorší je, že se ho začíná zmocňovat na stále delší a delší dobu. Chce být mužem - aby byla úplným člověkem, proto se ho zmocňuje. Vycítila v něm směsici jemně fungujícího mozku a slabé vůle. Jednoho dne jej vytlačí úplně a zmizí s jeho tělem -zmizí, aby se stala velkou čarodějkou jako její otec - a ponechá jej osudu, v ženské schránce, jež ani není úplně lidská. Ano, nyní už ví, co to je innsmouthská krev. Prováděli nekalé kousky s mořskými stvůrami - bylo to otřesné... A starý Efraim - ten znal jejich tajemství, a když zestárl, provedl odpornou věc, aby zůstal naživu... chtěl žít věčně... Asenath to dokáže... jednu úspěšnou ukázku již předvedla. Derby mumlal dál a já se k němu otočil, abych si ho blíže prohlédl; jeho proměna na mne působila stejným dojmem jako dříve. Paradoxně se zdálo, že vypadá lépe než obvykle - zdatněji, normálněji vyvinutý a beze stopy po neduživé ochablosti způsobené pohodlím. Jako by byl poprvé ve svém změkčilém životě opravdu aktivní a jaksepatří pohyblivý; usoudil jsem, že k nezvyklé činorodosti a čilosti jej určitě přiměla Asenathina duševní síla. Zato jeho vlastní mysl se nacházela v politováníhodném stavu; blábolil šílené ztřeštěnosti o své žene, o černé magii, o starém Efraimovi a o jakémsi zjevu, jež by přesvědčilo i mne. Opakoval jména, která jsem znal z dávného listování zakázanými knihami, a chvílemi jsem se zachvěl kvůli jisté nitce mytologické souvislosti - či přesvědčivé spojitosti, jež se vinula jeho drmolením. Vždy se na chvíli odmlčel, jako by sbíral odvahu k nějakému úplnému a hrůzostrašnému odhalení. "Dane, Dane, cožpak si na něho nevzpomínáš - na ty divoké oči a rozcuchané vousy, jež nikdy nezbělely? Jen jednou se na mě podíval a já jsem na to nikdy nezapomněl. Nyní se takhle dívá ona. A já vím proč! Našel to v Necronomiconu - to zaklínadlo. Ještě se ti neodvažuji říct stránku, ale až ti ji řeknu, mužeš si to precíst, a pak pochopíš. Dozvíš se, co mě zachvátilo. Stále dál a dál a dál - z těla do těla a do těla - on nehodlá nikdy zemřít. Plamen života - on ví, jak přerušit pouto... muže ještě chvíli plápolat, i když tělo již nežije. Naznačím ti několik věcí a snad to uhádneš. Poslyš, Dane - víš, proč si moje žena dává vždycky tak záležet na tom svém hloupém rukopise se sklonem vlevo? Viděl jsi někdy písmo starého Efraima? Chceš vědět, proč mi přeběhl mráz po zádech, když jsem zahlédl pár řádek, které si Asenath ve spěchu poznamenala? Asenath - existuje vůbec taková osoba? Proč se všichni domnívali, že starý Efraim měl v žaludku jed? Proč si Gilmanovi šuškají o tom, jak křičel - jako vyděšené dítě -, když se zbláznil a Asenath ho zamkla ve vyčalouněném pokoji v podkroví, kde žila předtím?
NEXT>>>
Nemohu sice popřít, že jsem prohnal svému nejlepšímu příteli hlavou šest kulek, ale přesto doufám, že touto výpovědí dokážu, že nejsem vrah. Nejprve si všichni řeknou, že jsem zešílel - že jsem šílenější než muž, kterého jsem zastřelil v cele arkhamského sanatoria. Pak někteří moji čtenáři zváží všechna tvrzení, srovnají je se známými fakty a řeknou si, že jsem ani nemohl jinak, poté co jsem stanul tváří v tvář tomu hrůznému důkazu - té věci na prahu dveří. Do té doby jsem i já považoval děsuplné příběhy, v nichž jsem účinkoval, za pouhé šílenství. Ještě teď se sám sebe ptám, zda jsem se nemýlil - či zda přece jen nejsem blázen. Nevím, i jiní však mohou vyprávět o Edwardovi a Asenath Derbyových podivné věci, a dokonce ani chladnokrevní policisté si s objasněním té poslední děsivé návštěvy nevědí rady. Pokusili se vymyslet chabou teorii o příšerném žertu či výhružkách ze strany propuštěného služebnictva, i když v hloubi srdce cítí, že pravda je nekonečně strašnější a neuvěřitelnější. A proto tvrdím, že jsem Edwarda Derbyho nezabil. Spíše jsem ho pomstil a zbavil tím Zemi děsu, jehož přetrvávaní by mohlo napáchat nevýslovné zločiny na celém lidstvu. Hned vedle cest, po nichž dennodenně chodíme, se nacházejí černé zóny stínu a občas se přihodí, že některá zlovolná duše si k nám prorazí cestu. Když se tak stane, člověk, který ví, oč běží, musí zasáhnout, aniž předem zváží důsledky. Znal jsem Edwarda Pickmana Derbyho po celý