IV. tabulka
Připravili mu stolec knížecí,
před svými otci ušed jako vládce.
„Vážený jsi mezi bohy velikými,
osud tvůj rovna nemá, tvůj příkaz je jak příkaz Anův.
5 Marduku, vážený jsi mezi bohy velikými,
osud tvůj rovna nemá, tvůj příkaz je jak příkaz Anův.
Od tohoto dne nechť nezmění se slovo tvé,
tvá ruka ať pozvedá i sráží,
nechť pevné je vše, co řekneš, tvůj příkaz ať není vrtkavý!
10 Nechť žádný bůh tvou hranici nepřekročí!
Svatyně bohů péče si žádají;
kde jsi ty, tam budou i chrámy jejich!
Marduku, tys mstitel náš.
Vládu nad veškerenstvem tobě jsme dali,
15 usedni ve shromáždění, nechť rozhodující je tvé slovo!
Tvé zbraně ať neminou cíle, ať zničí nepřátele tvé!
Ó, pane, smiluj se nad tím, kdo v tebe věří,
však přervi život zlosynův!“
I stvořili souhvězdí zvěrokruhu
20 a Mardukovi, prvorozenci svému, pravili:
„Tvůj osud, pane, nechť nejpřednější je mezi bohy,
slovo tvé nechť ničí i tvoří!
Na tvůj příkaz ať zničeno je souhvězdí,
znovu rozkaž, a nedotčeno ať vzejde!“
25 Přikázal a jeho ústy souhvězdí bylo zničeno,
rozkázal znovu a souhvězdí se objevilo.
Když sílu toho slova uzřeli bohové, otcové jeho,
zaradovali se a zdravili jej: „Vskutku, Marduk je král!“
I dali mu žezlo, trůn a odznaky královské,
30 též zbraň, jíž vzdorovat nelze a jež nepřátele sráží
„Jdi, přervi život Tiámatě!
Nechť větry její krev roznesou na místa skrytá!“
Když pánovi určili osud bohové, otcové jeho,
cestu zdaru a oslyšení mu připravili.
35 On zhotovil luk, učinil ho svou zbraní,
přiložil šíp, upevnil tětivu.
V pravici zbraň božskou pozvedl,
luk a toulec si k boku zavěsil.
Položil blesk před tvář svou,
40 spalujícím ohněm naplnil své tělo.
Upletl síť, aby do ní Tiámatu chytil,
sebral čtvero větrů, aby prchnout nemohla,
vítr jižní, vítr severní, vítr východní i vítr západní.
Po boku síť zavěsil, dar otce svého Ana.
45 Stvořil vítr zlý, bouři, smršť,
vítr čtyř stran světových, sedmerý vítr, vítr prudký, vítr, jenž sobě rovna nemá.
I vypustil sedmero větrů, jež stvořili
aby vyděsily nitro Tiámaty, vykročily za ním.
Pozved pán potopu, svou mocnou zbraň,
50 v hrůzný vůz bouře, jíž vzdorovat nelze, vstoupil,
čtyřspřeží připřáhl k němu.
Vraždícího, Nemilosrdného, Běžícího, Okřídleného;
rty mají rozevřeny, jejich zuby nesou jed.
Neznají únavu a umějí pustošit.
55 Po jeho pravici Boj hrozný a Zápas stojí,
po levici Bitva, jež všechny spiklence sráží.
Oblekl oděv a pancíř, jenž hrůzu vzbuzuje,
děsivou božskou září pokryl si hlavu.
V čele šel pán, kráčel stále vpřed,
60 k zuřící Tiámatě se vydal.
Na svých rtech nese kletbu,
rostlinu, jež chrání proti jedu, v ruce svírá.
Tehdy jej obklopili, bohové jej obklopili.
Bohové, otcové jeho, jej obstoupili, bohové jej obstoupili.
65 Přiblížil se pán a hledí v nitro Tiámaty,
záměry Kingua, jejího manžela, zkoumá.
Hledí a nejistá je jeho chůze,
zmařeny jsou jeho záměry a jeho činy zmateny.
A bohové, pomocníci, kráčející mu po boku,
70 patří na hrdinu, vůdce, jejich pohled je zastřen.
Tiámat vyřkla zaklínání, nedala se na ústup.
Rty její barbarské byly plny lží.