jeho život. Přestože byl o osm let mladší než já, byl tak vyspělý, že jsme si od chvíle, kdy mu bylo osm a mne šestnáct, výborně rozuměli. Byl to nejfenomenálnější malý učenec, jakého jsem kdy poznal; v sedmi letech psal ponuré, fantastické a téměř morbidní verše, jež uváděly v úžas jeho vychovatele. Edwardova předčasná vyspělost byla snad způsobena tím, že ho vychovávali soukromě a v ústraní, jako ve vatičce. Byl to jedináček slabé tělesné konstituce, což silně znepokojovalo jeho milující rodiče a melo za následek, že si jej k sobě pevně připoutali. Nesměl nikdy ven bez doprovodu chůvy a málokdy měl příležitost jen tak si pohrát s jinými dětmi. To vše nepochybně způsobilo, že chlapec vedl podivný, tajnůstkářský vnitrní život a jedinou cestou ke svobodě mu byla vlastní představivost. Edwardova mladická učenost byla zkrátka úžasná a prapodivná; přestože jsem byl starší, jeho obratně psané literární práce mne upoutávaly. V té době jsem měl sklon k umění poněkud bizarního rázu a v tomto dítěti jsem objevil výjimečně spřízněného ducha. V pozadí naší společné lásky ke stínům a zázrakům stálo bezpochyby starobylé, polorozpadlé a poněkud hrůzostrašné město, v němž jsme žili - začarovaný, prokletý a pověstmi opředený Arkham, jehož stísněné, prověšené mansardové střechy a rozpadající se georgiánské balustrády se po staletí krčí podél temně hučícího Miskatonicu. Jak plynul čas, začal jsem se zabývat architekturou a vzdal se záměru ilustrovat knihu Edwardových démonických básní. Naše přátelství tím nicméně nijak neutrpělo. Podivný génius mladého Derbyho se pozoruhodně rozvíjel, a když mu bylo osmnáct let, jeho sebrané hrůzostrašné básně, vydané pod názvem Azathoth a jiné hrůzy, způsobily skutečnou senzaci. Stal se protějškem smutně proslulého baudelairovského básníka Justina Geoffreye, autora Lidí z monolitu, který roku 1926, poté, co navštívil jednu neblaze proslulou uherskou vesnici, zemřel v záchvatech řevu v blázinci. Avšak pokud šlo o sebedůvěru a praktické záležitosti, Derby byl ve vývoji velice zpožděn, neboť si žil jako v bavlnce. Zdraví se mu upevnilo, avšak přepečliví rodiče nepřestávali podporovat jeho dětinskou nesamostatnost, takže Edward nikdy sám necestoval, samostatně se nerozhodoval ani na sebe nebral odpovědnost. Brzy bylo zřejmé, že nebude schopen prosadit se na obchodním či pracovním kolbišti, ale rodinné jmění bylo tak rozsáhlé, že to nebyla žádná tragédie. Dorůstal do mužných let a stále si uchovával klamně chlapecké vzezření. Byl plavovlasý a modrooký, s jemnou pletí dítěte; jeho pokusy nechat si narůst knír byly skoro nepostřehnutelné. Mel měkký a jemný hlas a vzhledem ke své životní nezkušenosti vypadal spíše jako baculatý jinoch než jako obézní, předčasně vyspělý mladý muž. Byl dost vysoký a měl hezkou tvář, takže by z něho mohl být pozoruhodný elegán, kdyby se ze stydlivosti nedržel v ústraní a pouze u studií. Rodiče s ním každé léto jezdili do ciziny a Edward si velice rychle osvojil vnější aspekty evropského myšlení a vyjadřování. Jeho poeovský talent jej vedl čím dál více k dekadenci a částečně se v něm probudily i jiné umělecké sklony a tužby. Vedli jsme tehdy spolu sáhodlouhé debaty. Ukončil jsem studia na Harvardově univerzitě, praktikoval u jednoho architekta v Bostonu, oženil jsem se a nakonec se vrátil do Arkhamu, abych začal provozovat své povolání. Usadil jsem se v rodinném sídle v Saltonstall Street, neboť můj otec se ze zdravotních důvodů přestěhoval na Floridu. Edward mne téměř každý večer navštěvoval, takže jsem ho začal považovat za člena domácnosti. Zvonil či klepal charakteristickým způsobem, jenž se časem stal zakódovaným signálem, takže jsem vždy po večeři čekal, až uslyším ony tri důvěrné energické údery následované po malé pauze dvěma dalšími. Občas jsem zavítal také já k němu a závistivě si prohlížel tajemné svazky v jeho stále se rozrůstající knihovně. Derby vystudoval Miskatonickou univerzitu v Arkhamu, neboť jeho rodiče si nepřáli, aby bydlel někde na koleji. Začal v šestnácti a po třech letech absolvoval; jeho hlavním oborem byla anglická a francouzská literatura - dosahoval vynikajících výsledků ve všech předmětech kromě matematiky a přírodních věd. S ostatními studenty se stýkal velmi zřídka, ačkoli závistivě pokukoval po "odvážlivcích" či "bohémech", jejichž povrchně "světácký" jazyk a nesmyslné ironickou pózu napodoboval, a přál si najít odvahu k tomu, aby si osvojil jejich pochybné chování. Ve skutečnosti se však stal téměř fanatickým vyznavačem podzemních magických učení, jejichž sbírkou byla Miskatonická knihovna proslulá. Edward se vždy kolébal na hladině fantazie a neobyčejnosti, nyní se však hluboce ponořil do opravdových magických znaků a záhad z bájné minulosti, zanechaných zde pro poučení či zmatení příštích generací. Četl takové spisy jako hrůzyplnou Knihu Eibon, Die Unaussprechlichen Kulten od Von Junzta a zakázaný Necronomicon bláznivého Araba Abdula Alhazreda, rodičům však o tom neřekl ani slovo. Když mu bylo dvacet let, narodil se mi syn, jedináček, a Edward měl zřejmou radost, když jsem toho nového človíčka pojmenoval Edward Derby Upton - po něm. Ve svých pětadvaceti letech byl Edward Derby fenomenálním učencem a poměrně známým básníkem a fantastou, i když nedostatek kontaktu a odpovědnosti zpomaloval jeho literární růst, neboť jeho práce byly odvozené a přespříliš knižní. Byl jsem patrně jeho nejbližším přítelem - nacházel jsem v něm nevyčerpatelný zdroj zásadních teoretických námětů a Edward se spoléhal na mé rady ve všech záležitostech, o nichž se nechtěl zmiňovat rodičům. Neoženil se - spíše kvůli stydlivosti, neschopnosti a ochranné péci rodičů, než že by k tomu nemel sklon - a do společnosti chodil co nejméně, pouze na skok. Když začala válka, zůstal doma, jednak ze zdravotních důvodů, jednak kvůli hluboce zakořeněné plachosti. Já jsem byl povolán do Plattsburgu, ale nakonec jsem se za moře vůbec nedostal. Léta ubíhala. Když bylo Edwardovi čtyřiatřicet, zemřela mu matka, a jakási podivná duševní choroba jej na mnoho měsíců zbavila všech sil. Otec ho však odvezl do Evropy a Edwardovi se podařilo zbavit se letargie bez viditelných následku. Po návratu jako by pocítil jisté absurdní veselí, jako by se částečně vymanil z nějakého neviditelného područí. Bez ohledu na to, že již dosáhl středního věku, se začal stýkat s "nejradikálnější" skupinou na univerzitě a zúčastňoval se neobyčejně bouřlivých podniků - jednou musel zaplatit nějakému vyděrači značnou sumu (kterou si vypůjčil ode mne), aby se otec nedověděl o jeho účasti v jakési aféře. O bezuzdné Miskatonické skupině se mnoho povídalo a některé pověsti byly zvlášť podivné. Hovořilo se dokonce o černé magii a o naprosto neuvěřitelných událostech.
II
Když bylo Edwardovi třicet osm let, poznal Asenath Waiteovou. Bylo jí tenkrát podle mého soudu asi třiadvacet a navštěvovala zvláštní kurs středověké metafyziky na Miskatonické univerzitě. Dcera jednoho mého přítele ji znala už z dřívějška -z Halí School v Kingsportu - a raději se jí kvůli její divné pověsti vyhýbala. Asenath byla tmavovlasá, menší postavy a velice pohledná, až na to, že mela příliš vypoulené oči; zvlášť citlivé lidi však něco v jejím vzezření odpuzovalo. Obyčejní lidé se jí vyhýbali zejména kvůli jejímu původu a způsobu vyjadřování. Pocházela z rodu innsmouthských Waiteů a kolem rozpadajícího se, napůl opuštěného Innsmouthu a jeho obyvatel se po generace šířily ponuré pověsti. Kolují strašlivé příběhy o událostech z poloviny minulého století a o něčem velmi podivném, "ne zcela lidském", týkajícím se starých rodin ze zchátralého rybářského přístavu - příběhy, které si dokážou vymyslet a opravdu děsivým způsobem vyprávět pouze staří obyvatelé Nové Anglie. Pokud šlo o Asenath, situace byla o to horší, že byla dcerou Efraima Waitea - pozdním dítětem, které měl s neznámou ženou, jež neustále nosila závoj. Efraim bydlel v Innsmouthu ve zchátralém dome na Washington Street a lidé, kteří jeho dům viděli (obyvatelé Arkhamu do Innsmouthu raději nejezdí, pokud se tomu mohou vyhnout), prohlašovali, že podkrovní okna byla vždy zabedněna a že se z nich občas vpodvečer linuly prapodivné zvuky. Stařec býval svého času zázračně nadaným studentem magie a vyprávělo se, že byl schopen jen tak z rozmaru rozpoutat či utišit mořskou bouři. Jako