„... bohové k tobě se pozvedli,
či ze svých míst na místo tvé sestoupili?“1
75 Pozdvih pán potopu, svou mocnou zbraň,
zuřící Tiámatě odvětil takto:
„Proč dobrotivou chceš se zdát,
když srdce tvé jen na boj pomýšlí?
Skrze tebe synové se odvrátili, otce své sužují
80 a ty, matka jejich, slitování nemáš.
Kingua za manžela jsi sobě zvolila,
neprávem jemu udělila vládu,
Anšara, krále bohů, toliko zlem jsi obmýšlela
a bohům, otcům mým, své zloby podala jsi důkaz.
85 Ať se připraví tvé vojsko, ať spojí zbraně tvé!
Nuže pojď, já a ty se dejme do boje!“
Když to Tiámat uslyšela,
počínala si jak šílená, rozum ji opustil.
Vzkřikla divoce, tak hlasitě,
90 že jeho tělo až v základech se zachvělo.
Klne, kouzelná slova pronáší
a bohové bitvy ostří zbraně své.
I střetla se Tiámat a mudřec bohů Marduk,
propleteni v zápase, spojeni v bitvě.
95 Rozprostřel pán svou síť, do té ji chytil,
vítr zlý, jenž za ním stál, vypustil proti ní.
Když Tiámat otevřela ústa, aby jej pohltila,
vrh do nich vítr zlý, rty nemohla sevřít.
Zuřivé vichry její nitro naplnily,
100 život se nadmul, ústa široce otevřela.
Vystřelil šíp, rozerval jí břich,
vnitřnosti její proťal, rozpoltil srdce.
Spoutal ji a její život uhasil,
odhodil mrtvolu a postavil se na ni.
105 Když Tiámatu, vůdkyni, zabil,
rozdrtil její vojsko a rozptýlil její zástupy,
tu bohové, pomocníci, kráčející jí po boku,
zachvěli se hrůzou a dali se na ústup.
I vyrazili, chtějíce si život zachránit,
110 však obklíčeni ze všech stran nemohli utéci.
Sevřel je a zlomil jejich zbraně.
Do sítě jsou uvrženi, lapeni do tenat.
Tísní se v koutech, plni nářku.
Tak v žaláři nesou svůj trest.
115 A jedenáct stvůr, jež hrůzu naháněly,
celou smečku démonů kráčejících po pravici její,
přidržel na uzdě a spoutal jejich paže.
Pro jejich bojovné nadšení nohama je rozdupal.
A Kingua, jenž nejmocnější byl mezi nimi,
120 svázal a připojil k počtu mrtvých bohů.2
Odňal mu tabulku osudů, již neprávem obdržel,
vlastní pečetí ji zapečetil a sobě zavěsil na hruď.
1 Smysl Tiámatiných slov, jejichž záznam je v textu zčásti zničen, je nejasný.
2 Nejsou to mrtví bohové v pravém slova smyslu, nýbrž bohové poražení, kteří jsou vyhoštěni do podsvětí,
aby tam žili mezi mrtvými.
Když nepřátele své spoutal a zabil,
poníženého protivníka otrokem učinil,
125 když triumf Anšarův nad odpůrci mohutně oslavil
a přání Nudimmudovo splnil Marduk, hrdina,
nad spoutanými bohy zostřil svou vazbu
a k Tiámatě, již spoutal, se vrátil.
Přišlápl pán nohy Tiámatě,
130 svou zbraní nemilosrdnou jí lebku roztříštil
a proťal žíly její.
Severní vítr pak krev na místa skrytá roznesl.
Když spatřili to otcové jeho, zaradovali se a s jásotem
mu přinášeli množství darů.
135 Spočinul pán, na Tiámatinu mrtvolu hledí,
ten kus masa rozdělit chce a stvořit věci nádherné.
Roztrh ji vedví jako tresku,
z jedné půle sklenul nebesa.
Vyznačil hranice a rozmístil strážce.
140 Těm pak přikázal, aby nedali vytéci vodám.
Prošel nebesy, oblohu si prohlédl
i založil tam protějšek k Apsú, Nudimmudovu sídlu.
Přeměřil pán podobu Apsú,
velký chrám Ešarra, věrný jeho obraz, zbudoval.
145 Velký chrám Ešarra, jejž vytvořil, to jsou nebesa
a na nich Anovi, Enlilovi a Eovi svatá jejich místa dal obývat.