chlapec jsem ho jednou nebo dvakrát videl, když se objevil v Arkhamu, aby nahlédl do zakázaných svazku v univerzitní knihovně, a jeho ďábelsky vlčí obličej s rozcuchanými ocelově šedými vousy ve mne vzbuzoval odpor. Zemřel ve stavu nepříčetnosti - za poněkud zvláštních okolností - těsně předtím, než jeho dcera (podle jeho poslední vůle univerzální dědička celého majetku) začala navštěvovat Halí School; byla však jeho chorobně dychtivou žačkou a vypadala stejně ďábelsky jako kdysi on. Přítel, jehož dcera chodila s Asenath Waiteovou do školy, mi o ní vyprávěl mnoho podivných historek, jakmile se začalo proslýchat, že navázala známost s Edwardem. Ve škole vystupovala Asenath podle všeho v roli jakési čarodějky a byla zřejmě doopravdy schopna konat velice překvapivě zázraky. Zdokonalovala se v umění rozpoutávat bouře, třebaže její zdánlivé úspěchy byly obvykle přičítány jejím zvláštním předpovídacím schopnostem. Všechna zvířata k ní cítila zřetelný odpor a Asenath dovedla několika pohyby pravé ruky donutit kteréhokoli psa, aby začal výt. Čas od času projevila ojedinělé - a na tak mladou dívku velice šokující - útržky vědomostí a jazykových výrazů. Děsila spolužačky nevysvětlitelným pošilháváním a pomrkáváním a zdálo se, že se jim v této situaci s chutí zlomyslně vysmívá. Nejzvláštnější však byly řádné doložené případy jejího vlivu na jiné lidi. Byla nade vši pochybnost skutečnou hypnotizérkou. Pouhým pohledem dovedla často vzbudit v nejedné spolužačce zřetelný pocit změny osobnosti - jako by se médium přestěhovalo na okamžik do těla čarodějky a zíralo přes půl místnosti na své vlastní tělo, jehož oči zářily, rozšiřovaly se a nabývaly cizího výrazu. Asenath často vzrušeně hovořila o povaze vědomí a o jeho nezávislosti na fyzické schránce - nebo alespoň na životních pochodech fyzické schránky. Do nepříčetné zuřivosti ji však uvádělo to, že není muž; byla totiž přesvědčena, že mužský rozum má jisté jedinečné a dalekosáhlé kosmické schopnosti. Mít tak mužský rozum, prohlašovala, nejen že by se vyrovnala svému otci, nýbrž by ho dokonce i předčila v ovládání neznámých sil. Edward poznal Asenath na setkání "inteligence", jež se konalo v jednom studentském pokoji, a když mne příštího dne navštívil, nebyl schopen mluvit o nikom jiném. Zjistil, že Asenath je erudovaná a zajímá se o tytéž věci, jimž sám nejvíce propadl, a navíc ho fascinovala svým vzhledem. Nikdy jsem tu mladou ženu neviděl a z letmých zmínek o ní jsem si ji dokázal představit pouze matně, avšak věděl jsem, co je zač. Bylo k politování, jak se do ní Derby zbláznil; presto jsem neřekl nic, čím bych jej odradil, poněvadž zaslepenosti vždy nejlépe prospěje pravý opak. Svému otci se prý o Asenath nezmínil ani slůvkem. V několika příštích týdnech mi mladý Derby nevyprávěl skoro o ničem jiném než o Asenath. Tou dobou si i jiní lidé povšimli jeho pozdních námluv, shodli se však na tom, že Edward ani zdaleka nevypadá na svůj skutečný věk, a ani se jim nezdál být nevhodný coby protějšek svého bizarního božstva. Přestože byl líný a rád si pohověl, byl pouze mírně obézní a v obličeji neměl jedinou vrásku. Naproti tomu Asenath už mela kolem očí předčasné vějířky způsobené cvičením pevné vůle. Tehdy Edward přivedl svoji dívku ke mne na návštěvu a já jsem okamžitě poznal, že jeho zájem není v žádném případe jednostranný. Neustále ho sledovala očima, téměř jako dravec, a já jsem si povšiml, že jejich důvěrný vztah se již velice upevnil. Krátce nato mne navštívil starý pan Derby, jehož jsem vždy obdivoval a ctil. Doslechl se, co se povídá o nové známosti jeho syna, a vydoloval z "chlapce" celou pravdu. Edward se chtěl s Asenath oženit, a byl si již dokonce prohlédnout pár domu na předměstí. Otec věděl, že obvykle mám na jeho syna velký vliv, a požádal mne, abych se pokusil celou tu neuváženou záležitost skoncovat; s politováním jsem však vyjádřil své pochyby. Tentokrát to nebyla otázka Edwardovy slabé vůle, nýbrž otázka pevné vůle té ženy. Věcné dítě přeneslo svou závislost z rodičů na novou, silnější osobnost a nedalo se s tím nic dělat. Svatba se konala měsíc nato - oddával je soudce, jak si přála nevěsta. Pan Derby