Připravili mu stolec knížecí,
před svými otci ušed jako vládce.
„Vážený jsi mezi bohy velikými,
osud tvůj rovna nemá, tvůj příkaz je jak příkaz Anův.
5 Marduku, vážený jsi mezi bohy velikými,
osud tvůj rovna nemá, tvůj příkaz je jak příkaz Anův.
Od tohoto dne nechť nezmění se slovo tvé,
tvá ruka ať pozvedá i sráží,
nechť pevné je vše, co řekneš, tvůj příkaz ať není vrtkavý!
10 Nechť žádný bůh tvou hranici nepřekročí!
Svatyně bohů péče si žádají;
kde jsi ty, tam budou i chrámy jejich!
Marduku, tys mstitel náš.
Vládu nad veškerenstvem tobě jsme dali,
15 usedni ve shromáždění, nechť rozhodující je tvé slovo!
Tvé zbraně ať neminou cíle, ať zničí nepřátele tvé!
Ó, pane, smiluj se nad tím, kdo v tebe věří,
však přervi život zlosynův!“
I stvořili souhvězdí zvěrokruhu
20 a Mardukovi, prvorozenci svému, pravili:
„Tvůj osud, pane, nechť nejpřednější je mezi bohy,
slovo tvé nechť ničí i tvoří!
Na tvůj příkaz ať zničeno je souhvězdí,
znovu rozkaž, a nedotčeno ať vzejde!“
25 Přikázal a jeho ústy souhvězdí bylo zničeno,
rozkázal znovu a souhvězdí se objevilo.
Když sílu toho slova uzřeli bohové, otcové jeho,
zaradovali se a zdravili jej: „Vskutku, Marduk je král!“
I dali mu žezlo, trůn a odznaky královské,
30 též zbraň, jíž vzdorovat nelze a jež nepřátele sráží
„Jdi, přervi život Tiámatě!
Nechť větry její krev roznesou na místa skrytá!“
Když pánovi určili osud bohové, otcové jeho,
cestu zdaru a oslyšení mu připravili.
35 On zhotovil luk, učinil ho svou zbraní,
přiložil šíp, upevnil tětivu.
V pravici zbraň božskou pozvedl,
luk a toulec si k boku zavěsil.
Položil blesk před tvář svou,
40 spalujícím ohněm naplnil své tělo.
Upletl síť, aby do ní Tiámatu chytil,
sebral čtvero větrů, aby prchnout nemohla,
vítr jižní, vítr severní, vítr východní i vítr západní.
Po boku síť zavěsil, dar otce svého Ana.
45 Stvořil vítr zlý, bouři, smršť,
vítr čtyř stran světových, sedmerý vítr, vítr prudký, vítr, jenž sobě rovna nemá.
I vypustil sedmero větrů, jež stvořili
aby vyděsily nitro Tiámaty, vykročily za ním.
Pozved pán potopu, svou mocnou zbraň,
50 v hrůzný vůz bouře, jíž vzdorovat nelze, vstoupil,
čtyřspřeží připřáhl k němu.
Vraždícího, Nemilosrdného, Běžícího, Okřídleného;
rty mají rozevřeny, jejich zuby nesou jed.
Neznají únavu a umějí pustošit.
55 Po jeho pravici Boj hrozný a Zápas stojí,
po levici Bitva, jež všechny spiklence sráží.
Oblekl oděv a pancíř, jenž hrůzu vzbuzuje,
děsivou božskou září pokryl si hlavu.
V čele šel pán, kráčel stále vpřed,
60 k zuřící Tiámatě se vydal.
Na svých rtech nese kletbu,
rostlinu, jež chrání proti jedu, v ruce svírá.
Tehdy jej obklopili, bohové jej obklopili.
Bohové, otcové jeho, jej obstoupili, bohové jej obstoupili.
65 Přiblížil se pán a hledí v nitro Tiámaty,
záměry Kingua, jejího manžela, zkoumá.
Hledí a nejistá je jeho chůze,
zmařeny jsou jeho záměry a jeho činy zmateny.
A bohové, pomocníci, kráčející mu po boku,
70 patří na hrdinu, vůdce, jejich pohled je zastřen.
Tiámat vyřkla zaklínání, nedala se na ústup.
Rty její barbarské byly plny lží.