se držel mé rady a nic nenamítal. Krátkého obřadu se zúčastnila rovněž moje žena, můj syn a já - a dále neukáznění mladí lidé z univerzity. Asenath zakoupila staré crowninshieldské venkovské sídlo na konci High Street a oba manželé se zde zamýšleli usadit, jen co zajedou do Innsmouthu a přivezou odtud tři sluhy, pár knih a zařízení do domácnosti. Asenath přiměly trvale se odstěhovat z domova ani ne tak ohledem vůči Edwardovi a jeho otci jako spíš osobní přání být blízko univerzity, její knihovny a zástupu "kultivovaných lidí". Když mne po skončení líbánek Edward navštívil, zdálo se mi, že se trochu změnil. Asenath ho přesvědčila, aby si oholil řídce rašící knírek, ale to nebylo zdaleka všechno. Vypadal rozvážněji a zamyšleněji, jeho obvyklou dětinskou trucovitost vystřídal téměř ryzí smutek. Byl jsem na vážkách, zda se mi Edwardova proměna líbí, či ne. Rozhodne vypadal nyní dospěleji než předtím. Snad mu též prospělo, že se oženil - cožpak by změna závislosti nemohla být začátkem vlastní neutralizace, jež by nakonec vedla k odpovědné nezávislosti? Přišel sám, neboť Asenath měla napilno. Přivezla z Innsmouthu (Derby se při vyslovení tohoto jména otřásl) obrovské množství knih a přístrojů a dokončovala renovaci crowninshieldského sídla a okolí. Její innsmouthský domov působil značně znepokojivým dojmem, avšak díky jistým předmětům se tam Edward naučil několik překvapivých věcí. Pod vedením Asenath dělal nyní rychlé pokroky v esoterických naukách. Některé pokusy, jež zamýšlela provést, byly velice odvážné a radikální - Edward měl pocit, že je nesmí ani popsat, ale jejím schopnostem a záměrům důvěřoval. Také všichni tři sluhové byli velmi zvláštní - neuvěřitelně obstarožní manželský pár, který sloužil už starému Efraimovi a občas na něho a Asenathinu matku v tajuplných narážkách vzpomínal, a snědá mladá dívka abnormálního vzezření, jež byla neustále cítit rybinou.
III
V následujících dvou letech jsem se vídával s Derbym stále méně a méně. Někdy se stalo, že uplynulo celých čtrnáct dní, aniž se ozvalo ono důvěrné trojité a dvojité zaklepání na dveře, a když už mne přišel navštívit - anebo, a to se stávalo čím dál řidčeji, jsem navštívil já jeho, byl pramálo ochoten hovořit o důležitých věcech. Pokud šlo o studium okultismu, o němž se kdysi tak zevrubně vyjadřoval a o němž diskutoval, stal se velice uzavřeným a vyhýbal se i rozhovorům o své žene. Ta od svatby nesmírně zestárla - a kupodivu vypadala, jako by byla starší než on. Ve tváři měla ten nejzatvrzelejší výraz, jaký jsem kdy viděl, a celý její vzhled vyvolával neurčitý, nedefinovatelný odpor. Moje žena a syn si toho všimli stejně jako já a všichni jsme ji časem přestali navštěvovat, za což - jak Edward přiznal v jedné ze svých
klukovsky netaktních chvilek - nám byla neskonale vděčná. Derbyovi čas od času odjížděli na daleké cesty - údajně do Evropy, ačkoli Edward se někdy v narážkách zmiňoval o odlehlejších místech. Po roce se mezi lidmi začaly šířit řeči, že se Edward Derby změnil. Hovořilo se o tom jen tak mimochodem, protože šlo o čistě duševní změnu; presto vyvolala několik zajímavých otázek. Občas se zdálo, že Edwardův výraz a skutky se vůbec neslučují s jeho obvyklou nemastnou neslanou povahou. Tak například: přestože dříve neuměl řídit, nyní ho čas od času někdo zahlédl, jak se řítí v Asenathine silném packardu domů nebo ven z crowninshieldského sídla, přičemž řídil mistrně a složité dopravní situace řešil s přehledem a rozhodností, jež byla jeho přirozené povaze naprosto cizí. V takových případech jako by se vždy právě vrátil z nějaké cesty nebo se někam chystal - kam, to nikdo nedokázal uhádnout, ačkoli nejčastěji si vybíral silnici vedoucí do Innsmouthu. Tato metamorfóza se kupodivu nezdála být nijak příjemná. Povídalo se, že Edward se v takových okamžicích příliš podobá své žene či samotnému starému Efraimu Waiteovi - je však docela možné, že ty okamžiky působily nepřirozeně jen proto, že nastávaly tak zřídka. Někdy - mnoho hodin poté, co takhle vyrazil - se vracel apaticky rozvalen na zadním sedadle vozu, který řídil zřejmě najatý řidič či mechanik. V době, kdy se zmenšoval okruh Edwardových společenských styků (mohu říci, že včetně jeho návštěv u mne), začal u něho za volantem převládat nerozhodný výraz ze starých časů - jeho nezodpovědná dětinskost byla dokonce ještě výraznější než v minulosti. Zatímco Asenathin obličej stárl, Edwardova tvář - kromě oněch výjimečných situací - se rozjasňovala do jakési nadmíru zdůrazněné nezralosti, s výjimkou okamžiku, kdy jí probleskl stín nového smutku či poznání. Bylo to opravdu velice záhadné. Derbyovi se mezitím téměř rozešli s bláznivým univerzitním kroužkem - prý nikoli proto, že by oni sami byli znechuceni, nýbrž proto, že něco z jejich nynějšího předmětu bádání šokovalo dokonce i ty nejotrlejší z ostatních dekadentů. Ve třetím roce manželství mi Edward začal otevřeně naznačovat, že pociťuje strach a nespokojenost. Trousil poznámky o tom, že to "zachází příliš daleko", a tajuplně hovořil o potřebě "uchovat si identitu". Zpočátku jsem si takových narážek nevšímal, ale časem jsem se ho začal opatrně vyptávat; vzpomněl jsem si, co říkala dcera mého přítele o Asenathine hypnotickém vlivu na ostatní dívky ve škole - na situace, kdy si studentky myslely, že jsou v jejím tele, a dívaly se přes celou posluchárnu samy na sebe. Toto vyptávání Edwarda očividně vyplašilo, ale zároveň byl za ně vděčný, a jednou zamumlal něco v tom smyslu, že si se mnou později vážně pohovoří. Někdy v té době zemřel starý pan Derby; později jsem tomu byl velice rád. Edward byl hluboce rozrušen, avšak rozhodně žalu ze ztráty otce úplně nepodlehl. Po svatbě se s otcem vídával překvapivě málo, neboť Asenath soustředila veškerý jeho základní smysl pro rodinné svazky na svou osobu. Někteří lidé mu vyčítali, že je k otcově smrti lhostejný - zvláště proto, že se při jízdě autem stále častěji choval povýšeně a sebejistě. Nyní si přál, aby se mohl přestěhovat zpět do starého rodinného sídla, avšak Asenath trvala na tom, že zůstanou v crowninshieldském domě, kde se již dobře zabydlela. Zanedlouho poté se moje žena dozvěděla od své přítelkyně -jedné z těch mála, které nepřerušily s Derbyovými styky - podivnou věc. Přítelkyně se vydala navštívit manžele na konec High Street a zahlédla, jak se z výjezdu prudce vyřítilo auto s Edwardovým podivne sebejistým a téměř výsměšným obličejem za volantem. Zazvonili a protivná služka jí chladně sdělila, že ani Asenath není doma; přítelkyně si však při odchodu ještě jednou dům prohlédla.
A v jednom okně Edwardovy knihovny zahlédla tvář, která se rychle stáhla zpět - tvář, jejíž bolestný, přemožený a nostalgicky beznadějný výraz nepopsatelně svíral u srdce. Byla to Asenathina tvář, čemuž se vzhledem k jejímu obvykle despotickému výrazu stěží dalo uvěřit; návštěvnice však přesto přísahala, že v té chvíli z ní hleděly smutné, otupělé oči ubohého Edwarda. Edward mne nyní navštěvoval poněkud častěji a jeho narážky byly tu a tam konkrétnější. Tomu, co říkal, se nedalo věřit - dokonce ani ve starobylém, pověstmi opředeném Arkhamu; podával však své temné učení tak upřímně a přesvědčivě, že jsem se začal obávat o jeho duševní zdraví. Hovořil o děsivých schůzkách na osamělých místech, o obřích zříceninách v srdci maineských lesů, z nichž vedou široká schodiště dolu do propastí nocí zahalených tajemstvím, o spletitých zákoutích vedoucích skrze neviditelné zdi do jiných oblastí prostoru a času a o odporných proměnách osobnosti, jež umožňují bádání na vzdálených a zakázaných místech, v jiných světech a v různých spojitých časoprostorech. Edward občas podepřel některé ze svých potřeštěných tvrzení tím, že mi ukazoval předměty, které mne dočista vyvedly z míry - nedefinovatelně zbarvené a nemožně tvarované, neslýchané předměty, jejichž bláznivé křivky a plochy neodpovídaly žádnému záměru a nepodléhaly žádné představitelné geometrii. Tyto věci, říkal, pocházejí "zvenčí"; jeho žena věděla, jak je získat. Někdy - avšak pokaždé vystrašeným a nejasným šeptem - narážel na něco, co se týkalo starého Efraima Waitea, kterého náhodou kdysi zahlédl v univerzitní knihovně. Tyto narážky byly vždy neurčité, ale zdálo se, že vzbuzují zvlášť hrozivé pochyby, zda ten starý čaroděj doopravdy zemřel - v duchovním i hmotném smyslu.