„... bohové k tobě se pozvedli,
či ze svých míst na místo tvé sestoupili?“1
75 Pozdvih pán potopu, svou mocnou zbraň,
zuřící Tiámatě odvětil takto:
„Proč dobrotivou chceš se zdát,
když srdce tvé jen na boj pomýšlí?
Skrze tebe synové se odvrátili, otce své sužují
80 a ty, matka jejich, slitování nemáš.
Kingua za manžela jsi sobě zvolila,
neprávem jemu udělila vládu,
Anšara, krále bohů, toliko zlem jsi obmýšlela
a bohům, otcům mým, své zloby podala jsi důkaz.
85 Ať se připraví tvé vojsko, ať spojí zbraně tvé!
Nuže pojď, já a ty se dejme do boje!“
Když to Tiámat uslyšela,
počínala si jak šílená, rozum ji opustil.
Vzkřikla divoce, tak hlasitě,
90 že jeho tělo až v základech se zachvělo.
Klne, kouzelná slova pronáší
a bohové bitvy ostří zbraně své.
I střetla se Tiámat a mudřec bohů Marduk,
propleteni v zápase, spojeni v bitvě.
95 Rozprostřel pán svou síť, do té ji chytil,
vítr zlý, jenž za ním stál, vypustil proti ní.
Když Tiámat otevřela ústa, aby jej pohltila,
vrh do nich vítr zlý, rty nemohla sevřít.
Zuřivé vichry její nitro naplnily,
100 život se nadmul, ústa široce otevřela.
Vystřelil šíp, rozerval jí břich,
vnitřnosti její proťal, rozpoltil srdce.
Spoutal ji a její život uhasil,
odhodil mrtvolu a postavil se na ni.
105 Když Tiámatu, vůdkyni, zabil,
rozdrtil její vojsko a rozptýlil její zástupy,
tu bohové, pomocníci, kráčející jí po boku,
zachvěli se hrůzou a dali se na ústup.
I vyrazili, chtějíce si život zachránit,
110 však obklíčeni ze všech stran nemohli utéci.
Sevřel je a zlomil jejich zbraně.
Do sítě jsou uvrženi, lapeni do tenat.
Tísní se v koutech, plni nářku.
Tak v žaláři nesou svůj trest.
115 A jedenáct stvůr, jež hrůzu naháněly,
celou smečku démonů kráčejících po pravici její,
přidržel na uzdě a spoutal jejich paže.
Pro jejich bojovné nadšení nohama je rozdupal.
A Kingua, jenž nejmocnější byl mezi nimi,
120 svázal a připojil k počtu mrtvých bohů.2
Odňal mu tabulku osudů, již neprávem obdržel,
vlastní pečetí ji zapečetil a sobě zavěsil na hruď.
1 Smysl Tiámatiných slov, jejichž záznam je v textu zčásti zničen, je nejasný.
2 Nejsou to mrtví bohové v pravém slova smyslu, nýbrž bohové poražení, kteří jsou vyhoštěni do podsvětí,
aby tam žili mezi mrtvými.
Když nepřátele své spoutal a zabil,
poníženého protivníka otrokem učinil,
125 když triumf Anšarův nad odpůrci mohutně oslavil
a přání Nudimmudovo splnil Marduk, hrdina,
nad spoutanými bohy zostřil svou vazbu
a k Tiámatě, již spoutal, se vrátil.
Přišlápl pán nohy Tiámatě,
130 svou zbraní nemilosrdnou jí lebku roztříštil
a proťal žíly její.
Severní vítr pak krev na místa skrytá roznesl.
Když spatřili to otcové jeho, zaradovali se a s jásotem
mu přinášeli množství darů.
135 Spočinul pán, na Tiámatinu mrtvolu hledí,
ten kus masa rozdělit chce a stvořit věci nádherné.
Roztrh ji vedví jako tresku,
z jedné půle sklenul nebesa.
Vyznačil hranice a rozmístil strážce.
140 Těm pak přikázal, aby nedali vytéci vodám.
Prošel nebesy, oblohu si prohlédl
i založil tam protějšek k Apsú, Nudimmudovu sídlu.
Přeměřil pán podobu Apsú,
velký chrám Ešarra, věrný jeho obraz, zbudoval.
145 Velký chrám Ešarra, jejž vytvořil, to jsou nebesa
a na nich Anovi, Enlilovi a Eovi svatá jejich místa dal obývat.