Chvílemi se Derby ve svém vytržení odmlčel a já jsem začal uvažovat o tom, že Asenath zřejmě dokáže jeho řeč vnímat na velkou vzdálenost a pomocí nějakého neznámého druhu telepatického mesmerismu jej umlčet - pomocí téže síly, jakou předváděla ve škole. Jistě ho podezírala, že mi prozradil mnoho věcí, neboť po několika týdnech se pokusila pomocí nepochopitelně důrazných slov a pohledu jeho návštěvy ukončit. Dostával se ke mně velice obtížně; ačkoli předstíral, že jde někam jinam, jakási neviditelná síla obvykle omezovala jeho pohyb nebo způsobila, že zapomínal, kam chce jít. Navštěvoval mne většinou tehdy, když byla Asenath pryč - "pryč ve svém vlastním tele", jak se jednou podivně vyjádřil. Vždy na to později přišla - sluhové sledovali jeho odchody a příchody, avšak patrně považovala za bezúčelné zavést jakékoli drastické opatření.
IV
Když jsem jednoho srpnového dne dostal ten telegram ze státu Maine, byl Derby ženatý již více než tři roky. Už dva měsíce jsem ho neviděl, ale slyšel jsem, že je pryč "kvůli obchodu". Mělo se za to, že Asenath je s ním, i když zlé jazyky tvrdily, že za dvojitými záclonami horních oken domu se někdo skrývá. Lidé sledovali, co sluhové nakupují. A nyní mi policejní šéf města Chesuncooku poslal telegram, že z lesu se vypotácel zablácený šílenec, blouznící v deliriu a hystericky se dovolávající mé ochrany. Byl to Edward - a byl schopen vzpomenout si pouze na své vlastní jméno a adresu. Chesuncook leží v těsné blízkosti nejrozlehlejšího, nejhlubšího a nejméně probádaného lesního pásma ve státe Maine a cesta autem mi zabrala celý den horečného kodrcání fantastickou krajinou. Derby byl zavřen v jedné cele městského útulku a zmítal se mezi záchvaty zuřivosti a apatií. Okamžitě mě poznal a začal na mne chrlit téměř nesouvislý příval slov, postrádajících smysl.
"Dane - proboha! Jeskyně shaggothu! Šest tisíc schodu pod zemí... nejodpornější hnus... nikdy bych nedovolil, aby mě s sebou vzala, a najednou jsem se tam octl... Ia! Shub-Niggu-rath! Z oltáře se zvedl přízrak a pět set hrdel kvílelo - ta Zakuklená věc mečela: ,Kamog! Kamog!' - to bylo na tom sabatu tajné jméno starého Efraima - byl jsem tam, kam mě podle svého vlastního slibu neměla brát... Chvilku předtím jsem byl zamčen v knihovně, a pak jsem se octl tam, kam odešla ona s mým tělem - na místě naprostého rouhání, v ďábelské jeskyni, kde začíná říše temnoty a jejíž bránu hlídá strážce... Viděl jsem jednoho shaggotha - měnil podobu - já už to dál nevydržím - zabiju ji, jestli mě tam ještě někdy pošle - zabiju tu bytost - ji, jeho, to - zabiju to! Zabiju to svýma vlastníma rukama!" Trvalo mi hodinu, než jsem ho uklidnil, ale nakonec si dal říct. Příští den jsem mu ve vesnici sehnal slušné šaty a vyrazili jsme do Arkhamu. Hysterický záchvat ho již přešel a nyní spíše mlčel, avšak když jsme projížděli Augustou, začal si něco nejasně mumlat - jako by v něm pohled na město vyvolával nepříjemné vzpomínky. Bylo zřejmé, že si nepřeje jet domu; když jsem uvážil neuvěřitelné představy, jež podle všeho měl o své žene - představy pramenící nepochybně ze skutečného hypnotického utrpení, které prodělal, usoudil jsem, že to tak bude lepší. Rozhodl jsem se, že ho na čas ubytuji ve svém domě, bez ohledu na nepříjemnosti, které budu mít s Asenath. Později mu pomůžu, aby se mohl nechat rozvést, neboť zde nepochybně působily duševní podněty, kvůli nimž se Edwardovo manželství začalo podobat sebevraždě. Když jsme se opět dostali do otevřené krajiny, Derby přestal mumlat; nechal jsem ho klímat na vedlejším sedadle a pokračoval jsem v jízdě. Když jsme se při západu slunce řítili Portlandem, mumlání opět začalo, o něco zřetelněji než předtím; uslyšel jsem příval zcela nepříčetného blábolení o Asenath. Bylo očividné, jak týrá Edwardovy nervy, neboť ve spojitosti s ní spřádal v hlavě celou řadu halucinací. Nynější kritická situace, mumlal si pokradmu, je pouze jednou z dlouhé řady dalších. Asenath se ho postupně zmocňuje a on ví, že jednoho dne jej už nepropustí. I nyní ho zřejmě propustila jen proto, že musela, neboť se tam nedokázala udržet delší dobu. Neustále si půjčuje jeho tělo a odchází na bezejmenná místa, kde se konají neznámé obřady; zanechává jej přitom ve svém tele a zamyká nahoře - někdy se však již nedokáže udržet a Edward se náhle ocitne zpátky ve svém těle na nějakém vzdáleném, strašlivém a pravděpodobně úplně neznámém místě. Někdy se jí podaří opět se ho zmocnit, někdy ne. Často ho nechá někde na holičkách, přesně tak, jak jsem ho našel - pokaždé se musí nějakým způsobem dostat z té hrozné dálky domů; jakmile najde vůz, najme si nějakého řidiče, který jej odveze. Nejhorší je, že se ho začíná zmocňovat na stále delší a delší dobu. Chce být mužem - aby byla úplným člověkem, proto se ho zmocňuje. Vycítila v něm směsici jemně fungujícího mozku a slabé vůle. Jednoho dne jej vytlačí úplně a zmizí s jeho tělem -zmizí, aby se stala velkou čarodějkou jako její otec - a ponechá jej osudu, v ženské schránce, jež ani není úplně lidská. Ano, nyní už ví, co to je innsmouthská krev. Prováděli nekalé kousky s mořskými stvůrami - bylo to otřesné... A starý Efraim - ten znal jejich tajemství, a když zestárl, provedl odpornou věc, aby zůstal naživu... chtěl žít věčně... Asenath to dokáže... jednu úspěšnou ukázku již předvedla. Derby mumlal dál a já se k němu otočil, abych si ho blíže prohlédl; jeho proměna na mne působila stejným dojmem jako dříve. Paradoxně se zdálo, že vypadá lépe než obvykle - zdatněji, normálněji vyvinutý a beze stopy po neduživé ochablosti způsobené pohodlím. Jako by byl poprvé ve svém změkčilém životě opravdu aktivní a jaksepatří pohyblivý; usoudil jsem, že k nezvyklé činorodosti a čilosti jej určitě přiměla Asenathina duševní síla. Zato jeho vlastní mysl se nacházela v politováníhodném stavu; blábolil šílené ztřeštěnosti o své žene, o černé magii, o starém Efraimovi a o jakémsi zjevu, jež by přesvědčilo i mne. Opakoval jména, která jsem znal z dávného listování zakázanými knihami, a chvílemi jsem se zachvěl kvůli jisté nitce mytologické souvislosti - či přesvědčivé spojitosti, jež se vinula jeho drmolením. Vždy se na chvíli odmlčel, jako by sbíral odvahu k nějakému úplnému a hrůzostrašnému odhalení. "Dane, Dane, cožpak si na něho nevzpomínáš - na ty divoké oči a rozcuchané vousy, jež nikdy nezbělely? Jen jednou se na mě podíval a já jsem na to nikdy nezapomněl. Nyní se takhle dívá ona. A já vím proč! Našel to v Necronomiconu - to zaklínadlo. Ještě se ti neodvažuji říct stránku, ale až ti ji řeknu, mužeš si to precíst, a pak pochopíš. Dozvíš se, co mě zachvátilo. Stále dál a dál a dál - z těla do těla a do těla - on nehodlá nikdy zemřít. Plamen života - on ví, jak přerušit pouto... muže ještě chvíli plápolat, i když tělo již nežije. Naznačím ti několik věcí a snad to uhádneš. Poslyš, Dane - víš, proč si moje žena dává vždycky tak záležet na tom svém hloupém rukopise se sklonem vlevo? Viděl jsi někdy písmo starého Efraima? Chceš vědět, proč mi přeběhl mráz po zádech, když jsem zahlédl pár řádek, které si Asenath ve spěchu poznamenala? Asenath - existuje vůbec taková osoba? Proč se všichni domnívali, že starý Efraim měl v žaludku jed? Proč si Gilmanovi šuškají o tom, jak křičel - jako vyděšené dítě -, když se zbláznil a Asenath ho zamkla ve vyčalouněném pokoji v podkroví, kde žila předtím?
NEXT>>>
H.P. Lovecraft
(The Thing on the Doorstep)
Věc na prahu